LIBOR MICHALEC
Nehostinná místnost pobytového střediska pro utečence, kteří již mají status politického uprchlíka. Pokoj zhruba třikrát tři metry, po stranách tři válendy, uprostřed stůl a na něm zažloutlé číslo Blesku, slánka z umělohmotného obalu od Ramy a balík ohmatan ých karet. Na vodorovné trubce ústředního topení se suší spousta dětského prádelka. Na chodbě dvouplotýnkový vařič. Tak už dva roky žije Bulharka turecké národnosti Anélie Mitkovová se třemi dětmi. Nejstaršímu Iljovi je šest let, nejmladší Dželjan osmnáct měsíců. Za 1 300 Kč mateřské…
Útěk. Historie začíná v září před dvěma roky v Bulharsku, blízko tureckých hranic. Manželé Mitkovovi žijí v Bulharsku, národnosti jsou turecké a víry muslimské. Mají mezinárodní pas a podle Anélie Mitkovové to je důvod, proč nemohou sehnat práci. Přemýšlejí o tom, jak žít. Dvě děti, třetí na cestě. Vzpomínají, jak Anéliin otec vyprávěl o Čechách. Nějaký čas tam žil. „Moc dobře je tam,” říká. Nakonec se rozhodují. Protože legálně odejít ze země nelze, utíkají. Příběh jako vystřižený ze špionážního románu. Manžel, těhotná žena, dvouleté a čtyřleté děcko ujíždějí tirákem, zahrabáni kamsi do nákladu hadrů a látek. Na hranicích okamžik napětí, zaplatili řidiči tisíc marek a celníci je prostě nesmí odhalit. Tenkrát si Anélie Mitkovová mohla klidně oddechnout. Dopadlo to dobře. Zatím.
V Čechách. Adresa, kterou si vezli z Bulharska, zklamala. Hlásí se na Červeném kříži v Brně. Odtud putují po klasické uprchické štaci – do záchytného tábora v Červeném Újezdě. Zůstávají asi dvacet dní a po otevření uprchlického tábora v Trmicích se stěhují sem. Když později trmický tábor zavírají, stěhují se zpět do Červeného Újezdu. Konečně tu dostávají status politického uprchlíka a tím se zároveň musí z tábora, který je pouze pro uprchlíky, podruhé stěhovat. Tentokrát do pobytového střediska ministerstva vnitra v Úžíně. A ještě něco: v březnu roku 1992 se v nemocnici v Ústí nad Labem narodila nejmladší dcerka Dzeljan. Krize O tom, že muž má v muslimském světě zcela jiné postavení než v emancipované Evropě se všeobecně ví. V evropských uprchlických táborech nezůstává v muslimského životního stylu kámen na kameni. Na jednom patře žijí desítky cizích mužů z celého světa. Několikrát denně se Mitkovova žena, která by podle muslimských zvyků měla chodit zahalená od hlavy až k patě, setkává ve společné kuchyňce s Vietnamci, Angolany, Turky – – – .
Celý jeho svět se hroutí. Navíc nemůže sehnat práci. Zpočátku si krátí čas u hracích automatů a za chvíli propadá hráčské vášni. Také se občas stýká s místními ženami, které se okolo uprchlických středisek vyskytují. Když jednoho dne zjistí, že má kapavku, musí to pro něj být šok. Vzal si do hlavy, že má AIDS a že ho nakazila manželka, která mu zákeřný mikrob dala špičkou kávové lžičky do kávy, kterou pak vypil. Den ode dne je to s ním horší. Nic, nejí, pláče a říká, že umře. Jednoho dne vzal ženě peníze a v náhlém amoku ji ohrožoval dvaceticentimetrov ým kuchyňským nožem. Vzápětí přivolané policii jeho žena říká, že se vše urovnalo, protože nemá chuť to rozpitvávat. Přibližně ve stejné době manžel dostává pozvánku k psychiatrovi a zároveň oznámení z úřadu práce, že má nastoupit jako sanitář. Potom se ztratí. Zmizí z jejího života. Podle toho, že přídavky na děti, které byly psány na něj, stále někdo vybírá, předpokládá se, že žije kdesi v Čechách s jinou ženou. Magie Paní Mitkovová nám ukazuje pečlivě srolovaný papírek, na kterém je cosi arabsky napsáno. Zhruba na jaře to její muž přinesl zašité v košili asi v místech, kde obvykle bývá náprsní kapsa. „Prý si stěžoval příbuzným doma v Bulharsku a oni mu takto přikázali, že má ženu se třemi dětmi opustit. Co přesně znamená ta podivná věcička a proč se nosí zašitá v košili se mu nepodařilo zjistit. V kraji, kde se narodila, se prý tímto způsobem může dát příkaz člověka zabít. Těžko říci, jestli jsme pravý smysl papírku neodhalili spíše pro bariéru rozdílných jazyků nebo rozdílných kultur. Papírový moták s kouskem modrého hadříku zůstává tajemstvím.
Co dál? Uprchlické tábory jsou dimenzované pro dospělé lidi, kteří nemají žádné zvláštní nároky a dokáží se o sebe postarat. Ale co s třemi malými dětmi? Ubytovna stojí o samotě, kilometr za městem a jen pouhý běžný každodenní nákup pro Anélii Mitkovovou znamená, že děti musejí zůstat několik hodin bez dozoru. Nemluvím o návštěvě lékaře nebo úřadů. Děti pobíhají okolo kuchyňského nože, kterým ji kdysi ohrožoval manžel. Snadno mohou na chodbě zavadit o rozpálený vařič. Skoro zázrakem se zatím nic nestalo. Anélie si vzpomn ěla na bratra v Německu a dopisem ho požádala o pomoc. Neozval se. neví ani, jestli ho dostal. Začala uvažovat i o návratu do Bulharska. Na Cizinecké policii v Ústí nad Labem požádala o zrušení statusu uprchlíka. Uvedla, že je to z finančních důvodů. Nemá z čeho žít. Domnívala se, že jedině tak může dostat na bulharsk é ambasádě v Praze vízum ke zpáteční cestě. Když svůj status politického uprchlíka zrušila, přišla jí zpráva od sestry jejího manžela. Ať se nevrací, jinak ji doma zabijou. I z jiných zdrojů se dozvěděla, že jelikož utekla z Bulharska ilegálně, mohou jí vzít děti a ji zavřít. Nakonec zažádala zpět o status uprchlíka. Na odboru sociálního zabezpečení v Ústí nad Labem o jejím případě vědí. Jediné, v čem je možné v současné době pomoci, je soudní cestou získat předběžné rozhodnutí, že děti jsou svěřeny do její péče. Rodičovské přídavky přestane vybírat manžel a konečně najdou pravého adresáta. Ale rýsuje se další problém. Nejstarší Ilja by měl jít do školy. Jak to zařídit? A co dál?
