LIBOR MICHALEC
Filmového i televizního režiséra a scénáristu Dušana Kleina (1939) přivedl stvořitel na svět patrně jako lakmusový papírek doby. Jeho filmy jako citlivý scismograf zachycují náladu a vibrace této země. Ať už to byly kriminální filmy v normalizačních letech, kdy se nic jiného točit nedalo, „Básníci”, kteří signalizovali éru uvolňování, nebo například filmy Dobří holuby se vracejí, či Vážení přátelé, ano, které již byly jasnou metaforou na tehdejší rozkládající se společenské zřízení.
Polistopadovou svobodu slova pak odráží v tvorbě režiséra Kleina dvanáctidílný seriál v živém vysílání – Hříchy pro pátera Knoxe. Jsou možná režiséři proslulejší a obdivovanější, žádý z nich však nekopíruje ve svých filmech s tak důslednou přesností a přirozeným zájmem střídající se údobí krátké svobody, totalitní deprese, národního odporu vtipem, stejně jako problémy polistopadového vývoje.
PŘED KAMEROU, ZA KAMEROU.
Jak jste se vlastně dostal k filmu? Ve slovnících píšou, že již od útlého dětství… Ve dvanácti letech si mě režisér Weis vybral do filmu Můj přítel Fabián, kde jsem hrál hlavní roli. Během natáčení jsem nebydlel v hotelu, ale u režiséra Weise v bytě. Střetnutí s touto velikou osobností českého filmu mě natolik ovlivnilo, že jsem se rozhodl pro tuto cestu. Od té doby jakýsi vztah mezi mnou a filmem vznikl. Naštěstí jsem brzy pochopil, že moje místo je spíš za kamerou, než před ní. A ještě jste nazpíval filmovou písničku. Vztah ke kumštu jsem měl od svého bratra, který byl velmi muzikální člověk.
Takže jste z umělecké rodiny? To ne. Byl jsem v podstatě polosirotek, protože tatínek nám umřel za války, zůstali jsme s maminkou tři kluci.
Je těžké stát se režisérem? Je to těžké asi jako každé jiné povolání. Myslím, že existují i těžší. Například můj syn studuje medicínu a myslím, že tam je píle a pracovitosti třeba víc než v uměleckých oborech, kde především záleží na talentu. Ten buď je nebo není. Nedá se získat ani naučit. V umění sebepilnější člověk může být jen pilný blbec. Narodil jste se v Michalovcích. Vy jste původem Slovák? Ano. Narodil jsem se na východním Slovensku a jak jistě víte, většina filmařů pochází odsud: Juraj Herz, Juraj Jakubisko.
Čím to? Zvláštní krajina? Ne, tomu nevěřím. Spíš shoda okolností. Právě s filmem Můj přítel Fabián jsem se ve 12 letech dostal do Čech a od té doby jsme tu s maminkou zůstali. To je aktuální téma.
Neměl jste se slovenským původem někdy problémy? Nikdy. Jenom když jsem potřeboval zajistit si české občanství, měl jsem malé demokratické potíže na slovenském ministerstvu vnitra. Ale ani v Čechách, ani když na Slovensku mluvím česky, problémy nemám. Po absolvování filmové školy jste odešel na „volnou nohu”.
Jak to tenkrát bylo možné? Měl jsem štěstí, že ve 23 letech jsem jako nejmladší debutant točil hraný film. Pak jsem dělal dokumentární filmy pro televizi a připravoval si další celovečerní film, který se měl jmenovat Virtuozi di Praga. Byla to takov á satirická tragikomedie. Pak přišel rok ´68, film byl zastaven a já jsem se pokusil o takovou poloemigraci.
Poloemigraci? Manželka v té době byla s Laternou magikou v Americe, tak jsem vzal syna a odjeli jsme do Francie, kde jsme na ni počkali už s úmyslem zůstat venku. Proto že mluvím německy, chtěli jsme zůstat v Německu. Ale na můj vkus tam bylo příliš mnoho Němců, tak jsme se vrátili.
Jak dlouho jste tam byl? Půl roku. Nebyly s návratem problémy? Ne, protože jsem měl oficiální výjezdní povolení na rok, takže se nejednalo o porušení tehdy platných předpisů. Proto že jsem měl svobodné povolání, nikomu to nevadilo.
