Kapitáne, tady ti ho vedu, haleká na bývalého obránce české fotbalové reprezentace Tomáše Ujfalušiho jeden ze spoluhráčů, když mě v tréninkovém centru nejslavnějšího tureckého klubu Galatasaray Istanbul vede k rozhovoru. Dlouhovlasý bek se zarostlou tváří, který se v každém mužstvu stane vůdčí postavou kabiny, mu s úsměvem odpovídá v angličtině, ze které přejdou do španělštiny. Po telefonu Tomáš ještě německy poprosí svého šoféra kvůli našemu interview o trpělivost. Cestování na zápasy po celé Evropě z našeho nejlepšího obránce posledního desetiletí učinilo polyglota.
Do kolika zemí jste se s fotbalem dostal?
V Evropě si troufám říct, že do každé.
Když jedete na pohárový zápas, je tam prostor, aby si fotbalista vyrazil s fotoaparátem za pamětihodnostmi?
Vůbec ne. Vše je přesně zorganizované. Z letiště se jede rovnou do hotelu, tam tak hodina a půl na oddech, pak na předzápasový trénink a pak jídlo. Někdy se jezdí den dopředu a to pak dopoledne čas je. Většinou ale nedojde ani k té procházce, protože ubytování je kvůli tréninkovým hřištím mimo město, takže hráči tráví volný čas spíše na pokojích.
Cestujete v pozici celebrit. Má to nějaké výhody třeba na letišti?
Létáme speciálem, takže odbavení je jen pro nás. Snáze se projde i bezpečnostní kontrolou, protože většinou jednu bránu otevřou výhradně pro tým. Ale asi pětkrát se mi v případě našeho vítězství nad domácím mužstvem stalo, že policie naschvál prohlížela všechny tašky a zdržovala nás. V Turecku nám nic takového nehrozí. Fotbalisty vůbec neřeší a klidně nás nechají projít, ať pípáme nebo ne.
Během své kariéry jste bydlel ve čtyřech zajímavých městech: Hamburku, Florencii, Madridu a Istanbulu. Které z nich vás nejvíce zaujalo?
Na města jsem měl opravdu štěstí. Největší zima byla v Hamburku, ale tehdy mi to ještě nevadilo. Nejvíce se mi líbila Florencie. Nejspíše proto, že jsem ještě v Česku jako mladík toužil nastupovat v Itálii. Navíc je to krásné, nepříliš velké město, bydlel jsem přímo v centru. Zůstal jsem tam čtyři roky, a dokonce přemýšlel, že bych tam kariéru skončil. Ale pak jsme se s klubem nedohodli, a tak jsem šel dál.
Čím si vás Florencie získala?
Lidmi, kteří jsou tam hrozně otevření a přátelští, což jsem z Česka ani z Německa neznal. Žil jsem tam bez rodiny (Ujfaluši je rozvedený otec jedné dcery – pozn. autora), díky čemuž jsem mohl více vyrážet. Ve Florencii mám nyní více známých než v Česku. Od nás jsem odešel ve 22 letech, a mimo fotbal mi zůstali jen spolužáci ze základky z Rýmařova, které vidím jednou za rok, a pár kamarádů v Praze. Když mám volno, tak jezdím na přeskáčku domů a do Itálie.
Usídlíte se tam, až přijde konec kariéry?
Ten už se docela blíží… Kdybych si měl vybrat místo, kde žít mimo naši republiku, tak by to byla Florencie nebo její okolí. Ale v Česku se mi líbí, i když jsem v něm poslední léta tolik času nestrávil.
Podívejme se na vaše další štace. Co pro vás znamenal Madrid?
Ve Španělsku, kde jsem s klubem dosáhl největších úspěchů, jsem byl bez kamarádů. Žil jsem typický fotbalový život, nic než tréninky a zápasy. Dostal jsem se totiž do věku, kdy tělo tu porci 50 až 60 zápasů za rok už pořádně cítí a nemá chuť dělat nic jiného.
