Vystoupili jsme na zasněžený, polárním větrem bičovaný peron Eleckij poslední evropské stanice. Obrovitá ruská lokomotiva zahoukala, vagony sebou cukly a vlak vzápětí zmizel za sněhovou stěnou směrem k Asii. Osaměli jsme. Kolem nás bylo jenom vířící sněhové peklo. V těchto končinách je na přelomu zimy a jara nutné stále se pohybovat, protože jakmile zůstanete byť jen na chvíli stát, začne se vám pod sebelepší bundy a kalhoty cpát vlezlý mráz. Nazuli jsme si skialpinistické lyže s tuleními pásy ulehčujícími stoupání, zorientovali mizernou mapu, určili azimut na kótu 395 metrů, která je nejvyšším bodem uralského podhůří, a vyrazili.
POLÁRNÍ URAL
Ruský Ural je obrovské, dva tisíce kilometrů dlouhé pohoří, které v severojižním směru tvoří přírodní hranici mezi Evropou a Asií. Geograficky je rozděleno na Jižní, Střední, Severní a Přípolární Ural, jehož nejvyšší hora Narodnaja je zároveň nejvyšším bodem celého Uralu, a Polární Ural, jehož severní srázy končí na břehu Karského moře. Cesta v typických ruských lůžkových vagonech sem trvá dva dny, a ačkoliv se to nezdá, je přesto Ural po rozpadu sovětského impéria pro Moskvany nejbližším pohořím. Zvláště v době krátkého polárního léta, mezi červnem a srpnem, přijíždí do stanice Eleckij mnoho poutníků, mířících přes drsné pláně tundry k masivu Polárního Uralu na obzoru. Kupodivu jen málo cestovatelů pokračuje vlakem přes masiv Uralu na konečnou, kterou je stanice Labitnanki na břehu řeky Ob, jež je zároveň první zastávkou v Asii. Cíl však mají všichni společný. Je jím Pajer, nejvyšší hora Polárního Uralu, na jejímž vrcholu se ve výšce 1499 metrů stýká pomyslná hranice Evropy s Asií.
ZÁLUDNOSTI A NEBEZPEČÍ
V tuto roční dobu je však polární tundra liduprázdná. Pláně – na rozdíl od Přípolárního Uralu prakticky bezlesé, jen tu a tam se skupinkami stromů na březích potoků v mělkých údolích – jsou v tento předjarní čas oživovány jen polárními králíky nebo polodivokými stády sobů. Cestovatelé se zde musejí spolehnout jen sami na sebe, na svoje štěstí a zkušenosti. Sebemenší úraz nebo banální onemocnění tu znamená velkou krizi. Problémem jsou i krátké dny. V tuto roční dobu začne denní světlo ubývat už kolem čtvrté hodiny odpolední, začne se stmívat, a protože se jen málokdy podaří uvařit, sbalit a vyrazit před desátou, zbývá na vlastní pochod jen poměrně málo času.
Velmi nepříjemná je i obyčejná mlha. Při kvalitě ruských map, které jsou k dispozici, a vinou jednotvárného povrchu tundry je bez přehánění životně důležité bezchybné ovládání jednoho z nejstarších lidských vynálezů – kompasu. Práce s buzolou, přesun podle azimutu včetně započítávání magnetické deklinace a další navigační fígle jsou při nepříznivém počasí to jediné, co vás může spolehlivě dovést k cíli a umožnit vám přežít. Pokud by se vůbec našel takový cvok, který by při takové slotě vyrazil na cestu bez buzoly, s pravděpodobností hraničící s jistotou by v tom vířícím bílém pekle záhy ztratil směr, sešel z cesty a zmrzl. Je to stejné, jako když letíte letadlem v mracích, a nevíte, jakou máte polohu ani kde je váš cíl. I tady se musíte stoprocentně spolehnout na své přístroje, protože ty jsou teď vaše jediná životní jistota, nepodlehnout panice a nekompromisně držet směr, který vám ukazuje malá chvějící se střelka.
Největším nebezpečím Polárního Uralu je však počasí, které tu na severu naprosto dominantně určuje život. Přes zimu a předjaří je zdejší kraj sužován mnoha sněhovými bouřemi, při kterých vítr často dosáhne rychlosti orkánu. Teplota je v takových okamžicích vlivem větru sražena až na -70 stupňů, a kdo zrovna nesedí v relativním bezpečí eskymácké osady, nemá sebemenší šanci na přežití. Kvalitní předpověď počasí je zde nezbytně nutná, a proto i v nejchudších něneckých stanech, nazývaných čumy, můžeme vidět na chráněném místě zavěšené tranzistorové rádio s naladěnou nouzovou frekvencí. Zkrátka pokud se místní eskymácký bůh Jamalo-Raima rozzlobí a sešle na zemi vše, co může, neexistuje na světě mnoho nehostinnějších míst, než je tundra a hory Polárního Uralu.
