Nizozemský uprchlický tábor De Lier nedaleko Haagu čeká změna. Zdejší patrová ubytovna, do níž se vejdou necelé čtyři stovky žadatelů o azyl, má být do dvou let zavřena. Podobně jako další nizozemská sběrná centra pro uprchlíky. Teď tu čekají lidé hlavně z Afghánistánu, Íránu, Iráku, Bosny, Čečenska a Súdánu. Zhruba každý sedmý dostane, podle odhadů zdejších pracovníků, povolení v Nizozemsku zůstat, další budou muset odejít. Kam, není úplně jasné, ale zpět domů to asi nebude. „Někteří tu zůstanou ilegálně, další se pokusí dostat do Británie,“ míní Rogier de Fries, jeden ze zaměstnanců uprchlického tábora. „Ve Francii a Německu znova žádat nemohou, protože jde, stejně jako v Nizozemsku, o země Schengenské dohody. Británie ale v Schengenu není.“
MEZI NÁMI LiBERÁLY
Důvod, proč se tábor De Lier ruší, je prostý: Nizozemsko se přidává k západnímu trendu a již od roku 2000 zpřísňuje svoji azylovou politiku. Za dva roky klesl počet žadatelů o azyl na méně než polovinu – z 44 tisíc uprchlíků na 20 tisíc. Počet úspěšných žadatelů zatím není znám, v minulosti to bylo patnáct procent. Jen pro zajímavost – v Česku žádalo předloni o azyl také přibližně dvacet tisíc uprchlíků, ale uspělo pouze 83 lidí, tedy asi 0,5 procenta.
Příliv cizinců do země ovšem zdaleka nepředstavují jen uprchlíci, ale i běžní přistěhovalci, kteří přicházejí studovat či pracovat a zůstávají, i když formálně třeba jen dočasně. Po válce zde proběhlo několik imigračních vln: napřed přijeli lidé ze zrušených nizozemských kolonií – hlavně Indonésané a Surinamci, pak přišel oficiální dovoz dělníků z Turecka a Maroka. Dnes již Nizozemsko otevřenou imigrační zemí oficiálně není a získat povolení k pobytu s prací nebo studiem znamená mít peníze. Volně sem ale stále přijíždějí občané Nizozemských Antil, kteří mají v kapse nizozemský pas. Výsledkem je, že dnes žije v Nizozemsku asi deset procent příslušníků etnických menšin a v některých městech, jako například v Rotterdamu, je to více než třetina obyvatel.
Nizozemcům se zdá, že je tu cizinců příliš, že se neučí holandsky, neúměrně se podílejí na drobné pouliční kriminalitě (podle policie až osmdesáti procenty) a například netolerancí k homosexuálům či právům žen ohrožují domácí životní styl. Radikální politici s protiimigrantským programem začínají mít nebývalý úspěch. Nejvíce pozornosti na sebe upoutal nekonvenční homosexuál Pim Fortuyn, který před loňskými volbami přišel s návrhy příliv imigrantů radikálně snížit. Těsně před volbami byl sice Fortuyn zastřelen, přesto jeho strana výrazně uspěla, i když dnes již kvůli vnitřním sporům prakticky neexistuje. Její program k cizincům si ale osvojily tradiční strany, a tak se počet azylantů omezuje, cizinci s povolením k pobytu si musí platit tisíc hodin výuky holandštiny a své děti musí posílat do mateřských školek, kde přivykají domácímu životnímu stylu. Vláda se také snaží přijít na způsob, jak Turkům a Maročanům zakázat přivážet ze svých zemí manželky.
KDO KOHO POTŘEBUJE
Ekonomové v Nizozemsku ale namítají, že imigranty země potřebuje – když pro nic jiného, tak jako pracovní sílu. „Nelze prostě říci, že potřebujeme imigraci, my potřebujeme jasně definovanou imigraci,“ sděluje Jan Rath, ředitel Institutu pro migraci a etnická studia na univerzitě v Amsterodamu. „Potřebujeme kvalifikovanou pracovní sílu z jiných zemí. Například lékaře, zdravotní sestry, počítačové experty, stavební dělníky.“ Také Nizozemsko stárne a v budoucnu, stejně jako další evropské země, bude mít bez imigrantů problémy platit své důchodové systémy. Imigrant, který přichází v produktivním věku a s již dokončenou školou, takže není nutné platit mu vzdělání, se podle ekonomů vyplatí. Platí daně a není závislý na sociálních dávkách.
Dobrých příkladů lze v Holandsku najít dost. Jedním z nich může být počítačový expert Cafer Karakus z turecké Ankary. Před sedmi lety si koupil vízum a přijel do Rotterdamu za holandskou přítelkyní. Rozhodl se zůstat. Nastěhoval se k ní, zažádal si o povolení k pobytu, přihlásil se do jazykového a programátorského kurzu. „Nechtěl jsem přijmout jakoukoli práci, a tak jsem první dva roky vůbec nepracoval a vzdělával se. Měl jsem ale štěstí, protože s penězi mi pomohla přítelkyně,“ vzpomíná Cafer. Díky tomu snadno sehnal místo u pobočky Canonu v Amsterodamu. Mluví sice s přízvukem, to ale nikomu z kolegů nevadí. Hlavní je, že jazyk zná a že se bez viditelných potíží podřizuje místnímu životnímu stylu. „Proto mě kolegové berou úplně normálně a nikomu nevadí, že jsem přistěhovalec a muslim,“ dodává.
Podle Ratha vznikla na haagském ministerstvu spravedlnosti speciální skupina expertů, která se nyní snaží vypracovat projekt řízené imigrace. Odborníci totiž soudí, že promyšlená a dobře zvládnutá imigrace přinese více bezpečí a více ekonomického prospěchu, než dnešní živelné a z velké části ilegální přistěhovalectví, které přitom nejde při vší vůli zastavit. Na 1,5 milionu legálních imigrantů, kteří každý rok přicházejí do Evropské unie, připadá totiž podle hrubých odhadů asi půl milionu ilegálních migrantů „Rozdíl v životní úrovni západní země a běžné africké či asijské je tak velký, že se vždy najde dost lidí, kteří to budou zkoušet,“ říká Jan Rath. Chcete-li se dozvědět více k tomuto tématu, navštivte informační servis společnosti Člověk v tísni www.infoservis.net.
