V DELTĚ ORINOKA

Se svými více než dvěma tisíci kilometry je Orinoko padesátou nejdelší řekou na světě a desátou podle množství protékající vody. V blízkosti ústí do Atlantiku se dělí na řadu ramen a vytváří deltu. Až dvacet pět tisíc m3 vody se valí každou vteřinu v mohutném, téměř nepřehlédnutelném korytě, které se přibližně 100 km od pobřeží rozpadá na několik větších a stovky menších ramen a kanálů. Na ploše přibližně tvaru trojúhelníka o stranách 150­200 km tak vzniká fantastický systém vodních toků od stovky metrů širokých ramen po drobné kanály, kterými sotva projede kanoe, mozaika jezer, močálů a ostrovů, deštných lesů, obojživelných mangrove i savan.

Orinoko

Jedním z výchozích míst do delty Orinoka je městečko Tucupita. Po nezbytném zajištění základny, to jest místa, kde necháme část věcí a která slouží jako místo, kde je možno si po návratu z terénu “vylízat rány”, vyrážíme netrpělivě k řece. Caňo Mánám, jak se toto nejzápadnější rameno Orinoka jmenuje, převádí sice jenom zlomek z celkového průtoku, ale přesto působí dojmem mohutné řeky, asi jako Dunaj na dolním toku. Na protějším, asi půl kilometru vzdáleném břehu, rozeznávám kompaktní stěnu lesa s vyčnívajícími kokosovými palmami. Teprve dalekohledem zjišťuji, že je zde osídlení. Tu a tam, zcela skryty v zeleni, jsou zde z kůlů a několika prken stlučeny domy se střechou z palmových listů. Okolní porost je pestrá směsice zemědělských kultur a sekundárního lesa, tedy lesa, který vyrostl na plochách již jednou vykácených.

Přestože stojíme na nábřeží města, tropická příroda je zde všudypřítomná. Po písčitém břehu pobíhají smaragdově zelení ještěři ameivy. Všude kolem neustále přeletují kvanta ptáků desítek druhů včetně velikého ledňáčka a pestře zbarvených, poměrně velkých dravců karančo. Na nedalekém smetišti se přehrabují vedle několika drobných vlhovců i tři velcí černí kondoři havranovití. Živo je i ve vodě. Je poměrně čistá a průhledná. Na mělčinách jsou dobře vidět stovky velkých krevet a hejna rybek. Pokud se hodí do vody čeřínek, vždy se vytáhne několik kusů, z nichž řadu známe z našich akvárií.

INDIÁNI, JAK JE NEZNÁME Za našimi zády na nábřeží táboří rodina indiánů. K hrdým orinockým indiánům, jak je znám z dětských dobrodružných knih a jak snad ještě existují v nepřístupných částech delty, mají dost daleko. Celé ležení mi spíše připomíná tábor cikánů v Rumunsku. Mezi stromy mají natažené hamaky, okolo ohniště se povalují různé plastové nádoby, hadry a igelitové pytle. Jako WC používají okolní park a nábřeží, což nám dost znepříjemňuje večerní fotografování žab a pozorování velkých netopýrů lovících v Orinoku ryby. Řadu věcí mají ale daleko jednodušší než my v Evropě. Pozoruji docela hezkou maminku, jak svého potomka posadí pod kokosovou palmu. Toaletní papír nepotřebuje, drobečka odnese poté do řeky a pořádně ho vymáchá. Dítě se tváří spokojeně, voda má totiž 32°C.

V dalších dnech najímáme člun pro čtyři osoby, nakupujeme proviant včetně dvou sudů benzinu a vyrážíme k severu. Pitnou vodu s sebou nebereme, při obrovské spotřebě, která je v tomto horku nutná, je to neúnosné. Budeme pít řádně dezinfikovanou vodu z Orinoka. Poměrně důležitou součástí výbavy v podobných končinách je i alkohol, v našem případě v podobě rumu Cacique. Především pro nutnost “každodenní dezinfekce”, ale také proto, že člověk občas potřebuje zlepšit náladu. Třeba když na sobě nemá suchou nit, je celý obalen bahnem, pokousán od muchniček a komárů a ví, že v tomto mokrém obleku stráví v hamace i noc. A to vše při 25­30°C a téměř 100% vlhkosti. Cílem naší cesty je poměrně zachovalá část delty Orinoka, s původními lesními porosty a mnoha říčními kanály, asi na poloviční vzdálenosti mezi Tucupitou a pobřežím Atlantiku.I cesta sama o sobě stojí za to. Náš průvodce bravurně řídí člun mezi plovoucími ostrůvky vodních hyacintů, střídavě podél obou břehů, tak abychom mohli zblízka pozorovat okolní život. Oba břehy jsou téměř souvisle pokryty neprůhlednou stěnou lesa, jenom občas přerušenou vykáceným úsekem s několika chatrčemi, za kterými se občas objeví pohled do savany, která v tomto úseku navazuje na pobřežní lesní porosty. Případně se jedná o pastvinu vzniklou vykácením na místě původního lesa.

Nad hladinou neustále přeletují ptáci, především zástupci volavkovitých bahňáků, ledňáčci a z daleka dobře viditelní velcí dravci. V koruně jednoho mohutného stromu nakloněného nad řekou se cosi pohybuje. Při přiblížení zjišťujeme, že je to skupina opic, vřešťanů rezavých. Živo je i ve vodě. Každou chvíli zahlédneme želvu slunící se na padlém kmeni či skákajícího sladkovodního delfína. Bohužel, nejpopulárnějšího delfína Orinoka, inii amazonskou, jsme viděli pouze jako uhynulý exemplář, podle stop na těle asi zahynula v rybářských sítích.

