Na severu Nigérie se dodnes dělí o moc politici a feudální panovníci. Navzájem si nepřekážejí, právě naopak. Jen díky vlivu emírů mohou vedle sebe žít různorodé skupiny obyvatelstva.
Periferie Sahary – tak se někdy mluví o severu Nigérie. Zatímco tropickými pralesy pokrytý jih těží z bohatých nalezišť ropy, o mnoho chudší sever pokrývají nekonečné savany a polopouště. Oblast tíhne k Sahaře a tradicím, dodnes se tu udržela starodávná řemesla, k vidění jsou i tisíce let staré historické památky. Subsaharské národy Hausů a Fulbů zná málokdo, přitom žijí na území velkém jako třetina Evropy. Dodnes funguje feudální systém vlády emírů, nezdá se ale, že by to někomu příliš vadilo. Jen svět o tento kout země příliš zájem nejeví.
Padesátistupňové horko přibíjí k zemi, cítím, jak rozpálená zem deformuje podrážky nových sportovních bot. Zvědavost je ale silnější než únava. Šplhám na vrcholek Bamle, který není vyšší než Kunětická hora u Pardubic. Měly by tu být pozůstatky po dávné těžbě kovových rud. Bum! Zazní výstřel a tělem projede vlna úleku, v této části Afriky rozhodně není bezpečno a našponované nervy dělají své. Přikrčím se a čekám další střelbu. Lupiči, nebo snad povstalci? Setkání se žádnou z těchto skupin by nebylo příjemné. Lapkové jsou proslulí svou krutostí a zfanatizovaní islamisté ze skupiny Boko Haram se zase poslední dobou až příliš inspirovali akcemi kolegů na Středním východě. Jako pozorovatel Evropské unie mám přece policejní ochranku! Chvilku přemýšlím co dělat, a pak se škrábu přeci jenom dál na vrchol. Tam zjišťuji, že příčinou je právě ona ochranka: „Když vylezeš na horu, musíš vypálit ránu, taková je tradice,“ směje se policista Sání. „Žádný strach, tady na zapadlém venkově nic nehrozí,“ uklidňuje mě. Přichází tak na řadu pohled po okolí. Rovina a zase rovina, nekonečné plochy savany vytvářejí dojem, že kdesi v dáli je les. Ale zdání klame.
Marně hledáme pozůstatky po těžbě. Místo toho nacházíme destičku s logem americké těžařské společnosti se zmínkou, že před deseti lety tu proběhl geologický průzkum. „Prý nic nenašli,“ komentuje to obyvatel nedaleké vesnice, který se u nás náhle zjevil, „ale oni si to určitě jen šetří, až těžba bude víc vynášet.“ Všeobecná podezíravost vůči Západu zapustila kořeny i tady. Nigerijský stát Katsina se prý může stát místním Kuvajtem, kdyby hospodařil sám, říkají zdejší lidé a jedním dechem dodávají, že velké peníze přitáhly i teroristy, s nimiž se sever země potýká. Při útocích zemřely jen letos desítky lidí.
Hadí studna arabského prince
Bamle bylo centrem řemesel v oblasti, kde dnes žijí subsaharské národy Hausů a Fulbů. Zdejší dva kopce byly před sto lety obsypány kutači železné rudy, která se tu i primitivní metodou zpracovávala. Jenže dnes se výrobky ze železa kupují v obchodech a starobylá technologie se v praxi nepoužívá. Do Daury je to z Bamle asi 50 kilometrů. Nejdříve jedeme savanou s nezbytným zapadáním do písku, poslední část cesty vede po perfektní asfaltové silnici. Daura je městečko na úplném severu Nigérie a je kolébkou civilizace staršího z místních národů – Hausů.
Pověsti se zmiňují o události ze 4. či 7. století (prameny se různí), kdy se rozpadala římská říše a čile běžel transsaharský obchod. Právě Daura a dnešní provinční centrum Katsina byly důležitou spojnicí ze západní Afriky směrem na sever, odtud vedly stezky do Tripolisu i Káhiry. Z Egypta tehdy doputoval princ Badžadžída. Když chtěl vodu pro svého koně, dozvěděl se, že ve studni se usadil obrovský had, ze kterého mají všichni panický strach. Kromě nádoby na vodu si vzal i nůž a potvoře ušmikl hlavu. Následovala odměna v podobě svatby s místní královnou Magadžídou. Jejich děti se pak rozjely po okolí a založily uskupení států obývaných Hausy, které vydrželo prakticky až do nájezdu kočovných Fulbů v 19. století. Existenci země Hausů ukončili Britové. Pozitivní stránkou jejich kolonizace byla smířlivá politika vůči všem národům i náboženstvím. Díky tomu Fulbové dnes do značné míry s Hausy splynuli.
Pod vládou emíra
Studnu kryje malý domek a klíč má na starosti strážce Jazzíd. Jeho bezprostředním nadřízeným je správce emírského paláce, nad ním pak stojí místní vládce – emír. V Dauře stejně jako v jiných oblastech na severu Nigérie, sousedního Nigeru či v Mali se dodnes udržel feudální systém, který funguje paralelně se státními úřady. Emírský palác je bezkonkurenčně nejstarší budovou ve městě. Je z pálených cihel, má oblé tvary tradiční muslimské architektury a pozornost upoutá pestrobarevným nátěrem. U brány stojí stráž v křiklavě pestrém oranžovém úboru, další strážní hlídají u vchodu do samotného paláce. Muži ostrahy nedostávají plný plat a počítá se s tím, že budou žebrat, což hosty někdy mírně udivuje.
