Text a foto Petr Slavík Noční džungle září tisíci drahokamů. Světélkují ve světle čelovky mezi tlejícím listím, na trouchnivějících kmenech stromů, na písečných mělčinách říčky Bugis. Vzbuzují dávnou touhu hledačů pokladů po bohatství. Je to tak lehké, jen se shýbnout… Kamínky však mizí, jen se k nim chtivé prsty přiblíží. Začarovaný les? Ne, jen fosforeskující těla malých pavoučků podtrhují magii noci v primárním pralese Sungai Wain v oblasti Balikpapanského zálivu na ostrově Borneo. Jedno sto kilometrů čtverečních primárního deštného pralesa. Přežilo rozsáhlé požáry celé oblasti a stalo se pokladnicí živočišných druhů i unikátní ukázkou primárního biotopu. Kočky z km 23 Cesta za šedým duchem pralesa, jak se někdy přezdívá hulmanu běločelému, kterého jsem se na Borneo vypravil fotografovat, začala na „km 23“. Jak možná napovídá titulek, nejedná se o síť erotických podniků, ale o místo, kde sídlí ředitelství parku v komplexu budov projektu Agro Wisata. Součástí tohoto agroturistického centra je i záchranná stanice pro malajské medvědy, kde pracuje český dobrovolník Michal Brom. Je členem výzkumného týmu projektu Sungai Wain zaštítěného ústeckou zoologickou zahradou a koordinovaného primátologem Stanislavem Lhotou.
Sedíme se Standou v budově správy parku a vedeme dlouhé, nekonečně dlouhé jednání s jedním z úředníků. Tedy, abych byl přesný, Standa vede jednání v indonéštině a já jen zasvěceně přikyvuji. Nerozumím přitom ani slovo. Po hodině získávám statut výzkumníka a tím i volnost pohybu po chráněné oblasti. S povděkem přijímám možnost noclehu ve vzdělávacím centru a šanci fotografovat pětici malajských medvědů chovaných ve velkém zalesněném výběhu. Ve volné přírodě je šance na takovou fotografii bez použití fotopasti mizivá, tento „sluneční medvěd“ je velice plachý. I díky tomu je pro lidi dosud tak trochu záhadou. Při vstupu do centra musím dveřmi odstrčit několik koček. Ty jsou pak už všude. Kočka sedí na počítači. Kočka leží v umyvadle. Kočka spí na židli. Kočka čurá na noviny. Kočka… Michal každou osloví jménem a pohladí. K práci s medvědy mu tak přibyla i starost o sto koček bezdomovkyň, které našly lidskou péči a lásku v záchranné stanici pro zkonfiskované medvědy. Malajští medvědi se v této stanici zotavují z péče svých původních majitelů. Nejmenší druh medvěda je maskotem Balikpapanu a také symbolem ochrany tropického pralesa. Ve vzdělávacím centru se mi podařilo zhlédnout zcela unikátní fotografie. Jedna z medvědic vypouštěných v oblasti Sungai Wainu s radiovým obojkem byla usmrcena a pozřena obrovskou krajtou. Had byl nalezen pomocí radiového signálu z obojku. Stanice Jamaludin „Chtějí o hodně víc peněz, než je běžné,“ stojí Standa nad haldou zavazadel, fotografického vybavení a zásob. Nosiči si stanovili cenu. My ji odmítáme akceptovat. Patová situace. Obloha je šedivá deštěm a blíží se soumrak. „Mají nás tam, kde chtěli!“ přibírám si k batohu kufr s fotoaparáty, abychom se konečně vydali na cestu.
Do pralesa vcházíme po úzkých dřevěných můstcích. Teplo a vysoká vzdušná vlhkost násobí každý kilogram, který nesete. Závojem potu vnímám úzkou stezku. Stoupáme do kopců, abychom z nich vzápětí slézali, procházíme systémem stezek (transektů) vysekaných pro pozorování zvířat, přelézáme padlé stromy a brodíme potůčky, než se před námi objeví terénní výzkumná stanice Jamaludin. Dvě dřevěné budovy na kůlech spojené můstkem stojí na břehu říčky Bugis. Kdysi sloužila k výzkumu malajských medvědů, vedeným Gabrielou Fredrikson. V minulých letech se změnila na základnu pro monitorování populace některých savců, prováděnou Standou Lhotou. A v příštích dnech by se měla stát na krátko i mým domovem. Sedíme u stolu, cítím, jak mi krev z kousnutí od pijavic stéká po nohou a lepím ty malé díry v kůži toaletním papírem. Na dřevěné desce mezi plastovými hrníčky a kouřícím čajem, čelovkami a veškerým tím táborovým bordelem leží naxeroxovaná mapa oblasti.
