Panasijská dálnice – tzv. Asia Route 1 – se táhne ze Singapuru až do tureckého Istanbulu. Mohla by se stát výhodnou komunikací celého asijského kontinentu, kdyby na ní Myanmar (starší název též Barma) neuzavřel své hranice. Zdánlivě mrtvý hraniční přechod mezi Thajskem a Myanmarem však pulzuje životem; myanmarští političtí i ekonomičtí uprchlíci, pašeráci i drobní obchodníci denně proudí přes řeku Moei, rozdělující obě země, na thajskou stranu. Za lepším životem nebo výhodným obchodem. DIVOKÝ THAJSKÝ ZÁPAD Do Mae Sot přijíždím brzy ráno za silného monzunového lijáku. Nejprve mi město na hranici připomíná stovky jiných zapadákovů v severním Thajsku, až na několik nápisů v čínštině a barmštině, kterými se honosí mnoho zdejších obchůdků. Se svítáním se ale mokré ulice zalidňují přepestrou směsicí národností. Indičtí sikhové v barevných turbanech – majitelé obchodů s látkami, čínští klenotníci, barmští muslimové s bílými čepičkami, ženy z horských kmenů Hmong a Karen a k tomu relativně nepočetná populace Thajců. V roce 1991 barmská vláda zakázala již zaběhlé obchodování mezi Mae Sot a barmským hraničním přechodem Myawaddy, aby alespoň částečně zabránila přílivu thajských výrobků a snížila tak obrovský obchodní deficit své země. Od té doby zde vzkvétá černý obchod. Z Myanmaru se do Thajska pašují hlavně zbraně, týkové dřevo, drahokamy a samozřejmě drogy (Myanmar je po Afghánistánu největším producentem heroinu). Vedle tohoto artiklu se na hraničním trhu za Mae Sot legálně prodává barmské zboží jako sušené ryby, koření, bambusové výhonky, tkaniny nebo nefrit. Potraviny se zde neváží na kilogramy, jak je jinak v Thajsku zvykem, ale na pany, jednotku hmotnosti užívanou v Myanmaru (jeden pan představuje asi 0,5 kg). Barmské přistěhovalce do Mae Sot thajští pohraničníci tolerují a převážná většina Barmánců ani nevlastní cestovní pas. Za hranice města se však dostane jen málokdo z nich; každé vozidlo na výjezdových silnicích přísně kontrolují thajští vojáci a bez pasu a řádného povolení nikdo neproklouzne. Proto se v pohraničí vytvořila tak početná komunita Barmánců, z nichž se většina usadila ve městě a vyznává islám. Jejich centrem je okolí Velké mešity ve středu města, okolo níž se také soustřeďuje nejvíc muslimských restaurací a obchodů. Buddhisté se soustřeďují v okolních vesnicích a etničtí Karenové, žijící v uprchlických táborech na východním břehu řeky Moei, jsou hlavně křesťanského vyznání. Zpravidla se soustřeďují ve dvou největších téměř městech – Mawker a Waley. Mladého Barmánce Aliho jsem potkal v maesotské mešitě, kam jako řádný muslim denně dochází k modlitbám. Hrdě se představuje jako obchodník s rubíny, které mu do Myawaddy vozí bratr ze severobarmského Mandalaje. Ali se tam jako mnoho jemu podobných obchodníčků přepraví přes řeku, vyzvedne si kameny a večer je znovu zpátky v Mae Sot. Na povolení k podnikání nemá nárok a do pašeráckých gangů se zapojovat nechce, a tak chodí s rubíny na místní trh a tam je diskrétně nabízí kolemjdoucím. „Obchody moc nejdou,“ prozrazuje Ali, „ale pořád je tohle lepší než život v Barmě.