I já jsem litovala íránské ženy. V Evropě mylně panuje obecná představa, že Írán je obýván samými šovinistickými, náboženskými fanatiky tyranizujícími své nebohé manželky, které jsou nucené žít pod neprodyšnou rouškou svých temných čádorů bez jakékoli možnosti sebeuplatnění a schopnosti svobodné volby. Nedávno jsem si ale mohla na vlastní oči ověřit, nakolik jsou tyto představy mylné a nakolik odpovídají životní realitě. V ÍRÁNU FRČÍ EMANCIPACE
Napsala a vyfotografovala Irena Zachardová Takový obraz íránské společnosti je rozšířen především kvůli jednostranným informacím v médiích a také díky pletení si pojmů. Írán bývá často směšován s okolními muslimskými státy, přestože se jedná o zemi s rozdílnou životní úrovní, historickou zkušeností i poměry. Životní podmínky v současné Íránské islámské republice bývají často lapidárně přirovnávány k osmdesátým létům v tehdejším Československu. Toto srovnání není sice nesmyslné, ale v lecčems pokulhává. Obraz íránské společnosti je ve skutečnosti velmi pestrý a rozmanitý je i životní styl jednotlivých žen.
Obyvatelstvo se v oblasti Perského zálivu mísí s přistěhovalci z Arabského poloostrova, na severu zase žijí Ázerbájdžánci, Rusové a Arméni a Kurdi. Jiná náboženství než islám, jsou sice v jednoznačné menšině, ale mají možnost se alespoň soukromě projevovat a hinduistické ani křesťanské či židovské sakrální stavby nejsou bořeny či pustošeny jako v některých jiných islámských zemích. Zoroastriánské monumenty jsou často využívány k potřebám turismu. Velké rozdíly jsou i mezi ženami. Některé z mladých studentek žijících v hlavním městě – Teheránu – dokonce šokují mírou své emancipovanosti.Šaty zdobí ženu Nechápu, proč se někteří pohoršují nad tím, že ženy v Íránu „musejí“ chodit zahaleny v čádoru. Ony totiž nemusejí. Módní trendy podléhají v Íránu stejně jako kdekoliv jinde regionálním zvyklostem, nepsaným pravidlům příslušné sociální komunity i osobnímu vkusu dívek. Ženy v oblasti Perského zálivu jsou zvyklé nosit čádory s pestrými vzory, okatě barevné a výšivkou zdobené přiléhavé kalhoty a přes obličej černé či červené vyztužené plátěné škrabošky. Lékaři pochopitelně namítají, že je to nezdravé, neboť nedostatek vitaminu E a D, způsobený omezeným kontaktem pokožky se slunečními paprsky, vede k osteoporóze a kožním problémům. To je samozřejmě pravda, tato výtka je naprosto oprávněná a logická. Ale na druhou stranu si třeba evropské školačky, nosící kalhoty, takzvané bokovky, rovněž koledují o problémy s vaječníky a ledvinami, a přesto se nad touto hloupou módou nikdo razantně nepozastavuje. Diktát módy je zkrátka neúprosný ve všech koutech světa! Ženy na severu Íránu a ve velkých městech často nosí klasické černé čádory. Naopak mladé Teheránky se snaží napodobovat Evropanky a Američanky, v nichž se zhlížejí. Chodí v krátkém tričku, džínách a teniskách. Aby učinily zadost přísným regulím islámu, které jim kladou na srdce, že nohy i paže mají být po celé délce zahaleny, přehodí přes sebe šikovně vypasovaný polodlouhý kabátek, který jim nicméně neubírá na přitažlivosti. Průsvitný šátek ležérně nechávají sklouzávat po temeni hlavy. Mladým íránským kráskám dodává tajuplného kouzla, které evokuje romantickou představu starodávných časů z pohádek Tisíce a jedné noci. Vůbec tedy neplatí, že by všechny ženy musely být shodně oblečeny do černých čádorů či hijábů v tlumených barvách. Uniformita je na ústupu a i v oblékání mohou ženy projevit svůj osobitý vkus. Dokonce se dá s úspěchem tvrdit, že pestrost oblékání je v této rozmanité zemi daleko větší než u nás právě v oněch osmdesátých letech. Kupříkladu volně na tržnicích se dá koupit oblečení z Francie a Itálie, zejména elegantní šátky pro mladé dámy. Stejnokroje nosí dívky na středních školách, ale takový zvyk existuje i v USA či Velké Británii. Samotný čádor, který je poměrně složité naučit se správně nosit tak, aby působil vzdušně a tudíž elegantně, nevnímají mnohé ženy jako problém. „Čádor je fajn,“ říká šestnáctiletá Salima z Bandar-e-Abbásu, největšího přístavu íránské části v Perského zálivu.