„Je to jednoduché!“ přistrčí ji Standa blíže ke mně. „Podívej, tady transekty A až M od západu k východu. Tady je protínají tři severojižní LB, KK, MS, ale to jsou jen průseky. Tady vede hřebenovka, mohla by tě zmást. Bugis. Vyhořelý les. Tady hranice, tam už je vidět záliv. Tady… Jasný? Jo, a nezapomeň buzolu!“ Koukám na papír s nepříliš čitelnými údaji s pocitem hráče, který tak úplně nezná pravidla. Druhý den ráno se vydávám po jedné ze stezek východním směrem. Popadané stromy chvílemi ztěžují orientaci. V místech, kde se má křížit se severojižním průsekem, cestu na chvíli ztrácím úplně. Obrovský kmen se zřítil přímo do průseku a tím ho zcela zničil. Slunce je už vysoko, když se mi podaří najít správný směr. Cesta prochází náročným vlnitým terénem. Některé kmeny se nedají přelézt ani s vybavením. Jiných využívám jako přírodních mostů. To se mi nakonec nevyplatí. Ztrouchnivělé dřevo nevydrží mou váhu a i s fotografickým vybavením padám po zádech do vody. Do kempu se vracím úplně mokrý. Mezi nebem a zemí Vstávám ještě za tmy. Místnost, kde spím, je cítit plísní a zatuchlinou. Do bosých nohou mě nepříjemně tlačí žebřík, když lezu na malou pozorovatelnu nad kempem. Průzory v plachtě sleduji prales, ještě temný, čeká na nový den. Bzučení komára v uchu mě vytrhne z dřímoty. Vyženu mravence z přesezené nohy. V budce není místo ani na stativ, tak přendávám fotoaparát s objektivem z klína na podlážku a zpět, podle toho, jak se snažím usnadnit tělu nepohodlné čekání. Den přichází pomalu. Z černé masy pralesa zvolna vystupují jednotlivé stromy, pak větve, nakonec listy. Probudí se první pták, druhý. Po blednoucí obloze přeletí zoborožec. Houkání gibboní rodiny se nese pralesem na kilometry daleko. Přiletí loboš a sedne si na větev pár metrů ode mě. Podle domorodců tento pták přináší déšť. Náhle v korunách zahlédnu pohyb. Ladný. Klouzavý. Jako let velkého dravého ptáka. Blíží se přímo k pozorovatelně. Rozeznávám dlouhé ruce. Jakoby se ani nedotýkaly větví. Tiše klouže vzduchem. Během pár vteřin je na dosah. Výhled mi zakryje střecha krytu. Pak se objeví na druhé straně. Sedne si na větev a otočí se. Samička gibbona se na mě upřeně podívá. „Jestli to stihneš, jsem tvoje!“ Stihnu třikrát zmáčknout spoušť, pak zmizí někde mezi nebem a zemí.
Občas se nad kempem objevili hulmani kaštanoví. Někdy proběhli, jindy zůstali přes noc na některém z vysokých stromů kolem Jamaludinu. Procházel jsem stezkami nebo jen celé dny seděl v kempu, když přišly deště. Koukal jsem, jak se z říčky Bugis stává řeka. Čekal jsem na nosiče se zásobami, když k jídlu zbyla už jen rýže. Snad v těch chvílích, kdy se naftový generátor zakuckal a kemp přikryl soumrak, bloudily kolem přízraky stvořené obrazotvorností domorodců. Kdo přichází se soumrakem „Opravdu je našli všechny roztrhané! I toho psa! Jen jeden přežil, protože na sebe převrátil loďku. Stalo se to kousek odsud,“ vypráví bratranec Standova lodivoda Aliho. Příběh o rybářích zavražděných démony v podobě krásných žen snad vzbudí úsměv. V malé chatrči se ale nikdo nesmál. Všichni se tak trochu vmáčkli do sebe a ztišili hlas.