“ Pravé žně zažívají obchodníci, ať už legálně, či ilegálně, každý duben. V té době se v Mae Sot koná jakýsi veletrh drahokamů, kdy se ve městě schází nejvíce obchodníků se třpytivými kamínky a sehnat se dá téměř vše, především proslulý barmský jadeit. Při té příležitosti se na předměstí pořádají tradiční zápasy v muai thay, thajském boxu, mezi Thajci a Barmánci. Na rozdíl od běžných zápasů se boxeři bijí v kruhovém ringu a hra končí až KO jednoho z nich. MOST PŘES ŘEKU MOEI Přes řeku Moei dnes vede nový klenutý most s dvouproudou silnicí. Provoz na něm však je minimální. Auta přejedou zřídka a po asfaltu, ještě stále jakoby zářícím novotou, většinou přecházejí pěší obtěžkáni objemnými taškami. Když jsem tu byl před čtyřmi lety poprvé, most byl už tehdy dlouho dostavěn, nikdo však přes něj nesměl chodit. Přes řeku tedy pendlovalo několik vratkých dřevěných převozů, do nichž se vměstnalo asi dvacet pasažérů. Dnes je takový říční provoz zakázán kvůli nepřehlednému pohybu osob a kdysi tak zalidněné břehy zejí prázdnotou. Jen občas lze vidět pár odvážlivců, kteří se opodál snaží přebrodit kalnou řeku do Thajska. Veškerý svůj majetek drží v uzlíčcích nad hlavami, a jak vylezou z vody, rychle se ztratí v hustém rákosí. Je jasné, že mokrou cestu volí ti, jimž je legální přechod přes most zapovězen. Za chatrnými přístřešky trhovců se kolem mohutných betonových pilířů organizují kohoutí zápasy. Několik přihlížejících si vsadí pár bahtů a dva hubení opeřenci s notně vyklovanými těly se do sebe zuřivě pouští. Boj končí během několika minut, aniž bych postřehl, kdo vyhrál, a šťastnější majitel inkasuje svazek zmuchlaných bankovek. Na rozcházejícím se davu se ještě snaží něco vydělat mladí obchodníčci s kontrabandem. „Whiskey, mister?“ otevírá jeden velkou igelitku naplněnou láhvemi Johnieho Walkera a kartonů Marlborek. Většina z nich má ve tváři apatický výraz, jako by už ani nevěřili, že něco prodají. UTEČENCI Když se úzká silnice přehoupne přes další kopec, člověku se při pohledu do zeleného údolí téměř zastaví dech. Um Phien (novým názvem také Ban Rom Klao 4), ležící 80 km jižně od Mae Sot, zdálky vypadá jako idylická, i když poněkud přerostlá vesnice zasazená do nekonečné horské zeleně. Dokonale srovnané řady domků s proutěnými střechami se táhnou až do příkrých svahů vysoko nad silnicí. Po udusaných cestičkách pobíhají usmrkané děti, staříci s pletenými kulichy pokuřují na zápražích a ženy zvolna stoupají do kopců s bambusovými nůšemi na zádech. Život jako by se tady zpomalil na minimum a shon, tak znatelný v Mae Sot, je tentam. Nikde ani stopa po vojácích nebo ostnatých drátech, prozrazujících pravou identitu tohoto místa, jednoho z největších uprchlických táborů v jihovýchodní Asii. Konflikty mezi barmskými vládními vojsky a různými etnickými armádami, které všechny usilují o určitou formu autonomie či nezávislosti na Myanmaru, spravovaném diktátorským režimem SLORC, vyhnaly za hranici do Thajska statisíce obyvatel. Nejvíce postiženi jsou Karenové z jihovýchodu země, kde se mezi centrální vládou a Karenskou národní unií (KNU) rozpoutala krutá občanská válka. Dalším důvodem pro masovou emigraci bývá nucená práce vyžadovaná vládními vojsky od obyvatel vesnic v konfliktních oblastech. Každý vesničan je nucen pro armádu pracovat patnáct dní z každého měsíce bez nároku na mzdu. Zpravidla musí vojákům pomáhat budovat silnice, nosit zásoby a spravovat jejich tábory. Známá je nebezpečná stavba železnice mezi městy Ye a Tavoy v Monském státě, na níž byly po několik let nuceny pracovat tisíce lidí z tamních vesnic v takřka otrockých podmínkách. Název „zlatá země“, jak se Myanmaru někdy říká a jak o ní za dávných časů kvůli tisícům pozlacených pagod mluvili cestovatelé, zní těmto prostým lidem zcela odcizeně a ironicky. Thajská vláda pro uprchlíky, s přispěním mezinárodních organizací, v pohraniční provincii Tak vybudovala řadu táborů. I když zde existují přes patnáct let, Thajci se je snaží spravovat v tichosti bez velké publicity, aby se vyhnuli přílišnému