TEXT: KAMIL VIRÁG
Kouzelná krajina velkých jezer, ideální místo pro všechny druhy vodních sportů, pěší turistiku, cykloturistiku a pozorování divoké, nezkažené přírody. Takové je Mazursko v severovýchodní části Polska. Ne náhodou jeden z kandidátů na nový přírodní div světa.
Svůj již několikátý výlet na toto území jsem tentokrát naplánoval do okolí dvou, podle mého názoru nejkrásnějších přístavních městeček, Mikołajki a Giżycko. To první leží na hranici Mazurského krajinného parku a břehu jezera Tałty a vděčí za svůj název sv. Mikuláši. Nedaleko Mikołajek je křižovatka kanálů, spojujících Tałty s jezery Bełdany a Śniardwy. Velká mazurská jezera jsou mezi sebou propojena kanály a říčkami a tvoří tak perfektní síť tras pro jachtaře dychtící po dobrodružství a objevování. Jezero Śniardwy je skutečnou výzvou, zejména za zhoršeného počasí, kdy jeho hladina připomíná spíše rozbouřené moře. Měl jsem příležitost přesvědčit se o tom na vlastní kůži během své květnové plavby, kdy silný vítr vytvářel nad poměrně mělkým dnem jezera posetým velkými balvany skutečně velké vlny. Kdo prošel zkouškou Mazurských jezer, která jsou zde chápána jako jakási škola mořské plavby, může se s klidem vydat dále na sever, plavit se po Baltském moři.
Jezero Śniardwy je se svou rozlohou 114 km2 největším mazurským jezerem nesoucím hrdou přezdívku „Mazurské moře“. Jeden z nejkrásnějších výhledů na něj je z nepříliš známého a téměř liduprázdného poloostrova Szeroki Ostrów na východu jezera. Na jeho konci roste několik voňavých jehličnatých stromů a pláže jsou pokryty jemňoučkým pískem, za který by se nemusela stydět ani ta nejlepší přímořská letoviska. Není zde žádný kemp, ale několik rodin si zde, daleko od okolních městeček, bezstarostně postavilo stany a na ohništích grilují ulovené ryby. Sedám si na vyvýšené místo nad pláží a pozoruji neobyčejný výhled na otevřený vodní prostor s ostrovy porostlými vysokou, sytě zelenou trávou. Nad hlavou mi čas od času krouživě přeletí orel mořský, orel skalní či jestřáb. Níže při hladině se drží rackové a vlaštovky a na vodě se pohupují kachny se svými mláďaty. Nemohu se odtrhnout od krásy, kterou zde bůh opravdu nešetřil a veškeré starosti a útrapy při zapadajícím slunci mizí.
DO KRÁLOVSTVÍ KORMORÁNŮ
Procházím se po mikołajském nábřeží lemovaném gotickými domy z červených cihel, charakteristickými pro tento přístav a obdivuji zakotvené jachty a míjející se lodi. Nové zvědavé posádky doplňují zásoby a někteří zůstávajíi přes noc kvůli některému z populárních „szantowych“ koncertů. Ve vzduchu je cítit vůně smažených ryb z místních „smażalni ryb“, kde se podávají výborné, čerstvě ulovené ryby z mazurských jezer. Z města se plavím do divočiny kolem jezera Łuknajno, které je na seznamu biosférických rezervací UNESCO. Patří k největším evropským hnízdištím labutě velké a desítek jiných druhů vodních ptáků. Nejlepší místo pro jejich pozorování je z vrcholů tří vyhlídkových věží – dvou na severu s výhledem přímo na labutě a jedné na jihu s výhledem i na jezero Śniardwy. Z té první severní věže není nic moc vidět, a tak se prodírám lesem do té druhé, vzdálenější, odrážím při tom útoky krvelačných komárů a hrůzně vypadajících ovádů, kterých jsou zde po nedávných deštích hejna. Po únavném nerovném boji a balancování na zničené ztrouchnivělé lávce nad bažinou dobývám pozorovací rozhlednu, ze které toho ale k mému zklamání opět není příliš vidět. Labutě, kterých je zde skutečně mnoho, se buď ukrývají ve vysoké trávě na druhé straně jezera, nebo se pohupují na hladině uprostřed. Nepovedený výhled na labutě si vynahrazuji plavbou k ostrovu kormoránů na jezeře jménem Dobskie. Vyplouvám z přístavního městečka Giżycko, které mne přivítalo jachtařským příkazem „Spustit kotvu!“. Vítr napíná plachty a posouvá jachtu přes hladinu jezera Niegocin až do jezera Dobskie. Po cestě míjím desítky jiných plachetnic, se kterými se zdravím tradičním vodáckým i jachtařským pozdravem „Ahoj!“. Je nádherné slunečné počasí, což není na Mazurských jezerech až takovou samozřejmostí. Klid všude kolem ve mě navozuje pocit svobody a souznění s přírodou. Po několika hodinách plavby se na obzoru začíná rýsovat ostrov, nad nímž krouží desítky černých kormoránů a stovky jich sedí na jeho stromech, které už zničily svým trusem. Není pochyb, že jim ostrov skutečně patří, nikdo jiný by se tam už totiž nevešel. Připomíná mi to Hitchcockův horor Ptáci, ale nenechám prostor své představivosti a připlouvám blíž, abych si zblízka prohlédl tyhle zdatné rybáře, kteří každý den vyloví z mazurských jezer dvě tuny ryb.