Za nejkvalitnější soutěž planety je považována anglická liga. Na ostrovech jste nikdy nechtěl hrát?
Chtěl, v mládí to byl vedle Itálie můj sen. Dokonce jsem měl nabídku z Liverpoolu. Když jsem nastupoval ve Florencii, někdo mi volal z neznámého čísla. Představil se jako Rafael Benítez, tehdejší trenér Liverpoolu, a začal mě italsky lanařit. Normálně jsme v takovém případě kontaktováni přes naše agenty, takže jsem si myslel, že to je nějaký vtípek spoluhráčů. Ale nešel jsem tam, protože tou dobou už jsem byl skoro dohodnut na přestupu do Madridu, a navíc už mě rozmazlilo počasí ve Středomoří, Anglii bych tedy asi nepřežil.
Poslední přestup jste udělal do Turecka, jehož liga má v Česku nízkou reputaci jako soutěž, kam se fotbalisté chodí zašít na konec kariéry.
Co si budeme nalhávat, ono to tak je. Kvalita sice není nejhorší, ale na nejlepší soutěže to zdaleka nemá. Život je tu pěkný, ale trochu bláznivý. Kdyby v Istanbulu žilo o nějakých deset milionů lidí méně, bylo by to ještě lepší. Moje první zkušenost s Istanbulem byla, když mě Bari (další hráč Galatasaray Milan Baroš, pozn. autora) vzal na večeři. Z jeho domu do restaurace to je asi 45 kilometrů, ale jeli jsme to kvůli zácpě dvě a půl hodiny. Tak jsem se rozhodl nechodit na večeře.
Jak se řeší jazyková bariéra, když fotbalista přijde do země, jejíž jazyk nezná? V klubu vám dají nějaké konkrétní pokyny, jak se řeč naučit?
Nechají to na vás, přeci jen už jste dospělý člověk, který ví, jestli ten jazyk bude potřebovat. Jen v Hamburku jsem chodil do kurzu a pak jsem měl učitelku, která mi dávala lekce doma. S němčinou jsem měl výhodu, protože jsem se ji učil už na střední.
A co další jazyky?
Anglicky jsem se naučil z učebnice pro samouky, koukáním na filmy v originále a čtením novin a knížek s pomocí slovníku. Její znalost mi pak pomohla po přestupu do Florencie, protože spoluhráči z Japonska, Dánska a Nigérie tak také hovořili a třeba mi něco vysvětlili. A u toho jsem se snažil pochytit italštinu. Po třech měsících jsem už byl schopen nějak komunikovat a zlepšoval se díky kontaktům s italskými kamarády. Podobnou španělštinu jsem se pak naučil velice snadno. Teď ještě něco udělat s ruštinou, kterou jsem měl kdysi na základce.
Když má trenér mezi svými svěřenci Japonce, Čecha, Dána, Afričany, bandu Italů a chce jim předestřít taktiku, jak to probíhá?
V Německu před deseti lety, kdy ještě ligy nebyly tak internacionální jako nyní, jsme byli společně s Márou a Fukym (Marek Heinz a Milan Fukal, pozn. autora) jedinými cizinci, takže se vše odehrálo v němčině. Nás si pak vzal trenér stranou a nějak nám to spíše nakreslil. Až tady v Turecku to funguje tak, že s trenérem stále chodí tlumočník, který všechno překládá do angličtiny a španělštiny.
Jak jste na tom s turečtinou?
Kdyby tu nebyl Bari, tak myslím, že bych se něco naučil, ale takhle mluvím příliš s ním.
Jak moc pomáhají čeští spoluhráči při začlenění nováčka do týmu?