zájmu dobrovolnických organizací a mezinárodních médií. Dodržování lidských práv je totiž údajně choulostivou otázkou a Thajsko má už neblahé zkušenosti s tábory, které vznikly v 70. letech na východě země pro uprchlíky z vietnamské války. Populace uprchlických táborů v Thajsku vzrostla z 20 000 v polovině 80. let na téměř 120 000 a stále se zvyšuje. Celkový počet uprchlíků v Thajsku dnes přesahuje 600 000. Jejich navracení se začala thajská veřejnost dožadovat zejména s nástupem ekonomické krize v roce 1997, kdy také rapidně stoupla nezaměstnanost (celkový počet ilegálních pracovníků z Myanmaru se odhaduje až na milion). Proto se vláda všemožně snaží toto číslo zredukovat. Způsoby deportací utečenců zpět do Myanmaru jsou však často v rozporu s mezinárodními konvencemi. Podle zákona o uprchlících thajská vláda nesmí deportovat nebo zakázat vstup na své území nikomu, komu hrozí v jeho zemi původu perzekuce. Podle organizace Human Rights Watch, která se zabývá dodržováním lidských práv ve světě, thajská vláda mnohdy tato práva vědomě obchází. Uprchlíci jsou často posíláni zpět za hranici bez toho, že by vůbec někdo zjišťoval, zda je to pro ně bezpečné. Někdy jim pohraničníci úplně zakáží vstup na thajské území. Množí se také útoky barmských radikálů na uprchlické tábory, kterým kvůli slabé ochraně thajské armády a nebezpečné blízkosti hranice není možno zabránit. Notorické jsou vpády DKBA (Demokratické karenské buddhistické armády), podporované barmskou vládou, které se snaží donutit uprchlíky k návratu a zároveň mezi nimi najít a zničit členy nebo rodiny KNU. Při jedné z největších akcí v lednu 1997 byly napadeny tři tábory, čtyři lidé byli zabiti a 7000 přišlo o přístřeší. Nejvíce uprchlíků pochází ze Šanského státu ve středním Myanmaru. Od roku 1996 odtud přes hranici přešlo téměř 100 000 vesničanů, které většinou vypudily boje mezi vládními vojsky a tzv. Šanskou armádou nebo byli násilně přesídleni. Na rozdíl od Karenů nemají Šanové přístup do thajských uprchlických táborů, a tak přežívají jako levná ilegální pracovní síla, především kolem měst Chiangmai a Chiang Rai na severu Thajska. Deportace zpět do vlasti by pro mnohé znamenala přímé ohrožení jejich života. Organizace jako Human Rights Watch proto tlačí na OSN, aby přiměla thajskou vládu k ochraně a pomoci pro všechny Šany v její zemi. TÁBOR UM PHIEN Um Phien byl vystavěn před patnácti lety a dnes jej obývá asi 22 000 lidí, především etnických Karenů, z nichž více než polovina vyznává křesťanství. Oficiálně není uprchlíkům povoleno pracovat ani vlastnit půdu. Ti jsou pak naprosto závislí na pomoci úřadů. Každý, kdo tábor bez povolení opustí, aby si našel práci, je považován za ilegálního imigranta. Většina zdejších obyvatel se ve své vlasti živila zemědělstvím, tady však ani nemají kde co pěstovat. Několik domků slouží napůl jako obchody s drobným zbožím a potravinami, zákazníků však příliš nechodí. Nemají za co nakupovat. Na návrší uprostěd Um Phienu stojí nová škola s vysokým dřevěným křížem vztyčeným na plechové střeše. Davy usmrkaných dětí mě zvědavě okukují a jejich rozesmáté tváře se snaží nacpat do každého záběru, kdykoli zvednu foťák. Nedaleko potkávám Josepha, thajského křesťanského misionáře, s jeho pomocníkem Joshuou, dobrovolníkem z malajského Kuala Lumpuru. „Ježíš je pro ně jediná cesta ke spáse, ale oni to nevědí. Proto jsme přišli my,“ shrnuje Joseph své poslání. „Nikoho však nenutíme přestupovat na naši víru,“ dodává ještě na můj skeptický výraz. Vedle křesťanských škol, postavených zpravidla zahraničními