„Počkejte, než vás jeho výsost přijme,“ vítá předem ohlášené návštěvníky emírův tajemník. Po půlhodině smíme dovnitř, evropští volební pozorovatelé jsou vzácná návštěva. Následuje výjev jako z pohádky: prostorná místnost, za dlouhým kobercem trůní emír, nalevo a napravo tajemní rádci. V plénu na druhé straně místnosti pak místní televize a další přihlížející. Obrázek trochu narušuje velká televizní obrazovka a DVD a představit se musíme do mikrofonu. Jinak vše probíhá podle feudální etikety. Emírovi se patří uklonit a oslovovat ho Vaše Výsosti. Monarcha se tváří spokojeně a nakonec blahosklonně pokyne, smíme si prohlédnout palác.
V minulosti tady zasedali vládcové sedmi států země Hausů. Dvakrát až třikrát do roka napakovali velbloudí karavanu a vyrazili na namáhavou cestu. Dnešní emíři se přesunují v bytelných džípech s tmavými skly. Dopřávají si kvalitní vzdělání na univerzitách v Egyptě či Británii a pravidelně cestují na Západ. Kromě toho udržuje katsinský emír zvěřinec, srovnatelný s malou zoo, a taky stádo plnokrevníků, s nimiž každý pátek odpoledne hrají jeho dvořané pólo. Nehledě na archaické zvyklosti však zůstává emír respektovanou postavou a jeho slovo má mezi lidmi větší váhu než slovo guvernérovo. Dá se říci, že právě díky emírům nesklouzly vášně mezi křesťanskou a muslimskou populací dál než k občasným potyčkám.
Islám zvítězí
Města na severu Nigérie připomínají víc než Afriku orientální bazar. Množství motocyklů se i s posádkami v tradičních úborech proplétá mezi krámky se vším možným. Prodávají se mimo jiné i pečené kobylky nebo rozemletý hadí prášek na neduhy, nikde naopak nedostanete ani kapku alkoholu. Platí muslimské právo šaríja, jedna z věcí, které si před několika lety vymohli příznivci konzervativního islámu.
Mimo světské tak fungují i šaríjátské soudy a strany se nejprve musejí dohodnout, kde chtějí při řešit. Muslimské populace přibývá a z úst bezpečnostních expertů znějí názory, že právě Nigérie spolu s Mali a Nigerem může být budoucím ohniskem vážného konfliktu. „Islám je naše budoucnost,“ říká lídr organizace Islámská jednota Musa Jakoba. Jeho spolek funguje jako volná síť lidí, má na 10 milionů členů a prosazuje „návrat k tradičním muslimským hodnotám“. Navštěvujeme ho několikrát, poslední schůzka se odehrává v jeho domě, který střeží ochranka vyzbrojená železnými tyčemi. „Jaká akce, taková reakce,“ objasňuje to Musa s tím, že prý jde o odpověď na pokus o jeho zadržení ze strany místní tajné služby SSS. Musa sice neskrývá svoje ideje šíření islámu, popírá však, že by se jich snažil dosáhnout násilím či podporoval teroristy. Faktem ale je, že násilí občas propukne, zvláště po volbách a zfanatizovaný dav pak koná velmi rychle. Mačety, zabíjení a vypalování pak patří k běžnému koloritu, stejně jako pumové atentáty. „Čemu se divíte?“ ptá se Ibrahim, když na nedělní mši v kostele neskrýváme překvapení z bezpečnostního rentgenu hned u vchodu. Křesťanské menšiny se cítí ohroženy: „Když se něco stane, kdo nás ochrání? Policie těžko, to jsou jejich lidi,“ rozčiluje se Ibrahim, proč si jeho společenství zřídilo neoficiální domobranu. Střety mezi křesťany a muslimy jsou tak staré, jak dlouho tu obě komunity existují vedle sebe. Situace ale není tak napjatá, jako ve střední Nigérii, kde jsou obě strany zastoupeny zhruba půl na půl a navzájem se provokují. A policii se trochu křivdí, sami jsme se přesvědčili, že při povolebních pogromech v Dauře jezdily hlídky po městě a odvážely křesťanské rodiny do bezpečí na stanici.
Velbloudi a trhy bez hranic
I když se to oficiálně nesmí, místní křižují hranici, kde se jim zamane, a pohraniční patroly nad tím přivírají oči. Bez této tolerance by ani nemohl fungovat jibijský trh, ohromný bazar, který zaujímá plochu o rozloze asi jako pražské Výstaviště. Prodejců bývá k deseti tisícům, návštěvníků několikrát tolik. „Zničte Ameriku, než nás všechny zahubí!“ ozývá se z dobytčího sektoru. Těžko říct proč, ale právě pasáčci ovcí jsou ve svých názorech obzvlášť zarputilí. Jako každý bazar je i ten zdejší rozdělen na sekce: dobytek, potraviny, výrobky z kovu, dřeva či hlíny… Nechybí ani několik mešit a četné obchůdky s občerstvením. Na tržišti se činí řezbáři, tkalci nebo výrobci velkých a těžkých klobouků používaných pastevci, které spolehlivě chrání před úpalem. Jen hrnčíři se drží dál. Potřebují prostor pro jámy, kde vypalují hotové nádoby.
„Trh je i společenskou záležitostí,“ odpovídá místní obchodník Abdulazíz na otázku, proč zdejší bazar ještě nepřeválcovaly levnější výrobky z Asie. Je mu čtyřicet a je starostou vesnice pět kilometrů odsud. Místní se tu živí farmařením a chovem velbloudů, obec má tři společné studny, mešitu a platí si i svého strážce. Ten je pro nás bezkonkurenčně nejzajímavější figurou, v turbanu, oblečen ve středověkých hadrech a vyzbrojen mečem! „Strážníky máme od pradávna a naši lidé si na nich zakládají, zkazky si předávají z generace na generaci,“ říká Abdulazíz. „Tradice je prostě tradice.“
