Podle řecké báje vyzvala dívka jménem Arachne bohyni věd a umění Pallas Athénu k soutěži, která z nich utká lepší obraz. Výjev z bájesloví, jenž utkala, prý neměl obdoby v ničem, co do té doby lidská ruka vytvořila, a i přesto nestačil k pokoření Athény. Za přílišnou pýchu nad vlastní dovedností však chtěla bohyně dívku potrestat, a proměnila ji v pavouka. A právě podle jejího jména se dodnes všichni pavouci a jim podobní živočichové na světě nazývají Arachnida.
U tisíců dravých živočichů obývajících Zemi se v průběhu milionů let vývoje života vytvořily nejrozmanitější způsoby lovu. Od těch nejjednodušších až k těm “nejrafinovanějším fintám”, nad kterými zůstává člověk v úžasu stát. K jedněm z nejdokonalejších lovců, ideálně přizpůsobených k chytání i usmrcování kořisti, patří pavouci.
 Velký pavouk z čeledi CTENIDAE, karibské pobřeží Panamy. |
PAVUČINA MÍSTO LEŠENÍ
Velké množství druhů po své kořisti aktivně pátrá, jiné na ni číhají a přepadají ji ze zálohy nebo budují různé pasti a léčky. Avšak pro většinu lidí je lov kořisti u pavouků spojován především s hedvábnými sítěmi – pavučinami. Existuje jich velké množství různých typů, od extrémně složitých kruhových nebo připomínajících spletí vláken lešení – až po jednoduché, tvořené jediným lepkavým vláknem.
Pro většinu pavouků hraje hedvábné vlákno významnou roli v každodenním životě. Předpokládá se, že původní druhy používaly svá vlákna hlavně k vytváření úkrytů a k ochraně vajíček před vyschnutím i před predátory. Teprve později se vyvinul instinkt napínat vlákna kolem obydlí, kde se do nich občas zapletla kořist. Rozmístění i kvalita těchto vláken se neustále zdokonalovaly, až vznikly rozsáhlé sítě zaručující dobrý lov. Volná pavoučí síť určená k lovu je tak vlastně vyvrcholením pavoučí snovací činnosti. Jemné vlákno pavučin vzniká z tekutiny vylučované drobnými trubičkami snovacích bradavek, výrůstků umístěných na konci zadečku. Je tvořeno látkou bílkovinné povahy. Nedávné výzkumy však ukázaly, že jeho pozoruhodné vlastnosti nejsou dány jen jeho chemickým složením, jak se vědci doposud domnívali, ale především způsobem, jakým pavouk chemickou látku snová. Někteří zástupci hmyzu dovedou rovněž tvořit vlákna, ale pouze pavouci produkují množství různých typů vláken, z nichž každé má svou zvláštní specifickou funkci a vzniká v různých žlázách.
STRATEGIE KLADENÍ PASTÍ
V současnosti je známo nejméně sedm typů snovacích žláz. Jejich přítomnost a uspořádání jsou důležité pro zařazení pavouků do skupin nebo čeledí. Různé druhy pavouků vytvářejí různé pro ně charakteristické sítě. Někteří stavějí každý den nebo noc novou, jiní ji pouze opravují. Důležité je rovněž denně obnovovat lepkavou tekutinu na pavučinách, jíž pavouk při stavbě sítě pokrývá svá vlákna. Tato na vzduchu netuhnoucí látka ve formě tisíců mikroskopických kuliček jakoby navlečených na vláknu znemožňuje kořisti únik ze sítě. Rovněž poloha a umístění sítě bývají pro řadu druhů charakteristické. Málokdy například nalezneme sítě křižáků ve vysloveně svislé poloze. Vždy jsou alespoň trochu zešikmeny, což umožňuje pavoukovi v případě nebezpečí rychle uniknout spuštěním se po vlákně. Některé druhy umisťují své sítě tak, že již jejich polohou dávají přednost chytání určité skupiny hmyzu. Příkladem je snovačka břehová. Své řídké sítě klade na vyhřátých suchých mezích, kde se to jen hemží mravenci, již tvoří hlavní složku její potravy. Podobně křižák rákosní, žijící v blízkosti vodní hladiny, staví své sítě orientované zcela vodorovně, čímž jsou doslova připraveny k zachycení hromadně vylétajícího hmyzu, jehož larvy se vyvíjejí ve vodě. Pavouk se obvykle zdržuje na strategicky výhodném místě ve středu sítě, kde se sbíhají všechna vlákna, nebo sedí v její těsné blízkosti v úkrytu, který je se středem spojen signálním vláknem. Chytne-li se do sítě moucha, ucítí pavouk dle chvění příslušných nitek, co a kde se stalo i jak veliká je lapená kořist. Kořist pak postupně znehybní lepkavými vlákny a nakonec ji usmrtí kousnutím. Až na drobné výjimky, které tuto schopnost očividně ztratily, vpraví ostrými hroty chelicer do těla prudký jed.