organizacemi, vybudovaly thajské úřady několik státních škol, kde chybí hodiny náboženství. Státní školy jsou často v horším stavu než ty křesťanské a výuka prý zdaleka neodpovídá celonárodnímu standardu, preferuje je však většina muslimských a hinduistických rodičů, kteří dbají na zachování svých tradic a nechtějí své děti nechat ovlivnit cizí vírou. Naštěstí bylo v největších táborech, včetně Um Phienu, zřízeno několik tzv. přijímacích center. Od roku 1999 totiž platí nový systém přijímání uprchlíků, podle kterého se musí tito lidé po přechodu hranic hlásit v nejbližším přijímacím centru. Kde je mají vyslechnout zástupci ministerstva vnitra, kteří o každém jedinci sepíší podrobnou zprávu a tu pak předají příslušné provinční komisi pro uprchlíky. Komise pak zváží, jestli jde o politického uprchlíka a v tom případě mu udělí azyl a povolení k pobytu v uprchlickém táboře, nebo jej klasifikují jako uprchlíka ekonomického a toho pak čeká deportace. Přijímací centra v táborech jsou vcelku bezpečná, thajská vláda však vystavěla několik takových center přímo za hranicí, která jsou hrozivě blízko válečným konfliktům. Někde naopak úplně chybějí a lidé na útěku jsou pak nuceni dlouhé dny putovat kolem nebezpečné hranice. Před dvěma lety se vlády Thajska a Myanmaru dohodly na zřízení takzvaných „mírových vesnic“. Šlo by o nově vybudované osady pro politické uprchlíky na barmské straně, které by dostávaly pomoc a zásobování od Thajců a barmská armáda by měla zakázáno je napadat nebo jakkoli omezovat. Nedlouho poté, co taková mírová vesnice s prvním stem dobrovolníků skutečně vznikla, byla napůl vypálena barmskými vojáky. Pokusy o podobná mírová řešení jsou v dnešní době předčasné a tisíce dalších lidí sužovaných krutým režimem pořád utíkají do Thajska. Přemýšlím, jak dlouho tady ještě bude Um Phien stát, alespoň v podobě uprchlického tábora, jímž je dnes. Některé děti se tu narodily a po patnáct let nepoznaly jiné místo. Staří zase umírají bez toho, že by znovu spatřili svůj domov. „Všichni tady čekají na jediné slovo – demokracie,“ říká misionář Joseph, „pak budou do hodiny pryč.“
MISIONÁŘŠTÍ BRATŘI Odkud Karenové vlastně přišli, zůstává záhadou. Pravděpodobně pocházejí z jihozápadní Číny nebo jihovýchodního Tibetu, v těchto oblastech však dnes už žádní nežijí. Jejich kultura také jeví pramálo čínského vlivu, zato dlouhodobé styky s Barmánci, Thajci i britskými kolonizátory na nich zanechaly své stopy. I když nejvíce Karenů dnes žije v Myanmaru (asi čtyři miliony), v Thajsku jsou nejpočetnějším kmenovým etnikem. Jejich populace se zde odhaduje na 353 000 (polovina horských kmenů v Thajsku), avšak skutečný počet může být daleko vyšší. Jeden karenský mýtus uvádí, že při stvoření jednotlivých kmenů byli všichni bratři. Karen z nich byl nejstarší, a proto si zasloužil nejvíc respektu svých mladších bratří, včetně bratra „bílého cizince“. Když jim bůh (nebo Buddha, podle toho, kdo mýtus vypráví) rozdal písmo, Karen jej zanedlouho ztratil, čímž si dnes jeho potomci vysvětlují svou relativní chudobu. Podle pověsti pak Karen doufal, že mladší bílý bratr jednou přejde oceán a přinese mu ztracené písmo. Když do Barmy poprvé přišli misionáři a přinesli s sebou bibli, mnozí Karenové to považovali za zázračné vyplnění starého mýtu. Poprvé se Karenové setkali s křesťanstvím asi před sto lety. Skutečná vlna západních misionářů přišla na konci druhé světové války. Od té doby počet přestupů na křesťanskou víru mezi Kareny prudce stoupal. Thajská vláda snahy mezinárodních křesťanských organizací