Cesta se chvíli klikatí mezi zvlněnými zelenými pastvinami, chvíli proniká tunelem šťavnatého buše. Z hustého porostu stoupají bělavé chuchvalce páry, které neznalého mohou oklamat zdáním počínajícího lesního požáru, potom mě praští přes nos pronikavý zápach zkažených vajec. Následně se objeví Rotorua – nejnavštěvovanější místo Nového Zélandu.
HORKÝ VÝLET
Na světě existují jen čtyři významné oblasti s aktivní geotermální činností. Kromě Nového Zélandu jsou to ještě Island, Yellowstonský národní park v USA a Kamčatka. A proč právě v Rotorui odhaluje příroda část svých tolik ukrývaných krás a sil? Proč právě zde je tolik gejzírů, horkých pramenů, bahenních sopek, kráterů, sirných par a salnitrových teras? “Nacházíte se na jednom z nejaktivnějších zemských zlomů na světě,” odpovídá na tyto otázky informační panel geotermálního muzea ve Wairakei.
Země je zjednodušeně řečeno složena z vnitřních tekutých vrstev rozžhaveného magmatu a z pevného zemského obalu, tzv. litosféry, která zasahuje do hloubky až 100 km. Ta je rozlámaná na “kry”, jež plují po hladině magmatu. V místech jejich styku je zemská slupka nejslabší a nejvíc v pohybu. Právě na rozhraní indoaustralské a pacifické kry se kdysi vynořil z oceánu i Nový Zéland. Přímo v Rotorui nás izoluje od všezničující síly magmatu pouhých šest kilometrů!
OKNO DO HLUBIN DANTOVA PEKLA
 Wai-o-tapu je nejbarevnější vulkanickou oblastí Nového Zélandu. Minerální usazeniny vytvářejí neuvěřitelné mozaiky vzorů a barev. |
Nejvíce navštěvovaná je geotermální rezervace Wai-o-tapu Thermal Reserve v centru Severního ostrova. Toto místo potěší duši geologa i estéta, i když důvod je zřejmě u každého jiný. Minerální usazeniny vytvářejí neuvěřitelné mozaiky vzorů a barev, rozlehlé terasy hrají pestrými odstíny. Horký dech země je cítit doslova na každém kroku, její zář sálá i přes podrážky bot. Na mnohých místech jsou ve skále hluboké prohlubně zející jako studny, v nichž vřou hektolitry termální vody. Největší z nich dostala název “Číše šampaňského”. Z dřevěného ochozu nad “číší” je možné zblízka pozorovat 5 hektarů klokotající, prskající vody, vroubené temně oranžovým prstencem síry. Zahalena oblaky páry sleduji perlivé dění pod sebou a bojím se pomyslet na případnou vadu lávky. Koupat se v horkém “šampaňském” mne ani trochu neláká.
O kus dál se u bahenního vřídla skupinka pochechtávajících školáků baví napodobováním zvuků vydávaných tímto nevábným vulkánem. Mlaskání kotle plného vařícího bahna připomíná vaření kaše doma na plotně. Plyny zde probublávají skrz vodní bariéru na povrch a unášejí s sebou drobné jílovité části. Tím vznikne vřící bahno, které vystupuje z různých děr a prohlubní. Nutno podotknout, že procházka v jejich blízkosti není úplně bezpečná. Kolem kašovitých tůní vzniká škraloup, který láká k našlápnutí. Ale pozor, obvykle se jedná pouze o tenoučký ztuhlý strup, několik centimetrů silnou vrstvičku, jež lidskou nohu neudrží.
Jiná ukázka místní tektonické činnosti se jmenuje výstižně “Pekelná brána”. Jedná se o fumarolu, tajuplný otvor v zemi, kterým by prošel i člověk. Z jeho útrob se ozývá hrozivé chrčení, způsobené unikajícími plyny v dutinách horniny. G. B. Shaw prý po návštěvě prohlásil: “Je to nejzpropadenější místo, které jsem kdy navštívil, a klidně bych zaplatil 10 liber, abych to nemusel zhlédnout.”
