TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ
Korsika, čtvrtý největší ostrov Středomoří, má tvar zaťaté pěsti se zdviženým palcem. A určitá zarputilost, ale i nadhled a ležérnost, jsou vlastní i jejím obyvatelům. Soustavné osidlování zde probíhalo už od dob starých Řeků, vystřídali se zde Etruskové, Kartáginci i Římané. Není se ale čemu divit, protože Korsika leží na strategicky výhodném místě pro obchod. Ve středověku se ostrov ocitl v hledáčku italských městských států Pisy a později Janova. Město Calvi je dokonce považováno za jedno z možných rodišť Kryštofa Kolumba. I přes mnohé snahy o nezávislost byl ostrov v průběhu své historie neustále pod cizí nadvládou, což je příčinou neuvěřitelné národní hrdosti Korsičanů. Z místního nacionalismu je dodnes cítit odpor k čemukoliv, co nepochází z ostrova. Pokud například chcete, aby na vás místní lidé pohlíželi přátelsky, naučte se pozdrav v korsičtině a nakupujte tu výrobky s logem, ve kterém nechybí symbol Korsiky – uťatá hlava Maura s uvázaným bílým šátkem Pascala Paoliho.
LEGIONÁŘSKÁ PEVNOST
Symbolem korsického patriotismu je město Corte a nejvýznamnější postava korsických dějin Pascal Paoli. Stal se velitelem místních vlastenců bojujících za nezávislost ostrova. Jeho boj proti Janovanům byl úspěšný a po dobu své čtrnáctileté vlády dal Korsice nezávislost. Paoli byl poražen 9. 5. 1769 v bitvě u Ponte Nuovo francouzskou přesilou a musel emigrovat do Anglie. I z exilu bojoval za svobodu ostrova. V Corte byla v době krátkého osamostatnění z područí Francie sepsána první korsická ústava a stalo se hlavním městem. Později zde byla ustanovena posádka francouzské Cizinecké legie. Dokonce se traduje, že Korsičané byli nejlepšími legionáři. V Corte je i dnes stále patrný neopadající vliv FLNC, tedy Fronty pro národní osvobození Korsiky (Front de Libération Nationale de la Corse), která od roku 1976 bojuje za odtržení ostrova od Francie. Dříve však byly boje mnohem agresivnější a FLNC ukazovala svou sílu například bombovými atentáty na francouzské vládní úřady. Dnes má však Corte vlídnější tvář a FLCN bojuje už spíše na poli politickém. Její aktivní frakce se zaměřuje na demolování dopravních značek a přepisování francouzských nápisů na korsické.
MSTITELÉ
Nedílnou součástí korsické historie, o níž se tu však příliš nemluví, je vendeta. Krevní msta mezi rodinnými klany byla na Korsice ještě na začátku 20. století běžným způsobem odčinění vraždy či jiné křivdy na rodině. Na Korsice totiž není silnějšího pouta než toho rodinného. Snad z neúcty k zákonům těch, kteří zrovna ostrovu vládli, brali Korsičané právo do vlastních rukou, což dosáhlo až stadia, kdy zabít či být zabit při vendetě se stávalo hrdinstvím. Vendeta se prováděla buď nožem nebo pistolí a smyta mohla být opět pouze krví. Závazek pomsty se dokonce přenášel z generace na generaci, nebylo tedy zvláštností, že byl někdo zastřelen za prohřešek svého děda. Slyšel jsem tu příběh o muži, který se před pomstou dvanáct let ukrýval ve svém domě. Když poprvé vyšel, byl na prahu svého obydlí zastřelen.
Zajímavostí je též postup mstitele či mstitelů po provedení vendety. Bylo pravidlem, že tito si nechávali narůst vous a se zbraní se ukrývali před zákonem v makchii. Příslušníci rodinného klanu a přátelé jim pak pravidelně přinášeli jídlo a pití. Ve výjimečných situacích mohla být krevní msta i odvolána, k tomu však příliš často nedocházelo. Jeden takový případ se ale dodnes traduje. Jistý muž se před svými mstiteli ukryl v jednom stavení, které shodou okolností patřilo strůjci vendety. Mstitel však v afektu své obydlí zapálil. Teprve když byl dům v plamenech, tak majitel zjistil, že uvnitř leží jeho půlroční syn. Chlapce objevil nebožák, kvůli kterému dům vzplál, a i s nemluvnětem se ukryl ve sklepě. Když objekt dohořel, vyšli oba z trosek skoro nezraněni a za záchranu dítěte byla msta zrušena.
