Moderní silnice č. 16, zvaná Žlutá hlava (Yellowhead Highway), je pojmenovaná na počest světlovlasého irského trapera, který objevil průsmyk přes Skalnaté hory. Na své cestě za zlatem v naplaveninách dolních toků řek Britské Kolumbie se jím v roce 1862 prosekávaly desítky mužů. Tamní lesy se od jejich dob příliš nezměnily. Podél Pacifiku leží v Britské Kolumbii až čtvrtina všech pralesů mírného pásma.
LIDÉ MEZI VELIKÁNY
V pralesích, kde je dostatek vláhy, dosahují stromy obrovských rozměrů. Porostlé mechy a lišejníky jsou jejich větve silné jako kmen. Špička se ztrácí kdesi v obloze. Jedny z největších z desítky různých jehličnanů jsou mohutné jedlovce kanadské s překvapivě malými šištičkami (Tsuga canadensis). Jedle Douglasovy, pojmenované po skotském přírodovědci Douglasovi, byly importovány i do Čech. V parku na hoře Grouse nad Vancouverem stojí sochy vyřezané z jejich kmenů, uschlých ve stáří 1200 let. A konečně národní strom Britské Kolumbie – červený cedr, který francouzsky mluvící část Kanady nazývá túje gigantická. Také ty jsou staré několik set let a vysoké i přes 60 metrů, dole je ani několik mužů neobejme.
Pro pobřežní Indiány na severozápadě Kanady byl červený cedr stromem života. Z kůry obřích cedrů dělaly jejich ženy oblečení. Než z nich odlouply jeden a půl metru široký pruh vnitřní pružné kůry, pomodlily se k nim. Muži z nich vyráběli 18 metrů dlouhé kánoe, které uvezly 35-40 lidí. Z cedrových desek se stavěly dlouhé domy pro celý klan. Vařilo se v hrncích z cedrového dřeva (nalila se do nich voda a do té se házely v ohni rozžhavené kameny tak dlouho, až voda začala vřít).
Mezi stromy stojí u silnice ručně psaná tabule: Prodej knih. Po pár desítkách metrů se naskýtá pohled na nepořádek obvyklý tam, kde je k veřejné skládce pár stovek kilometrů: deset aut různě prorostlých vegetací, tři lodě a dva rozebrané motory, terénní čtyřkolka, sněžný skútr, solární panely, obří satelit, sruby, několik ohrad, buldozer a stará obytná dodávka. Z ní vychází bosá holčička s knížkou v ruce. „Knížky prodává babička,“ a běží pro ni. Pohodová Dee se sem před 20 lety přistěhovala i se svou knihovnou. Když všechny své knihy přečetla, postavili pro ně srub a začali je prodávat. Knihy na odbyt moc nejdou, a tak se Dee věnuje ještě chovu pěti lam. Její otázka: „Taky doma spřádáš vlnu na svetry a ponožky?“ mě ale přece jenom šokovala. I Dee se vzápětí zarazila. Uvědomila si, že v kanadské divočině se žije poněkud jinak než v Evropě.
O čtyři kilometry dál stojí srub s prodejnou suvenýrů „U trapera“. Projíždějícím turistům prodává v létě vše, co lesy nabízejí: nuggety, kožešiny, indiánské výšivky a dřevořezby. V zimě chodí majitelé klást pasti a střílet zvěř. Dívám se na fotku nade dveřmi. Před srubem ověšeným schnoucími kožešinami je na ní exkluzivní blondýnka. „Jo jo, byla jsem mladší a štíhlejší,“ odpovídá na mou nevyslovenou otázku tělnatá padesátnice s prsty ověnčenými zlatem. „Teď jezdím na sněžném skútru a na manžela čekám ve srubu. V zimě tady bývá i minus 40 ̌C a to už pro mě není.“ Dívám se na jejího vnuka, který právě přelézá křeslo s medvědí kožešinou. Medvědů je v těchto oblastech víc než lidí.