DAŇ ZA LEVNÉ TEPLO
 “Číše šampanského” v geotermální rezervaci Wai-o-tapu: 5 hektarů bublající, klokotající termální vody vroubené oranžovým prstencem minerálních usazenin. |
Jednou z hlavních místních atrakcí jsou gejzíry. Nejmohutnější z nich Pohutu a jeho slabší příbuzní Kereru, Prince of Wales’ Feather, Te Horu a Waikorohih vznikly v asi 150 metrů dlouhé zemské prasklině a jsou pod zemí navzájem propojeny. Sám Pohutu předvádí svůj výstup nepravidelně. Před erupcí jen tiše bublá, když však přijde jeho čas, vařící voda v jeho jícnu nejdřív vytlačí velkou průzračně modrou bublinu a pak vystřelí vodní sloup do výšky kolem 20-30 metrů. Ozve se trhavá rána jako výbuch z parního kotle a na zem se snesou hektolitry horké vody. Pak se Pohutu zklidní, ale vzápětí následuje další erupce. Kolem cvakají fotoaparáty a vrčí kamery. Konečně gejzír polevuje, síly mu docházejí a z mohutného vodního sloupu zbývá jen horká pařící se louže, která stéká po šedobílých vápníkových terasách do potoka Puarengy. Průvodkyně popisuje historii místních podnikavých Maorů, kteří se s rostoucím přílivem turistů snažili podnítit gejzír k častějším erupcím tím, že do něj házeli kusy mýdla. Toto maorské “poručíme větru, dešti i gejzírům” však mělo za následek několikaleté oslabení činnosti Pohutu. Další oslabení mají na svědomí nadměrné počty vrtů k získání horké vody. Přírodní zdroj není nevyčerpatelný a neuvážené zásahy člověka ho mohou úplně zničit.
Hodně navštěvované bývá i blízké údolí Waimangu. Vzniklo při výbuchu nedaleké sopky Tarawera v roce 1886. Část úbočí hory byla rozmetána, několik vesnic zasypáno, vzniklo nové jezero Rotomahana. Údolím prochází mohutná trhlina z této doby. Má podobu rozeklaných skalních útesů, ze kterých dýmá pára. Voda v potůčku klikatícím se na jeho dně má teplotu až 60 stupňů. Překvapivě bujná vegetace křovin, mechů a kapradin plazící se po příkrých svazích je stále polozahalená do bělavého závoje.
Geotermální energii se lidé naučili využívat velice rychle. Horkou páru používali už v minulosti k vaření nebo k vytápění domů. Ve starších dobách se stávalo, že dům, za tímto účelem postavený na tenkém škraloupu přímo nad vařícími prameny a fumarolami, se najednou propadl do horkého podzemí i se svými obyvateli.
Tak si země vybrala daň za levné dodávky tepla. V 50. a 60. letech pak vyrostla u jezera Taupo poblíž městečka první geotermální elektrárna. Výskyt stlačené horké páry blízko pod zemským povrchem ji umožňuje napájet velice levným a čistým zdrojem energie. Tlaková pára se dnes čerpá v celé centrální oblasti Severního ostrova ze stovek vrtů hlubokých někdy až 1,5 kilometru. Teplé termální prameny jsou zas hojně využívané k lázeňským účelům, tak jako u nás v Karlových Varech. Téměř každý dům ve městě má svůj vlastní termální bazén.
MAOROVÉ – SOUŽITÍ S BÍLOU VĚTŠINOU ZASKŘÍPALO
 Krajina zde připomíná okno do hlubin pekla. Bizarní tvary skal, chuchvalce páry… |
Do Rotoruy turisté nejezdí jen kvůli gejzírům. Více než padesátitisícové městečko je centrem domorodé maorské kultury na Novém Zélandu. I když často jde spíš o odvar kultury, značně zkomercializované a stylizované do forem přitažlivých pro návštěvníky.
Ale vezmeme to pěkně od začátku. První Maorové, kteří dnes tvoří asi 13 procent obyvatelstva, připluli před 12 staletími z východní Polynésie. Ve 13.-14. století došlo k masové migraci Maorů (tzv. “velká migrace”). Překonání vzdálenosti kolem dvou tisíc kilometrů na několika otevřených kánoích byl skvělý výkon, srovnatelný s plavbami Vikingů. Neobydlený ráj zřejmě objevil bájný polynéský mořeplavec Kupe. I když tu neobydlenost nelze brát doslova, každý národ si rád upravuje historii ve svůj prospěch. Dle archeologických výzkumů byl člověk na Novém Zélandu dlouho před příchodem Maorů, už 3000 let před naším letopočtem. Původní primitivní národ si zřejmě výbojní dobyvatelé podrobili.
