TEXT A FOTO: Martin Dlouhý
Tahle expedice pro tebe bude vlastně dovolená, takový pohodový výšlap po horách – zněla věta, kterou začala má cesta na sever. To jsem zase sežral hada, týdenní expedice byla vším ostatním, jen ne pohodovou dovolenou s procházkou.
Letadlo dosedlo na ranvej v Ålesundu a nebylo cesty zpět. Zbývalo jen přejet z letiště Vigra do centra města a připojit se k ostatním členům výpravy. Cesta vedla podmořským tunelem přes tři ostrovy, jinak se do města nelze dostat, a stála 80 korun, pro mou peněženku bohužel norských. Částku je třeba znásobit přibližně čtyřmi, abychom získali přepočet na českou cenu. Ålesund je opravdovým unikátem, leží na třech ostrovech, které jsou navzájem propojeny mosty. Od doby velkého požáru v noci z 23. na 24. ledna roku 1904, kdy lehly popelem skoro všechny domy a 10 000 obyvatel se tak ocitlo beze střechy nad hlavou, se město stalo secesní perlou Norska, a vlastně i celého světa. Díky rychlé záchranné akci a významné pomoci německého císaře Viléma II. město prakticky povstalo jako bájný fénix. Místo původních dřevěných domů bylo vystavěno z kamene a v secesním stylu, který byl zrovna v kurzu. Dnes je město největším rybářským přístavem a jedním z největších vývozců solených a sušených ryb. Na rybářskou historii odkazuje i městský znak s lodí a třemi rybami. Fakt, že mě rybí pokrmy budou provázet celou cestu, zvláště pak mléčná rybí polévka s mušlemi, mi v té době byl utajen. Ryby mám sice rád, ale až v Norsku jsem poznal své limity.
Konec srandy
Po klidné, skoro až romantické procházce městem se setkávám s celou skupinou, ke které se mám na naší cestě připojit. Jde o partu outdoorově zaměřených nadšenců z Belgie, Německa, Norska a Švédska. Českou enklávu zde tvořím já s Honzou. Po seznámení je třeba zabalit bagáž, a tak balím vybavení, složené převážně ze značek Devold a Bergans. Pevně věřím, že norská kvalita bude to pravé do norského počasí, obě značky mají tradici, Devold oblékal i Amundsena, tak bych neměl na ledovci zmrznout. S plnými batohy vyrážíme k obci Stranda, odkud již půjdeme čtyři dny pěšky horami územím Sunmoru, až do vísky Urke. Večer proběhl v duchu seznamování a ráno jsme se budili plni nadšení z cesty, která nás čeká. Během snídaně, ve skrytu duše jsem marně doufal, že nafasované jídlo bude bez ryb (nikdy bych nevěřil, že je možné udělat sušenou lososovou a krevetovou omáčku), nás navštívilo stádečko zdejších ovcí. Taková ovce je neskonale zvědavý tvor. Potom, co je přestalo bavit obíhat spacáky a žebrat nějakou část snídaně, pustily se ovce do lustrace batohů. Po odehnání drzé zvěře vyrážíme. To, že nepůjde o pohodový „dovolenkový“ výlet, nám je jasné už v půlce prvního kopce. Je období tání ledovce, a tak cesta vyznačená v mapě prostě zmizela pod vodou. Z celé pěšiny se utvořila nestabilní plocha s místy, kde se dalo zapadnout až nad kotníky. Veškeré snahy překonat tuto nečekanou překážku skončily promočením bot a některých částí oděvů. Jsme tedy nuceni udělat malou obchůzku a já si uvědomil, co znamená tak blízko a přitom daleko. Cesta se během sto padesáti metrů napojovala na ledovec, po kterém máme pokračovat. Ovšem překonat je severskou klečí v kopci, kde mi vzdálenostní a výškový metr připadal stejný, navíc s dvaceti kily na zádech, bylo peklo. S průběžnými pády a nadávkami v pěti jazycích jsme během hodiny oněch sto padesát metrů zdolali a dostali se na sníh ledovce. Přišlo druhé kolo cesty a pasáž sněhem vystřídala protivný krpál. Nevím, zda to znáte, ale lepší jít dvacet kilometrů po cestě než dva ve sněhu. My šli asi pět. Co krok, to nový zážitek, někde se proboříte do sněhu po kotník, někde po koleno, někde vůbec. Nohy vám ujíždějí a špatně držíte balanc. A aby toho nebylo málo, ještě cestou překonáváme lavinová pole. To je další bonbonek, v přeházených metrácích sněhu se dá zapadnout i po pás. Slovíčko avalanche, tedy lavina, se začalo zmiňovat častěji a častěji a všichni doufali, že žádnou nepotkáme. Po osmi hodinách se dostáváme na místo dalšího kempu. Totálně vyčerpaní, navzdory teplotě okolo pěti stupňů propocení a s promočenýma nohama, protože boty nezvládly několikakilometrový pochod sněhem. Možná proto, že nebyly od Devolda. Večer skandinávská část výpravy vařila, byla to opět místní specialita. Mléčná polévka s rybou a mušlemi. Třetí den, třetí porce, ale holt hlad je hlad.