podporuje, protože součástí jejich programů je často rozvoj zdravotnictví, vzdělání a zemědělství v chudších oblastech, které se nemusejí financovat ze státní pokladny. Podobně jako u jiných kmenů má každá karenská vesnice svého vůdce – náčelníka a kněze v jedné osobě, který vykonává náboženské rituály, rozhoduje o dění ve vesnici a řeší spory. Jde o dědičnou funkci, která přechází ze zesnulého vůdce na nejstaršího pozůstalého příbuzného. Náčelník také dohlíží nad dodržováním morálních zásad své osady, zejména striktních sexuálních zvyků (např. svobodní chlapci po pubertě nesmějí spát v jednom domě se svými sestrami, místo toho spí na verandách domů svých přátel, pokud ovšem v té domácnosti nejsou svobodné dívky). Karenové věří, že pokud dojde k porušení těchto pravidel, pobouření duchové se vesnici pomstí, například nemocemi, slabou úrodou nebo úmrtím dobytka. V takovém případě musí kněz vykonat usmiřovací rituál, jímž zpravidla bývá obětování prasete nebo buvola. Jedním z největších hříchů je cizoložství. Kromě pokut a obětin musí ještě takový hříšný pár všem domácnostem ve vesnici roznést sůl a nakonec je vyhnán ze své komunity. Každá vesnice však také musí mít svého politického vůdce, jímž nemusí být nutně stejná osoba jako náčelník vesnice. Ten pak zastupuje obec ve vládních záležitostech a jedná s thajskými úřady. Podmínkou je, že vyvolený musí mluvit plynně thajsky, což většina stařešinů neumí. Thajští úředníci si často zástupce vyberou sami, přičemž úspěšným uchazečem bývá právě ten, kdo umí dobře thajsky, zpravidla tedy mladší člověk, který se jazyk naučil v thajské škole. Takoví mladíci však nemají potřebné zkušenosti a mnohdy ani respekt vesničanů. Z toho pak vzniká mnoho nesrovnalostí a sporů ve vesnici a následně pak i s úřady. UM PHANG Časně ráno vyrážím dále na jih. Staré songtheo, krytý pick-up s dvěma lavičkami na stranách korby, je už tak přecpané, že pět posledních pasažérů musí stát na zádi vozu, a to ještě řidič po cestě zastaví každému, kdo na něj mávne. Z nížiny zaplněné rýžovými poli pomalu stoupáme do hor. Cesta se klikatí nádhernou zalesněnou krajinou a stále studenější horský vzduch se stává nesnesitelným. Silnici jižně z Mae Sot do Um Phangu dlouhé 150 km se kdysi říkalo „dálnice smrti“. Partyzánské skupiny se tady snažily zabránit dokončení silnice, která by připojila odlehlou pohraniční oblast k hlavním komunikačním tepnám a umožnila tak snadnější přístup armádě a úřadům. Útoky skončily v 80. letech, ale ztráty na životech tady kvůli častým nehodám ve zrádném horskému terénu pokračují. Po pěti hodinách krkolomné jízdy přijíždíme do Um Phangu, přerostlé vesnice na stejnojmenné řece, obývané většinou Kareny. Samotný název obce pochází z karenského slova umpha, bambusové krabičky, v níž karenští poutníci nosili své dokumenty, kterými se prokazovali thajským pohraničníkům. Na rozdíl od většiny ostatních horských kmenů se Karenové drží spíše v nižších polohách a neuplatňují obdělávání půdy škodlivým způsobem vymycování a vypalování, které v severním Thajsku způsobuje rozsáhlé odlesňování. Krajina kolem Um Phangu je tak rovnováhou husté džungle a rýžových a kukuřičných políček. Většina okolních vesnic žije svým tradičním životem a buvolí povozy jsou tu mnohdy častějším dopravním prostředkem než auta a motorky. Karenové jsou zručnými tkalci, což je patrné už při zběžném pohledu na jejich oděv. Ačkoli džíny a moderní trička s potiskem jsou mezi nimi stále populárnější, ve většině vesnic převládají barevné vyšívané šaty. Mnoho starších vesničanů ještě přede domácí bavlnu