POD STŘECHOU Z PALMOVÝCH LISTŮ Pozdě odpoledne dorážíme na naši základnu. Je jí chatrč obývaná míšenci s převahou indiánské krve. Jejich obydlí slouží i jako obchod, kam se sjíždějí obyvatelé okolních samot. Mají zde několik sudů s benzinem, konzervy, a protože mají i elektrický agregát, je možno si koupit i chlazené pivo z lednice. Naše místo na spaní a uložení bagáže leží na protilehlém břehu úzkého kanálu, který zde odbočuje z hlavního ramene, po kterém jsme přijeli. Máme zde k dispozici přístřešek tvořený střechou z palmových listů, stojící na několika kůlech. Mezi kůly je možno si natáhnout hamaky s moskytiérou. Našimi sousedy je asi desítka prasat v malé ohradě. A za nimi už začíná nádherný, tropický les. Kolega využívá posledních chvil denního světla a hází do vody udici a čeřínek. V čeřínku je při každém vytažení některý z “akvarijních” sumečků, drobné tetry či krevety. Na udici, pokud je na háčku kousek rybího masa, okamžitě visí piraňa. Tyto ryby za normálních podmínek zcela jistě nejsou tak nebezpečné, jak se o nich píše. Jsou to spíše odklízeči mrtvol či zraněných zvířat. Podobně jako indiánské děti jsme se mezi nimi bez problémů koupali. Na druhé straně ale poměrně velkou zabitou rybu přivázanou k čeřínku sežraly během několika minut a překousaly přitom i nylon sítě.

K nezapomenutelným zážitkům patří první noc v hamace. Protože kolega má díru v moskytiéře, neustále kleje a svítí baterkou, čímž nás budí. Člověk tak může dlouhé hodiny vychutnávat zvuky lesa i řeky. Kromě bzučení komárů v těsné blízkosti moskytiéry, které svou intenzitou vyvolává hrůzu, je to především šplouchání a mlaskání ozývající se z vody. Teprve ráno zjišťujeme, že jsou to desítky delfínů, kteří zde loví, a patrně i kapustňáci jihoameričtí, velcí vodní savci pasoucí se na vodním hyacintu. Po střeše každou chvíli přeběhne nějaké zvíře velikosti kočky, bušení jeho tlapek do suché střechy se mísí se cvrlikáním, tikáním, praskáním a dalšími zvuky, vydávanými žábami a dalšími nočními živočichy. Ve světle baterky zahlédnu nějaké tmavé zvíře, šplhající po mé moskytiéře. Je to upír, snažící se dostat k mé kůži a napít se krve. Tento netopýr není ani tak nebezpečný tím, že pije krev, spíše přenosem různých nemocí, především vztekliny. Okolo půl sedmé se rozednívá, a tak vylézám s dalekohledem před přístřešek. Na obloze začíná ranní defilé ptáků. Skupiny či častěji dvojice řvoucích papoušků, volavky několika druhů, karančo, další dravci, tukan atd. atd. Strom v ohradě něčím přitahuje drobné ptáky, každou chvíli na něm usedne některý ze strakapoudů, tangary, vlhovci a řada dalších. Delfíni se vzdálili dál od břehu, přesto je ale mohu neustále pozorovat, jak vyskakují mezi plovoucími ostrůvky hyacintů.

Další dny trávíme ve většině na lodi, projíždějíc více či méně úzké kanály v nepřehledné zelené džungli. Přestože je vedro, člověk je stále mokrý (ve vysoké vlhkosti pot neodpařuje) a navíc celé tělo svědí od kousanců komárů a muchniček, připadám si jako v Jiříkově vidění. Nádherné kompozice z tropických rostlin, které by nevymyslel ani ten nejlepší zahradní architekt, přeletující ptáci, želvy či anhingy na kmenech vyčnívajících z vody, na větvích se slunící hadi, po křovinách šplhající podivní ptáci hoacinové, to vše nutí neustále měnit objektiv, zasunout blesk, vyndat teleobjektiv, pořád dokola. Pokud ovšem nepřijde takový slejvák, při kterém musí okamžitě veškerá optika a kamery zmizet v igelitových pytlích.

ZELENÉ ŠERO Fascinující, i když zdaleka ne tak příjemný jako pobyt na lodi, je cesta okolními porosty. Zelené šero, ve kterém občas jako bludička zazáří modrá křídla motýlů z rodu Morpho nebo zabzučí kolibřík. Občas po zemi proběhne pavouk sklípkan nebo z listu na list přeskočí některá ze stromových druhů žab. Jinak toho moc vidět není, veškerý nesmírně bohatý život je skryt v neprůhledné zeleni a hlavně v korunách stromů. Projevuje se spíše zvuky. Člověk často nepozná, zda skřípání, cvakání či houkání vydává pták, či jiný živočich. Žijí zde samozřejmě i velcí živočichové, především populární jaguár či až 300 kg těžký, největší jihoamerický savec, tapír. Potkat ovšem tato plachá zvířata je asi stejně pravděpodobné, jako setkat se na Šumavě při jednodenním lyžařském výcviku s rysem. Na druhé straně jsem četl vyprávění různých lidí, kteří přede mnou deltu krátce navštívili. Každý z nich viděl jaguára, tapíra, lovící harpyji a anakondu. Někteří z nich dokonce lovili až čtyřmetrové anakondy holýma rukama. Asi měli veliké štěstí, ale spíše to bylo asi trochu jinak.