Avalanche
Další dny probíhala cesta ve stejném duchu. V některých místech jsme slyšeli rachot, jak padaly laviny, a také jsme neustále přecházeli přes lavinová pole. Naštěstí se nám valící se sníh vyhýbal. Tedy až do posledního dne až do chvíle, kdy jsme minuli horu Slogen nabízející jeden z nejkrásnějších výhledů v Norsku. Z druhé strany než jsme šli my se zvedá přímo z fjordu Hjørundfjorden a na její vrchol vystoupalo mnoho slavných norských rodáků, včetně norské královny Sonji. S vidinou posledních pár kilometrů a návratem do letního počasí se nám šlo o něco nadšeněji. Náhle horské ticho prořízl výkřik jednoho z kamarádů: „Avaaalááánč,“ a všude se začal ozývat zlověstný hukot. Všichni jsme se podívali na horský hřeben nad námi, kde se začalo odehrávat bílé peklo. Je to neuvěřitelný pocit, pozorovat z podhledu sněhovou masu valící se s duněním vaším směrem. Adrenalin mi vyskočil na nejvyšší možnou mez, před očima se mi začal odehrávat život, a ten konec se mi vysloveně nelíbil. Jediné, co v tu chvíli slyšíte, je řev padajících metráků bílé hmoty, která s sebou bere vše, co jí přijde do cesty. Země se chvěje a člověku se třesou kolena. Nakonec vás ovane chladný vzduch tlačený lavinou, a je po všem. Měli jsme štěstí, snad při nás stál Bůh, zasáhla vyšší moc, nebo nějaký troll namířil tu sněhovou masu špatně. Stál jsem poslední v řadě, ovšem v rámci výhledu to byla řada první, snad bych mohl říct prakticky lóže. Ještě jsem si ani neuvědomil, co se stalo, když námi vyšlapaná cesta přibližně pět metrů ode mně zmizela pod příkrovem sněhu a kamení. Ano, to jsou ty chvíle, kdy se hodí říct „kurva“, nebo si dát panáka. Koukali jsme po sobě a věděli, že jsme právě prožili patrně nejsilnější zážitek celé cesty.
Rozbor situace
Poslední kilometry pod hranici ledovce jsme šli se zvláštním pocitem hrdinů. Přežili jsme něco, sice náhodou, co ale mohlo dopadnout úplně jinak. Myšlenky na permanentní rybí stravu, únavu a na tři dny v kuse v mokrých botách i oblečení byly pryč, staly se už nepodstatné. Sestup pak proběhl v pohodě. Jako mávnutím kouzelného proutku se před námi otevřelo panorama s hladinou Norang Fjordu a naším cílem, vesničkou Urke. Závěrečná noc před odjezdem zpět do Ålesundu, a potom domů. Příjemné posezení se studeným pivkem a debatou o dnech strávených v horách. Zažili jsme spaní na sněhu, permanentní vlhkost všeho na sobě, cestou necestou převážně do kopce a nakonec málem jízdu na lavině. Jsem unaven a vyčerpán. Bolí mě snad každý sval v nohou i zádech. Myslíte, že kdyby mi někdo nabídl jet znovu, že bych jel? Samozřejmě. Okamžitě a bez rozmyslu bych byl hned sbalen, protože sever je úžasný.