tradičním způsobem na jednoduchých kolovrátcích. Karenské dívky se učí šít si vlastní šaty už od svých deseti let. Čím jsou starší, tím je jejich oděv vypracovanější a zdobnější. Zpravidla nosí dlouhou úzkou sukni nebo sarong sahající až ke kotníkům a volnou dvoudílnou halenu. Vlasy si pak váží do drdolu a často přikrývají jakýmsi turbanem, asi metr dlouhým kusem barevné látky obdélníkového tvaru, volně obtočeným kolem hlavy. Červená nechybí na žádných šatech a i nit užívaná na časté výšivky je převážně červené barvy. Červené barvivo se vyrábí z lesní květiny kho. Samotné barvení je spojováno s uctíváním duchů a každá žena by jej měla provádět o samotě v lese. Takový způsob se však dnes praktikuje jen málokdy, v uprchlických táborech je pak pro nedostatek soukromí takřka nemožný. Muži se oblékají střídměji, do sarongu nebo pytlovitých kalhot, podobně jako thajští farmáři, a do dlouhé prošívané košile. Vlasy pak často pokrývají jednoduché turbany. NÁBOŽENSTVÍ I přes snahu křesťanských misionářů ještě velká část Karenů vyznává buddhismus či ve větší míře tradiční animismus. Mnoho jich pak tyto dva směry spojuje nebo si z nich vybírá to, co jim více vyhovuje. Lidé tak často dodržují auxe – krmení duchů předků, aby si zachovali zdraví, a nechají si žehnat od buddhistických mnichů, aby si zajistili blahobyt. Jejich hlavním objektem uctívání je Pán země a vody, jemuž patří země, voda, kameny, stromy i pole. Jednou ročně zavede vesnický kněz své muže k Pánově svatyni, aby ji opravili a vykonali u ní oběti. Příslušné modlitby, opakované později i na polích, mají vesnici na následující rok zajistit klid, zdraví a dobrou úrodu. Karenové jsou matriarchální společností a ženy se tudíž velkou měrou podílejí i na náboženských obřadech. Jedním z nejdůležitějších rituálů je usmiřování duchů předků, konané jednou za rok. Obřad musí vykonat nejstarší žena rodu a měli by u něj být přítomni všichni členové rodiny. Pokud se někdo nemůže zúčastnit, ostatní mu pošlou maso z oběti, které musí sníst a poté den nepracovat. Bga, duch zemřelého, pak má chránit celý rod před neštěstím. Podobné „krmení Bga“ se může konat i častěji, například když někdo z rodiny vážně onemocní. Dnes je pro Kareny dodržování takových tradic velice složité, protože rodiny jsou často roztroušeny po několika vesnicích a lidé žijící v uprchlických táborech mají mnoho svých příbuzných za hranicemi v Myanmaru. Někteří se proto uchylují k čekosi, tetovacímu rituálu, aby se zbavili svých povinností vůči Bga. Každý takový jedinec opraží semena rostliny, která se v dané oblasti nejvíce pěstuje, a řekne Bga: „Znovu ti přineseme oběti, až tato semena přinesou úrodu.“ Poté si na tělo nechají vytetovat značky, které dokazují, že podstoupili tento obřad. Pro Kareny je příznačná víra v kala – duše. Věří, že v lidském organismu přebývá mnoho duší, z nichž šest nejdůležitějších je umístěno v očích, uších, nosu, jazyku, mysli a těle. Tyto „síly života“ udržují člověka živého a zdravého. Pokud jej opustí, přijde místo nich nemoc a možná i smrt. Zvláště duše dětí se často nechají zlákat dušemi zemřelých. Proto rodiče svým dětem nikdy nedovolí podívat se na mrtvého člověka, jehož při pohřbu vynášejí z vesnice. Náboženství také značně ovládá zemědělství, hlavní zdroj obživy většiny Karenů. Každé období obhospodařování půdy je doprovázeno obětováním duchům. To vykonává „rituální majitel“ pole, jímž nemusí nutně být právoplatný majitel. Každý rok se na tuto funkci vybírá zpravidla mladší člen rodiny, přičemž nezáleží na pohlaví. Věří se, že mladí lidé