Mně nejvíce pomohli Mára a Fuky v prvním angažmá, které pro mě bylo nové úplně ve všem. Pomohli mi sehnat bydlení či přeložit nějaké věci. Člověk věděl, že má za kým zajít, s kým si dát pivo a poklábosit, když se třeba nedaří. Později už mi vůbec nevadilo nastupovat tam, kde Češi nebyli. Jsem docela samotář. V Itálii jsem žil bez manželky a dcery. Je to sice strašné říct, ale mně vyhovovalo vidět je jednou za tři týdny a soustředit se na fotbal.
Kopaná je kvůli mužům různých barev pleti plakátovou reklamou proti rasismu. Přesto, neobjeví se uvnitř kolektivu rasová nebo náboženská nesnášenlivost?
Ne, nic takového jsem nezažil. Ale ne vždycky byl v mužstvu opravdu týmový duch. Například v Hamburku si každý jel sám na sebe a kvůli tomu při tréninku spousta hráčů dělala zákeřné fauly. Rozhodně jsme nebyli jako rodina. Sice to zní jako klišé, ale ono je to potřeba, abyste soupeře mohli převálcovat.
A zažil jste takovou rodinu?
Ve Florencii to bylo neskutečné. Každé dva týdny jsme všichni chodili na společné večeře. Sešla se dobrá parta i trenér, který takové akce podporoval. Pak ta vzájemná pohoda, kdy všichni táhli za jeden provaz, byla vidět i na hřišti. V Madridu, kde se kabina dělila na Španěly, Jihoameričany a zbytek světa to zas bylo úplně opačně. Společná večeře byla za tři roky mého působení jen třikrát, a z toho dvakrát, když jsme získali pohár.
Za kariéru jste potkal spoustu fotbalistů, ale v klubech se hrozně točí, zbude něco z těchto přátelství?
Jeden spoluhráč z Hamburku má v jeho vedení nějakou funkci, a tak mě zval na exhibici. Jiný se mě před svou nedávnou cestou do Prahy ptal esemeskou na nějaké tipy. Jednomu Srbovi, se kterým jsem nastupoval v Itálii, půjdu na svatbu, občas si napíšu s Dánem Jørgensenem nebo Rumunem Mutuem. S některými spoluhráči z Madridu jsem v kontaktu přes twitter.
V týmu je 25 a více hráčů, ale na soupisku se jich vejde jen jedenáct. Je možné, aby mezi spoluhráči, kteří jsou si zároveň konkurenty, vzniklo opravdové přátelství?
Všechno záleží na jednotlivcích. Někteří ale to, že nehrají, nedokážou dobře snášet a dávají to všem najevo.
Stane se někdy, že by někdo z kolektivu pozval zbytek týmu k sobě domů na party?
Sezona je dlouhá a po ní jsou všichni rádi, že mohou za svými blízkými. Nemají náladu vidět ty, se kterými tráví jedenáct měsíců v roce. Ale sám se o nějaké akce snažím. Loni za mnou byli dva Španělé, ale je to tím, že Praha je krásné město. Kdybych je pozval do Ostravy, tak by asi nepřiletěli.
A tady v Istanbulu byste mě mohl provést po hlavních památkách?
To ne. Vyrazil jsem jen na Velký bazar, ale to bylo hrozné. Kvůli dlouhým vlasům a vousům mě hned poznali a všichni se mě chtěli dotknout.
Je vám někdy slavná tvář na obtíž i u nás?
Myslím, že u nás mě teď zrovna nemají rádi, když jsem se vykašlal na reprezentaci. V Česku proto radši nechodím nikam, jen zavolám kamarádům v Praze a jdeme si někam v klidu sednout. Lidi hned komentují, když mě někde vidí dát si pivo nebo panáka. Pak může dojít ke strkanicím a já takové věci nemám rád.
Nic podobného se vám v zahraničí nepřihodilo?
Ne. Třeba Itálie byla v tomto velmi liberální. Dát si víno je normální, veřejně kouřilo sedmdesát procent mančaftu. Ale v Česku se na alkohol a cigarety v rukou sportovců kouká jinak, což jsme si zavinili i my sami.
