UPRCHLÍCI Z CIVILIZACE

Boba našel až kamarád. Mrtvého. Prostě zmrzl, říkali mi v Marble Headu, malém městečku na pobřeží amerického státu Massachusietts. „Aby taky ne, když se rozhodl, že uprchne před civilizací do lesů ve Vermontu, všichni mu to rozmlouvali. Nebyl nejmladší, padesátka na krku. Malíř, zvyklý pracovat spíš duševně než fyzicky – copak někdo takový může strávit zimu sám v horách, v dřevěném srubu, kde není elektrika ani topení, natož telefon? Ale Bob byl tvrdohlavý, snil o tom, jak samota povzbudí jeho kreativitu, co všechno za tu zimu namaluje. Později při rekonstrukci se ukázalo, že si nešťastnou náhodou zlomil nohu a už nedokázal ani rozdělat oheň v krbu.” Městečko Putney si máchá nohy ve vírech řeky Connecticut, která je tu asi tak mohutná jako Labe v Ústí a plazí se vzhůru po lesnatých kopcích až do výše Krkonoš na míle daleko. Kdo by chtěl soudit velikost Putney jen od silnice, zapamatoval by si ho nejspíš jen jako shluk dřevěných, různobarevně natřených domů, v nichž převládá bílá a cihlově červená, obvyklý sněhobílý prst kostelní věže, vztyčený k nebi a general store s americky vesele pomalovaným štítem. Ba ještě spíš – nezapamatoval by si Putney vůbec, protože podobných městeček je v Nové Anglii jako much.
Velikost Putney se ale od silnice posuzovat nedá. Ani v geografickém, ani duchovním slova smyslu. Putney – to je totiž především nekonečná síť lesních cest a cestiček sem tam křížených volně zurčícím potůčkem, sem tam zbrázděných pozůstatky jarního tání v podobě naneseného kamení a popadaných větví. Hodiny a hodiny lze bloudit lesnatým labyrintem, z něhož se tu a tam vynoří jelen, tu a tam automobil, překonávající strmé stoupání či krkolomnou zatáčku, tu a tam cedule Nevstupovat – Soukromý pozemek a tu a tam opuštěný dům. Čím se tady stovky lidí, roztroušených po nekonečných kopcích mohou živit? Napadne člověka okamžitě. Lovem? V přírodě, která je v Americe tak přísně chráněna? Zemědělstvím? Když by ty lesní enklávy neuživily ani poctivou českou slepici? Obyvatelé těch osamělých usedlostí tvoří druhou, duchovní velikost Putney. Když koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let proběhla Amerikou jedna z těch obvyklých amerických módních vln, která se jmenovala Back to the Earth neboli volně přeloženo – zpět k přírodě, vydaly se tisíce lidí z měst, často i z celými rodinami, právě sem, do Vermontu. Do osmi či devíti oblastí, podobných Putney. Do oblastí, kde příroda zůstala ještě relativně nepoznamenána civilizací a přitom půda ještě relativně levná. Někteří zůstali nastálo, jiní se vrátili po čase zpět. Ať už proto, že je – odpočinuté pár lety v izolaci – civilizace zase přilákala nebo proto, že jednodu še zjistili, že sem nepatří. Ale gravitace Vermontu – a zvláště Putney – lákala další a další, takže dnes tu těchhle uprchlíků žije z necelých tří tisíc obyvatel Putney dobrá třetina. Dá se říci, že tu je dnes na počet obyvatelů jedna z největších mimoměstských koncentrací profesorů, muzikantů, malířů, spisovatelů a intelektuálů vůbec v celých Spojených Státech. Místní starousedlíci jim přezdívají „Flatlanders”, neboli „Lidé z pobřežních nížin”, oni zase místním přezdívají nepříliš lichotivě „Vermonsters”. Jak spolu navzájem vycházejí? Co sem přišli hledat? Před čím utekli? Co tu našli nebo nenašli? Nedopadnou jako malíř Bob z Marble Headu před pěti lety? Lze vůbec ještě dnes najít v Americe, tak supercivilizované, nějakou skutečnou izolaci?
