TEXT A FOTO: Arthur F. Sniegon
Nasednout brzy ráno na střechu pickupu, zahalit tvář do turbanu a projet tak skoro 1000 km napříč celým Čadem. To je další z mých dnů, které v této málo známé zemi trávím jako dobrovolník při ochraně slonů. Když naše auto dojede před setměním do malebné sahelské krajiny poblíž vysychajícího Čadského jezera, omezujeme zdvořilostní návštěvu u místního sultána jen na minimum. Ještě téhož večera totiž musíme do terénu, najít letiště. Letiště, které neexistuje.
Hledá se runway
Další den ráno má z N´Djameny přiletět stařičká cessna se zbytkem našeho týmu a potřebuje někde přistát. Hledáme co nejrovnější plochu v nějaké vyschlé pánvi. Překážející termitiště padají pod údery kladiv a rýčů, některé stromky také musejí ze vznikajícího letiště zmizet. Pomáhá nám několik přidělenců místního sultána a suprefekta, a během večera máme hotovo. Posíláme pilotovi a řediteli národního parku Zakouma v jedné osobě GPS polohu nového letiště a přijímáme místo k spánku na rozložených kobercích pod velkým nebem před domem suprefekta.
Druhý den ráno se nestačíme divit. Zdá se, že letadlo nebude mít kde přistát. Improvizovaná pětisetmetrová runway se hemží příchozími diváky ze širokého okolí. Pestrobarevná i sněhově bílá mužská sara, neodmyslitelné turbany, opodál skupiny ještě pestřeji oděných žen a nejvíce je samozřejmě dětí v otrhaném muslimském oblečení nebo dresu FC Barcelona. Letadlo tady nikdy nepřistávalo (nebylo kde…) a zpráva o něm se během noci rozšířila i k těm nejvzdálenějším nomádům. Společně se samopalníky z čadské armády se snažíme usměrnit hlavně děti, protože na obzoru se už rýsuje letadlo. Nakonec se dav rozprchne na strany letiště a cessna přistává.
Z ledadla vyskakují ředitel parku se svou ženou, terénní veterinář Pete Morkel, který se mimo jiné podílel na přepravě českých bílých nosorožců do Keni a také Markéta Antonínová, mladá česká výzkumnice a ochranářka, která mnoho posledních let tráví v Africe. V Čadu pracovala druhým rokem právě v národním parku Zakouma a dnes je jednou z hlavních koordinátorek neobvyklé akce na GPS obojkování slonů v celém Čadu. V okolí „Jezera“ ještě také přežívají poslední stáda divokých tlustokožců a cílem obojkování je dozvědět se o jejich životě více.
Dnes je třeba umístit obojek na jednoho velkého samce. Letadlo nás opět všechny pokryje vrstvičkou prachu a letí obhlédnout terén shora. Po zemi se směrem k předpokládanému místu, kde by měli být sloni, řítíme ve dvou autech. Docela jsme se trefili. Pilot naši dráhu zkoriguje jen o několik kilometrů severněji, přímo za pomalu kráčející šedesátihlavou skupinu slonů.
Parkujeme auta pod v tuto roční dobu bezlisté akácie. Když si dřepneme, vidíme v dálce za stromy nohy odpočívajících slonů. Je jich hodně a někteří jsou velcí. Veteřinář Pete připravuje uspávací látku do šipky a pomalu vyráží kupředu. Vychází také Markéta s vysílačkou a spolehlivý Satangar, místní ochranář, se samopalem. Několik minut se nic neděje. Vítr je příznivý. Markéta sděluje, že Pete si zouvá boty a po indiánsku se ke slonům přibližuje na nějakých 30 metrů. Pak neslyšně vystřeluje šipku a jednoho slona zasahuje. Celé stádo se v tu chvíli lekne a rozbíhá se pryč. Startujeme a jedeme za nimi. Bez letadla by se nám v tomto terénu téměř ztratili. Zasažený slon se již za několik minut opožďuje a my jej těsně následujeme. Začíná upadat do letargie a je jasné, že za pár minut se skácí k zemi. Je to tady! Pete je na místě první a zajišťuje, aby neměl slon blokovaný chobot a mohl dýchat. Ne všechno je ale tak, jak má být. Slon si lehl špatně, jako sfinga přímo na hrudník a to je pro něj nebezpečné. Mohl by se tak udusit vlastní vahou. Markéta hlásí, že máme tři minuty času a sama podlézá stále se pohybující chobot obra a dává mu kolem krku lano. Všichni vědí, co mají dělat. Zapřahujeme toyotu a pomalu slona převracíme na levý bok. To by bylo.