„V té místnosti v Jamaludinu, jak spí Stan, taky žije démon.“
„Já ještě žádného neviděl,“ pokrčí Standa rameny. Žádný z místních ale v té místnosti spát nechce. Při pobytu v džungli se člověk musí před démony chránit. Mytí nádobí v potoce za soumraku nebo pečení ryby je může přilákat. Objeví se ve zvířecí podobě a rozsápou nešťastníka, který zapomněl na pravidla. „A jak to, že toho démona, co žije v Jamaludinu, ještě nikdo neviděl?“ pokládám v tmavé místnosti hloupou otázku.
„Nikdo přece nechce vidět démona. Ale vidět ho můžeš!“ šeptá jeden z rybářů. „Stačí hodit pár zrnek kávy do ohně. Pražená káva démona přiláká. Ale nedělal bych to. Na to musíš mít velikou odvahu!“
„A co mám dělat, když se objeví?“ nejsem spokojený s jednou hloupou otázkou a čmárám si ty praktické rady k přežití v divočině do notesu. „Musíš mít do ruda rozpálenou mačetu a zapíchnout ji do země!“
V bornejském pralese jsem naštěstí na démony nenarazil. Snažil jsem se nemýt nádobí. Bohužel se mi vyhnul i hulman běločelý. Čekala mě ale ještě cesta do mangrovů za kahau nosatým. Dozvěděl jsem se, kdo je tuyul, babi nyepet i strašná kuyang. To už je ale jiný příběh.
ČEŠI NA BORNEU
● V roce 2006 se skupině českých vědců pod vedením primátologa Stanislava Lhoty, kteří se v rámci výzkumné expedice Frontata vypravili na Borneo, povedl opravdu vydařený kousek. Jako jediní na světě pořídili fotografie do té doby nikdy nezachyceného primáta hulmana běločelého. Jeho přezdívka „šedý duch pralesa“ napovídá, jak těžké je tohoto tvora zachytit.
● Kromě toho vědci zmapovali území Balikpapanského zálivu. Ukázalo se, že jde o území jedinečné svou faunou a flórou. Mangrovy, lesní porosty vystupující z mísící se mořské a sladké vody, poskytují útočiště mnoha ohroženým živočišným druhům.
● Projekt Sungai Wain Zoo Ústí nad Labem navazuje na úspěšnou expedici Frontata. Jeho cílem je vydobýt pro území při pobřeží zmíněného zálivu statut rezervace a ochránit ho tak pro další generace navzdory obchodním zájmům těžařských společností.
● Více na www.zoousti.cz, o expedici psal i magazín KOKTEJL.
rady na cestu
● Občané České republiky mohou získat vízum na 30 dní za částku 25 US dolarů po příletu na kterékoliv indonéské mezinárodní letiště nebo po připlutí do mezinárodního přístavu. Mohou také získat sedmidenní krátkodobé vízum za 10 US dolarů. Více na www.indonesia.cz.
● Průměrná vlhkosvzduchu v Indonésii se pohybuje mezi 70–100 procenty. Takové prostředí dokáže fototechniku poškodit. Chraňte ji prostřednictvím lapačů vlhkosti. Ochranu také poskytují speciální fotografické deštníky, měkká pouzdra, pláštěnky či podvodní pouzdra.
● Připravte se, že v deštných pralesích Bornea na vás čeká kvantum pijavic. Pomoct mohou návleky přes boty nastříkané repelentem.
Petr Slavík
Specializuje se na fotografování zvířat. Je autorem publikace Divoká srdce, jež zachycuje jejich život v zajetí. Jeho láskou je ale především fotografie divoké přírody. V prestižní fotografické soutěži Wildlife Photographer of the Year 2007 se čtyři z jeho snímků probojovaly do semifinále ve třech kategoriích. Je s fotografem Václavem Šilhou autorem publikace Divoká planeta.Plyšák i zabijákZpracovala Barbora Literová Pro Eskymáky je medvěd učitelem. V nehostinné polární krajině, kde člověk bojuje o přežití každý den, je on dokonalý lovec. Silný, trpělivý, moudrý i mazaný. To od něj Eskymáci odkoukali triky, jak ulovit tuleně nebo jak si postavit iglú. Právě jejich přístřešek má mnoho společného s „porodním“ doupětem medvědice. Jako u většiny šelem i medvěd je obestřen řadou mýtů.
Mnoho lidí ho považuje za roztomilého huňatého tvora, který v zimě spí, a když zrovna bdí, živí se medem. Jenže takový grizzly rozhodně není žádný medvídek Pú. Medvědi jsou šelmy a na rozdíl od ostatních predátorů postrádají obličejovou mimiku. V mytologii medvěd symbolizuje znovuzrození. V antice lidé věřili, že se medvědi rodí bez jakékoli podoby a že ji vytváří až jejich matka lízáním čenichu mláděte. Tak vzniká z chaosu řád.
