Malý stát vklíněný mezi Brazílii a Argentinu se jako první odvážil ke kontroverznímu kroku a zlegalizoval marihuanu. Mnozí Uruguayci se nyní bojí, že se jejich dovolenkáři dosud opomíjená země stane centrem drogové turistiky, byť nákup bude povolen pouze místním občanům.
TEXT: TOMÁŠ NÍDR
Dvaatřicetiletý kovář Cristian z metropole Montevideo také amatérsky zahradničí. O svoje rostlinky se pečlivě stará. Zalévá je, přidává do hlíny hnojivo, ochraňuje je před hmyzem, zajišťuje nezbytné množství světla. Vše jen proto, aby si pak vychutnal svoji sklizeň. Jen se bál, aby si na jeho koníčka neposvítili strážci zákona. Ale nyní – řečeno s Hujerem – je bude moci pohostit „trávou ze své zahrádky“. Marihuana se od letošního roku v jihoamerické Uruguayi stane plně legální.
„Už byl čas pěstování konopí povolit. Policie by se měla starat o boj se zločinem a narkobyznysem a ne o mě,“ cituje ho zpravodajský server BBC ve své reportáži poté, co tamní senát v polovině prosince Cannabis sativu vyřadil ze seznamu zakázaných drog. Poslanecká sněmovna už tak učinila na začátku srpna, a tak zákon, který v rámci přesně stanovených podmínek upravuje obchodování s marihuanou, čeká jen na podpis nejvyššího představitele republiky Josého Mujici. Tento osmasedmdesátiletý bývalý marxistický guerrillero, kterému se dnes kvůli jeho skromnému životnímu stylu přezdívá „nejchudší prezident planety“, průlomovou politiku po celou dobu aktivně prosazoval. Ve druhé polovině roku 2014, až se ještě doladí prováděcí vyhlášky, zažije svět velkou premiéru. „Marjánka“, který byla desetiletí na indexu, se v tomto tříapůlmilionovém státečku stane stejným zbožím, jako jsou alkoholické nápoje nebo cigarety. I když přeci jen kontrolovanější.
STÁT JAKO DEALER
Osoby, které si budou chtít marihuanu koupit, se musejí zaregistrovat do speciálního seznamu. Musejí být plnoleté a mít uruguayské občanství, což má zabránit tomu, aby Montevideo nevzaly útokem trajekty z Buenos Aires plné argentinských turistů natěšených na legální rauš. Uruguay nechce být novým Holandskem, kde je „tráva“ sice zakázána, ale kde represivní složky po desetiletí nad její veřejnou distribucí na příkaz z nejvyšších míst zavírají oči, takže drogová turistika kvete.
Každý zaregistrovaný bude mít měsíč¬ně nárok na maximálně 40 gramů marihuany, které mu prodají v lékárnách. Cenu odhaduje šéf Národního úřadu pro drogy Julia Calzada na 20 Kč za gram. To je velká láce, když si uvědomíme, že takové množství stačí na jednoho macatého „špeka“, jak se marihuanovým ¬cigaretám přezdívá. Zájemce si také může vypěstovat své vlastní „hulení“, nesmí však mít více než šest rostlin. Existovat budou také kuřácké kluby, kde opět pod dohledem speciálně zřízeného úřadu budou moci pěstovat maximálně 99 „kytek“. Zbytek nabídky pro odhadovaných 180 tisíc spotřebitelů s roční poptávkou 25 tun musejí vypěstovat prověření farmáři, kteří ho dostanou jako zakázku. Podle odhadů podporovatelů zákona by měla stačit plocha o rozměrech třicítky fotbalových hřišť.