ŽIVOTU NEBEZPEČNÉ NÁMLUVY
Pavouci neslyší, ale mají velmi dobře vyvinutou schopnost vnímat vibrace, ať jde o chvění vzduchu, nebo povrchu, na kterém stojí. Tento smysl je tvořen množstvím různých receptorů, rozesetých po celém povrchu těla. Zvuk a vibrace jsou proto důležitým způsobem komunikace. To platí i v případě pavoučích námluv. Pro samce je velice nebezpečné přiblížit se k samici po síti, protože ta si může jakékoliv chvění sítě vykládat jako přítomnost potenciální kořisti. Při námluvách proto musí partnerka nejprve poznat, že to, co se k ní blíží, je dvořící se samec. Tak by mohl totiž snadno skončit spíše než jako její partner, jako chutná večeře. Samci proto mají škálu signálů, které posílají po síti. Na rozdíl od nepravidelného chvění zmítající se kořisti mají tyto signály určitý vzorec, jenž je samice schopna rozlišit.
PAVUČINA JAKO ZBRAŇ
Mezi množstvím různých typů sítí je zajímavá síť cedivky smrkové. Je to pouze výseč kruhu o čtyřech paprscích ve tvaru trojúhelníku. Jeho vrchol drží pavouk pomocí dlouhého vlákna. Když do sítě vlétne nějaký hmyz, pavouk vlákno povolí, síť se zhroutí a kořist se do ní zaplete a přilepí. Současně s růstem složitosti sítí u jedněch druhů dochází u druhých k podivuhodnému zjednodušení. Příkladem může být australský pavouk císařský či africká snovačka rodu Cladomelea. Kořist loví pomocí jediného vlákna s lepkavou kuličkou na konci. Čas od času s vláknem pohybuje tak, že kulička opisuje kruh. Hmyz je kuličkou přiváben a přilepí se na ni. Dosud se neví, zda je lákán pohybem, nebo nějakým pachem.
Podobný systém lovu používají i noční pavouci rodu Dicrostichus. Svou lepkavou kuličku na dlouhém vlákně však vrhají přímo proti letící kořisti, čímž zbrzdí její let. Jejich zbraň se tak podobá bole – zbrani jihoamerických lovců. Řada dalších pavouků si síť nestaví vůbec. A po pravdě řečeno, nejde o žádné výjimky. Tisíce a tisíce druhů žije, zápasí o život a loví svou kořist, aniž by k tomu nějaké sítě potřebovaly.
PAVOUCI BEZ SÍTÍ
Lepovka jižní, drobný pavouk žijící u nás v teplých budovách, používá své vlákno již pouze k balení kořisti. Na chelicerách má mohutné žlázy produkující lepkavou tekutinu, která tuhne při doteku s pevnými předměty. Když se přiblíží ke kořisti, vztyčí se a prudkým stahem příslušných svalů na ni vystříkne paprsek lepkavé hmoty, která ji znehybní. Vše je velmi rychlé, lidským okem takřka nepostřehnutelné, ale konečným výsledkem je vždy naprosté znehybnění kořisti.
