NAPSAL ZBYNĚK PAVLAČÍK
Kovy zná lidstvo již téměř pět tisíc let. Objeveny byly ve východní Asii a postupně se dostaly i do našich zemí. V době železné se výrobní postupy přísně tajily a tajemství přípravy kovů se uchovávala v úzkých kruzích vyvolených. Podobně je tomu i dnes.
DOBA HEFAISTOVSKÁ Jedním z historických mezníků v dějinách využívání kovu je bezesporu také rok 1981. Na sklonku léta toho roku se totiž v prostorách středověkého hradu Helfštýn uskute čnila první přehlídka prací uměleckých kovářů – Hefaiston. „Nápad se zrodil v hlavě metodičky přerovského muzea Marcely Kleckerové,“ vzpomínal vloni olomoucký kovář Jiří Jurda. „Původně jsme měli vystavovat a kovat jenom dva, ale nakonec jsme si řekli, že by nás mělo být víc. Přece tady nebudeme bóchat sami”, tak nás nakonec bylo šest.“
Dnes je tradiční Hefaiston největším setkáním uměleckých kovářů na světě a Helfštýn, nikdy nepokořená středověká pevnost, se stal mezinárodně uznávaným centrem tohoto řemesla. Ten, kdo zde jednou vystavoval, se sem údajně vždycky časem vrátí. Romantické prostředí našeho největšího hradu dokáže vykouzlit nenapodobitelnou atmosféru. Nejrozličnější mříže, vývěsní štíty, brány a další kovové artefakty by se jinde těžko vyjímaly tak jako v prostředí gotick é pevnosti. Kovařinou je ostatně prodchnut celý kraj kolem. Na nedalek ém Hostýně sídlili na přelomu nového letopočtu legendární Keltové, z jejichž dob se dochovaly šperky neobyčejně vysoké úrovně. A jen o pár kilometrů dál jižním směrem, v Brodku u Přerova, stojí světoznámá zvonařská dílna rodiny Dytrichových.
KNĚŽNA KOVÁŘŮ. Na letošní, patnáctý ročník Hefaistonu se přihlásilo přes třicet kovářů z řady zemí a v jeho průběhu přijížděli ještě další, neohlášení. Někoho snad může trochu šokovat, že mozkem setkání vyznavačů jednoho z nejmužnějších řemesel je po celých patnáct let žena. „Pokud mi říkají Kněžna kovářů, tak to beru,“ usmívá se Marcela Kleckerová. Traduje se, že po každém skončivším ročníku prohlašuje, že právě tento byl poslední, ale velmi záhy připravuje další.” Dobrým pomocníkem je databáze s údaji o více než dvou tisících kovářů z celého světa, které už Helfštýn spatřil. Hefaiston má mimo jiné blahodárný vliv na další osud hradu. V plánech rekonstrukce se konečně objevila střecha, podstatná pro zřízení stálé expozice uměleckého kovářství, v prostorách původní pekárny by měla začít fungovat kovářská mistrovská škola.
KOVÁŘSKÝ SEN. Letos byl Hefaiston poprvé třídenní. Účastníci nejprve nainstalují své výtvory, a pak se případně rozch ázejí k výhním, kde přímo před zraky návštěvníků předvádějí nejrůznější kousky. „Kovář musí přesně vědět, co chce. Není možné rozžhavit kov doběla, a potom do něj bezhlavě bušit. My se k práci nemůžeme vracet zpátky jako malíři,“ svěřuje se jeden z umělců. „Zároveň nemáme takovou volnost. Železu, byť rozžhavenému, nevnutíte cokoli. Řemeslná forma nás tak trochu svazuje. Ale nám to nevadí. Každý máme svůj kov ářský sen, který jednou chceme uskutečnit. Jaký? To se přece neprozrazuje. „ Zajímá nás, jestli je možné dneska se uměleckou kovařinou uživit. „Je to velmi těžké. Dokud neděláme pro cizinu nebo pro movité klienty, tak jsou finanční problémy. Lidé u nás byli bohužel dost dlouho vedeni ke kýči a poctivou rukodělnou práci nedovedou ocenit. Na druhou stranu – umění byla vždycky děvka,“ krčí rameny další kovář.
ŽÁR TRVÁ Zaplněná helfštýnská nádvoří jsou ozvučena zvoněním kovářských kladiv a prosycena pravým štiplavým kovářským dýmem. Při pohledu na krásu, která vzniká pod rukama těch, kteří se zde každoro čně scházejí, se nechce věřit, že by umělecké kovářství „zašlo na úbytě“. „Věříme, že bude líp. Zákazníci už začínají pomalu přibývat. Hlavně nás ale u řemesla drží přesvědčení, že pokud budeme dělat poctivou práci, něco hmatatelného po nás zůstane. I za několik stovek let,“ uvažuje kovář – nakladatel Ila Běhal, „a ta představa přece stojí za to.
