TEXT A FOTO ALEŠ HORÁČEK Pod nohama se co chvíli zhoupnou uvolněné betonové bloky a klenutá chodba jejich duté žuchnutí násobí rezonující ozvěnou. Jsme asi šedesát metrů pod zemí. Světlo baterky se marně snaží najít konec tunelu. Přišli jsme touhle cestou, nebo jsme zahnuli až na další křižovatce? Zabloudit v podzemních bunkrech, které zbyly na chorvatském ostrově Vis po Jugoslávské lidové armádě, je tak snadné.
Zadejte svou vizi pro toto místo,“ vyzývá červený nápis nastříkaný už několik let na betonové stěně u vchodu do největšího podzemního komplexu Vela Glava, kde sídlil zdejší hlavní štáb jugoslávské armády. Působí to jako výkřik zoufalství. K bunkru totiž prakticky nikdo nechodí, a výzvu si proto nemá kdo přečíst. Z nejbližší křižovatky je to ještě notný kus cesty po kamenité polňačce, pro armádní techniku dostačující, takže sem dojede jen buď pořádné auto, nebo takové, na kterém už majiteli nesejde.
„Já uvnitř nikdy nebyl. Co bych tam hledal?“ diví se našim otázkám na podzemní bunkry Žarko Žitko z místního turistického sdružení. Jeho strohé odpovědi o vztahu k betonovým monstrům říkají vše. Před dvaceti lety jsme v Orlických horách prolézali stejně opuštěnou dělostřeleckou tvrz Bouda. Dnes je v ní muzeum, průvodci a suvenýry. Tady zatím něco takového vypadá jako utopie. „Nás to nezajímá,“ odbyl Žarko Žitko naše otázky, dokonce i když jsme se ho ke sdílnosti o bunkrech pokusili přimět láhví piva v místní restauraci.
Je to svým způsobem pochopitelné. Vis patří k nejkrásnějším chorvatským ostrovům a má bohatou historii. Již šest set let před naším letopočtem tu žili Illyrové a o dvě stě let později tu Dionysos ze Syrakus založil město Issa, první řeckou kolonii v jadranském přímoří. Vyhlášená je zdejší Modrá jeskyně na přilehlém ostrůvku Biševo, s jejíž nádherou si nic nezadá ani méně známá Zelená jeskyně na dalším ostrůvku Ravnik. Z mnoha pláží na Visu vyniká impozantní zátoka Stiniva, která vznikla zřícením stropu velké jeskyně a od roku 1967 je chráněna jako mimořádný geomorfologický přírodní výtvor.
Není se proto co divit, že byl Vis na začátku minulého století vyhledávaným odpočinkovým místem. A to i Čechů. U zátoky sv. Jiří dodnes stojí honosné sídlo, v kterém někdejší čeští majitelé provozovali hotel především pro klientelu z prvorepublikového Československa. Budově se na Visu dodnes říká Česká vila. Přítomnost Jugoslávské lidové armády však slibně se rozvíjející turistický ruch na dlouhá léta ukončila. Z Visu se stal zapovězený ostrov. Obyvatelé tehdejší Jugoslávie, kteří jej chtěli navštívit, museli žádat o zvláštní povolení. Cizinci sem nesměli vůbec. Nádherné letovisko se proměnilo v jednu velkou pevnost. V majetku armády skončila i Česká vila. Dnes je prázdná, poničená, se zřetelnými stopami vojenského nevkusu a počmáranými stěnami uvnitř prostorných místností s výhledem na moře. Vojenská éra Visu začala vlastně už za druhé světové války, kdy na tomto ostrově se strategickou polohou vznikla na přelomu let 1943 a 1944 hlavní partyzánská a spojenecká základna s vrchním velitelstvím jugoslávské národní osvobozenecké armády. Pod nejvyšším vrcholem Hum na jihozápadě ostrova lze dodnes navštívit jeskyni, ve které pobýval pozdější jugoslávský prezident Josip Tito-Broz, a o kus níž další, jež partyzánům sloužila jako poradní místnost. Po válce už jugoslávská armáda na ostrově zůstala a doslova si jej rozparcelovala. Krajinou se dodnes táhnou ploty a ostnaté dráty, které od okolí izolovaly základny pěšího vojska, dělostřelců, chemiků, protivzdušné obrany a tak dále. A začalo se kopat. Pro spojaře vznikl podzemní bunkr Radino brdo, raketová technika se ukryla do bunkru Stupišće, v bunkru Crvene Stine sídlila vojenská nemocnice. Celkem armáda ostrov protkala neuvěřitelnými sedmdesáti kilometry tunelů, bunkrů a chodeb. Sloužilo v nich dva tisíce vojáků. Stratégové spočítali, že kdyby vypukla válka, vojáci na Visu by byli soběstační a schopní boje jen vlastními silami čtyřicet pět dní.