POLÁRNÍ ZÁŘE NAD TUNDROU
Čeká nás asi 40 kilometrů touto pustinou. Pokud vyjde počasí, pokusíme se na tuleních pásech vyškrábat až na Pajer. Situace však zatím vypadá špatně. Ostrý vítr nám neustále žene sníh do očí a prsty na rukou už skoro necítím, přestože jsem na zimní výstroji nešetřil. Protože je nutné si po dnech relativního tepla na cestách postupně zvyknout na nehostinné podmínky zdejší přírody a některými z nás začíná navíc zlobit vázání, padá rozhodnutí utábořit se na prvním vhodném tábořišti.
Takové místo vzápětí nacházíme. Mělká prohlubeň dává tušit, že zde v létě protéká potok, teď však skrytý pod půl metru hlubokým sněhem. (Větší mocnost sněhu je tu vinou neustálého silného větru spíše výjimkou.) Pracujeme jako dobře seřízený motor. Zatímco Dick vybaluje s naším ruským průvodcem Slavou vojenský útočný stan typu Čankajšek, zbytek výpravy udupává místo, kde bude tento zázrak polární techniky stát, a z přebytečného sněhu se snaží vytvořit proti sílícímu větru alespoň 1,5 metru vysokou zástěnu. Stejně jako u iglú ji stavíme ze sněhových kvádrů.
Stan Čankajšek je skutečný unikát. O jeho užitečnosti hovoří už technická data. Ačkoliv jeho váha není více jak čtyři kilogramy, vyspí se v něm osm lidí a v zadní části má ještě prostor pro vaření. Vzápětí nás naši ruští přátelé znovu překvapili, když na přípravu večeře vyndali z batohu obstarožní papiňák. Nejdříve jsme se na tento muzeální kousek dívali se silnou nedůvěrou, ale protože jsme veškerou vodu k jídlu i k pití získávali ze sněhu, ocenili jsme vzápětí papiňák jako výborný spořič paliva.
Během vaření se počasí venku začíná uklidňovat, a tak nám ještě dnes umožní matka příroda zhlédnout jedno z jejích nejefektnějších představení. Právě jsme se chystali do spacáků, když se zvenku ozval pokřik: “Rebjata, poljarnoje sijanije!” Bez ohledu na silný, asi pětatřicetistupňový mráz vybíháme ven a s úžasem pozorujeme na obloze světelná kouzla, která ve stratosféře vytváří ionizující plyn. Je to už podruhé, co se mi poštěstilo v přírodě spatřit polární záři. Na rozdíl od prvního pozorování v prosinci 1989 z úpatí Jizerek, kdy se celá severní obloha rozsvítila červenými a zelenými závoji, byl uralský obzor vzhledem k roční době sice “jen” v černobílých barvách, ale už spatření tohoto zázraku přírody hned na počátku expedice nás pořádně nabudilo.
NOCLEH U NĚNCŮ
Ráno nás probudilo přes stanovou plachtu slunce. Venku je počasí jak z reklamy na cigarety. Teplota se pohybuje jen těsně pod nulou – zkrátka špicový den. Dnes buzolu potřebovat nebudeme. Po pořádné ruské snídani vyrážíme zase k horám, které se táhnou přes celý jižní obzor. Kromě zlepšení počasí jsme si záhy všimli dalších změn. Jako předzvěst jara se z oblohy několikrát ozvalo kejhání sněžných koroptví a několikrát se před špičkami našich lyží mihl sněžný králík. Jednou se na obzoru objevilo dokonce i malé stádo divokých sobů.
Okolo poledního nás míjí na saních, tažených sobí trojkou, rozjařený Něnec, a zanedlouho nalézáme první eskymácké pasti na koroptve. Jsou to vlastně jen klacky ze zakrslých tundrových porostů, které se zapíchnou do malého kruhu a uprostřed něho umístí Eskymáci nějaké bobule nebo pupeny. Ptáci přiletí, dosednou, a pak už nemohou vzlétnout. Jednoduché a účinné.