POZOR NA MEDVĚDY
Kdysi zlatokopecké městečko Stewart leží na severozápadě Britské Kolumbie na americko-kanadských hranicích. V zimě okolo něj napadne i devět metrů sněhu a jedinou silnici spojující ho se zbytkem světa pak zavalují laviny. Dnes v něm žije několik stovek lidí, sousední americký Hyder má dokonce jen 60 stálých obyvatel. V Hyderu hned za hranicemi končí asfalt, benzinka je zavřená, džípy nemají dveře a kryty motorů, na domovních schodech se vyhřívají kočky a vedle se volně pasou koně. Čestným obyvatelem Hyderu se stane každý, kdo dokáže vypít panáka místní pálenky o 70 procentech alkoholu. Pak je „hyderizován“. Pár místních hotýlků a kempů přesto slušně prosperuje – díky medvědům.
Na jednoho obyvatele tu žije 16 baribalů (medvědů černých) a medvědy grizzly, jedny z největších savců až o 490 kilech, tu ještě nikdo nespočítal. Medvědi jsou z 90 % vegetariáni, mají-li možnost, přikrmují se mršinami nebo rybami. Zápach z mrtvých pacifických lososů je přitáhne z velké dálky. Nápis na tabuli u silnice sice varuje: Pozor, velká hustota medvědů! Nevystupujte z auta!, ale na „svého“ medvěda tu čeká sto lidí s teleobjektivy a dalekohledy. Začíná se stmívat. A je tu! Rozběhne se. Plác do mělké vody. A nic. Medvěd se otřepe a vrhne se znovu do dvacet centimetrů mělkého potoka. Lososi se rozprchnou do stran… Chvíle soustředění, mohutný skok a má ho. Turisté pochvalně zamručí. Jemu je to jedno, odnáší si lososa do lesa, a když ho spořádá, vydá se na borůvky. Aby snědli svou denní dávku 35 000 kalorií, musí jich sebrat na 250 tisíc kusů.
„Lesy a medvědi patří k sobě,“ líčí Al Larson, 72letý pracovník informačního centra u odbočky do Hyderu. Vypadá jako pravý zálesák, ale není to jen dobře vypočítaný image. Les zná dokonale, dvacet let mapoval výskyt velkých stromů na pobřeží, a tak může o medvědech vykládat víc než dost. Larson si posunul do čela svůj kovbojský klobouk a usadil mě do křesla na verandě. „Tak se podívej,“ a ukázal na mapu. „Projdi si tuhle zarostlou zlatokopeckou cestu, opustili ji po válce. Uvidíš skutečné stromové obry mimo národní a provinční parky. Ale pozor, budou tam medvědi. Dělej to, co my – co největší rámus, aby o tobě včas věděli. Pak se ti vyhnou. Pro nás je černý medvěd normální lovnou zvěří, hájenou jako jeleni nebo králíci. Kdo z obyvatel Britské Kolumbie má lovecký lístek, zaplatí za povolení na odstřel baribala jen 30 dolarů. Indiáni neplatí nic a cizinci musí naopak mít loveckého průvodce a stojí je to hodně peněz.“
Poslechli jsme ho. Rámus medvědy asi opravdu varoval, žádný se neukázal, přestože kolem dozrávaly záplavy borůvek, ke kterým jsme se ani nemuseli shýbat. Rostly totiž na více než tři čtvrtě metru vysokých keřích. A těch hub! Z 80 % křemenáče, dále klouzci, hřib strakoš a kozáci. V liduprázdných oblastech Britské Kolumbie bude ještě dlouho možné stát se součástí divočiny, stát se lovcem i lovnou zvěří zároveň. Na nekonečných neobydlených územích je hlavním zákonem přirozená rovnováha, které rozumný lov napomáhá. Proto v kanadské myslivosti neexistuje pojem škodná. Na druhé straně stavy zvěře nejsou uměle zvyšovány přikrmováním. Žije tu pestrá zvířecí populace srnčí zvěře, horské kozy, karibu (kanadská varianta evropského soba), losi, bizoni, pumy, rysové, rosomáci, vlci, kojoti a samozřejmě medvědi a bobři.