Předpokládám, že v Česku jste byl jako kapitán národního výběru známější než v Itálii, kde jste byl obráncem průměrného ligového družstva.
V Itálii i Španělsku si vás lidi zapamatují a nemusí vůbec být fanoušci vašeho klubu. Rozdíl je v tom, že v Česku mě sice poznají, ale nikdo nepřijde, nepozdraví, nepochválí za výkon. To Italové nebo Španělé to běžně dělají a je to docela příjemné. Nepřemýšlejí tolik jako my, jestli se něco smí nebo ne.
K cestování také patří zkoušení cizích jídel. Máte volnost, nebo v tomto ohledu trenéři své svěřence limitují?
V Turecku máme naprostou volnost. Zato v Itálii nám dělali drsné testy na obsah tuku každé dva týdny, vážili nás před tréninkem i po něm. Člověk si na to zvykne a mělo to pozitiva, že jsem zjistil, s jakou hmotností se cítím nejlépe. Dnes už to nepotřebuji, protože už vím, která váha je pro mě ideální.
Která kuchyně vám chutná nejvíce?
Jednoznačně italská. Španělská ani turecká mi nevyhovují, ale když člověk bydlí v metropolích, tak není problém si nějakou kvalitní italskou restauraci najít. Českou kuchyni si dávám, jen když jsem doma. Svíčkovou, guláš, a na to naše dobré pivo.
Nyní hrajete v muslimské zemi. Projevuje se víra nějakým způsobem například na trénincích?
Jen v pátek, kdy máme trénink dříve, aby stihli polední modlitbu.
A postí se Turci při ramadánu?
Hráči ne, protože by nemohli trénovat. Ale všichni lidé okolo to dodržují. A kluci z týmu mi říkali, že až skončí s kariérou, tak se také budou postit.
S vaším bratrancem Robinem jste aktivní v projektu Fotbal pro rozvoj, který se snaží prostřednictvím sportu informovat české žáky o životních podmínkách jejich vrstevníků v keňských slumech. Proč jste se do toho pustil? Abyste pomohl příbuznému?
Asi ano. Když jsem byl na jednom reprezentačním srazu, tak za mnou Rob přišel na hotel s fotkami z Keni, kde na stáži pomáhal organizovat fotbalovou soutěž pro africké děti. Je to otřesné, v čem žijí, a hned mě to chytlo. Sám jsem o ničem takovém neuvažoval, a když už mě někdo oslovil a ten někdo byl můj bratranec, tak jsem si řekl – proč ne?
V čem spočívá váš přínos?
Afričtí žáci přijíždějí do Česka vždy v červnu, aby tu sehráli pár zápasů a pak si promluvili s českými studenty. Já se s nimi snažím odkopat jeden dva turnaje. S keňským brankářem Dennisem si píšu přes facebook, svého syna dokonce pojmenoval Ujfa. Takže je to pro mě radost, ale je pravda, že toho moc nedělám, jen občas něco koupím. Ale spíše je tam důležitá moje tvář pro média.
Byl jste se v Keni sám podívat?
Všechno už bylo domluvené, ale když jsem šel za madridským doktorem kvůli očkování, tak mi to zakázal kvůli obavě o mé zdraví.
Plánujete v tomto projektu dělat něco více?
Dokud budu hrát, zůstane to na této bázi. Ale určitě se tam chci podívat. A nejen tam. Po konci kariéry budu mít na cestování dost času, i když moc dlouho by mě to nebavilo.
Už víte, co budete dělat, až skončíte s profesionálním fotbalem?
Chtěl bych pomáhat svému manažerovi Daliborovi Lacinovi a stát se hráčským agentem. V té práci mi pomůže, že udržuji vztahy se všemi svými kluby a také spoluhráči. Třeba v Uruguayi či Portugalsku mají svoje fotbalové školy, takže bychom mohli udělat dobrý byznys.