S příchodem soumraku nabývá na důležitosti otázka dnešního noclehu. Zdá se, že nám Jamalo-Raima přeje, protože se před námi objevuje na jinak bílé pláni černý flek, který se zblízka mění ve stádo domestikovaných sobů. Opodál objevujeme něnecký čum, ve kterém žije několikačlenná rodina v čele s hlavou rodiny Vasilijevičem, který nás přívětivě uvítá a pozve dovnitř. Čumy jsou dost podobné týpím a vigvamům amerických Indiánů a jejich stavba je stejně jednoduchá: na kostru z kmínků se zavěsí ve dvou vrstvách vydělané sobí kůže, které spolehlivě utlumí mrazivé poryvy větru, a za pomoci malých kamínek se vytvoří ve stanu příjemné teplo, takže se tu můžete pohybovat jen v tričku.
Původní obyvatelé dalekého ruského severu, jejichž potomci se dodnes potulují na pláních předhůří Uralu, jsou Něnci, patřící – stejně jako sousední kmeny Evenků, Čukonců a Čukců, na které ve Skandinávii navazují Laponci – mezi tzv. ruské Eskymáky. Ještě před druhou světovou válkou jich tu žilo mnohem více, ale Stalinova “péče” o blaho svých poddaných, kdy dal Něnce zčásti vystěhovat na jih, zčásti nahnat do hospodářských družstev, měla za následek jejich takřka úplné vymizení z etnografické mapy světa. Poslední praví Něnci, kteří dosud žijí svobodným životem ve volné přírodě a nepropadli ještě ohnivé vodě, se dnes věnují pastevectví. Se svými několikasethlavými sobími stády kočují panenskou tundrou, od obzoru k obzoru, po celý rok. Jsou nenároční: vše, co mají, vozí s sebou na saních tažených soby. Ani jejich zvířata toho k přežití moc nepotřebují, celou zimu jim stačí vyhrabávat zpod sněhu zmrzlou trávu a mech.
Zatímco se nad tundrou pomalu snášela třeskutá polární noc, mohli jsme díky oné šťastné náhodě, která nám přivedla do cesty Něnce, sledovat, jak tito původní obyvatelé Severu prožívají svůj běžný den. Zatímco ještě před soumrakem nejmladší děti obešly sobí stádo, aby posbíraly spadlé paroží, a dospělý syn vyrazil na saních k nedalekému remízku pro dřevo k večernímu ohni, ženy se v čumu věnovaly domácím pracím, jako je například vydělávání sobích kůží. Kožešiny mají pro Něnce zásadní význam, ne nadarmo jim říkají “měkké zlato”. Až skončí zima, odvezou celý náklad do Eleckého, kde je v soukromém družstvu vymění částečně za peníze, částečně za potraviny, vodku, nářadí a baterie do rádia. Nám se věnuje otec Vasilijevič, kterému po jídle musíme při čaji vyprávět, co je ve světě nového. Jsme totiž první cizinci, s nimiž si mohl po více než půl roce promluvit, a tak jsou pro něj zprávy ze světa naprostou novinkou.
Usínáme bez spacáků v pravých sobích kožešinách, ve kterých je velmi příjemné usínat. Mají jen jednu nevýhodu: strašně línají, takže ještě dlouho po skončení naší expedice vybíráme z bonekanů cucky bílých chlupů.
NEMÁTE PRAVDU, PANE VYSOCKIJ!
Do tundry přichází večer. Náš poslední. Škoda, že není možné zastavit čas – zoufale se nám odtud nechce zpět do civilizace. Opět jsme svědky každodenní, a přesto neopakovatelné světelné hry na obloze. Slunce zahaluje do pohádkových barev i svahy Uralu a vítr se poprvé za celou dobu naší výpravy utišil. Nad pláněmi tundry se rozprostřelo velké ticho. Pocit samoty je úplný a ohromující, ale kupodivu neděsí, spíše nás tak nějak povznáší. Uprostřed drsné polární přírody, která naplní tichou pokorou, vnímáme každým pórem, že ačkoliv se člověk rád pasuje na pána světa, teprve zde s úžasem zjistí, že jeho starosti jsou v podstatě titěrné. Ráno se naposledy sbalíme a zamíříme zpět k stanici Eleckij, která už nemůže být daleko. Ačkoliv je Polární Ural znovu zahalený do neprostupných sněhových mraků, už víme, jaké krásy jsou za nimi ukryté. Vladimír Vysockij, jenž kdysi prohlásil, že “Krásné jsou jen ty hory, které jsem ještě neviděl”, neměl pravdu. Dost možná proto, že se nikdy netoulal v zimě po Polárním Uralu.