KAPITÁLNÍ LOSOSI
U vesnice Moricetown (původně Kayahuket) vtéká čistá a ledová řeka Bulkley do 15 metrů úzkého kaňonu. Na jeho krátkém peřejovitém úseku klesá o 60 metrů. Tady žije a loví lososy indiánský kmen Wet’suwet’en. Největší pýchou lovců je královský losos, tzv. chinook (Spring Salmon), dorůstající až do hmotnosti 45 kilo. Každé jaro čeká náčelník na ya’a, prvního chinooka, prvního lososa – vůdce, který ostatním rybám ukazuje cestu. Z Moricetownu má chinook před sebou ještě dalších 480 km. Pak se vytře, zemře a stane se potravou pro medvědy. Jedině náčelník má právo a čest ya’a chytit a pro všechny ostatní členy klanu připravit k jídlu. Indiáni s kouskem těla odedávna přebírají jeho sílu a naději na dobrý lov.
Břehy si mezi sebe rozdělilo pět hlavních klanů. Jen klan smí rozhodnout, kdo bude lovit na jeho spotu. Večer musí všichni své ryby odvézt pryč, aby jejich zápach nepřitáhl medvědy. Kdo chce darovat příslušníkovi jiného kmene víc než 25 lososů, musí požádat o speciální povolení. Náčelník Morice, který se stejně jako vesnice jmenuje po zdejším misionáři, byl ale ochotný prodat nám 45librového čerstvého lososa za 25 kanadských dolarů (jedna libra je přibližně půl kila a kanadský dolar odpovídá zhruba 20 českým korunám). Seděli jsme vedle něj u ohně na břehu řeky a pozorovali ostatní Indiány na lovu.
Z malých silných trucků vytáhli horolezecká lana pro jištění na kluzkých skalách a ze střech aut sundali šestimetrová pružná kopí – harpuny. Ženy, hodně tělnaté, stejně jako jejich děti, přinesly velké hliníkové podběráky s několik metrů dlouhou rukojetí. „Už jsem starý, ale vloni jsem chytil 99librového lososa,“ ujal se nás náčelník. „Všichni kolem jsou mými žáky. A víte co? I já to dnes zase zkusím.“ Opásal se lanem, vzal harpunu a šel. Zřejmě jsme mu přinesli štěstí, ve svých 67 letech zasekl nádherného 50librového lososa.
V polovině července to není nic neobvyklého. „Tah trvá zhruba čtyři měsíce. Letos bohužel kulminoval před třemi týdny v době vysoké vody, kdy se nedalo lovit,“ vysvětluje jakoby na omluvu náčelník a vyjmenovává měsíce největšího tahu. Indiánsky. Ani misionář Morice z něj rodný jazyk nevymýtil. Anglické názvy měsíců neumí, mezi svými je znát nepotřebuje. „Ale teď se podívejte na Luise, to je šampion našeho klanu!“
Pozorovala jsem ho už delší dobu. Záchranné lano kolem pasu, po kotníky nebo po kolena v ledové vodě. V ruce dlouhou harpunu z mladého smrku. Ocelový hák na jejím konci se při zaseknutí lososa trochu uvolní, aby se z něj ryba neutrhla. Jak najde rybu v pěnící vodě, nechápu. Snad pozná citem, kdy se přiblíží. Zasekne, běží s ní na skálu a jednou ranou posílá královského lososa do věčných lovišť. Je deset minut ve vodě (teplota vody je okolo 10-13 stupňů) a pak si pro změnu vezme ženský podběrák, nabere dvě tři menší ryby, chvilku postojí u ohně (aniž by si sundal mokré boty a kalhoty) a jde opět číhat s harpunou. Nečeká víc než pět deset minut. Dobrý žák svého učitele.
Náčelník pokračuje ve svém zasvěceném výkladu, je rád, že v nás má vděčné posluchače: „Tímto způsobem nesmí lovit chlapci mladší 18 let. Nejlepšími lovci jsou muži teprve mezi 30 až 35 lety. Ale stejně se občas někdo utopí.“ Šest lidí nedokázalo nedávno v Moricetownu vytáhnout dvacetiletého mladíka, který při rybolovu spadl do proudu. „Našli jsme ho za pět týdnů dole na řece s tržnou ranou na hlavě, ožraného od ryb,“ vypráví náčelník.