Potom už se zbrusu nový obojek připevňuje novému majiteli. Aktuální polohu by měl vysílat třikrát denně po dobu tří let, časem pak sám slonu odpadne. Zkracují se konce obojku tak, aby slonu nepřekážely, a veterinář Pete v mezičase šátrá slonímu samci v tlamě. Podle opotřebení stoliček odhaduje jeho věk na více než 40 let. Je zvláštní, že sloni v Čadu, přestože jsou tělesně obrovští, nemají příliš velké kly. Možné vysvětlení je dlouhodobý lov pro slonovinu, kdy šanci na přežití a rozmnožení měli sloni s malými kly.
Za dvacet minut od výstřelu je vše hotovo. Pete odměřuje několik mililitrů protilátky, kterou slonovi vpravuje injekcí do cévy na uchu. Riskuju a s vidinou neobyčejného záběru nechávám svou kameru běžet na stativu jen pár kroků od ležícího obra. Je neuvěřitelné, jak rychle dostává protilátka šestitunového obra zpět na nohy. Z dálky pozorujeme jeho první váhavé kroky a nesmělé pohledy přímo do objektivu… Pak slon odchází. Mám vyhráno! Kamera přežila. Mnohem důležitější otázkou teď je, jestli přežije ten krásný slon.
Za pět minut dvanáct
V národním parku Zakouma, který obojkování slonů u Čadského jezera i jinde koordinoval, žije v současnosti největší sloní populace v zemi. Loni jich bylo necelých 450. V období sucha jsou všichni pohromadě a letecký pohled na tak obrovské stádo je impozantní. Přesto je tento počet jen zlomkem toho, kolik slonů zde žilo před deseti lety. Tehdy býval park domovem téměř čtyř a půl tisíce chobotnatců. Jižní Čad a Zakouma byly považovány za nejlepší sloní útočiště v celém pásmu severních súdánských savan. Potom přišla pohroma. Pytláctví se vymklo kontrole a park se stal pohřebištěm 4000 slonů. Nejhorší byly roky 2006–2008. Od doby, kdy správu parku převzala nevládní organizace African Parks se pytláctví daří stabilizovat, nebo i úplně zastavit. S pomocí GPS obojků, kterých ochranáři v obdobích sucha v letech 2013 a 2014 připevnili na slony téměř dvě desítky, chtějí čadská vláda a African Parks zjistit co nejvíce informací o pohybech slonů v rámci Čadu i přes hranice do sousedních zemí. Budou tak moci určit klíčové koridory a oblasti, které by měly začít být chráněné jak vytvořením nových rezervací, tak i zaměstnáním dalších strážců. Čad totiž teoreticky slonům i jiným zvířatům nabízí jedny z největších nedotčených savanových prostorů v celé Africe. Velká část území je osídlena jen řídce zejména kočovníky a téměř polovina obrovské země (na jih od Sahary a polopouští) může být a v nedávné minulosti skutečně byla osídlena tisícihlavými stády slonů. Chaos v období občanské války udělal své, a i když dnes je již Čad bezpečnou a fungující zemí, pytláci, původem často ze sousedního Súdánu či Středoafrické republiky, jsou tady stálými hosty. Za posledních 30 let klesla populace slonů v zemi o více než 95%. Dnes jich zbývá kolem 1400…
Prokletý obojek
Jeden ze slonů z parku Zakouma, který před dvěma lety obojek také dostal, byl krátce na to pytláky zastřelen. Vzhledem ke stagnaci vysílaného signálu se na místo rychle dostaly ochranářské hlídky a při přepadu pytláckého tábora slonovinu a mnoho osobních věcí pytláků zabavili. Pachatelé však unikli. Následná smršť divokých událostí vyvrcholila v září 2012 odvetným vražedným přepadem tábora strážců, při němž pytláci šest strážců zastřelili. Stalo se tak, když se muži zákona ráno modlili otočeni k Mekce…
Obojek, který vinou těchto neštěstí přišel o svou původní nositelku, nám na konci terénní operace opět ležel v bedně na korbě toyoty a vyráželi jsme s ním na poslední obojkování. Chtěli jsme využít asi dvouletého období, kdy bude vysílač ještě funkční, a tak jsme se zaměřili na důležitou sloní populaci na jihozápadě Čadu nedaleko Kamerunu. O dva měsíce dříve jsem byl na místě, kde bylo 86 slonů během jednoho dne povražděno. Potom jsem se týden marně pokoušel pomoci se záchranou malého slůněte Maxe, které osiřelo. Teď jsme se vraceli jen několik kilometrů od místa masakru, abychom nalezli přeživší část stáda, která podle výpovědí svědků divoce migrovala sem a tam a zjevně byla prožitým stresem silně zasažena. Vypátrat je v nepřehledném křovinatém terénu bylo i přes vzdušnou podporu a dvě auta na zemi neskutečně složité.