ČÁPI NOSÍ ŠTĚSTÍ
Mazursko však nejsou jen jezera. Okresní silnicí se vydávám do borecké divočiny Puszcza Borecka za stády volně žijících zubrů. Obě strany okresky hustě lemují listnaté stromy, jejichž koruny se několik metrů nad asfaltem spojují a vytvářejí tak přírodní tunel. Místy se korunami prodírá slunce a kreslí na zastíněném asfaltu originální paprskové obrazy. Čerstvý vzduch očišťuje mé plíce a při každém výdechu z nich vytlačuje varšavský smog. Hlouběji do divočiny pokračuji pěšky a zanedlouho narážím na první zubry, kteří se pomalu přibližují. S mírumilovnýma očima naší české stračeny si mě prohlížejí a ze svých velkých černých čenichů na mě odfrkávají vydechnutý vzduch. Před zvířaty je prý nejhorší utíkat, vybavuji si jednu z moudrostí divočiny, a tak zachovávám klid a snažím se s těmito přežvýkavci navázat přátelský kontakt. Naštěstí jsou naladěni na stejnou notu jako já, a tak mohu po chvíli bezpečně odejít.
Jedním z divů této části světa je jistě i malá vesnička Lwowiec, nacházející se téměř při severní hranici s ruským Kaliningradem. Abych se tam dostal, projíždím zvlněnou krajinou úrodných polí, barevných luk a zelených strání. Sklizeň je v plném proudu, na polích se opalují slisované válce slámy, vzduchem se nese vůně sena a pasoucí se krávy již očekávají své ruční večerní dojení. Nebe plane od červánků, které se nad poli mísí s padající mlhou, jejíž vlhkost je cítit ve vzduchu. Se západem slunce zhasínají rovněž okna domů, aby se jejich majitelé mohli vzbudit spolu s jeho východem a po ranní mši začít práci na polích. Tato vesnička je daleko od všech nešvarů velkoměst, v oknech není vidět světlo televizních obrazovek a ticho prolamuje pouze cvrkot cvrčků a klapání čapích zobáků, kteří ihned podle mé energické chůze poznali, že nejsem zdejší. Čápi postávají ve svých hnízdech a čas od času se svistem černobílých křídel proletí nad vesnicí. V pohádkách čápi nosí děti. Na Mazurách věří, že jsou rovněž symbolem pokoje, míru a lásky. Tito strážci domácího klidu by si totiž své hnízdečko lásky na střeše rozhádaného domu nikdy nepostavili. Lwowiec musí být vesničkou výjimečné rodinné idyly, pravidelně tu hnízdí neuvěřitelný počet čápů, je jich zde snad více než lidí. Téměř na každé lwowiecké střeše se zabydlela alespoň jedna čapí rodinka a nejvíce se jich usídlilo na vrcholku místního gotického kostela z přelomu 14. a 15. století. Nechávám se nakazit tím místním klidem a beru si ho s sebou na kousek své zpáteční cesty do Varšavy.