Pokoušel jste se v Německu proniknout do tamního filmu? Pokoušel – ale jak říkám – měl jsem určitou averzi vůči tomu, že kam jsem se podíval, byl Němec. Někdo je schopný se přizpůsobit, já ne. Pak jste se vrátil jako zaměstnanec do Barrandova. Prý pod nátlakem. Zpočátku jsem i bez stálého povolání točil jeden film za druhým, až mi tehdejší ústřední dramaturg řekl, že buď vstoupím do pracovního poměru nebo nebudu točit.
Jak je to s tvůrčí svobodou zaměstnance? Pokud vím specializoval jste se na kriminálky. Po své neúspěšné emigraci jsem se vrátil do období takzvaných společenských filmů, oslavujících tehdejší společnost. Pracovat jsem musel, abych uživil rodinu, a přitom společenská dramata jsem dělat nechtěl. Kriminální žánr se v podstatě stal únikovou cestou jak si zachovat tvář a nestyd ět se pod své dílo podepsat. Přitom nepopírám, že kriminálky mám rád. Je to žánr divácky vděčný, dá se jím hodně říci, a přitom se naučit profesi.
Je vrah, Zatykač na královnu, Sázka na třináctku, Kam nikdo nesmí, Radikální řez, jste se snažil o psychologickou věrohodnost, autentické detaily, měl jste své vzory? Sedmdesát procent filmů v kinech v té době byly kriminálky. Tvrdé akční filmy, založené na dramatickém příběhu. Věděl jsem, že nemohu konkurovat těmto drahým filmům a že pro nás je bližší francouzská škola kriminálního filmu, založená na psychologii postav, vztazích mezi postavami, Snažil jsem se jít touto cestou. Další velká otázka: Barrandov a co se s ním dnes děje. Měl jsem velké štěstí, že jsem nastoupil do tohoto podniku později, takže se u mě nevytvořil ten sentimentálně-melancholický vztah. Po roce ´89 jsem nečekal až mě nové vedení Barrandova vyhodí, ale odešel jsem sám, protože jsem dostal nabídku, abych v porevolučním kvasu pomohl přeorganizovat dramaturgii v televizi. Přijal jsem místo zástupce šéfredaktora. Jinak se na Barrandově děje to, že se rozpadl. Přestal vyrábět české filmy a režiséři si musejí hledat nejen obživu, ale i způsoby realizace. Ale nově vznikající české firmy pochopily, že český film nemůže zahynout a byly ochotny do něj investovat peníze. To byl rok minulý a letošní. Jak to bude do budoucna nikdo neví. Tím, že okruh diváků je velmi malý a rozpadem republiky se ještě zúžil na 10 miliónů, je jasné, že žádný český film nemůže vrátit ani náklady. Natož aby něco vydělal.
Pomalu každý rok natočíte film. Počítáte je ještě? Asi dvacet celovečerních filmů.
Jak se dá točit tolik různých filmů s rozdílnými poetikami jakoby pokaždé z jiného soudku? To je ve vás tolik různých poloh? Někdo inklinuje ke komedii, někdo k jinému žánru. Mě lákají všechny žánry, pokud mají co vyprávět a jsou něčím zajímavé pro mě i pro diváka. Přiznám se, že ve skrytu duše dávám přednost tragikomedii, protože je nejtěžší.
HŘÍCHY PRO DIVÁKY DETEKTIVEK. Hříchy pro pátera Knoxe. Experiment, který se povedl nebo nepovedl? Seriál vznikl jako soutěžní hra, pokus měl přinést na obrazovku nový druh zábavy. A abychom zachovali všechna pravidla hry, rozhodli jsme se vysílat živým přenosem. Naposledy bylo u nás živé vysílání před čtvrtstoletím, pak se přestalo používat hlavně kvůli cenzuře. Chtěli jsme i v dramatickém žánru využít toho, co je televizi nejvlastnější a žádný jiný druh umění toho není v takovém rozsahu schopen: přímý přenos pro asi šest miliónů diváků. Sledovanost „Hříchů” byla v té době v televizi zároveň se seriálem Dallas nejvyšší.
Bude se živé vysílání opakovat? Model hry se pokusím očistit a připravím pro televizi dalších deset dílů krimi příběhů s otevřeným koncem, který jsem nazval Hříchy pro diváky detektivek. Na jaře bychom měli začít točit.
Zase podle Škvoreckého? Ne, pouze je zachován princip hry, kdy se příběh na okamžik zastaví a diváci budou mít možnost hádat který z potencionálních pachatelů je ten pravý.