Na břehu zatím přibývá jeden losos za druhým. Kromě královských i ostatní druhy: Coho (stříbrný), Chum (psí), Sockeye (červený – nejvíce ceněný v obchodě a nejvhodnější na uzení). Nejmenším a nejběžnějším je růžový losos – Pink Salmon. Jen mimochodem: v polovině září 2003 protáhlo ústím řeky Fraser, nejbohatší kanadské řeky, co se týká výskytu lososů, neuvěřitelné množství 25 milionů kusů těchto ryb. Ale vraťme se na břehy Bulkley. Večer má každý klan 20-30 lososů. Ženy je hned na místě kuchají. Jasně červené jikry později uvaří, všechny ostatní vnitřnosti házejí zpět do řeky. Většinu ryb doma nakrájejí na dlouhé tenké centimetrové plátky a v dřevěné kůlně je budou dva až sedm dnů udit. Délka uzení závisí na tom, jak dlouho má ryba vydržet. Samozřejmě že ke slovu přicházejí stále víc i mrazáky, ovšem uzeného lososa považuje i moderní mladá indiánská generace stále za pochoutku.
INDIÁNI NA ÚSTUPU
Severozápadní kmeny, které od zbytku kontinentu oddělovaly pobřežní pralesy a vysoké hory, žily v relativní izolaci. Zdejší Indiáni lovili velryby a lososy, jejich maso sušili a udili na zimu a nebyli nuceni kočovat za zvěří, jak to po zdivočení evropských koní museli v 18. století udělat prérijní Indiáni. Žili ve svých vesnicích usedlým způsobem života, neznali posunkovou řeč, aby byli schopni domluvit se bez ohledu na kmenovou příslušnost jako jejich prérijní bratři, místo ozdob z orlích per nosili čepice pletené z rákosí. Přesto vytvořili to, co se stalo symbolem všech Indiánů – totem.
Slovo totem paradoxně pochází z jazyka východního prérijního kmene Odžibvejů, u nichž znamenalo souhrn rodových znaků. Výraz můj totem znamenal totéž, co moje rodina. Běloši, kteří pronikli přes kontinent na západ, tímto slovem označili kůly severozápadních Indiánů, které také představovaly souhrn rodových znaků klanu. Ve velkém se totemové kůly rozšířily se železnými nástroji, které Indiáni dostali od bělochů spolu s tuberkulózou a alkoholem. Zároveň ovšem přišli misionáři, kteří totemové kůly jakožto pohanské symboly ničili, a tak jich dodnes nezůstalo mnoho (např. na ostrově Queen Charlotte, na pevnině ve vesnicích Kispiox, Kitwanga, Gitanyon). Spíš se na ně můžete podívat v muzeu, třeba ve vesnici Ksan u Hazeltonu, která je rekonstrukcí původní indiánské vesnice lovců a rybářů z roku 1872. Tehdy se v ní poprvé objevili a hned ji zničili běloši. Nové totemové kůly a repliky dlouhých domů s bohatě vyřezávanými a malovanými průčelími, v nichž žilo až 60 lidí, tu byly znovu vztyčeny a zbudovány až v roce 1970.
Indiánská kultura je v okolí stále živá, ale přesto pan Gery z kmene Gitxsan, vysokoškolsky vzdělaný vládní zástupce pro indiánské otázky v Hazeltonu, říká: „Jako Indián neplatím daň z příjmů a v rezervaci máme bez daní i další věci, např. benzin. Když ale přijdu do samoobsluhy, prodavač půjde za mnou, abych náhodou něco neukradl. Úředníci se jen zeptají, Ęjste aboriginal (domorodec), a nezajímá je, z jakého kmene. Je nás deset tisíc, ale jen 25 % z nás, generace kolem 50 let věku, mluví svým jazykem. Děti z něj neumějí nic. Máme sice svůj anglicko-gitxsanský slovník, ale když to bude takhle pokračovat, za dvacet let náš jazyk a kultura zaniknou.“
Od mladé Indiánky jsem pak kupovala suvenýr, tzv. „dream catcher“ (chytač snů). Je to kroužek s vpletenou sítí s několika ozdobnými kamínky, pod ním visí na kůži pár pírek. Pověsíte-li ho nad postel, všechny sny, které k vám v noci přicházejí, se nechají zlákat leskem kamínků a zamotají se do pavučiny. Zlé sny z ní nenajdou cestu ven a rozpustí se s dotekem prvního slunečního paprsku, zatímco dobré (a zřejmě tedy i chytré) sny najdou správnou cestu a po ptačích pírkách sklouznou dolů do vaší spící hlavy. Ptala jsem se Indiánky na originální název: „Nezlobte se, nevím, rodiče byli vychováni misionáři a svůj jazyk už neznají, ani mě ho nenaučili.“ Ve 40. letech minulého století totiž kanadské úřady ve snaze zařadit Indiány do moderní společnosti a dát jim vzdělání v angličtině odebíraly děti indiánským rodičům. Dávaly je do misionářských škol, kde se zakazovalo mluvit rodným jazykem. Možná měl Gery pravdu…
BEAUTIFUL BRITISH COLUMBIA
KRÁSNÁ BRITSKÁ KOLUMBIE
Slogan, který návštěvníci Britské Kolumbie uvidí nejčastěji, je napsán na každé poznávací značce auta pojištěného v Britské Kolumbii, která je nejzápadnější kanadskou provincií. Ke Kanadě se připojila v roce 1871 po slibu dokončení transkanadské železnice, která by ji spojila s východními částmi kontinentu (dokončena 1886). Skalnaté hory, táhnoucí se po její východní hranici, tvořily totiž dlouhou dobu dopravně nepřekonatelnou překážku a izolovaly tuto oblast od zbytku severoamerického kontinentu.