Maorové by si nejspíš žili ve své zaslíbené zemi v poklidu dodnes, nebýt zvídavého kapitána Abela Tasmana. Holandský mořeplavec přistál na severním pobřeží jižního ostrova před více než 350 lety. Jeho nížiny mu připomněly dalekou vlast, a tak nazval svůj objev Nový Zéland. Na souš však nevstoupil, neboť mu Maorové jakožto nevítanému návštěvníkovi zabili a snědli mnoho členů jeho posádky. Až o dlouhých 127 let později, v roce 1769, poslali z Anglie mořeplavce Jamese Cooka hledat bájnou zemi Terra… a on narazil na Nový Zéland, obeplul oba ostrovy a prohlásil tuto pevninu za součást britské koruny. Vyšlapal cestičku později příchozím misionářům, kteří sice naučili první Maory číst a psát, ale… Dejme slovo francouzskému osvícenci Diderotovi, který misionáře ocejchoval slovy: “Přijdou, v jedné ruce kříž a v druhé dýku, aby vás přinutili přijmout jejich názory, nebo aby vám podřízli krk.”
Aby se předešlo vzájemným konfliktům, britská vláda sice podepsala s Maory v roce 1840 smlouvu, v níž jim Britové zaručili práva na půdu, rybolov, a stejná občanská práva, jako měli britští přistěhovalci. Prakticky naplňovat však začala smlouvu až současná vláda.
Maorové, donedávna poměrně submisivní hrstka obyvatelstva, dávají v posledních letech o sobě slyšet. Tvrdí, že si pakehas (běloši) jejich zemi nevybíravými metodami přivlastnili. Dožadují se vrácení půdy a pro svoji vlast chtějí původní pojmenování Aotearoa, což maorsky znamená Země dlouhého bílého oblaku. Něčeho již dosáhli – maorština je deset let druhým oficiálním jazykem, v televizi běží maorské zprávy, mají své poslance v parlamentu, získali určitá privilegia jako například lepší podmínky při přijímání ke studiu práv a medicíny nebo při získávání zaměstnání.
To zas vytváří určitou nelibost u části bílých obyvatel. Mnozí jsou skeptičtí k úsilí vlády o zvýšení úrovně vzdělání v maorské populaci. Vzdělání totiž rozhodně nepatří v hodnotovém žebříčku této komunity na přední příčky. I Nový Zéland skýtá obrázky bolestí, které se objevují při soužití odlišných světů, kultur a mentalit. Každopádně Maorové nebyli vražděni bílými přistěhovalci s takovou surovostí jako praobyvatelé nedaleké Tasmánie, či vystrnaděni do pustého vnitrozemí jako australští aborigines. Přesto ani zde neunesli vpád bílé civilizace, která jim byla vnucena a rozvrátila jejich dosavadní svět. Pak se pro některé bílé Novozélanďany stali obtížnými sousedy. Nedovedou se prý přizpůsobit. Nebo mají pravdu právě oni, původní obyvatelé, kteří to vidí přesně naopak?
DOTEKY NOSŮ
 Chráněné území Wai-o-tapu Thermal Reserve se nachází v centru severního ostrova a je místem, které potěší nejen geologa, ale i každého člověka se smyslem pro krásu. |
Vraťme se ale do Rotoruy. Zde jako by byly všechny problémy a nedorozumění zapomenuty. Podíl obyvatel maorského nebo smíšeného původu je tu velmi vysoký. Nahlédnout do jejich tradičního způsobu života je možné ve dvou původních vesnicích a také v Maori Arts and Craft Institute. Ten připomíná valašský skanzen v Rožnově pod Radhoštěm, s tím rozdílem, že zdejší Maorové mají poněkud jiné zvyky než pečení valašských frgálů. Obvyklou večerní zábavou organizovanou pro turisty je maorský koncert spojený s ochutnávkou hangi. Jedná se o tradiční maorské jídlo, které se připravuje v páře. Když jsou hosté dobře nakrmeni, mohou obdivovat hudební a taneční temperament domorodců. Blonďaté Evropanky ječí nadšením, když jsou vtaženy do hry na pódiu, a fotoaparáty nestačí blikat. Atmosféru večera završují vzájemné doteky nosů, maorský pozdrav zvaný hongi, jímž se prý utvrzuje a zabezpečuje přátelství.
Po skončení představení Maorové svléknou tradiční kostýmy, nasednou do rozhrkaných japonských vozů a odjíždějí do svých domovů. Jaký tedy mají tyto show umocněné hollywoodským pojetím vůbec smysl? Jistěže, mohou připomínat jakousi umělou hmotu prsknutou mezi turisty. Ale dobrý džob z toho mají jak pakehas, tak Maorové.
Veškerý výtěžek z folklorních produkcí je prý věnován na zvelebování marai (obřadních obecných domů). “Návrat ke kořenům, to je ta správná cesta, aby si zejména mladí uvědomili svoji identitu. Odchod do velkých měst je pokazil, protože přetrhal rodinné vazby,” vysvětluje zájemcům podsaditý padesátník a čestný režisér oslnivé show. Zřejmě ví, o čem mluví, vždyť dle průzkumů více než polovina Maorů již nemluví plynně maorsky, maorská mládež je často bez kvalifikace a bez práce, protože ve škole se naučila pouze protestovat.