Stát se tak z hlediska kritiků legalizace stává dealerem. Nepřekvapí, že konzervativní opozice a katolická církev, za kterou káravě na adresu Uruguaye promluvil i papež František, jsou proti. Ale s novým zákonem, který protlačil jinak velmi populární Mujica, nesouhlasí podle průzkumů ani šest z deseti obyvatel. Přitom tato země, jejíž hospodářskou rozvinutost lze plně srovnat se střední Evropou, je považována za nejliberálnější kout Latinské Ameriky. Jako první v tomto světadílu tu povolili rozvody (1913) a dali ženám volební právo (1927). Mezi prvními na světadíle tu umožnili sňatky homosexuálům (srpen 2013) anebo interrupce (2011). Jenže být globálním pionýrem v oblasti drog připadá občanům už příliš.
Odpůrci se bojí, že spotřeba v republice půjde prudce nahoru. Poukazují také na to, že v zákoně je plno nejasností. Místní deník El País je ve svém článku shrnul do pětadvaceti otázek, na které levicová administrativa musí najít jasnou odpověď předtím, než Uruguaycům jejich jointa definitivně připálí.
Mezi nimi jsou následující dotazy: Lze si koupit povolených 40 gramů najednou? Co když se někdo zaregistruje a bude svoje dávky za větší peníze prodávat náruživějším kuřákům, nebo je bude poskytovat mafiánům pro vývoz k sousedům? Jaký typ marihuany se bude smět pěstovat a kolik bude stát licence? A co se stane, pokud ji některý vlastník lékárny odmítne prodávat? Podle reportáže tohoto deníku se totiž většina majitelů apoték i jejich personálu staví k novému zákonu negativně. Na některé už ministerstvo vnitra odpovědělo, třeba když potvrdilo, že vybrané profese (např. policisté, řidiči, piloti) nebudou mít konzumaci povolenou a že musejí počítat s pravidelnými preventivními testy.
„NÁŠ PŘÍSPĚVEK LIDSTVU“
Mujica, který dle svých slov konopí nikdy nekouřil a ani ho nehodlá na své květinové farmě za Montevideem začít pěstovat, v rozhovoru pro brazilský list Folha de Sao Paulo říká: „Marihuanu nebráním, byl bych radši, kdyby vůbec neexistovala.“ Dále argumentuje: „Starost nám nedělají ani tak drogy, jako spíše nelegální obchod s drogami.“ Myslí si, že válka proti narkotikům a veškeré represe dělají více škody než užitku. „Pokusíme se skončit s nezákonností a přivést trh s marihuanou na světlo,“ obhajuje krok před voliči. V jiném rozhovoru zas prohlásil: „Uruguay chce její legalizací dát svůj příspěvek lidstvu, ale ustoupíme od ní, pokud se ukáže, že se experiment nedaří.“ Ano, je to pokus narušit dosavadní západní vnímání drog. Nepochybně škodlivé a návykové pití alkoholu a kouření, které jsou součástí evropské a severoamerické civilizace, bereme jen jako neřest a povýšeně kroutíme hlavou nad tím, že třeba v Saúdské Arábii mají za vypití byť jen jediné láhve piva přísné tresty. Naše zákony vůči substancím, které tradičně měnily vědomí jiným kulturám, jsou však podobně humpolácké. Malé ryby z řetězce prodejců narkotik plní věznice, aniž by represe vedla ke snížení spotřeby ve společnosti. Trestáme andské indiány vypalováním jejich políček s kokou, jako by oni mohli za to, že německý chemik Albert Niemann při hledání účinného lokálního anestetika z kokových listů vyrobil kokain, který pak lidé na západě zneužili pro svoje pobavení. Rolníci stejně na sklizni žádné velké zisky netrhnou. Miliardy dolarů zůstávají na kontech zločineckých bossů, kteří mají obrovské marže jen kvůli nezákonnosti celého byznysu.
