Palestina a Izrael jsou už dva roky znovu ve válce. Násilí se tu stalo každodenní realitou. Obě strany mluví jen o odvetě, nenávist roste každým dnem a mrtvé pěšáky na obou stranách snad už ani nelze spočítat. Kdo ví, komu to prospívá… V lednových parlamentních volbách v Izraeli opět zvítězila Šaronova strana Likud. Šaron je odvěký nepřítel Palestinců. Výsledky voleb tedy politickou situaci v zemi příliš nezmění. Ostatně volby znovu provázely násilnosti. Při přestřelkách v Džanínu na Západním břehu Jordánu zahynuli čtyři Palestinci, další tři při výbuchu v Gaze. Krátce předtím si sebevražedný útok v Tel Avivu vyžádal 23 izraelských obětí…
ŽIDOVŠTÍ OSADNÍCI
Evita ze sídliště Psagot s výhledem na palestinský Rámalláh se nechce stát bezmocnou obětí. Je jí 42 let a má osm dětí, terasu musí mít obloženou pytli: „Izrael je nebezpečná země. Arabové chtějí, abychom odešli, chtějí celý Izrael. Když proti nim použijeme sílu, sesype se na nás celý svět. A přitom Arabové na nás útočí, zabíjejí nás a my se ve vlastní zemi nemůžeme chránit.“
Evita patří k tzv. židovským osadníkům, tedy lidem, kteří se po vítězné válce roku 1967 přestěhovali na Západní břeh Jordánu a založili tam sídliště. Na území, které by se mělo stát palestinským státem, dnes žije několik set tisíc vytrvalců. Často jsou nábožně založení, jako Evita. Doma mě uvítala s hlavou pokrytou kloboukem. Jsem sice žena, ale cizí. Také nejsem Židovka, proto nelibě nesla, když jsem se dotýkala jejích dětí. Žije uzavřená do svého bytu, v sídlišti podobném pevnosti.
Osady jsou jedna jako druhá. Domy většinou z panelů, přimknuté jeden k druhému – vždy na kopci, obehnané zdí a ostnatým drátem, střežené armádou. Staly se oblíbeným cílem palestinských útočníků.
„Už jsme tady osmnáct let. Nebylo tady nic, jen kopec porostlý trávou. Měli jsme skutečně dobré časy, klidné vztahy s Araby, žili jsme svůj život, oni také. Je tu pěkná příroda a Jeruzalém kousek cesty.“
„Proč jste sem přišli?“
„Protože věříme, že území, které Židé zabydlí, se stane součástí Izraele, a území, na kterém žijí Arabové, bude patřit Arabům. Je důležité mít židovský stát a je důležité, aby si Arabové nepřisvojili celý Izrael.“
Evita věřila, že Izrael nevyčerpal ještě všechny možnosti: „Může zastavit zásobování Gazy, může jim vypnout elektřinu, zavřít vodu. Když budou vidět, že jde do tuhého, tak toho nechají.“
Ale co bude dál? Mohou Židé a Arabové žít spolu?
„Právě! Jak mohou dva národy vedle sebe fungovat na tak maličkém území, jako je naše? Přitom je tolik arabských zemí. Proč neodejdou do jedné z nich, proč musí chtít právě tu naši?“
MAHMUD BYDLÍ V GAZE
Autonomní pásmo Gaza je úzký přelidněný pás země u břehů Středozemního moře. Třicet procent území tvoří židovské osady, ve kterých ale povětšinou lidé nebydlí, jen dojíždějí na plantáže.
V Gaze je zima, tma, válka, zničené domy, nemocnice plné raněných. Právě vládne relativní klid, přesto se dovnitř a ven dostanou pouze cizinci, také já. V Gaze mám kamaráda Mahmuda, kdysi studoval v Praze, umí česky. V Praze také potkal svou ženu, Palestinku. Ta už česky neumí, nechodí do práce, sedí doma a stará se o děti.
Mahmud a jeho čtyři bratři patří k těm šťastlivcům, kteří mají práci a výdělek. Postavili si dům – velký, z betonu, s kamennými dlaždicemi. V zimě spoléhají na elektrická kamínka a teplou vodu z bojleru. Ale většinu času je Gaza bez proudu a dům připomíná ledovou kobku. Ženy jsou navlečené do svetrů a bund, zachumlané do šátků. Venku leje, od moře fičí ledový vítr. Mrzneme. K obědu jsou nudle, druhý den zase nudlový nákyp. Žádné maso, jen trochu zeleniny. Všechno je drahé.