Dívky z jihu si potrpí na pestré odívání a ve vzdušných závojích se v této oblasti, kde vlhkost a teplota v létě dosahují extrémních hodnot, cítí dobře. Možná se vám zdá, že věnuji oblékání – něčemu tak povrchnímu – příliš mnoho prostoru, ale každý přece ví, že šaty dělají člověka a zdobí ženu.Ne/svobodná volba manžela Způsob oblékání není tedy pro mladé Íránky žádným handicapem. To, po čem dnes opravdu touží, je svobodná volba životního partnera. Když se Salima dozvídá, že v České republice nepotřebují dívky dle zákona oficiální souhlas otce k výběru manžela, zajiskří jí oči. A když zjistí, že nevyhovujícího manžela je možné vyměnit za vhodnějšího, začne s nadšením výskat a tleskat. Samozřejmě i v naší zemi to, co jsem Salimě důvěrně sdělila, není tak úplně pravda. Ze zákona sice souhlas potřeba není, ale je nutno si uvědomit, že ženy muslimského, židovského či katolického vyznání si pochopitelně překročit nesouhlas rodičů netroufnou ani v naší zeměpisné délce. A to je podstatné.
V zásadě ovšem v Íránu záleží především na tom, z jaké rodiny dotyčná dívka pochází. V liberální rodině z velkoměsta otec své dcery nenutí do svazku s nápadníkem, který se jí nezamlouvá, a respektuje její volbu, i když si pochopitelně ponechává poslední slovo. Naproti tomu na venkově, kde si jednotlivé rodiny mezi sebou plánují vzájemné svazky svých dětí již od jejich útlého věku, dosud panují zásadně odlišné poměry.
Jak se stýkat s muži
Možnost volby partnera ovšem podstatně souvisí s možností seznámit se a rozvinout alespoň platonický vztah mezi mladými lidmi. V Íránu totiž nejde jen tak si vyrazit na rande. Svoboda pohybu je u muslimských žen v tomto státě, založeném na ortodoxním přístupu k principům islámu, omezena. Korán nabádá ženy, aby se zdržovaly důstojně ve svých domech a nestavěly na odiv svoje tělesné vnady. Nicméně v dnešním Íránu neplatí, že žena je domácí putička, které jsou odepřeny veškeré požitky společenského života a možnost být viděna na veřejnosti. Sice by se podle nepsaného kodexu společenského jednání dívka neměla sdružovat s cizími mladíky bez doprovodu otce, bratra či alespoň bratrance, ale to neznamená, že musí se založenýma rukama v klíně vysedávat posmutněle doma. Často lze vidět partu mladých místních dívek, které si společně vyrazí někam ven, třeba vychutnat příjemnou atmosféru některé z čajoven pod otevřeným nebem. Více méně opět záleží na tom, jak tolerantní jsou dívčiny rodiče. Právě v čajovnách lze často pozorovat hloučky sedících skupinek mladých teenagerů. Baví se tak spontánně, smějí se a s přirozenou ležérností konverzují, že člověk skoro zapomene na to, že se nachází v zemi, kde jsou autoritativním vládním režimem potlačována některá základní lidská práva. Možnosti seznámit se pochopitelně zvyšuje také technická vymoženost zvaná internet. Írán rozhodně není zaostalou zemí, která by zůstala nedotčena výdobytky moderní doby. Internetové kavárny najdete v každém větším