Mezi lovce aktivně vyhledávající svoji kořist patří i u nás všude běžní slíďáci. Rychle pobíhají travou nebo listím a kořisti se zmocňují prudkým během. Žádnou pavučinu k jejímu ulovení nepotřebují.
Jiní u nás běžní pavouci, drobné skákavky, se kořisti zmocňují dokonce skokem, což samo o sobě svědčí o jejich dokonale přizpůsobeném zraku, majícím dokonce schopnost tvarového vidění. Charakteristické je pro ně uspořádání očí s jedním párem velkých uprostřed, díky kterému dobře vidí dopředu. Druhý pár očí, umístěný po straně hlavy, umožňuje lepší vidění do stran. Při velikém zvětšení připomíná přední pár jejich očí mohutné reflektory.
Zajímavým způsobem loví zástupci běžníkovitých. Jsou schováni na místech, kam často přichází hmyz, především na spodní straně květu. Nic netušící hmyz, často i několikanásobně většího motýla nebo včelu, rychle uchvátí mohutnýma předníma nohama a jedovatými chelicerami.
PAVOUČÍ FINTY
Často jsou pavouci podobní barevně i tvarově objektu, na kterém číhají, což jim umožňuje skrýt se a co nejvíce se přiblížit ke kořisti. V některých případech jsou dokonce zástupci stejných druhů zbarveni podobně jako květ, na němž sedí, tedy každý jinak. U některých druhů byl zaznamenán i případ barvoměny. Přímo dokonale je podobná metoda lovu propracována u jednoho běžníka, žijícího na Jávě. Tento pavouk si na listě upřede bělavou pavučinovou skvrnu, pod kterou je schován vzhůru nohama. Spolu s ní připomíná kapku ptačího trusu, která láká různé motýly. Podobnou metodu používá i další druh běžníka z Nové Guineje. Ten nechává kolem sebe na listu malé bílé pavučinky, takže to spolu s jeho zbarvením vypadá, jako by na list dopadly ptačí výkaly. U moha čeledí nebo druhů pavouků se můžeme setkat s velice bizarními tvary těl i zajímavým zbarvením. U některých případů můžeme zjistit, proč tyto zvláštní tvary vznikly, u jiných se můžeme jen dohadovat.
Vzhledem k malým rozměrům pavouků oproti predátorům je u nich běžnější pasivní ochrana. Proto jim různé tvary těla i zbarvení pomáhají ukrýt se před nepřáteli nebo znesnadňují uchopení či pozření pavouka, když ho predátor objeví.
CO K VEČEŘI?
Kořistí pavouků se stává především různý hmyz, často i několikanásobně větší než lovec sám. U některých velkých tropických druhů, hlavně sklípkanů, jsou v potravě zastoupeny dokonce i drobné ještěrky, žáby a ptačí mláďata. I jeden z našich pavouků občas požírá obratlovce. Až dva centimetry dlouhý lovčík vodní může ulovit pulce nebo drobnou rybku. Mnohé pavouky však nelze zařadit do jednotlivých skupin či systému, který je dělí na aktivní lovce, pavouky budující sítě nebo lovce využívající k lovu různé pasti a léčky.
Není možné se nezmínit o vodouchovi stříbřitém. Tento asi 12 mm dlouhý nenápadný pavouk tráví celý svůj život pod vodní hladinou různých jezer a rybníčků. Buduje si zde zvonovité úkryty z pružného hedvábného vlákna přichyceného ke stonkům okolních rostlin. Zvony jsou vyplněny vzduchem, který vodouch přináší z hladiny mezi chloupky na zadečku. Tento vzdušný úkryt opouští pavouk jen v nejnutnějších případech, když se vydává za potravou nebo je-li nutné doplnit kyslík, jenž vydýchal. Ve skutečnosti nejsou složité triky, které různé druhy často používají, projevem nějaké inteligence nebo přemýšlení. Podobně jako u řady dalších druhů živočichů se jedná pouze o instinkty vzniklé dlouhodobým vývojem.
