TEXT: Martin Dlouhý
S převratným vynálezem kardiologie přišla společnost Carmat a aeronautická společnost EADS. Současná umělá srdce jsou extrémně náročná na výrobu. Musí to být přístroj, který zvládne pracovat bez přestání a jediné chyby, přičemž udělá okolo 42 milionů pulsů za rok. Na rozdíl od takového technického přístroje je srdce od Carmatu hybridním zařízením, kombinujícím přírodní tkáň kravího původu, umělé součástky a efektivní senzory. Výhodou nového modelu jsou organické komponenty, které jsou k příjemci šetrnější, a též u něj není třeba nasazovat podpůrné léky. Srdce je navíc vybaveno senzory zjišťujícími zvýšení či snížení krevního tlaku a dokážou podle toho zkoordinovat počet pulsů. Srdce od společnosti Carmat je zatím první vlaštovkou postupujícího vývoje umělých implantátů schopných stát se trvalou součástí lidského těla.
Jak to bylo dříve
První myšlenky týkající se transplantací srdce se objevily koncem 19. století, kdy se chirurgové zaměřili na možnosti nahrazování poškozených orgánů zdravými cizími. Průkopníky těchto postupů byli lékaři Alexis Carrel a Charles Guthrie, kteří vyvinuli tři základní chirurgické přístupy. Heterotopickou transplantaci, ta byla dost nepraktická, protože pacient měl nové srdce mimo hrudník, intratorakální transplantaci, jejímž principem bylo napojení na stávající srdce a převzetí části jeho funkce, a ortotopickou transplantaci, při níž dojde k vyjmutí vadného srdce a nahrazení novým. Roku 1905 ve Vídni provedli právě Carrel a Guthrie první heterotopickou transplantaci. Napojili krční cévy jednoho psa na srdce jiného, a přestože příjemce po dvou hodinách zemřel, ukázal experiment nové cesty postupu. Důležitým zjištěním byl fakt, že i dokonale provedená operace a zamezení vzniku infekce neznamená, že tělo orgán přijme, a tuto rejekci lze potlačit snížením aktivity sleziny a kostní dřeně. Další velký krok v rámci transplantací srdce učinil roku 1937 Vladimír P. Demichov, který sestrojil první mimotělní krevní oběh a zjistil, že správně může transplantované srdce fungovat, pouze pokud je v hrudníku a ne mimo něj.
Jarvik 7
První, kdo transplantoval srdce člověku, byl roku 1964 doktor James D. Hardy, ovšem k náhradě použil srdce šimpanze, které neutáhlo krevní oběh dospělé osoby. Vskutku první transplantaci lidského srdce do lidského těla provedl 9. 12. 1967 v Kapském Městě doktor Christiaan Neethling Barnard. Příjemce s novým orgánem žil osmnáct dní. Na konci 70. let byla objevena imunosupresiva, tedy léky omezující činnost imunitního systému, byl tím vyřešen i problém rejekce a kardiochirurgie se zdála být na vrcholu. Ovšem objevila se nová meta v podobě srdce umělého. První transplantaci do živého člověka provedl doktor Wiliam DeVries, psal se rok 1982 a umělé srdce mělo jméno Jarvik 7. Pacientovi prodloužilo život o 112 dní.