Steve je to, čemu se říká v Čechách „bidlo”. Přes dva metry vysoký, chlapecký pavoučí nohy a ruce, které jaksi nepadnou k mužnému tělu, chlapecky plachý úsměv pod prošedivělým knírem, prořídlé šedivé vlasy. Jackie, jeho žena, vedle něj vypadá drobounce, přestože normálně je to normální americká ženská, která dovede ovládnout kuchyň stejně energicky jako zvládla své tři, dnes už dospělé, děti. „Byl jsem profesorem na jedné soukromé univerzitě, ale v druhé polovině sedmdesátých let to začalo jít se školou z kopce,” vypráví Steve. „Dali mi výpověď a nakonec školu zavřeli úplně. Měl jsem ženu a tři děti, tak jsem se rozhodl, že se budu živit manuálně. Říkal jsem si: Kominík, to je takové hezké povolání. Komínů mají lidi spoustu, čistit je taky potřebují pořád, tak úpadek nehrozí.” Fotografie, které ukazuje, jsou klasickým obrazem jeho nikdy zcela nedospělé duše. Mikrobus s nápisem Chimney doctor (Doktor komínů), cylindr a žaket jak z dob Dickense. Trochu recese, ale taky spousta práce: Steve na střeše vysokého novoanglického domu, Steve za komínem radnice, Steve a jeho parta. „Měl jsem štěstí: tenkrát ještě nebylo potřeba ke kominickému povolání mít licenci a potvrzení o vyučení. Když jsem se o deset let později končil, už to bylo jiné.” Desítky intelektuálů změnily po roce 1968 povolání v Československu. Na rozdíl od Steva ho ale změnit museli, – a veřejnost to taky přijala. Ale v Americe, tak rozškatulkované? Společensky, třídně, vztahově? „Nebral jsem to jako nějaké ponížení – a mí kolegové ze školy taky ne,” vypráví Steve. „Naopak – můj sociální život se stal možná bohatší než předtím, kdy jsem se s nimi stýkal jen v zaměstnání.” Ač to Steve nezmíní ani slovem, člověku chtě nechtě přichází na mysl při jeho vyprávění Saroyanova Lidská komedie, tak jsou on i Jackie nas áklí tím dávno zmizelým laskavým zájmem o osudy ostatních.
Právě to je možná spojnice všech těch jejich atypických životních změn, právě to je možná skutečný – a nejspíš i neuvědomělý – důvod, proč po desetileté kominické periodě dnes prožívají už šestý rok jako majitelé malého domáckého penziónku nedaleko Putney. „Už když jsem čistil komíny, zjistil jsem s překvapením, kolik tu žije osamělých lidí se zvláštními osudy,” vypráví Steve. „Manželky, které utekly z domovů po často velmi drastických manželských zkušenostech, děti z bohatých rodin, které musely utéct někam, kde je nikdo nezná, aby mohly začít žít opravdu svůj vlastní život, založený pouze na vlastních schopnostech, bývalí alkoholici, kteří utekli před zaběhnutými stereotypy a zaběhnutými známostmi. ” A Jackie dodává: „Tady například rozvedená žena může být tím, co chce. Dole,” kývá přes borovice kamsi daleko na jihovýchod, kde horečnatě pulzuje Boston, New York a další města amerického východu, „dole ji prostředí nutí, aby se ztotožnila s určitým typem, aby se prostě chovala, jak se obecně od rozvedené ženy očekává, že se chovat bude.” Když se jich ptám, dají-li se zdejší „uprchlíci od civilizace” rozdělit do nějakých kategorií, krčí rameny: „To je různé.” A vyprávějí o profesorovi ze Seattlu, který se sem odstěhoval, když na jeho škole zastřelili učitele, o keramikovi, který z pobřežního New Havenu, který se jednoho dne rozhodl, že začne úplně jinde a teprve tady se stal úspěšným, i o mladém bubeníkovi z velmi bohaté rodiny (otec viceprezident velké televizní spole čnosti), který po studiích opustil blahobyt a vypravil se sem žít v jediné místnosti bez teplé vody a se sporákem na dřevo a stal se tu ošetřovatelem jabloní. Ač syn televizního magnáta (nebo možná právě proto) nemá dodnes televizi. Což je velmi netypické v Americe, ale velmi typické pro Ameri čany, kteří žijí tady. A protože každá izolace láká krom individuálních snílků i vizionáře abychom tak řekli kolektivní, zmíní Steve s Jackie jednak zemědělské družstvo, které tu léta – nepříliš úspěšně – existovalo, a jednak katolický klášter, který tu existuje dodnes. Vzhledem k tomu, že toutéž