TEXT: IRENA PÁLENÍČKOVÁ, FOTO: JIŘÍ PÁLENÍČEK
Zelená, elegantně prohnutá lodní žebra vzpínají svou náruč k obloze a postupně mizí pod prkny lodních boků. Jak loď roste, přibývá svérázných podpěr. Stabilitu zajišťuje zdánlivě vratká konstrukce ze dvou zprohýbaných plechových sudů a několika kousků prken.
Jachtař zvyklý na sterilitu evropských loděnic jen zírá. Proč si to tady fotografujete? Vy jste novináři? Pojďte, prosím, za mnou,“ strká nás do kanceláře policajt v tuniském přístavu Teboulba. „Kdepak novináři, jsme turisté! Máte tady krásné barevné lodě, a tak si je fotíme na památku,“ zkušeně lžeme důležitému náčelníkovi s velkým knírem. „Tak tuhle nefotografujte!“ ukazuje rychlou strážní loď, o kterou se tak báli. Nás by to nenapadlo ani ve snu. Jedná se o úplně obyčejný a ani nijak moderní zodiak. Bleskově zahneme za roh do doků. Tady čeká neuvěřitelný svět dřeva, seker, pil, nýtů, hřebíků, plechovek s barvami a řádně mozolnatých a špinavých mužských tlap.
LODĚ NA SUCHU
Rybářských přístavů jako je Teboulba je v Tunisku spousta. Místní je vyčíslí rozmáchlým gestem a speciální francouzskou číslovkou pfff!, což znamená něco jako víc než dost. Suchých doků na opravu lodí také není málo, ale je jen pár loděnic, které jsou schopny podle požadavků rybářů vyrobit téměř jakoukoliv dřevěnou loď. Teboulba je jednou z nich. Na místě starých přístavních skladů napočítám na suchu na sedmdesát lodí. Opravované i nově stavěné. Sedmimetrové čluny i několik desítek metrů dlouhé vysoké rybářské lodě. Dva pirátské turistické škunery a třetí se staví. Zdejší tesaři zvládnou všechny tvary. Pomalu mě začínají bolet nohy a sedám si na mohutné kmeny stromů. Napadá mě, odkud asi jsou? Policie je z dohledu, a tak se můžeme ptát. Stromy jsou místní, ze severu země, kam zasahuje pohoří Velkého Atlasu, ale dřevo se vozí i z Egypta nebo dokonce ze Švédska. Cena a doba stavby jsou podle různé velikosti lodí tak variabilní, že je předem jasné, že otázky jsou zbytečné.
MISTR HARAMPÁDÍ
Pojízdný jeřáb, který prý uzvedne na sto padesát tun, právě vytáhl z vody rybářskou bárku a veze ji napříč celým dokem. Zdá se, že musí být očištěna a opravena pokud možno do zítra. Posádka, kterou vytáhl spolu s lodí, za pomalé tříkilometrové jízdy seskakuje a špachtlemi začíná ještě za převozu seškrabovat na bocích usazené řasy. Tam, kde bude loď stát, zatím jakýsi otrhaný šmudla dotlačil dvoukolák plný zprohýbaných klád a kusů dřeva. Vozík má každé kolo jinam a vypadá, že se musí zákonitě rozpadnout. „Tomu chlápkovi bychom měli dát na oběd,“ napadá nás. V zápětí se ukáže, že špinavý „žebrák“ je ve skutečnosti mistr nad mistry, bez jehož umění by se rybářský kolos po vysvobození z popruhů přinejmenším naklonil na stranu, ne-li převrátil. Ostřílení rybářští drsňáci jsou před ním pokorní jako nezkušené školačky. Dávají své špachtle a škrabky stranou, skládají z jeho dvoukoláku dřevo a válí staré sudy. Z tohoto neuvěřitelného harampádí poskládá tenhle podsaditý svalovec se špinavým arabským šátkem na hlavě konstrukci, která loď spolehlivě udrží v požadované poloze.
DLOUHÁ OČISTA
„Jak dlouho to bude trvat?“ zeptala jsem se nakonec rybářů, kteří mezitím začali omývat loď silným proudem vody. „Hodně.“ To byla celá odpověď. Co jsem také mohla jako žena v muslimském státě čekat. Neptat se a dívat se bylo lepší. Nikde jsme neviděli pohromadě tolik dřevěných krasavic – ani v Řecku, kde rybáři také plují převážně na dřevěných lodích, ani na plážích ostrova Sulawesi, kde se staví proslavené bugické nákladní plachetnice. Když jsme se rozhodovali, zda sem jet, průvodkyně z jedné německé cestovky nám řekla: „Teboulba? Tam není nic zajímavého, ani tam nejezděte.“ Ještě že jsme neposlechli. I na zdánlivé obyčejnosti a nezajímavosti totiž může být něco úžasného.
