Čtyři dny se na západním Floresu koňmo prodíral hustým porostem mohutných týkových a mahagonových stromů. Po třiceti letech spolu jedeme zase toutéž cestou, 120 km suché krajiny zarostlé travou a řídkými keři zabere autobusu i se zastávkou na oběd pět hodin.
Až se otec Stanislav vrátí na svou faru do Labuhanbaja, lidé se ho budou opět ptát: “Jakto že můžeme rýži sázet až v prosinci, když ještě před pár lety začínaly deště už v září a rýže se mohla sklízet i třikrát do roka?” Kněz může jen pokrčit rameny a místo odpovědi se také otázat: “A proč jste si tedy vykáceli téměř všechny lesy?” A nakonec vyzvídám já: “To opravdu není možné stromy znovu vysadit, aby opět přitáhly déšť?”
Na některé věci je ale pozdě, něco se už napravit nedá. Silná zdravá tráva a jasně žlutě kvetoucí “slunečnice” jsou místy až dva metry vysoké. Malý stromek v nich nemá šanci. Není voda, nejsou peníze… O to víc je na indonéském venkově odvěkého bohatství chudých – dětí, o to víc se už zdejší mírní lidé smiřují se svým osudem a berou věci tak, jak je přináší život.
ALLÁH VERSUS ARAK
A život jim na počátku 20. století přinesl mimo jiné i křesťanské misionáře. Ti neměli nic z bojovnosti Cortézových dobyvatelů Jižní Ameriky. Pomáhali a radili, přinášeli katolický kříž a sami přijímali obdivuhodnou místní toleranci. Proto dnes na Floresu zdobí křesťanské hroby vedle křížů také láhve s kolou a cigarety, oběti duchu zemřelého.
Na pohřebních slavnostech Torajů na ostrově Sulawesi se Kristus vyšitý na gobelínu, jenž přikrývá rakev, dívá na useknutou hlavu obětovaného býka, který poveze nebožtíka do země mrtvých. A již několik generací křtění Torajové se sami sobě smějí: “Nedivte se, že jsme místo islámu přijali křesťanství. To nám nezakázalo ani vepřové, ani palmové víno tuak, a bez nich by se nedalo nic oslavit.”
Křesťané za přístavem Maumere na východě ostrova Flores nám sice o sobě nic podobného nevyprávějí, ale i jim pomáhá tuak a arak vnášet ještě větší klid a pohodu do jejich pořádně chudého, leč přesto pohodového života. Je to tak jednoduché. Když prší, sedí doma. Není žádoucí sbíranou šťávu dále ředit dešťovou vodou, míza lontarové palmy má v období dešťů stejně moc tekutiny a málo cukru. Když neleje, a to je minimálně osm měsíců v roce, každý večer někdo vyleze na palmu, odřízne ratolest a k místu řezu přidělá cokoli na jímání šťávy. Pak vše ponechají na starosti samotné tropické přírodě. Šťáva do rána zfermentuje a získá sedm až osm procent alkoholu. Pokud by se tuak nechal bez povšimnutí až do večera, zakalí se, objeví se v něm bublinky, a na světě je jakési desetiprocentní pivo. Toho se však tuak většinou nedožije. Hned ráno jej obyvatelé slijí do patnáctilitrového hliněného hrnce, rozdělají pod ním oheň a za hodinu začne z osm metrů dlouhé bambusové roury, jednoduchého destilačního přístroje, do kanystru odkapávat kořalka.
Hosté jsou vítáni, ochutnávky povoleny jen z plných dvoudecových skleniček, které zdejší dobrý mrav velí vypít do dna a na ex.
 Ryby pod tropickým sluncem uschnou za den, a kupodivu bez asistence much. |
Kombinace čtyřicetiprocentního araku a čtyřiceti stupňů na slunci přinese bílému návštěvníkovi zážitky opravdu nezapomenutelné.
NEVYZPYTATELNÉ BOŽÍ CESTY
Na křesťanský ostrov Flores mě přilákala i možnost setkat se v terénu se skutečnými živými misionáři, kteří do těchto končin přijeli dávno před turisty a s nimiž by bylo možné popovídat si o něčem jiném než o tom, odkud jsme a kolik máme dětí, což je hlavní téma rozhovorů mezi vesničany a bílými turisty.