GRINGOVÉ VE VÁLCE
Legalizace omamných látek by samozřejmě negativní jevy spojené s jejich nadměrným užíváním nezastavila, jak ostatně vidíme u alkoholu a nikotinu. Ale umožňovalo by z heroinu, LSD, hašiše a spol. udělat normální (mimo jiné daněné) zboží, čímž by o něj podsvětí ztratilo svůj zájem. Dnes je však mezi mafiemi o lukrativní trh takový zájem, že například v Mexiku, přes které vedou hlavní pašerácké stezky do USA, za posledních sedm let zemřelo v bojích o kontrolu nad nimi na 60 tisíc lidí.
Do zbraně proti drogám nás povolaly Spojené státy. Oficiálně válku vyhlásil v červnu 1971 prezident Richard Nixon. Potírání narkotik dává Američanům, kteří jsou zároveň jejich hlavními konzumenty, vhodnou záminku k tomu, aby se pletli do záležitostí rozvojových zemí, především těch na jih od Rio Grande. Jenže nyní by tvrdý kurs vypadal pokrytečtěji než kdykoliv dříve.
V listopadu 2012 si ve stínu volebního duelu mezi Obamou a Romneym občané Colorada v centrální části USA a státu Washington na severozápadě v referendech odhlasovali, že marihuana musí být volně dostupná komukoliv. Dosud si ji tu, podobně jako v dalších čtrnácti státech a metropoli celé federace, mohli ve specializovaných lékárnách koupit pouze lidé, kteří cannabis potřebovali ze zdravotních důvodů.
A nyní? Pro zjednodušení si to shrňme na příkladu Colorada. Od počátku nového roku si tu bude kdokoliv s průkazkou, dokazující jeho trvalý pobyt na území státu, moci vypěstovat šest kytek, nebo při jedné návštěvě krámku koupit unci (28,3 gramu) „marjánky“. A i ten, kdo v Coloradu nebydlí, si bude moci pořídit čtvrtku unce. Podobně jako u alkoholu nebude konzumace na veřejnosti povolena a za řízení pod jejím vlivem budou přísné tresty.
Pěstování, sklizeň, prodej, ale třeba i výrobu speciálních koláčků či lízátek mají v rukou soukromníci, kteří k tomu od úřadů dostali certifikát a z prodeje budou platit 25 % daně. Bizarní je, že z hlediska federace je obchodování s marihuanou stále trestné, takže banky odmítají těmto coloradským podnikatelům otevírat účty, natož poskytovat půjčky.
MÍR S DROGAMI?
Každopádně za situace, kdy sami Američané mají konopné máslo na hlavě, nemohou proti Uruguaycům tvrdě vystartovat. Latinskoameričtí intelektuálové v čele s peruánským nositelem Nobelovy ceny za literaturu Mariem Vargasem Llosou také proto Mujicovi za jeho „odvážné rozhodnutí“ aplaudují. Podporu získal i od minulých prezidentů Mexika, Kolumbie či Brazílie, kteří statečnost říci, že zakazovat omamné látky nic neřeší, bohužel projevili, až když už byli mimo úřad a nenesli za nic zodpovědnost. Významnější jsou proto slova guatemalského lídra Otty Moliny, jehož vlast velice trpí kvůli střetům kartelů o přístup k transitním cestám kokainu do USA. I on prohlašuje uruguayský krok za inspirativní. Tlačí sousední státy, aby se společně prohibice zřekly a donutily tak Američany jejich marnou válku proti drogám, která se stala kvůli jejich vlivu povinností všech států, vzdát.
Rychle (pokud vůbec) to nepůjde a samotná Uruguay, která riskuje, že se stane vyděděncem světové politiky, to rozhodně nezvládne. Ale je možné, že právě sledujeme první váhavý krok na cestě k uzavření globálního míru s drogami. Je k němu sice daleko, ale přesto britský novinář Simon Jenkins ve sloupku v deníku The Guardian navrhuje, aby Mujicovi byla za jeho smělost udělena Nobelova cena. I to svědčí o tom, jak se nálada ve společnosti mění. Ještě před pár lety by něco takového reportéra prestižního periodika napadlo jen v marihuanovém rauši.