„Dřív jsme obchodovali s arabskými zeměmi, teď jsou všechny dodávky přerušené. Jídlo a zboží dovážíme z Izraele.“
„Ovoce a zeleninu máte přece svoje?“
„Měli jsme, ale Gaza je každou chvíli rozdělená na tři části. Izraelské tanky hlídají přístupové cesty, lidé nemohou ke své půdě.“
Před několika dny zaútočili Izraelci na jeden z místních uprchlických táborů. Odveta za útok radikálů, kteří se prý mstili za vraždu svého vůdce.
Lidé bez přístřeší bydlí pod stanem. Ženy si přitápěly plynovým vařičem, založily požár a se svými dětmi uhořely. Šestiletá Mahmudova dcerka Aja se ve škole naučila básničku na jejich počest.
Aja se podařila, je hezká a nadaná. Číst a psát se naučila už doma, teď začíná mluvit anglicky. Chce, aby ji matka zkoušela, ale ta anglicky neumí. Aja brečí, když nemůže do školy. Nenávidí prázdniny, těch je pomalu víc než učebních dnů.
V přeplněném místním kulturním domě se koná shromáždění na památku „mučedníků“, tedy všech občanů Gazy, kteří při této intifádě – lidovém povstání – přišli o život. Pozůstalí sedí vpředu, muži a ženy zvlášť. Mezi účinkujícími je mnoho dětí. Chlapec, asi dvanáctiletý, zpívá. Má skutečně krásný hlas. Mahmud mi překládá text písně:
„Jsem Palestinec a budu chránit svou zem. Proti bombám se budu bránit kamenem a nožem. Položím svůj život za svobodu. Když se mě budou ptát, kdo jsem, odpovím, jsem Palestinec.“ Lidé hlasitě vzlykají, někdo mává velkým praporem.
Fotografie zemřelých jsou vyvěšeny všude. Někdy jsou kolorované, jindy obrysově otisknuté jako razítka, ale je tu i mnoho malovaných portrétů, bezpochyby díla místních naivistů. Každé palestinské město má své obrázky.
V poloprázdné restauraci kulturního domu čekám na poslance, který mi slíbil rozhovor. Dvě vystrojené dívenky mě přijdou obřadně pozdravit a předat dáreček. Do staniolu zabalily sušenky a kus koláče: „Welcome to Gaza.“
Poslanec mluví o nové možné strategii intifády: neútočit na civilisty, jen na vojáky a na osadníky. „Odsuzujeme sebevražedné útoky, ale při každé izraelské akci roste vliv radikálů a počet sebevrahů.“
„Kdy už konečně budete mít volby?“
„Jak chcete pořádat volby v obklíčení? Nemůžeme se volně přemisťovat ani po Gaze. Parlament se už celé měsíce nesešel.“
Proniknout do Betléma na Západním břehu Jordánu bylo ještě složitější než do Gazy. Taxikář, izraelský Arab z Jeruzaléma, tam nesmí a ani po tom netouží. Zato vozí lidi, kteří se z Betléma pašují do východní části města: „V Jeruzalémě mají práci, musí živit rodinu. Betlém je většinou zavřený, tak si našli cestičky skrz olivové háje. Přeběhnou a my na ně čekáme tady u té zdi.“
„Je to nebezpečné?“
„Ovšem že ano, celá ta oblast je riziková. Já raději sedím v autě a nevystupuji, abych nebyl nikomu za terč.“
V betlémském chrámu Zrození vyzváněly zvony. Byla sobota pátého ledna a Betlém se chystal, ještě jednou, oslavit zrození Krista, tentokrát podle pravoslavného kalendáře. Velké nedělní mše se měla zúčastnit ruská parlamentní delegace, opět bez Arafata, který nesměl z Rámalláhu.
Byla sobota, den, kdy se nakupuje, staré město plné žen ve vyšívaných krojích. Přijely ze sousedních vesnic. Na trhu zářily jasně oranžové pomeranče, k tomu květák, šalvěj a také místní vánoční cukroví – cihličky sezamu slepeného sladkou vodou a ozdobeného oříšky.
V Betlémě znám několik krajanek. Vdaly se za Palestince a žijí zde už řadu let. Dita, zdravotní sestra, nyní bez práce, vypráví, jaké to bylo, když město před měsícem obsadila izraelská armáda.
