Už třináct století se japonští ušo za letních večerů strojí do tmavého kimona, na hlavu nasadí typickou čapku, kolem pasu omotají slaměnou suknici a s vodítky a obojky v ruce se vydávají na noční lov. Překvapivě nejsou na druhém konci obojků přivázáni psi ani jiné šelmy, nýbrž ptáci – kormoráni.
Rybolov s kormorány, ukai, se co do věhlasu poněkud krčí ve stínu gejš, rozkvetlých sakur, hory Fudži a jiných podstatně známějších japonských ikon. Toto tradiční umění z období Heian však skýtá návštěvníkům napínavou podívanou. Ostatně i Charles Chaplin tvrdil, že ukai je to nejkrásnější umění, které může Japonsko nabídnout.
Rybaření s kormorány bylo kdysi zdrojem obživy. Dnes už zdaleka tak rozšířené není. Provozuje se spíše jako turistická atrakce jen na několika japonských řekách – k nejznámějším místům patří Arašijama, Gifu, Udži a Iwakuni. V Japonsku je dnes pouze několik ušo – rybářů autorizovaných pro lov s kormorány – a vědomosti se předávají z generace na generaci v rámci rodiny. Nikoho nepřekvapí, že povolání ušo bylo v nerovnoprávném Japonsku dlouhá staletí čistě mužskou záležitostí a teprve v posledních letech se v rákosové sukni na rybářské lodi objeví tu a tam
i žena.
Ušo nepotřebují žádné žížaly, hrách, těsto či další návnady. Jediné, co mají k dispozici, je půltucet trénovaných kormoránů a návnadou je oheň hořící v koši zavěšeném nad hladinou řeky. Jeho světlo a teplo totiž přitahuje malé rybky, po kterých se pak vrhají kormoráni číhající na hladině. Pokud se kormoránovi podaří rybu chytit, nesmí se mu dát čas ji spolknout. Rybář na loďce okamžitě zatáhne za „vodítko“, čímž kormoránovi stáhne krk, a na palubě lodi jej donutí rybu vyvrhnout. Ač se to může zdát vůči ptákům drastické, ti se přesto vrhají znovu a znovu do vln řeky a lapají a zase zvracejí rybu za rybou.
Pro toho, kdo má cit pro zvířata, je poněkud utrpením sledovat, jakým způsobem rybáři kormorány na lov připravují: vytahování za krk z proutěných košů, strojení do popruhů, zdlouhavé masírování krků, připevňování obojků – to jsou procedury, za které se kormoráni často odvděčí klovancem. Zdání však klame – o japonských ušo je známo, že se ke kormoránům chovají jako ke členům rodiny. To, že jsou kormoráni v dobrých rukou, dokazuje i fakt, že se v zajetí dožívají až dvaceti let, zatímco jejich příbuzní v divočině žijí méně než polovinu.