dobou jsou média plná hořící farmy v texaském Wacu, kde našlo dobrovolně nedobrovolnou smrt víc než sedmdesát fanatických vyznavačů Davida Koreshe, jsou putneyské lesy co se týče vizionářských výstřelků až neuvěřitelně střízlivé a klidné. „Nemáte strach ze zločinců, když tu většina lidí žije tak o samotě?” ptám se pak. „Ani ne”, kroutí hlavou Steve. „Je tu sice víc vražd na obyvatele než třeba v New Yorku, ale to jen proto, že tu žije tak málo lidí. Co pamatuju, tak tu za poslední léta bylo jen jedno skutečné přepadení. Zločinci sice odstřihli osaměle žijícímu muži telefon, aby nemohl přivolat policii, ale když na ně vytáhl pistoli, utekli.” „Zločin – to je především město,” dodává Jackie. „A městští gangsteři se venkova bojí. Jsou moc na ráně a nevyznají se tu. Před časem se tu dokonce dva lumpové, co vyloupili v městě banku, ztratili, Jednoduše na útěku zabloudili.” Večeře ve starosvětské jídelně při svíčkách a ohni z krbu, zdvořilá domácká tahanice ve stejně domácké kuchyni, kdo bude mýt při společ- né sklence nádobí a kdo utírat, pak Steve vytáhne staré housle a při rozhrkaném piáně hrajeme irské a moravské lidovky, cigareta na dobrou noc pod šumícími jehličnany u zurčícího potoka – prostě pohoda, v níž by člověk dokázal dožít život v klidu a ve vnitřní harmonii. Ovšem ne tak Steve s Jackie – což je rovněž typické. Pro ně dva – i pro mnohé ze zdejších obyvatel. „Momentálně uvažujeme o tom, že tenhle penziónek prodáme a odjedeme na rok na dva vyučovat angličtinu,” říkají a potutelně se usmívají. „Kam? No přece k vám. Byli jsme v Československu před rokem, ještě před rozdělením, a moc se nám tam líbilo. Co myslíte – kde by nás víc potřebovali? V Praze nebo Bratislavě?” Suzi žije na konci světa. Alespoň to tak vypadá, když její letitý golf překoná všechny lesní výmoly a krkolomné serpentiny. – Dál prostě cesta už nevede. Louka jak z disneyovek se svažuje k zalesněným hřebenům jak z indiánek, po nichž by člověk snad mohl přeskákat jak potok po kamenech, tak jsou v průzračném vzduchu blízko, a nad nimi se tyčí na kamenné podezdívce srub z kovbojky. I Suzi vypadá trochu jako z kovbojky: ošlehaná tvář, štíhlé, houževnaté tělo, ruce, které se dovedou poradit se sekerou, když je třeba. Ovšem to neznamená dennodenně, drsná dřevěná stavba skrývá uvnitř telefon, fax, moderní mikrovlnnou troubu (zabudovanou s americkým vkusem v komíně z neomítnutých cihel) a olejové topení na budíka. A když ráno vyhlížím jelena, který sem prý pravidelně chodí korzovat, objevím za chalupou satelitní mísu, otočenou do korun stromů. (Suzi tvrdí, že je na rozhlasový příjem, protože televizor vedle velkého kamenného krbu už dávno nefunguje a ani ho tu nikdo nepostrádá). Suzi je hned několikanásobná „utěkářka” od civilizace. Původně měla velmi dobré místo u firmy Polaroid v Bostonu, ale když v roce 1983 dokončila studium politologie na univerzitě v Cambridgi, rozhodla se už do světa velkého byznysu a velkých měst nevrátit. Prodala v Bostonu dům, odešla za svým manželem Larrym do Putney a koupili tu spolu zemědělskou farmu. S padesáti ovcemi a skutečnou nádenickou, manuální dřinou. Místo, které si našla v místních novinách, jí vynášelo pětkrát méně než někdejší zaměstnavatel Polaroid, ale za to se zdálo, že konečně nalezla, co hledala. Včetně syna, adoptovaného a přivezeného z Indie. Jenže když začalo zhruba před dvěma lety v Americe sílit feministické hnutí, zjistila Suzi, že ani takhle není šťastná. Heterosexuální soužití s tichým a hodným Larrym vystřídaly lesbické vztahy a nakonec i další etapa útěku – z farmy dole v Putney až sem na hřebeny, do tohohle vypůjčeného srubu. Život od slunka do slunka, jehož východy a západy řídí rytmus spánku a bdění, jogínské meditace a nepříliš výnosná, zato však intenzívně prožívaná publikační činnost. Převážně pro feministické magazíny a převážně zaměřená na metody přírodní léčby. Indický synek má tak dva střídavé domovy: jeden dole v městečku u otce a druhý nahoře.