Vzácnost, pozoruhodnost, nádhera. Tak mnoho botaniků mluví o neobvyklých zástupcích rostlinné říše, za kterými rozhodně nemusíme nikam do exotických zemí. Třeba jen do blízkého Českého středohoří nebo do jihomoravských pahorkatin. Říká se jim zárazy. Hledání těchto rostlin může být navíc někdy docela adrenalinovou záležitostí. Rozhodně není vhodné pro osoby trpící závratěmi. Rostou na suchých travnatých stráních a skalách. Když jsme před dvěma lety zamířili na Kozí vrch v údolí Labe mezi Ústím a Děčínem pozorovat velmi vzácné druhy záraz, mohla se naskytnout náhodnému pozorovateli zajímavá podívaná. Na úzké skalní římse desítky metrů nad řekou se tísnilo šest dospělých lidí, kteří neustále popocházeli, klekali na zem, pak se posunuli o dva metry a zase si klekali. K tomu všemu vykřikovali a podobně dávali nahlas najevo radost. Stejná podívaná se někomu ostatně může nabídnout i letos na jaře: na stráních zmateně pobíhající postavy tak nemusejí vždy být uprchlými chovanci nějakého ústavu, byť tak mohou zdálky (a někdy i při bližším ohledání) působit… Mějte tak pro podobná individua pochopení.
Mordovky od slova mordovat Český název jedné skupiny záraz – mordovky – je vcelku výmluvný a odkrývá základní vlastnost těchto rostlin, tedy parazitismus. Zárazy se odborně nazývají Orobanche, což původně značilo rostlinu cizopasící na čočce. Jde o slovo řeckého původu, základ orobos znamená čočku a anchó rdousit nebo škrtit. Postupem času se toto pojmenování rozšířilo na více než sto příbuzných druhů cizopasících i na jiných rostlinách. Zárazy jsou takzvaní holoparazité, to znamená, že vodu i všechny živiny získávají výhradně z hostitelské rostliny. Bez ní uhynou. Jejich semena mají zvláštní schopnost výborně rozlišit vhodného hostitele. Když se některé dostane do jeho blízkosti, rozpozná určité látky v jeho kořenech a to v něm podnítí klíčení. Z nepatrného semínka začne vyrůstat směrem k hostiteli tenký výběžek. Postupně vroste mezi vodivá pletiva kořenů hostitelské rostliny a začne z nich čerpat látky potřebné ke svému dalšímu růstu, tedy vlastně jako upír saje ze svého hostitele životodárné tekutiny. Nakonec vznikne na kořenu hlízovitý útvar a po nashromáždění dostatku živin se rostlina začne drát nad povrch půdy a vykvete. Protože jsou zárazy úplně závislé na svém hostiteli, zcela ztratily chlorofyl. Nepotřebují tedy listy a ty se proto v průběhu vývoje změnily na nenápadné hnědé nebo černé šupiny, v jejichž buňkách vůbec neprobíhá fotosyntéza. Tím, že nemají zelené barvivo, vyniknou podkladové barvy lodyhy a zejména květy. Podle druhu a podmínek nabývají nejrůznějších barev od bělavé, žluté, červené, modré a fialové až po různé odstíny hnědé. Svědkové chladných stepí Všechny druhy záraz původních na území České republiky jsou vzácné a zařazené do Černého a červeného seznamu cévnatých rostlin ČR. Zatímco ty o něco běžnější se ještě vyskytují řídce roztroušeně na větší části území, mnoho druhů je velmi vzácných a roste jen na několika místech. Mezi ně patří například záraza namodralá (Orobanche coerulescens) nebo záraza šupinatá (Orobanche artemisiae-campestris), druhy, které se na naše území rozšířily v době ledové jako součást vegetace chladné pelyňkové stepi v předpolí kontinentálního ledovce. Jak se postupně oteplovalo a klima se zvlhčovalo, rozvíjel se les a ubývalo tak míst, kde mohly tyto rostliny růst. Do dnešních dnů se proto ve střední Evropě mohly zachovat pouze na místech, která nikdy zcela nezarostla. Odborníci proto o nich mluví jako o indikátorech takzvaného přirozeného bezlesí. Objevují se tam, kde jsou skalnaté srázy a stepní lysiny. Zabijáci konopí Dosud byla řeč pouze o zárazách na přírodních stanovištích. Některé druhy se ovšem adaptovaly a dokáží se úspěšně šířit třeba i v obdělávané půdě. Taková mordovka větevnatá (Phelipanche ramosa) byla v minulosti doslova metlou některých tabákových, rajčatových a konopných kultur. Její drobounká semena o hmotnosti zhruba setin miligramu se totiž snadno šíří a navíc jich dokáže jediná rostlina vyprodukovat desítky tisíc. Zemědělci, kteří mordovku větevnatou našli na poli, tedy určitě nehýřili spokojeností podobnou té, jakou mají při stejném nálezu studenti přírodovědecké fakulty. Napadené rostliny sice nehynuly, ale mordovka podstatně snižovala výnosy. Navíc semena zůstávala v půdě a dokázala vyklíčit třeba až za patnáct let. Dnes je však v důsledku používání herbicidů i tento druh u nás velmi vzácný. A ještě jedna zvláštnost Další pozoruhodnou vlastností záraz je to, že se třeba mnoho let v některém místě neukážou, a pak se najednou nečekaně objeví. Tato vlastnost je typická zejména pro druhy rostoucí na skalních stepích. Příkladem může být druh popsaný pro vědu z území Čech – mordovka nachová česká (Phelipanche purpurea subsp. bohemica). V Českém středohoří byla tato záraza, rostoucí u nás pak už pouze v Českém krasu, považována dlouhá léta za vyhynulou. Ale ukázalo se, že neprávem. Při jednom výletě na lokalitu, kde byla botaniky viděna naposledy koncem 19. století, se nám podařilo nalézt hned několik rostlin. Radost jsme měli obrovskou, protože se podařilo objevit druh, u kterého bychom místa výskytu mohli v Česku spočítat na prstech jedné ruky.
Jak se zdá, zárazy dokáží přečkat – ať už ve formě semen, nebo v nezjistitelné podzemní fázi vývoje – dlouhá léta, i desetiletí, a když nastanou optimální klimatické podmínky, objeví se, vykvetou, odplodí, uschnou a na dlouhou dobu se zase doslova ztratí z povrchu zemského. Vlastní nález a zejména přesné určování záraz jsou navíc komplikovány tím, že kvetou krátkou dobu, a pokud je tak chcete objevit, musíte se trefit doslova do jediného správného týdne v roce. Ale přesto se může stát, že až pojedete na jarní výlet do údolí Vltavy, Labe nebo do jihomoravských pahorkatin, můžete mít štěstí a některý klenot naší přírody zahlédnout.