„Leželi jsme na zemi a venku to dunělo. U sousedů vlétla střela do domu a zabila chlapce, který šel právě po schodech. Ono to nejde ani popsat, ten pocit strachu a paniky. Nikdy jsem nic podobného nezažila.“
Když nemusejí, nevycházejí obyvatelé Betléma z domů. Totéž platí pro děti, žádné sportování ani návštěvy kamarádů.
„Proč tady zůstáváš?“ ptám se Dity.
„A co mám dělat? Opustit manžela, nechat ho tady?“
Mohla by odejet, kdyby chtěla. Ti ostatní však musejí zůstat. Je to jejich země a jinou nemají.
PACIFISTÉ Z GILA
Gilo je upravené zelené sídliště ve východním Jeruzalémě. Tova, dcera mých přátel, ale Gilo nenávidí. Leží v blízkosti palestinského Betléma a je stálým terčem ostřelovačů. Lidé mají terasy a okna věčně kryté pytli s pískem. „Kdybych mohla, okamžitě bych se odstěhovala,“ říká Tova, která studuje fotografii. Její bratr Yossi je učitel. Oba prošli vojenskou službou.
V Gilu žije směsice národností. Všichni jsou sice Židé, ale třeba rodiče Tovy a Yossiho jsou původem z Maďarska. Bydlí tu i orientální Židé – Sefardové – a také přistěhovalci z bývalého SSSR.
Starší manželé z Moskvy a také starousedlice z Polska vášnivě horlí pro Šarona: „Konečně tady někdo dělá pořádek.“ Yossi, který má mnoho přátel mezi izraelskými Araby, protestuje: „Pracuji s nimi. Znám mnoho lidí z palestinských území. Myslím, že není jiná cesta, než se dohodnout. Chci, aby Palestinci měli svůj stát, aby žili jako my,“ říká Yossi. Co to znamená? „Například, aby jejich studenti směli na naše univerzity, aby mohli pracovat, volně se pohybovat, a ne vegetovat jako dravá zvířata v kleci. Vždyť je to hanebné!“
Zdráhám se uvěřit: „Vy se nebojíte Palestinců? Sebevražedné útoky vás neděsí? Ty atentáty na autobusy, bomby v tržištích?“ Jsou překvapení. Patří k izraelským holubicím, snaží se podle toho chovat, zejména když mluví s cizinci a novináři. Yossi mi vysvětluje, že něco jiného jsou lidé, se kterými se domluví, a něco jiného dav.
„Bojím se jich, když jsou pohromadě,“ říká Yossi. „Pak z nich jsou nepřátelé, kteří by na mě mohli zaútočit bez ohledu na to, zda se známe, nebo ne. Ale nemohu přece stále žít ve strachu. Izrael je moje země, narodil jsem se v Jeruzalémě, nechci nikam utíkat. Strašně mi vadí, co se tady děje. Chci mír.“
A proč není mír? „Na to dostanete stovky odpovědí. Spousta lidí v Izraeli se bojí Palestinců. Nenávidí je. Cítí, že se před nimi musí chránit – vystavět zdi, posílat k nim vojáky. Vojensky jsme silnější než oni. Útočí na nás, jak to jde – terorismus, sebevražedné atentáty, před kterými není ochrany. A znovu se ptám. Co se ode mě očekává? Že je budu zabíjet? Že se odstěhuji? Osobně celou situaci vnímám jako strašně ponižující. Nechci být v roli okupanta, ani se nechci stát bezmocnou obětí.“
OBSAZENÁ ÚZEMÍ
Dílčí autonomie na území západního břehu Jordánu a v pásmu Gazy
Exekutiva: 30 členů a Rada autonomie: 88 přímo volených členů
Prezident: Jásir Arafat (předseda Organizace pro osvobození Palestiny)
Volby do rady autonomie 20. 1. 1966: Fatah 50, nezávislí 38
Uprchlíci v roce 2000: 4,025 milionů, z toho 1 570 200 v Jordánsku, 383 200 v Sýrii, 376 500 v Libanonu, 123 000 v Saúdské Arábii, 90 000 v Iráku, 40 000 v Egyptě, 35 000 v Kuvajtu, 824 600 v Gaze, 582 000 v Západním břehu Jordánu
Západní břeh Jordánu
(Judea a Samara)
1967 anektován, 1988 Jordánsko se území formálně zřeklo ve prospěch palestinského státu
Rozloha: 5633 km2, obyvatel: 1 873 476 (1997)
a 154 400 izraelských osídlenců
Jazyk: arabština, hebrejština, angličtina
Náboženství: muslimové 80 %, židé 12 %, křesťané 8 %
Města: Nábulus (100 tis.), Hebron (120 tis.), Tulkarm (34 tis.), Kalkílija (32 tis.), Jattah (31 tis.)