BC, jak se název provincie British Columbia v Kanadě zkracuje, leží na ploše 948 596 km2, tj. přibližně 95 milionů hektarů, což je více než Francie a Německo dohromady. Na jihu hraničí s USA – konkrétně se státy Washington, Idaho a Montana, na východě s kanadskou provincií Alberta, na severu s tzv. Teritoriem Yukon a na severozápadě s americkým státem Aljaška. Jihozápadní hranici tvoří Pacifik. Díky své poloze na břehu Tichého oceánu představuje kanadskou vstupní bránu do Asie. Do provincie patří i největší ostrov u západního pobřeží amerického kontinentu Vancouver. Její pacifické pobřeží je protkáno četnými fjordy a ústími řek. Na 62 % plochy BC pokrývají lesy. V současné době je na území BC více než 800 provinčních parků a chráněných oblastí. Nejvyšší horou BC je Mt. Robson (3954 m) ve středu kanadské části Skalnatých hor. Četné přehradní nádrže vytvořily stovky kilometrů dlouhá jezera (např. hráz W.A.C. Bennett Dam vytvořila na řece Peace v roce 1968 jezero Williston Lake dlouhé 428 km). Britská Kolumbie je třetím největším výrobcem elektrické energie získávané z vodních zdrojů v Kanadě, takto získanou energii lze však v BC pořídit s výrobními náklady, které jsou nejnižší z celého severoamerického kontinentu.
V červenci 2002 měla BC 4,141 milionu obyvatel (průměrná hustota 4,4). Největším městem je Vancouver (přibližně 2 000 000), hlavním městem je Victoria na ostrově Vancouver (320 000 obyvatel). Ačkoliv oficiálními jazyky Kanady jsou angličtina a francouzština, mezi deset nejfrekventovanějších jazyků v BC podle sčítání v roce 2001 patří angličtina, čínština, punjabi, němčina, francouzština, tagalština, korejština, holandština. Nápisy na území BC jsou pouze anglické, a nikoliv anglicko-francouzské, jako je tomu např. v sousední Albertě. Na území BC žije na 197 indiánských kmenů, příslušnost k tzv. first nations nahlásilo na 170 000 obyvatel indiánského původu. Každoročně se na území BC usadí okolo 35 000 emigrantů z různých částí světa. Průměrný věk obyvatel je 37,9.
K nejvýznamnějším hospodářským odvětvím tradičně patří lesnictví a dřevozpracující průmysl, těžba (především zemní plyn a ropa na severovýchodě BC), rybolov a zemědělství. Zároveň vzrůstá počítačový a filmařský průmysl. Vancouver je nazýván Hollywoodem severu, v roce 2002 zde bylo natočeno 205 filmů zahraniční i kanadské produkce. Filmový průmysl zaměstnává 35 000 lidí. Zajímavé je, že polovina pracovních míst v celé BC, tj. 950 000, je v malých a středně velkých podnicích.
Roste význam ekoturistiky a agroturistiky. V roce 2002 navštívilo BC na 22,6 milionu návštěvníků, kromě turistů z jiných částí Kanady jsou nejpočetnější Američané. Turistika přináší do země na 9,3 bilionu kanadských dolarů.