městě a jejich počet se rok od roku zvyšuje. Skýtá tak nové možnosti dozvědět se mnoho informací o životě v zahraničí, ale také navázat kontakt se zajímavou dívkou či chlapcem. Webové stránky obsahující v názvu slova „sex“ či „náboženství“ jsou sice zakázány, ale takový zákaz je pochopitelně velmi snadné obejít. Je jen těžko v silách jakékoliv mocenské struktury kontrolovat, co který konkrétní občan získává prostřednictvím internetu za informace, jestliže neznemožní používání internetu úplně. Takže to, co je formálně zakázáno vládou, je vlastně tiše obecně tolerováno většinou. Tento způsob komunikace na dálku je tedy novým fenoménem, který skýtá nové možnosti navázání mezilidských vztahů a umožňuje přecházet některé vžité bariéry. V Íránu, kde je možnost intimního styku mezi nesezdaným mužem a ženou značně omezena, otevírá internet nové možnosti v navázání komunikace s opačným pohlavím. Vězte, že i v Íránu začíná fungovat seznamka po internetu.Ženy za volantem O tom, že ženy nejsou žádné putičky, svědčí i to, že mohou získat řidičské oprávnění a tedy řídit vozidlo. Na rozdíl od některých okolních muslimských států tady ženy za volantem vidět můžete. O úskalích, které ale dynamická jízda může přinést, hovoří třiadvacetiletá studentka z Teheránu Marjan: „Před čtrnácti dny jsem si půjčila tátovo auto, jela jsem navštívit svou kamarádku, při jízdě jsem měla otevřené okno a vítr mi odfoukl šátek z vlasů. Naneštěstí mě zahlédl jeden policista. Zastavil mě a sepsal se mnou protokol. Jako trest nám zabavili auto. Měsíc bude odstaveno na státním parkovišti a my za něj navíc musíme platit pronájem za toto místo.“ Marjan pochopitelně s takovým postupem nesouhlasí, především nechápe, proč musí za její prohřešek pykat celá rodina, pro kterou je měsíc bez auta pochopitelně citelným zásahem do chodu rodinného života. Taková situace by pochopitelně nebyla příjemná pro nikoho bydlícího na okraji desetimilionové metropole, kde není spojení s centrem městskou hromadnou dopravou právě ideální. Nad logikou takového trestu zřejmě zůstává rozum stát většině Středoevropanů, obzvláště když uvážíme, že například přechody pro chodce nejsou ze strany řidičů vůbec respektovány a za to jim sankce vůbec nehrozí. Chodci jsou zvyklí proplétat se mezi jedoucími auty, což většině zhýčkaných evropských turistů nahání zpočátku značnou nedůvěru a strach. Takové tresty pak právě také mohou vyvolávat odpor k nošení šátku, který jinak spoustě íránských žen očividně nevadí. Manželská práva a povinnosti Muži své manželky doma standardně nevězní, jak by mohli nabýt dojmu diváci známého filmu natočeného podle stejnojmenného bestselleru Bez dcerky neodejdu. Někde i tady platí heslo „žena muži vládne“. Navenek pochopitelně muž musí vystupovat jako hlava rodiny, jinak by mohl ztratit tvář před ostatními muži, ale doma je často ochoten slevit ze svého autoritářství a pohodlně přenechat své ženě k rozhodování mnohé záležitosti.