Jaké máte ohlasy na vysílání v přímém přenosu? Zpočátku všichni říkali, že to není možné. Ani herci si netroufali. Je to tak jako když někdo miluje rychlou jízdu a rád by si vyzkoušel okruh v Monte Carlu. Ale samozřejmě jen jednou. Ne všichni jsou tak psychicky silní.
SVĚT PODLE BÁSNÍKŮ. O volném cyklu „Básníků” je známo, že vznikl na porotě jednoho filmového festivalu vlastně z hecu. Sešlo se několik příznivých momentů: vaše setkání s Lubošem Pecháčkem a jeho knihou Amatéři, aneb jak svět přichází o básníky; to , že jste v knize našel vlastní zážitek ze studentským divadelním nastudováním klasika, ze kterého byl průšvih, a váš návrat k tragikomedii, dají-li se tak „Básníci” nazvat. Mě by spíš zajímalo, jestli nebyly problémy s uvedením filmu do kin. Film vyprávěl trochu jinou poetikou, než bylo v té době u filmů o mladých lidech běžné. Svým způsobem právě ten velký zájem mladých lidí vzbudil podezření u schvalovacích orgánů. Napřed dali první díl Básníků na půl roku do trezoru, pak ho sice pustili, ale rozeslali všem redakcím přípis, že se o něm nesmí psát. Čímž udělali tu největší možnou reklamu. Když měli „Básníci” premiéru, od šesti ráno na něj lidé stáli frontu, aniž by kdo věděl o co jde.
Kdo je podle vás básník? Vybral jsem si takového člověka, který je básníkem ne v tom smyslu, že skládá slova aby se rýmovaly, ale který dokáže pohlédnout na život očima svých osmnácti let a nestydí se za své city. Nestydí se je říkat, nestydí se je vyjevovat. Není hloupý a je schopný s mladickou ironií komentovat dění kolem sebe. V prvním díle říká například: „Mně se líbí i peřina, když pod ní ležíš ty.” Později nám v dopisech mladé dívky psaly, že by se jim také líbilo, kdyby jim něco podobného řekl jejich chlapec. Myslím, že mladí lidé cítili stejně jako Štěpán, ale cynismus, který nastal ve společnosti to nedovoloval, protože by byli všem pro smích. Čili rádi to viděli na plátně, ale měli obavy, že kdyby se tak chovali ve skutečnosti neuspěli by.
Jak jste vybíral hlavní hrdiny? Chtěl jsem přinést na plátno neotřelou tvář. Hledal jsem na všech dramatických školách v republice a z širokého konkurzu vyšli dva studenti čtvrt ého ročníku konzervatoře – Pavel Kříž a David Matásek. Byl to jejich debut a protože vzbudil nepříznivý ohlas u kritikya schvalovacích orgánů, dosta-li za něj trojku z chování.
Další díl přišel na svět jak? Protože film patřil k nejnavštěvovanějším v té době a hledělo se už i na peníze., vznikl na skupině pocit, že bychom měli pokračovat. Abychom nedráždili schvalovací orgány psal se scénář druhého dílu pod názvem: Jak se vám to líbí, doktore. Ale to už byla taková doba uvolňování, že si nikdo nedovolil něco zakázat.
Čí nápad byly ty kreslené obrázky? Když jsme diskutovali s Mirkou Šafránkovou o erotických scénách a ona řekla: „Já se vám nesvléknu pane režisére,” odpověděl jsem: „To nevadí, v okamžiku kdy začne scéna, to překryje kreslený film.” Později jsme si uvědomili, že je to zajímavý nápad, a tak vznikla trochu zvláštní poetika Básníků.
Jak se dívají oba hlavní hrdinové na Básníky dnes? To byste se musel zeptat jich. Pavel Kříž po třetím dílu emigroval do Kanady. David Matásek se stal přívržencem určitého stylu hudby, dalo by se říci ne mně blízké, ale na to má právo. Takže když jsme je ve čtvrtém díle dávali dohromady, samozřejmě přišly dvě osobnosti s různými názory.
Kontroverze mezi vámi a Davidem Matáskem vznikla jak? On řekl nějaký názor do novin, já jsem napsal, že s ním nesouhlasím, ale nerozešli jsme se nijak ve zlém. Myslím, že tak je to v pořádku. Pro mě je samozřejmě bližší postoj k životu Pavla, ale každý má právo žít podle svého. Poslední díl Básníků už ale přišel do jiné doby. Původní teenagerská poetika je pryč. Zákonitě musí být. Vyprávíme o jiném člověku i jiné spole čnosti. Pokud bychom nedej bůh dělali další díl, zase bude hrdina trošku jiný.