POD VÁHOU KŘÍŽE
Navštívit Korsiku a nepodívat se za brány měst Bonifacia a Sartène by bylo fatální chybou. Obě, ač jedno přístav a druhé vnitrozemské, jsou prostoupena neuvěřitelným geniem loci. Město Sartène je nazýváno nejkorsičtějším korsickým městem, toto označení na člověka vypadne snad z každého materiálu o městě. Nicméně název je výstižný nejen pro autentickou okázalou architekturu a stavbu města, ale také pro povahu místních lidí. Krom toho, že jsou zarputilými vlastenci, oplývají nekonečným korsickým klidem. Ovšem pouze dokud se někdo špatným slovem nedotkne jejich rodiny či země…
Městu Sartène se též přezdívá město mafiánů. Avšak nečekejte přestřelky, v někdejším sídle kmotrů mafie se dnes život ubírá příjemným a klidným tempem. Sartène je také známé svou tradicí průvodu spoutaných. Vše začíná na Velký pátek večer, kdy anonymní kajícník, celý zahalený do rudého roucha a kápě, vyráží naboso s těžkým křížem na ramenou a s okovy na nohou na pouť městem. Společnost mu dělají ještě další hříšníci, celkem tak jde deset lidí. Kajícník pod křížem není žádným hercem, je skutečným hříšníkem, který touží po Boží milosti a kterého ze seznamu čekatelů vybral místní farář. Seznam je dlouhý a hříšníci na kajícnou cestu čekají třeba čtyřicet i více let. Někteří se jí nikdy nedočkají…
NA HRANĚ
Přístav Bonifacio stojí za to vidět nejen z pevniny, ale také z lodi, příroda zde vytvořila úžasné osmdesátimetrové bílé křídové útesy, na nichž město stojí od roku 833. Projevuje se zde ale cena za krásu. Domky nejblíže křídovému ostrohu rychle ztrácejí cenu, protože útesy se začínají postupně hroutit a bydlení se tak stává adrenalinovým sportem. Jedinou cestou k zachování jsou investice do sanací, a na ty povětšinou nájemníci nemají, a proto domy, které jsou jinak perlou města, lacino prodávají.
Na každý pád je Bonifacio úžasným městem pod ochrannými křídly UNESCO. Výstup k městské bráně podél gigantických hradeb člověku ukazuje jeho vlastní nepatrnost. Opevnění města bylo proslulé. Jeho nejslabším článkem byla brána do přístavu, střežená dvěma věžemi a soustavou řetězových sítí a navijáků. Stejné zařízení se zde používalo i za druhé světové války. Dokonalosti těchto obranných prvků si byl už v 15. století vědom král Alfonso V. Aragonský, který podle pověsti raději nechal do města vytesat v křídovém útesu od moře schodiště o 187 stupních, a to během jediné noci. Schodiště nyní nese dobyvatelovo jméno.
Projdete-li změtí uliček, narazíte na spoustu úchvatných zákoutí, svou stopu zde zanechali jak Janované, tak staří Římané. Mne však zaujala místní nekropole. Hrobky vypadají jako malé domečky a rodiny na ně šetří celý život. Mnoho zdejších věřících má luxusnější hrobku než byt či dům, v němž strávili celý život.
NAPOLEON STOKRÁT JINAK
Ještě než jsme opustili Korsiku, navštívili jsme Ajaccio, hlavní město ostrova a rodiště Napoleona Bonaparta. Právě on byl totiž k tomuto ostrovu připoutaný celým svým srdcem. Prohlašoval, že i kdyby přišel o oči, tak svůj rodný ostrov pozná podle vůně keřů makchie.
Na svého slavného rodáka jsou ve městě Ajaccio náležitě hrdí. Najdete tu několik soch, přičemž nejstarší je na Place Foch, kde je vyobrazen jako caesar obklopený čtyřmi lvy.
Z nedalekého mysu La Parata jsou vidět Krvavé ostrovy, což je skupina čtyř skal čnících z moře. Existují tři verze o původu jejich jména. Jedna praví, že zde žili piráti, druhá vzpomíná ostrovní špitál, kam byli odváženi malomocní a třetí vypráví o nebezpečných skalách, o něž se rozbíjely lodě. Myšlenka na potápějící se plavidla mi den před odplutím zpět na kontinent neudělala dobře, ale naštěstí vše proběhlo v pořádku. Korsika je zatím neposkvrněným koutem světa, který máme na dosah, a přál bych si, aby ještě dlouho taková zůstala. Díval jsem se z paluby trajektu na vzdalující se ostrov, hlavou mi vířily vzpomínky z doby nedávno minulé a vůni macchie si vybavím ještě dnes.