Mnohoženství sice korán připouští, ovšem v Íránu se již mnoho let nepraktikuje. Navíc mnohoženství není věc nikterak populární, nenese s sebou totiž pouze právo intimního soužití s více ženami, ale též povinnost všechny manželky i děti dostatečně a rovnocenně a s maximální péčí zabezpečit. Před tím, než mladý muž může svou vyvolenou pojmout za choť, musí nastřádat dostatek peněz, které musí před svatbou odevzdat otci nevěsty. Jedná se o jakési věno, které připadne manželce v případě rozvodu, takže rozhodně nezůstane nezaopatřena. Každá žena má navíc právo volně disponovat se svým vlastním majetkem, což přispívá k nezávislosti v jejich rozhodování. Jelikož finanční situace íránských mladíků není nikterak růžová, jsou většinou šťastni, když jim otec vytoužené dívky dá svolení k svatbě. Vydržování dalších manželek je luxus, na který nemají ani pomyšlení.A co práce… Pracovní uplatnění je pro ženy celkem široké. Škála pracovních pozic je obdobná jako u nás: úřednice, učitelky, televizní moderátorky, herečky, lékařky, obchodnice, pracovnice v zemědělství či průmyslu… Íránskou zvláštností je, že v obchodech s pánskými oděvy prodávají pouze muži. To souvisí se stále zachovávanou separací mužské a ženské části společnosti. Ženy mohou volit a být voleny. Ve vysoké politice se ovšem nevyskytují, to kvůli přece jen převládajícímu tradičnímu vnímání role ženy. Mladé velkoměstské dívky si však většinou dobře uvědomují, že vyšší vzdělání je cesta k finanční i intelektuální nezávislosti, a proto se horlivě věnují studiu. O svých vyhlídkách s námi hovořila v bytě svých rodičů Marjan. Studuje ekonomii na soukromé vysoké škole. Mimochodem, situace ve vysokém školství je nápadně podobná jako v Česku. Veřejné vysoké školství, které je zatím zdarma, existuje vedle soukromých vysokých škol. Ty dávají příležitost ke studiu i těm uchazečům, pro které už nebylo místo na univerzitě státní. I tedy se na ně hlásí mnohem více uchazečů, než jsou schopny pojmout.
Marjan chce pracovat ve firmě zabývající se mezinárodním obchodem. Proto se intenzivně věnuje zdokonalování ruštiny a angličtiny. Přirozeně sebevědomě hovoří o svých profesních ambicích, působí vyrovnaně a s přehledem. Ptáme se jí, zda neuvažuje o odchodu do zahraničí. „To je velice obtížné. Mohla bych odejít do Turecka, ale tam bych sehnala jen podřadnou manuální práci. A to se mi nechce. V ostatních zemích je problém s vízem a legální prací. Proto raději zůstanu doma, seženu si zajímavou práci, která mi přinese určitou samostatnost a dobré postavení.“Ženy versus muži?
Hlásání mravopočestnosti je v Íránu dotaženo do extrému. Ženská a mužská část populace je i ve společenských zařízeních oddělena. Takové poměry jsou známy pochopitelně i v Evropě z církevních škol, ale v Íránu se to netýká pouze školních učeben. Oddělené prostory jsou vyčleněny i v plaveckých bazénech, na sjezdovkách a v kinech. Autobusy jsou pak odděleny přepážkou, zadní část je určena pro přepravu žen, přední pro muže. Obdobné pravidlo platí i v teheránském metru. Pro ženy je vyčleněno několik zadních vagonů. Ženám ale není vstup do mužských vagonů zakázán, jen muži nesmějí do ženské části. Ocenila jsem, že ženy tak mají zaručen dostatečný prostor, nemusejí se mačkat, v klidu se mohou usadit a kultivovaně se přepravovat v jakoukoliv denní dobu. Cestování v teheránském metru probíhá alespoň pro ženy daleko důstojnějším způsobem, než jak tomu bývá v narvaném metru pražském ve večerních hodinách.Asie až za Íránem Kdysi mi jeden známý, taktéž cestovatel, řekl, že skutečná Asie začíná až za Íránem. A měl pravdu. Neboť Írán, zejména jeho severozápadní část, se velice blíží životními podmínkami a možnostem žen v sousednímu Turecku. Navíc globalizace, která s sebou nese i přístup k enormně zvětšenému objemu informací, postihla i Írán. Některé ženy zejména ze starší generace sice lpějí na tradičních hodnotách, ale mladé dívky většinou touží po stejných věcech jako Evropanky a jdou si sebevědomě za svým cílem – i když jejich ekonomické a osobní možnosti nejsou tak výrazné. Jsou krásné, vzdělané a kultivované.