První den úspěch nepřinesl. Běhali jsme v parnu před autem a klestili savanu od ležících kmenů a větví, aby se dalo projet. Až druhý den hlásil pilot, že několik kilometrů od nás zahlédl asi osmdesát slonů, odpočívajících ve stínu pod stromy. Pozemní tým se vydal tím směrem. Letadlo zatím přistálo, aby šetřilo palivo. Mělo přiletět později, až se ke slonům přiblížíme. Nepřiletělo. Ten den bylo vše proti nám. Jedna z pneumatik na malé cessně měla defekt. To se stává tak jednou za deset let! Mobil pilota se vybil a na několik hodin jsme ztratili spojení. Když už jsme to chtěli otočit, zaslechli jsme zvuk motoru a pilota ve vysílačce. Do západu slunce zbývaly tři hodiny! Sloni byli jen dva kilometry před námi, ale i to nám zabralo mnoho času. Toyota Landcruiser ale zvládne všechno, a tak jsme nakonec vypnuli motor 200 metrů před stádem. Veterinář Pete, Markéta a samopalník Satangar se vydali kupředu a my s nimi udržovali spojení malou vysílačkou. Bezchybná komunikace je při obojkování klíčová. Když už byl (uspávací) střelec Pete na dohled slonů, baterie jeho vysílačky se vybila. Návrat k autu, výměna přístroje, přičemž pilot hlásí, že sloni se začínají sunout pryč. Zřejmě vycítili nebezpečí. Popojíždíme autem blíž a Pete to zkouší znovu. Ve vysílačce slyšíme neidentifikovatelné klení v afrikánštině a k autu se opět vrací Pete i ostatní. Tentokrát se zasekla CO2 napumpovaná puška a následuje krátká oprava. Do třetice to už naštěstí vychází. Zkušeného veterináře technika tentokrát nezklame a šipku cílí s chirurgickou přesností do zadku mladší slonice. „Dart in!“ ozývá se Peteovo potvrzení zásahu, my startujeme auto a vedeni pokyny pilota nabíráme po cestě naši první skupinku a společně jedeme směrem za prchajícím stádem slonů. Ti se po pár set metrech zastavují. Znamená to, že zasažený slon již začal vrávorat nebo je na zemi, ale jeho osmdesát vyděšených druhů jej nechce opustit. Neproniknutelná bariéra těl, kterou tak rádi vídají pytláci, protože mohou pálit a každá kulka si najde cíl. Tato bariéra děsí ochranáře, kteří potřebují mít na zemi jediného slona a všechny ostatní hodně daleko. Řidič auta má ruku permanentně na klaksonu, snažíme se slony vzdálené jen 30 metrů zastrašit. Přibližujeme se, sloni troubí a hrozivě roztahují uši a zvedají choboty. Nechtějí padlého příbuzného nechat samotného. Nedá se čekat, následuje výstřel ze samopalu do vzduchu. Zapřahujeme toyotu a nakonec se nám daří slonici převrátit na druhý bok. Pete aplikuje slonici protilátku a pak už z povzdálí sledujeme, jak se čerstvě pokřtěná Binder probouzí a neomylně se vydává stejným směrem, kudy uteklo její stádo.
Mladá Binder však brzy umřela. Snad na následky zranění po kulce. K jejímu tělu jsme se dostali až v době, kdy jej mrchožrouti a počasí narušili natolik, že příčinu smrti se nepodařilo určit. Jako by ten obojek byl opravdu prokletý. Doufáme, že její smrt je poslední výhrou pytláků na tomto kdysi krásném sloním stádu a že teď už budou sloni jen vyhrávat!
