Buková hora u Ústí nad Labem, Bukovec v samém jádru Jizerských hor, Malý a Velký Buk v Lužických horách nebo také Bučina na Šumavě. Bukové lesy se už po celá staletí zapisují do místopisu naší krajiny.
Buky v minulosti představovaly jednu z nejvíce zastoupených dřevin našich lesů. Po ústupu doby ledové před přibližně 12 000 lety se začal středoevropský les výrazně měnit. Severské tundry a ustupující ledovce postupně zarůstaly nejprve náletovými dřevinami, jako jsou břízy a lísky, za kterými rychle následovaly další listnaté dřeviny. Smrky se naopak stahovaly do vyšších horských poloh. V nížinách smrk nemohl konkurovat listnatým stromů, které během dlouhého, teplého léta měly mnohem větší přírůstky. Krajina střední Evropy byla zalesněna prakticky celoplošně. Jehličnany představovaly jen pětinu stromového porostu.
Výraznější vliv člověka se začal projevovat přibližně 500 let před n. l. Ve středověku již byla převážná část nížinných lesů přeměněna na pole a louky. Lesy na okrajích hor byly využívány jako zdroj dřeva. Zde se netěžilo holosečí, ale „toulavým“ způsobem, probírkou. Vybíraly se ty nejlepší, nejkvalitnější stromy. Již počátkem 16. století začínala být těžba z důvodu nadměrné zátěže lesa úředně omezována a v 17. století se přesunula až do vyšších poloh hor. Koncem století osmnáctého došlo v Rakousku, ale v podstatě i v celé západní a střední Evropě, k energetické krizi. Spolu s nárůstem obyvatelstva se zvýšila poptávka po palivovém a stavební dřevu. Původní lesy prakticky zmizely. To je patrné i z krajinomalby té doby – holá krajina s roztroušenými ojedinělými stromy nebo shluky stromů. Souvislé lesy zůstaly pouze v nejvyšších partiích hor a v těžko přístupných terénech. Celkové zalesnění kleslo na přibližně 8 % plochy. Les přestal plnit svou funkci ochrany půdy. Výrazně se zvýšila míra eroze a vyplavování živin.
Další ránou právě pro bukové lesy na hřebenech hor byly sklárny. Skláři potřebovali dvě věci: surovinu na výrobu skla a dřevo jako palivo do pecí. Dřeva bylo potřeba mnohem více, proto skláři táhli za dřevem do horských lesů, např. na Šumavu a do Jizerských hor. Snadnost přísunu dřeva byla natolik zásadní, že když v nebližším okolí došlo k vymýcení lesa, sklárna byla zbourána a postavena o kus dál. Dřevo buků a některých dalších druhů stromů bylo mimoto nutné pro získávání tavné soli – potaše. K ústupu skláren do nížin došlo až v 19. století, kdy se v pecích přešlo na topení plynem.
Lesy se začaly pomalu zotavovat. Či spíše – původní listnaté dřeviny byly uměle nahrazeny rychle rostoucím smrkem. Kde došlo k erozi a snížení obsahu živin natolik výrazně, že nebylo možné pěstovat jiné stromy, byly vysazovány borovice. Tím se podařilo v průběhu 19. století obnovit stav lesů na přibližně 1/3 plochy. Na této úrovni jsme se udrželi dodnes. Skladba dřevin se ale výrazně změnila. Na prvním místě je smrk (40 %), následován borovicí (26 %) a až za nimi je přirozeně se vyskytující buk (18 %) a dub (8 %).
Vzrostlé bukové lesy se vyznačují absencí středního, keřového patra. To je způsobeno listím buků. Jednak koruny těchto stromů jsou natolik husté, že v době plného rozvinutí listů proniká k zemi jen velmi málo světla. Druhým důvodem je pomalé tlení bukového listí, semena tudíž mají v půdě velmi ztížený přístup k živinám a vodě. K obnovování lesa dochází, až když nejstarší stromy začnou odumírat a k povrchu pronikne více světla. Ne příliš výrazně zastoupenou květenu lze v bukových lesích pozorovat především z jara, dokud se listy stromů plně nerozvinou a nevytvoří příšeří. Jarní aspekt má tudíž ještě možnost rychle vykvést a vyprodukovat další generaci.
V současné době je možné bukové lesy obdivovat spíše na méně přístupných místech, kde se lesní hospodářství nevyplácí. Velká část těchto porostů se těší zákonné ochraně. Příkladem může být Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny, Národní přírodní rezervace Malý a Velký Bezděz nebo Studenec a přírodní rezervace Klíč v Lužických horách, Národní přírodní rezervace Salajka a Mionší v Beskydech a dlouhá řada dalších. Zmíněné Lužické hory a okolí Máchova jezera s Bezdězem jsou typickými ukázkami hospodářských jehličnatých monokultur v oblastech dobře přístupných a bukových porostů na strmých stráních kopců. Právě Bezděz, ale i Borný přímo nad Máchovým jezerem vyrůstají z moře borových monokultur. V Lužických horách je převážná část hřebene mezi Studencem a Jedlovou pokryta smrkovým lesem. A opět nejstrmější, často suťové partie četných vrcholů mají les listnatý s hlavním zastoupením buků.
Les na těchto místech roste s menšími zásahy člověka, čímž získává na své přirozenosti a kráse. Mizí uniformita, přibývá překážek. Nenajdete zde řady stejně starých stromů, zato při procházce mimo cestu se občas nelze řídit Tyršovým: „Přelez, přeskoč, nepodlez!” O obcházení naštěstí pan Tyrš nemluvil… Některé stářím popraskané kmeny neobejmou ani dva dospělí, zato jsou zdobené choroši i jinými dřevokaznými houbami. Ke kráse bukového lesa přispívá kořenový systém těchto stromů, který má srdčitý tvar. Kořeny rostou hodně do šířky. Stojí-li buk už několik století na stráni, jeho mohutný kořenový systém je postupně odplavováním svrchní vrstvy půdy obnažován a vytváří zajímavé propletence na povrchu, symbolizující i jejich složitou historii.