Klepeme na dveře, před nimiž stojí sanitka, bílý bytelný teréňák s červeným křížem. Vítá nás sestřička – svalnatý ošetřovatel s býčí šíjí, který by se v Evropě určitě dobře uplatnil jako body-guard. Zve nás dál a nabízí nejen oběd, ale i popovídání s indonéským páterem Sakchariasem, členem SVD, žákem slovenského kněze, který na Floresu pracoval 42 let. Oběd je výborný a teprve o dva dny později se dovídáme, že vynikající křupavé masíčko bylo psí. Inu, ten můj mi musí pro tentokrát prominout.
Odpoledne se ubytováváme na faře v pokoji, jenž kdysi patřil misionáři z Německa. Jednu stěnu kryje knihovna plná německých knih, jsou až k pláči zaprášené, kdo by je také po odchodu pátera četl? U druhé stěny stojí postel s moskytiérou, ta je zase k pláči špinavá. V životě jsem ve špinavější posteli nespala a doufám, že už ani nebudu. Nakonec páterovi se o domácnost, kterou tvoří kromě otce a jeho pomocníka i velký dům, obrovská zahrada, devět psů a nekonečné množství slepic, starají jen dva chudí kluci, kteří za to mohou chodit do zdejší církevní školy.
Navečer přichází pátera žádat o radu jedna z padesáti křesťanských vesnických rodin a za pomoc rozmnožují jeho beztak již početné hejno o dalšího statného kohouta. Co za dar chtějí? Nic menšího, než odpověď na otázku, kterou si pokládá téměř celý indonéský venkov: jak se vyrovnat s nástupem moderní doby? Jak svou angličtinu využije nejstarší syn, středoškolák, když přichází doba začít místo otce pracovat na poli?
Se setměním se vyrojí zvláštní jepice – mravenci. Sedíme na verandě a pozorujeme na nich hodující dvaceticentimetrové gekony s červenými tečkami. Za chvíli jsou přežraní k prasknutí, ale mravenců neubývá.
“Trpí tady také lidé rakovinou a umírají na infarkty?” Poněkud hloupá otázka, což si uvědomíme v momentě, kdy otec Sakcharias vysvětluje, že hrozbou je tu malárie, obrna a tuberkulóza. “A hadi?” “Zhruba pět vesničanů ročně kousnou. Ne, většinou neumřou, umí si nějak pomoci, i když tady není nouze ani o kobry.” “Učíte i literaturu?” Chvíli si vyjasňujeme, co to literatura jako předmět je, a odpověď nás opět trochu vrátí do reality zdejšího života. “Jsem rád, když si lidé mohou koupit a přečíst alespoň Bibli.”
Kostel a faru vybudoval německý předchůdce, zahradu a školu založil otec Sakcharias. Občas ubytovává turisty, naposledy před šesti lety dva Němce.
V devět pomalu usínáme. Je ke třiceti stupňům, rozbitou okenní tabulkou vlezl do pokoje gekon, občas pronikavě a hlavně nečekaně zaskřehotá. Na ovocný strom obsypaný velice chutnými balijskými švestkami se sneslo hejno kaloňů. Perou se, piští, hází na plechovou střechu fary pecky. Vedle v místnosti se tiše modlí a se svými žáky zpívá páterův pomocník. Mraky se roztrhly a měsíc osvítil hřbety opuštěných knih.
JÁ DOKONCE VÍM, JAK SE JMENUJETE
Cesta do Floresu se chýlí ke konci. Marně hledáme nějakého bílého kněze SVD. Slovák Jan Hudek před několika lety zemřel, Engels Alfons odjel do Surabayi a Němec Kurt Bart nebyl k nalezení, snad spal, snad někde sloužil mši. Ač jeho žáci pilně pobíhali po celém semináři, nikdo o něm nic nezjistil. “Co se dá dělat,” povzdechla jsem si, “reportáž o misionářích nebude.”