jsou u duchů více oblíbení, protože dosud měli méně let na to, aby je nějak urazili. Nejvíce si farmáři snaží usmířit Phi bi jau neboli Babičku úrody, která prý sedává na pahýlech stromů v poli a sleduje, jak roste rýže. Proto je zakázáno takové pařezy odstraňovat, dokud není po sklizni. Oběti se Babičce dávají na poli, když rýže roste, a poté i v sýpkách, aby měla co jíst na své cestě zpátky do svého nebeského domova. Šest karenských vesnic v Thajsku se hlásí k sektě talaku, jež vyznává formu buddhismu s prvky šamanismu a animismu. Každé vesnici vládne takzvaný pu čaik, duchovní vůdce, který se pozná podle dlouhých spletených vlasů a bílých nebo žlutých šatů. Pu čaik žije v chrámu mimo svou vesnici, kde se zpravidla věnuje tradičnímu šamanskému léčitelství. Evangeličtí misionáři se dlouho pokoušeli vymítit „barbarskou“ víru talaku, což však vedlo spíše k tomu, že se vesničané ještě více uzavřeli cizincům a okolnímu světu. MAE LA – MĚSTO UTEČENCŮ Když před třemi lety příslušníci Demokratické karenské buddhistické armády (DKBA) vypálili tábor v Huay Kaloku, tenkrát druhý největší v Thajsku, téměř všichni jeho obyvatelé se přestěhovali do nejbližšího útočiště, utečeneckého tábora Mae La. S pomocí thajských i mezinárodních dobrovolníků se již tak dost stísněná osada rozrostla o několik tisíc dalších rodin. V Mae La tak dnes žije přes třicet tisíc obyvatel, z drtivé většiny etnických Karenů. Z původně provizorního tábora vyrostlo takřka město, které sestává z tisíců jednotvárných bambusových chatrčí, vystavěných v úzkém údolí i nalepených na svazích zalesněných hor. Vše působí daleko chudším a více chaotickým dojmem než pečlivě vybudovaný tábor v Um Phienu. Od hlavní brány, strážené thajskými vojáky, procházím směrem nahoru k nejvyššímu kopci vesnice. Téměř všechny domy stojí na vratce vypadajících dřevěných pilotech, které chrání vnitřek před vodou monzunových dešťů. Ty dovedou tábor proměnit v bahnitou stoku. Kanalizace tu neexistuje a o ulicích také nemůže být řeč; tábor je protkán jen sítí úzkých hliněných pěšinek, po nichž se v dešti těžko chodí. Jednoduché domky z bambusu a rákosové krytiny většinou tvoří jen jedna nebo dvě místnosti, kde na zemi na rohožích spí vedle sebe celá rodina. Menší děti často odpočívají zavěšené v houpacích sítích. V tradičním karenském domě bývá uprostřed domu ohniště, v uprchlických táborech jsou však zakázána. Požár v jediné domácnosti by během chvíle mohl vypálit celou osadu. Koupelnou je nedaleká studna nebo říčka, která slouží i desítkám dalších rodin. Pitnou vodu zajišťuje jednoduchý akvadukt z rozštěpeného bambusu, vedoucí vesnicí z horského pramene. U vodních zdrojů často stojí ilustrované tabule nabádající obyvatele ke správným hygienickým postupům. Časté jsou také plakáty varující před AIDS. Pod domem občas vidím prase přivázané k jednomu z pilotů nebo pár slepic. Domovy pak zastiňují řídké porosty palem a banánovníků. Lidé zpravidla jen nečinně polehávají ve svých domcích, pokuřují tlusté barmské doutníky a klábosí. Tropické horko ještě umocňuje všeobecnou apatii. Jen děti jsou živější, neustále pobíhají kolem a zvědavě po mně pokukují. Mnoho z nich se narodilo tady v táboře a svou pravou vlast ještě nikdy neviděly. Většina rodin tu žije už deset let. Pan Tun Muey sem do Mae La přijel jen na tři měsíce, navštívit rodinu a přátele. Pak se vrátí do středního Myanmaru ke své práci venkovského učitele. Anglicky se naučil ještě za starého, svobodnějšího režimu v Barmě. Jeho dcera v Mae La vyučuje v křesťanské škole. Ani tento tábor neunikl zájmu