Když jugoslávská armáda po rozpadu federace v květnu 1992 z Visu odešla, nechala po sobě bizarní dědictví. Na některých dříve zapovězených místech se vchody do podzemí objevují tak často a tak náhle, že odtud člověk nakonec musí utéct, jinak by mu pokušení prozkoumat všechny vůbec nedovolilo odejít. V podzemí dodnes stojí agregáty a ventilační turbíny, podle obkladaček na zdech je poznat, kde byly koupelny a kuchyň, střílny, dveře, mříže – jako by to ani nebylo šestnáct let, co to tu vojáci opustili. Bunkry jsou volně přístupné, ale jejich prohlídka je na vlastní nebezpečí. Takové upozornění bohužel neznamená jen běžnou frázi. Před třemi lety museli lékaři ve Splitu amputovat nohu sedmadvacetiletému holandskému turistovi Stekovi Tessemu Diederovi, který u bývalé radarové základny šlápl na minu. Ta tu zbyla, přestože pyrotechnici ostrov po odchodu vojáků odminovávali. Zvlášť impozantní památkou na vojenskou historii ostrova je bunkr Jastog v zátoce Parja, kde sídlilo námořnictvo. Sto metrů dlouhý a deset metrů široký tunel do skály sloužil jako úkryt pro bitevní lodě a ponorky. Po ochozu se dá celý projít i suchou nohou. Je to téměř jediný z armádních pozůstatků, který aspoň trochu slouží. Když je špatné počasí, kotví tu sportovní jachty. Z celé pevnosti se jinak podařilo využít jen nepatrnou část – z bývalé podzemní trafostanice si místní vinař zřídil vinný sklep. Radnice obou ostrovních městeček, Visu a Komiže, totiž musejí nejprve připravit územní plán. Teprve z něho vyplyne, který majetek bude možné využít a jakým způsobem. Už nyní je zřejmé, že některé bunkry, jako komplex Vela Glava, budou opět v majetku armády.
A tak se karta obrací. Zatímco ostrov ožívá návratem turistů, jachtařů a potápěčů, podzemí, v němž bylo ještě nedávno tak rušno, zůstává prázdné a pusté. Jeho záběry nenajdete na žádném propagačním letáku, brožuře ani pohlednici. O to silnější dojem však zanechá v každém, kdo se do jeho tajemných útrob pustí.
Česká vila
Stojí na malém poloostrově u vjezdu do uzavřené zátoky sv. Jiří.
V 19. století ji postavila jako své sídlo místní bohatá rodina Topićů.
Pozdější čeští majitelé ji přestavěli na hotel.
Byla oblíbeným rekreačním místem klientely z prvorepublikového Československa.
Po odchodu jugoslávské armády, která ji poté využívala, zůstala vila prázdná a poničená.
V okolí chátrající vily jsou dodnes patrné zahradní terasy osázené palmami.
V malé zátoce Grandovac za Českou vilou se nachází oblázková pláž obklopená zelení.
Tip Koktejlu
Na Vis se nejsnáze dostanete trajektem ze Splitu. Při plánování cesty dejte pozor, jestli je úterý. V úterý pluje trajekt ze Splitu v 9.30 hod. a 16.30 hod., z Visu pak v 5.30 hod. a 12.30 hod. V ostatní dny pluje trajekt ze Splitu v 9.00 hod., 15.00 hod. a 21.00 hod., z Visu pak v 5.30 hod., 12.00 hod. a v 18.00 hod. Délka plavby je 2.20 hod.
Pokud necestujete autem, dostanete se na Vis rychleji katamaránem, který vyplouvá ze Splitu v 18.00 hod. a z Visu v 7.00 hod. V úterý pluje s mezipřistáním na Hvaru. Délka plavby je 1.15 hod., v úterý 1.45 hod. Potřebné informace získáte na Visu v turistické kanceláři, která je hned vedle přístaviště trajektu.