V Rotorui stojí dvě původní maorské vesnice. Ohinemut na březích jezera Rotorua už téměř splynula s okolní městskou zástavbou. Zajímavostí je anglikánský kostelík v tudorovském stylu s vnitřní dekorací s maorskými prvky. Prospekty upozorňují na okno jedné kaple s leptaným sklem zobrazujícím Krista jako Maora kráčejícího po jezeře. Vtip této místní interpretace biblického příběhu je v tom, že jezero v průhledu je skutečné. Větší a zkomercionalizovanější je vesnice Whakarewarewa. Pokud by se vám název zdál příliš dlouhý, podotýkám, že jde o zkratku původního názvu Whakarewarewawatanga-o-te-ope-a-Wahio.
Zde funguje řezbářská škola, kde se udržuje řemeslná tradice. V řezbářském umění jsou Maorové skuteční mistři. Jejich bohatě zdobené kánoe, obecné domy, tvz. marai, či šperky svědčí o rozvinuté fantazii, smyslu pro detail a nesmírné trpělivosti.
DŽUNGLE Z KAPRADIN
 Stromové kapradiny z Rainbow & Fairy Springs dorůstají do výšky až 20 metrů. Snad také proto se stylizovaná větvička kapradí dostala do státního znaku Nového Zélandu. |
Rotorua neláká jen kulturou praobyvatel Země dlouhého bílého oblaku či geotermální aktivitou. Je tu nádherný park Rainbow & Fairy Springs, který se pyšní největší sbírkou kapradin na ostrově. Pro Evropana jsou nezvyklé zejména stromové kapradiny dorůstající do výšky 20 metrů. Kapradinovou džungli je možné nalézt pouze na Novém Zélandu. Její celková rozloha je asi jako střední Morava. Jde o raritu, a zřejmě proto se také stylizovaná větvička kapradí dostala i do novozélandského státního znaku.
V parku žijí také tisíce ptáků. Největšímu zájmu se pochopitelně těší kivi jižní (Apteryx australis), vzácný nelétavý pták, který se stal národním symbolem země a přezdívkou Novozélanďanů v zahraničí. V přírodě jej lze spatřit jen těžko, jeho přirozeným prostředím je hustý deštný buš. Přes den je schovaný v norách pod vegetací, na lov vychází až v noci. Rozhodně to není žádný krasavec. Chybí mu totiž nejen křídla, ale i ocas, má nepřiměřeně dlouhý zobák a mohutné nohy sloužící k vyhrabávání potravy a k obraně. Když je v úzkých, kope jimi jako klokan a dovede takto zahnat i kočku či kunu. Má slabý zrak, ale velmi dobře slyší a cítí pachy. Ze všeho nejvíc připomíná slepce s holí. Kivi je absolutně nelétavý a jako takový je jedním z mála endemických druhů, které přežily příchod člověka. Odhaduje se, že první Polynésané, pro které se ptáci stali důležitým zdrojem proteinu, vyhubili asi 34 druhů. Jak praví jedna ze škodolibých historek, nahrazovali si potom proteiny pojídáním svých bližních, až do doby, než Cook přivezl na Zéland prasata, která prý chutnají lépe než lidé. Dílo zkázy na populaci původního nelétavého ptactva pak dokonali savci dovezení bílými kolonizátory. Takto smutně skončil i pštros moa. Patřil k největším ptákům na světě, pocházel z horního miocénu a žil pouze na Novém Zélandu. Jeho kostry vysoké dva metry lze dnes spatřit už jen v muzeích. Poslední jedinci byli vyhubeni v 15., podle jiných názorů v 17. století.
Auto uhání po silnici směrem k Aucklandu. Je nádherný letní lednový den. Za chvíli Rotoruu připomíná pouze několik bílých chomáčů proplouvajících pod vrcholem sopky Tarawera. Ty možná inspirovaly před staletími i Maory, když své nové vlasti vybrali jméno Aotearoa. Je to skutečně příznačné pojmenování, symbolizující čistotu a neporušenost. Tu si Nový Zéland uchoval i díky své dlouhodobé izolaci – vždyť nejbližší soused je vzdálen tři hodiny letu. S moderní dobou se vzdálenosti zkracují. Turistů přibývá a s nimi i hrozba, že ostrovy definitivně ztratí pověst ráje. Rotorua zaplavená hotely se stále více podobá úhlednému balíčku v dárkovém papíře. Jaký název by asi dnes Maory napadl?