●●● Bohyně lovu Artemis učinila z medvěda posvátné zvíře. Souhvězdí Ursa maior (Velkou medvědici) ztotožňovali staří Řekové i Hindové s medvědem. V hindských pověstech je toto souhvězdí zdrojem vesmírné energie. Germánští bojovníci považovali medvědy za své duchovní ochránce. Ve skandinávských mýtech vzbuzovali děs válečníci berserkové, protože chodili do bitev oděni do medvědích kůží, aby byli nedotknutelní mečem a ohněm. Pro středověké křesťany byl medvěd naprostý opak – kruté a zlé zvíře spolčené s ďáblem.
●●● Medvědi patří do čeledi medvědovitých. Na Zemi se jich dnes vyskytuje sedm druhů. Území Evropy, Asie a Severní Ameriky obývá několik poddruhů medvěda hnědého. V západní a střední části USA žije jeden z nich, grizzly. Jméno si vysloužil svou našedlou srstí, v angličtině grizzled. Na Aljašce zase najdeme největšího zástupce medvěda hnědého. Nejmohutnějším poddruhem je kodiak. Může vážit až 780 kilogramů a měřit i tři metry. Medvěd baribal obývá Severní Ameriku a Mexiko. Je téměř vegetarián, ale nepohrdne ani červy a larvami hmyzu, je velmi přizpůsobivý svému prostředí. Nezřídka vniká do lidských příbytků, aby si odnesl nějaký potravinový lup. V Jižní Americe se vyskytuje medvěd brýlatý. Medvěd lední žije v polárních končinách severní polokoule. Baribalovi velmi podobný je medvěd ušatý. Vyskytuje se ve východní, jižní a jihovýchodní Asii. Domorodci ho loví zvláště pro jeho žlučník, který pak používají hlavně jako léčivo. V jižní Asii se objevuje medvěd pyskatý, medvěd malajský pochází z pralesů zadní Indie a jihovýchodní Asie.
●●●
Malajský druh žije v tropických oblastech. Klimatu je přizpůsobena i jeho srst, která je velmi krátká, barvy černé až šedé nebo rezavé. Má podsadité tělo podobné postavě psa. Proto mu domorodci říkají i psí medvěd.
Je všežravec, živí se ovocem, medem, různými rostlinami, vejci, malými savci, larvami. Dokáže vypláznout jazyk až do vzdálenosti 25 centimetrů. Tuto techniku využívá při vybírání larev, medu a jiné potravy z úzkých škvír. Tento medvěd také zdatně šplhá po stromech. Pomáhají mu přitom dlouhé zahnuté drápy a zuby. Je nejmenším medvědem s nejkratší srstí. Když ho napadne predátor, volná kůže kolem krku mu umožňuje otočit hlavu a bojovat.
Medvěd na plátně
● Jeden z nejkrásnějších filmů o zvířatech Medvěd se pokusil nahlédnout do medvědí duše. Kultovní francouzský režisér Jean-Jacques Annaud za něj získal Ceasara a nominaci na Oscara za nejlepší střih. Film vychází z knihy J. O. Curwooda Král šedých medvědů, autor se v románu snažil vykreslit život medvědů grizzly z pohledu lovce. Annaud prostřednictvím obrazu převyprávěl dojemný příběh o osiřelém medvíděti a jeho velkém medvědím ochránci. Natáčení bylo náročné, předcházely mu čtyři roky příprav. Oříškem bylo zejména najít vycvičené medvědy: v roli mláděte se vystřídalo celkem 14 medvíďat, zatímco o post dospělého jedince se dělili pouze dva medvědi z ostrova Kodiak.
● Z více jak 300 000 metrů filmového záznamu kameramana Philippe Rousselota byla nakonec použita jen jedna setina. Vzhledem k rozpočtu se nemohlo natáčet v původním dějišti – v Kanadě, náhradou se staly italské Dolomity. Do nadmořské výšky 2500 metrů se veškerý materiál i početný stopadesátičlenný štáb dopravoval vrtulníkem.
● Animované snové sekvence jsou dílem českého tvůrce Břetislava Pojara. ● Ničení lesů a lidské zásahy do přírody ohrožují medvědy na celém světě. „Naše soucítění i umění mohou přispět k jejich ochraně,“ praví závěrečný titulek filmu.