křesťanských misionářů, jak je vidět i na místních dětech. Víc jak polovina z nich nosí tmavomodrá trička s logem holandské křesťanské organizace. Skromný dům rodiny pana Mueye zdobí kromě kýčovitých fotografií krajinek, koček a herců i obrázky Ježíše. Přesto je pro příchozí zvenku Mae La daleko hůře přístupný než ostatní uprchlické tábory na hranici. Utečenci nejsou plně závislí na pomoci mezinárodních organizací. Naprostou většinu nákladů na chod usedlosti nese thajská vláda, která uprchlíky zásobuje základními potravinami. Ani pro misionáře tedy není jednoduché se sem dostat a vnucovat Karenům svou víru. Více než polovina zdejších utečenců si ještě stále zachovává své, zpravidla buddhistické vyznání. Méně Karenů se pak hlásí k animistickým kultům a Barmánci tzv. indického původu jsou většinou muslimové. LOY KRATHONG Poslední den mého pobytu mezi uprchlíky je předvečerem tradičního svátku Loy Krathong, který se slaví po celém Thajsku za úplňku dvanáctého lunárního měsíce. V tuto dobu končí deštivé období a lidé vzdávají dík bohyni vody. Loy znamená plavat a krathong je nádobka z banánových listů, ozdobená květinami, vonnými tyčinkami a svíčkou, která se nechá plout po vodě, aby tak symbolicky odnesla hříchy a neštěstí. Tam, kde v blízkosti není žádná řeka či jezero, se do vzduchu vypouštějí jakési lampiony či balony, které slouží stejnému účelu. Loy Krathong je buddhistický svátek bráhmanského původu, ale dnes jej slaví téměř všichni obyvatelé Thajska bez ohledu na vyznání. Zvláště v Mae La je Loy Krathong vítaným zpestřením jednotvárného života uprchlíků. Pan Tun Muey mě vede k jedinému buddhistickému chrámu v táboře, jednoduché bambusové stavbě na nejvyšším kopci v okolí. Na prostranství kolem se už tlačí davy lidí v pestrých šatech, několik mnichů v šafránových rouchách a rozdováděné děti. Tři malé orchestry se navzájem přehlušují svými bubny, pokličkami a píšťalami. V rytmu této improvizované kakofonie divoce tančí několik diváků, včetně drobných stařenek, které razantně dupou do země, až se práší. Pro děti se dnes připravuje jídlo v jakési polní kuchyni a malí umouněnci se cpou vařenou rýží se zeleninou. Před západem slunce několik mužů rozbaluje bílou plachtu z nylonu – balon, jehož vypuštění má být vrcholem dnešní slavnosti. Několika loučemi dovnitř dolním otvorem vhánějí horký vzduch a bílá látka se pomalu začíná nafukovat. Po chvíli se zhmotněné těleso začíná zvedat a muži jej podpírají a narovnávají dlouhými bambusovými tyčemi. Jak se balon zvětšuje, hudba a rytmus bubnů se zrychluje a tanečníci jsou téměř v transu. Pak látku protrhne jedna z podpěrných tyčí a na jiném místě ji kdosi propálí loučí. Balon zplihle klesá k zemi a hudba přestává hrát. Diváci se mezi sebou dohadují, zda letos vůbec vzlétne. Během chvilky jsou defekty vyspraveny a vše začíná znovu. Otvorem teď dovnitř proudí teplo z malého ohniště, nad nímž balon asi deset lidí drží a celá konstrukce zvolna nabírá na objemu. Hudba je opět v plném proudu. Po čtyřiceti minutách je balon nafouknut a jeho výška dosahuje téměř deseti metrů. Nakonec ho jeho stvořitelé vypouštějí k obloze a celý tábor propuká v nadšený jásot. K jeho konci je přivázaná asi třicet metrů dlouhá šňůra protkaná barevnými hadříky včetně trička s logem holandské křesťanské organizace. Děti se rozbíhají směrem, kam vítr balon zanáší, jako by jej chtěly dohonit. Ostatní dlouho pozorují ten bílý obláček rychle stoupající k nebi, až úplně zmizí za horou nad Mae La, a snad doufají, že s sebou odnese utrpení, které si všichni museli prožít.
