Když se jako jednadvacetiletý mladík roku 1325 rozhodl splnit svou povinnost a vydal se na pouť do posvátného města Mekky, nejspíš netušil, že putování muslimským světem se stane jeho údělem. Do svého rodného města Tandža v Maroku se vrátil Ibn Battúta po čtyřiadvaceti letech.
Pocházel z urozené rodiny, studoval islámské vědy a právo. Při odchodu ze svého rodiště si byl však dobře vědom, že jazyk koránu, který jej spojuje s vírou, zákony a muslimským světem, mu umožňuje cítit se všude, kde promlouvá k lidem tato kniha, jako doma. Cestou do posvátného místa se setkal nedaleko Alexandrie se stoupencem mystického směru islámu zvaného súfismus. Ovlivněn tímto setkáním, krátce po své návštěvě Mekky, si stanovuje hlavní životní cíl: navštívit všechna velká místa svého světa.
V následujících několika letech zcestoval mnoho okolních muslimských zemí. Vždy se vracel zpět do Mekky. Stala se jeho druhým domovem. I přes své velké zdravotní problémy nebyl ochoten vzdát se svého dobrodružného života a znovu a znovu rozšiřoval složitou pavučinu svých cest, v níž nerad chodil stejnou cestou dvakrát.
Při svém dalším putování překročil s obchodní karavanou pohoří Hindúkuš a na podzim roku 1333 dorazil k Indu. V té době se Ibn Battútovy osobní poměry změnily. Dillíský sultán Muhammad Tughlak ho přijal za úředníka. Zanedlouho se stal soudcem a měl svůj vlastní dvůr. Ve vysoké úřednické funkci setrval osm let, po nichž se ocitl v podezření ze zrady a byl uvězněn. Brzy ho však propustili a získal možnost stát se žákem jednoho súfiho. Po pěti měsících náboženského rozjímání ho sultán povolal a znovu mu projevil důvěru. “Schválně jsem pro tebe poslal, abys odešel jako můj velvyslanec k vládci Číny, neboť vím, že máš zálibu v cestování a návštěvách pozoruhodností,” řekl sultán.
Cestovatelská budoucnost ve vládních službách skončila však velmi brzy, neboť jeho výprava ztroskotala na jihovýchodním pobřeží Indie. Po dvou letech prozkoumávání této oblasti se vydal Ibn Battúta znovu do Číny, tentokrát v soukromé výpravě. Čína na něj zapůsobila silným dojmem, avšak mrzela jej nemohoucnost prosadit islámský způsob života do té míry, aby se i zde cítil jako doma. Snad ono prostředí, možná setkání s krajanem vzbudilo touhu po domově. V roce 1346 opustil Čínu a po nelehké cestě stanul o dva roky později naposledy ve svém druhém domově. Po krátké návštěvě se vydal do svého rodiště v Tandži.
Ibn Battúta však ani trochu netoužil usadit se na jednom místě. A tak se opět v roce 1351 vydal na cestu. Přešel pohoří Atlas a poté s obchodní karavanou došel do Walahy. O tři roky později se vrátil a na rozkaz sultána dává sepsat své vzpomínky marockému literátovi jménem Ibn Juzzajem. Písemná forma pamětí dostala název Rihla. Několik let po dokončení spisu, někdy kolem roku 1378, Ibn Battúta umírá v severní Africe. Určité nesrovnalosti v údajích a trasách nám nedovolují provést dokonalejší rekonstrukci všech cest do podrobností. I přesto se tu nabízí strhující dokument o největším muslimském cestovateli všech dob.
