“Vídeňské ulice jsou dlážděny kulturou, zatímco v jiných městech asfaltem.” – Karl Kraus
Máte chuť kráčet po stopách okázalé minulosti? Navštivte Vídeň v jejím “pátém ročním období”, v době, kdy je nejkrásnější – v době bálů. Od prosince do května tu pořádají přes 200 plesů: císařský bál, ples v opeře, ples advokátů, lékařů, chemiků, ples tisku, dětí, Afričanů, a dokonce naháčů… Každý si najde ples, který by mu byl po chuti: existují plesy pro každý věk a každý styl. Na ples lovců (a těch je v Rakousku hodně) je nutné přijít v loveckém obleku: muži nosí tradiční zelený nebo tmavě hnědý oblek s klopou a s kravatou, ženy si vezmou dirndl.
ULICE DLÁŽDĚNÉ KULTUROU
Vídeň si ponechala atributy hlavního města obrovské habsburské říše, která do roku 1918 čítala 50 milionů obyvatel různých národností. Byla známým střediskem hudby, a to hlavně od první třetiny XVIII. století do první poloviny XX. století, od doby Haydna po Webera. Byla neuvěřitelnou galerií tvůrců, působících v rakouském hlavním městě – Gluck, Haydn, Mozart, Beethoven, Schubert, Bruckner, Brahms, Mahler, Wolf, Strauss, Schönberg, Berg, Weber a mnoho dalších méně známých.
I dnes ve světle křišťálových lustrů září v barokních palácích naleštěné parkety, fraky a večerní šaty z pavučiny. Sissi a František Josef, kteří kdysi mívali ve zvyku otvírat velké bály, jsou v srdcích Vídeňáků, když tančí podle taktu krále valčíků Johanna Strausse, jenž odložil svou taktovku před sto lety. Ve Vídni se chodí na plesy se stejnou samozřejmostí jako do kaváren. Patří to k témuž životnímu stylu. Celé hodiny vydrží Vídeňáci strávit čtením časopisů nad šálkem café melange a večer se nastrojí do gala a jdou do divadla nebo na ples. Není to přehnané, je to pouze rafinované.
Do tanečních škol se hrnou hlavně mladí. Scházejí se jednou nebo dvakrát týdně a všichni opakují donekonečna taneční figury se stejnou ambicí – být vybrán mezi ty nejlepší, kteří budou mít tu nesmírnou čest otevřít jeden z nejreprezentativnějších vídeňských plesů…
CÍSAŘSKÝ BÁL
V plesové sezoně Vídeň znovu nachází svou někdejší slávu. Poslední den v roce začíná císařský bál plesovou sezonu a předává novému roku patinu minulosti. Tři tisíce privilegovaných zaplní noc před novým rokem salony císařského paláce Hofburg. O půlnoci po úchvatné večeři popřejí dva herci v kostýmech Franze Josefa a Sissi v pěti jazycích šťastný nový rok. Je to signál, po němž orchestr spustí “Na krásném modrém Dunaji”. Tanečníci ve fraku a v dlouhých šatech se proplétají a klouzají po parketách.
Císařského bálu se účastní hodně cizinců. Vídeňáci raději tráví konec roku v rodinném kruhu, popíjejí tradiční “bowli”, která se podobá “sangríe”. O půlnoci se sejdou s přáteli před katedrálou na náměstí svatého Štěpána, aby se objali a společně si poslechli “Pummerin”, jak s něhou nazývají chrámový zvon.
OPERA JE DUŠÍ VÍDNĚ
 ples v opeře |
Nejvelkolepější ples je ples v opeře, i když si někteří zasvěcení myslí, že mu bál filharmonie v budově Musikvereinu nemá co závidět.
Mají tu schůzku všechny velké šlechtické rodiny z Rakouska a z celé Evropy. Příprava plesu trvá celý rok, tanečníci a organizátoři zkouší plné tři dny a sál je vyzdoben 20 000 karafiáty. Televizní společnosti na celém světě přenášejí tuto světovou a mondénní událost. Kritikové mají oči a uši nastražené, aby prověřili každý detail. Vstupenka stojí 2400 šilinků a lóže pro čtyři osoby od 80 000 do 160 000… Pro takovou tradici není žádná cena přehnaná.
Říká se, že Dvorní opera, kterou inauguroval Franz Josef v roce 1869, je duší Vídně. Přesto, když byla stavba dokončena, řekl císař rozzlobeně: “To je strašné, vypadá jako želva.” Ples, který se tu koná nejčastěji v polovině února, je apotheosou nejlepších žáků tanečních škol. Sto osmdesát šest párů převážně z Vídně a několik mladých cizinců opakuje dlouze polonézu, tradiční tanec, který byl poprvé uveden na císařský dvůr v XVII. století. Důstojně postupují, proplétají se a nakonec tančí valčík doprava na ledově se lesknoucích parketách. Jakmile je vyslovena rituální věta “Alles walzen” (Všichni tančí valčík), zaplaví sál všichni hosté večera.
LÉČBA VALČÍKEM
Už téměř dvě století je ve Vídni valčík pevně zakotven v tradici a v kultuře. Slovo samo pochází z poloviny XVIII. století. Valčík se vyvinul z tříčtvrtečního tance “ländler”. Je mnohem souvislejší než menuet a nejprve si ho oblíbila aristokracie a teprve potom buržoazie. Díky Vídeňskému kongresu v roce 1814 zaplavilo valčíkové nadšení a obliba Johanna Strausse Evropu. Dnes je valčík vídeňskou institucí a nesporně jedním z fenoménů přitahujících turisty.
Vídeňáci navštěvují taneční školy od útlého věku. Nejlepší reputaci má věhlasná škola Thomase Elmayera, nejelegantnějšího a bezesporu nejsympatičtějšího Vídeňáka. Školu založil jeho dědeček, poručík Willy Elmayer, profesor jezdectví regimentu dragounů císaře Františka I. Nachází se jen “dva taneční kroky” od císařského paláce. Mládež se tam schází v neděli. Chlapci si obléknou bílé rukavice a těší se, až sevřou v náručí své tanečnice. Všichni se podřizují příkazům tanečního mistra a valčík napravo a nalevo unáší sál.
Ovšem žádné sektářství: učí se i rock a paso doble. “Nejlepší tanečníci musí pravidelně trénovat tři roky, aby měli naději otevřít velký bál,” svěřuje se Thomas Elmayer, autor knihy o dobrém chování, který mezi tanečními hodinami navštěvuje vězení, kde učí vězně dobrým manýrům a chuti do spořádaného života. Vrozený mistr ceremonií stále odmítá tančit se svými žákyněmi nebo jejich matkami, aby se vyhnul žárlivosti. Ve Vídni otvírá valčík i dveře do dobré společnosti. Právě v taneční škole Elmayer navázal kancléř Franz Vranitzky, syn řidiče tramvaje, potřebné známosti a vstoupil do světa aristokracie. Tanec má i terapeutické vlastnosti, Maria a Heinz Mundsteinovi by o nich mohli dlouze vyprávět. Řídí taneční školu pro psychicky a fyzicky postižené, kteří čekají netrpělivě vždy celý týden na cennou taneční hodinu uvolnění. Lékaři jsou nadšeni. Tanec léčí.