Zbývá poslední část cesty, posledních 120 km autobusem. Úplně nacpaný konečně vyjíždí na závěrečnou okružní jízdu městečkem Ruteng, aby mohl dovnitř vtěsnat ještě pár pasažérů. “Odvezte mě domů pro zavazadla,” staví si nás mohutný vitální šedovlasý muž. “Promiňte, nejste náhodou polský kněz?” křičím na něj přes několik hlav, když autobus konečně vyjíždí z města. Pětašedesátiletý běloch se překvapeně otočí. “Pan jest Polak, Stanislaw Wyparlo,” dokončuji seznámení jakousi variací na polštinu.Cestující kvůli nám přeskupují svá zavazadla, drůbež i krabice se posunují.
“Podívejte se, jaký je náš páter významný muž, všichni běloši ho znají”. Po několika hodinách jízdy už Stanislaw tak čile nevypadá, málokdo by také pod přívalem otázek v poskakujícím autobuse a pětatřicetistupňovém vedru a průvanu z otevřených oken a dveří vypadal lépe. I když na horko si kněz dávno zvykl a při návštěvě Evropy před třemi lety mu dokonce byla zima. Ale chladno mu bylo spíš ze studených, uzavřených lidí než z počasí. Zpátky by se už vrátit nechtěl.
O svých ovečkách z kmene Manggarai mluví trochu s nadhledem. Jako o bezstarostných dětech. “Vždycky se snaží uhádnout, co chcete slyšet. A tak se nikdy neptejte – je to daleko, bude pršet, jede tam autobus? Z anglických slov yes a no si složili svoje zvláštní jo a jeho skutečný význam si musíte domyslet. Je pravda, že podle měřítek bílé civilizace pracovití právě nejsou, ale proč by se honili? Angličané říkají, že čas jsou peníze, Němci mávnou rukou, že peníze pro ně nejsou problém, těch mají dost. Indonésan se posadí, čas pro něj není problém, toho má nadbytek.”
Měla jsem původně spoustu otázek začínajících obvyklým proč, jak, kdy, ale Indonésie už na mně zapracovala, a tak mi připadají zbytečné. Nechávám raději pátera ponořit se do vzpomínek. Před třiceti čtyřmi lety přijel v první, dvacetičlenné skupině misionářů ze socialistického Polska. Indonésie tehdy koketovala s komunismem, její velvyslanec v Polsku byl katolík, a proto se na tehdejší poměry podařila neuvěřitelná věc. Stát je delegoval, ač 87 % Indonésanů je muslimského vyznání.
Kněz ukazuje na bambusovou chýši, která se ničím neliší od ostatních domků na stráni: “To je moje první fara. Tady jsem žil deset let.”
NEZLOBTE SE NA NĚ
Druhý den se ocitáme před podobným stavením. Střechu má ze svazků suché trávy, stěny z palmových rohoží, na pohupující se podlahu v domě na kůlech použili naštípaný bambus, jinde stěny stojí přímo na pečlivě zametené hlíně. Na ananasech lemujících kukuřičná pole se suší prádlo, na zemi na kusu igelitu právě umyté nádobí. Míjíme školu, část dětí se vyřítí z vyučování a nadšeně předvádí, že umí anglicky: “Haló mistér, kam jdete?”
Když si o tři kilometry dál objednáváme v právě postavené restauraci kávu a na druhou hodinu oběd, tiše nás pozoruje šest dětí s nudlí u nosu. Oběd je chutný, dobrý pocit z něj kazí jen 41 dospělých a dětí. Stojí v kruhu okolo našeho stolu a dívají se, jestli nám opravdu chutná. “Nezlobte se na ně, jste první turisté, které vidí,” prosí a zároveň vysvětluje majitel pohostinství. Zbytek osazenstva vesnice stojí u okna větší chýše a bez hnutí se dívá dovnitř. Naplno tam řve televize, jejich první krok ke konci bezstarostného života. Vysílání se nedá zachytit jinak než přes satelit a díky němu se do bambusových domečků dostane i australské vysílání. Kdo lidem vysvětlí supermoderní kreace na módních přehlídkách a růžové reálie amerických seriálů? Hodný, dobrý Sakcharias, který studoval v Římě, nebo energický Stanislaw, který už zapomněl, jak tvrdě a bezcitně dokáží bílí nositelé pokroku žít? A co ty, Pane, můžeš jim ještě ukázat cestu?