Na co jste myslel v okamžiku, kdy jste režíroval poslední scénu filmu s bláznem, který jede na kole? Je to symbolika toho, že člověk si není jistý kde je normální a kde je bláznivý svět. Jestli nejsou ti lidé normálnější, protože se nepřetvařují a na nic si nehrají. Je to náznak v duchu čisté komerční komedie. Nejen ve čtvrtém díle Básníků, ale téměř ve všech polistopadových filmových premiérách se objevuje dost černobílá levicovost. Vždy jsou tam podnikatelé špatní a prostí lidé dobří. Zákonitě. Vždycky se tvůrci snažili hledat ve společenských jevech kolem sebe věci, které se jim nelíbí. Ať je to jakákoli společnost. Přece nebudu říkat, že podnikatelé jsou výborní, když znám spoustu podvodníků. Zajímají mě spíš negativní jevy, protože si nemohou střílet z toho kladného . Tak je to v každé kinematografii na celém světě.
KLEINŮV OSOBNÍ DLUH VŮČI PANU HRABALOVI. Je to těžké hledat v polistopadovém světě nové téma a nový styl? Je to velký rozdíl. Dřív stačil jakýkoli náznak a diváci řičeli smíchem. Vlastně projevovali určitý společenský názor. A nemuseli se bát, že jim padne ruka zákona na rameno, protože byli v anonymitě. To teď padlo a vyvolat v divácích smích je mnohem těžší. Všimněte si, že v poslední době vymizely anekdoty, přestalo se dařit estrádám, komikům jako profesi…
Jaké bude mít umělec postavení? Takové, jaké si vydobude. Ale společnost by neměla nechat všechno na tržních vztazích. Na kulturu se nedoplácí, doplácí se na nekulturnost.
Vaše plány do budoucna? Dokončuji podle povídek Bohumila Hrabala „Bambini di Praga” a „Taneční hodiny pro starší a pokročilé” film Andělské oči. Premiéra bude 19. ledna. Proč jste si vybral právě Hrabala? Cítil jsem vůči panu Hrabalovi osobní dluh, protože celá naše filmařská generace – Jiří Menzel, Věra Chytilová, Juraj Herz – a další Hrabalem vlastně začínali. Na mě se tehdy nedostalo, a tak jsem teď využil toho, že tyto dvě povídky ještě nebyly zfilmovány. Cítím se dost zralý na to, abych se pokusil hrabalovskou poetikou vypořádat. Možná je dobře, že to dělám tak pozdě na rozdíl od kolegů, kteří asi neměli tolik úcty před tím jménem – protože byli mladí a dívali se na svět jinýma očima. Pokusil jsem se odvyprávět film tak, jak jsem Hrabala přečetl já.
Jak se vám podařilo přimět Pavla Kříže aby ve filmu hrál? Scénář vznikl během natáčení čtvrtého dílu Básníků. Pavel Kříž se mě ptal, co budu dělat. Řekl jsem mu o Hrabalovi, on si půjčil scénář a po přečtení projevil zájem.
Počítáte s ním i do dalších rolí? On už se dnes nebrání. Oproti prvním výrokům, kdy říkal: „jen jednou a už nikdy víckrát,” má dnes trochu jiné názory. Kdyby se nikdy nikdo neměnil, tak by mohl jít rovnou do nebe. I jeho vztahy k této zemi se trochu pozměnily. Špatné vzpomínky na práci, na kolegy, se vyjasnily a věřím tomu, že ho tu často uvidíme.
Máte nějaký zvláštní fígl jak působit na lidi? Jak docílit toho, aby hráli podle vašich představ? Učím na škole své studenty, že umění režie je umění vybrat si lidi. Vybrat lidi, naladěné na stejnou tóninu na jakou jsem naladěný já. Pak je práce mnohem snažší. A hlavně – dokázat vytvořit atmosféru při natáčení. Pokud není atmosféra pohody a klidu, odráží se to negativně na výsledku práce. Zvláště u komedie. Jednou jste řekl, že jste založením konstruktivní pesimista.
Co to znamená? Že nejsem takový ten hurá optimista. Já vím, že se mnoho věcí nedaří, všechno nefunguje tak, jak by mělo. Ale na druhé straně věřím tomu, že lze tyto věci překonat vůlí, trpělivostí, pracovitostí. Proto konstruktivní pesimismus.