Gaza
Rozloha: 364 km2, z toho 42 km2 rezervováno pro izraelské usedlíky
Obyvatelé (1997): 1 022 207, z toho 963 000 Palestinců,
5700 izraelských osídlenců
Jazyk: arabština, hebrejština, angličtina
Náboženství: muslimové 99 %, křesťané 0,7 %
Města (1997): Gaza (35 tis.), Khán Júnús (123 tis.),
Džabalíja (114 tis.)
Golanské výšiny
Rozloha: 1154 km2
Obyvatelé (1998): 33 000, z toho 16 500 Drúzů, 14 400 izraelských osídlenců. 1981 anektovány
ODPŮRCI SMÍŘENÍ
Palestinské politické skupiny
DFLP – třetí největší frakce v OOP, vůdce Naif Hawatmeh, sídlo Damašek, Gaza, cíle: zničení Izraele, militantní, Arafatovi odpůrci
Fatah (Radikálové) – radikální menšina v Arafatově Fatahu, vůdce Taisir Bardini, sídlo Gaza, Předjordánsko,
cíle: zničení Izraele, zavraždění tzv. kolaborantů
Fatah (Revoluční rada) – militantní odnož Fatahu, vůdce Abú Nodal, sídlo Libanon, Libye, cíle: zničení Izraele, palestinský stát, útoky
PFLP – druhá největší frakce v OOP, vůdce George Habaš, sídlo Sýrie, cíle: marxistické, zničení Izraele, zavraždění Arafata
PLF – roztříštěná skupina OOP, vůdce Abú Abbás, sídlo Bagdád, cíle: zničení Izraele, militantní skupina, Arafatovi odpůrci
Islámsko-fundamentalistické palestinské skupiny
Hamas (Nadšení) – Hlavní odpůrce OOP, vůdce Ahmad Jasín, sídlo Gaza, Západní břeh Jordánu, cíle: zničení Izraele, teroristické útoky
Hizballáh (Strana boha) – roztříštěné skupiny, vůdce Hasan Nasralláh, sídlo jižní Libanon, cíle: zřízení božího státu, zničení Izraele
Islam. fun. sdružení – náboženské sdružení, vůdci duchovní, sídlo Gaza, Západní břeh Jordánu, cíle: zničení Izraele, islamizace Palestinců
Džihád islámí (Islámská svatá válka) – roztříštěné skupiny, vůdce Abdalláh Šámí, sídlo Gaza, jižní Libanon, cíle: zřízení božího státu, zničení Izraele
Odboj věřících – roztříštěné skupiny, vůdce Mustafa Dírání, sídlo východní Libanon, cíle: vyhnání Izraelců z Libanonu, zajetí rukojmíchŽidovští extremisté
Guš Emuním (Blok věřících) – ultranacionalistické hnutí osídlenců, vůdce Moše Levinger, sídlo Západní břeh Jordánu, cíle: radikální odpůrci míru, nepoužívají však teroru
Kach (Tak! – založil r. 1974 Rabbi Meir Kahanem – 1990 zavražděn) – ortodoxní roztříštěná skupina, vůdce Baruch Marzel, sídlo Západní břeh Jordánu, cíle: militantní odpůrci míru, v podzemí
Kahane Chai (Kahane žije) – ortodoxní, roztříštěná skupina, vůdce Benjamin Kahane, sídlo Západní břeh Jordánu, cíle: odnož Kachu, militantní odpůrci míru
Lubavičtí Chassidové – ultraortodoxní sekta, vůdce Menachem Šneerson, sídlo Jeruzalém, USA (Šneerson zemřel r. 1994, dosud nemá nástupce), cíle: proti světskému státu, za vysídlení Arabů
Moledet (Vlast) od r. 1992 zastoupen v knessetu třemi poslanci – pravicová extremistická strana, vůdce Rehavam Zeevi, sídlo Jeruzalém, cíle: požadují vysídlení všech Arabů z Palestiny
Zdroj: Lexikon zemí 2003, Fortuna Print, Praha 2002
