Vádí Doán patří k regionu Hadramaut, který tvoří síť gigantických kaňonů vyrytých během milionů let poměrně vzácnými přívalovými dešti. Jedinými ostrůvky života v rozpálené poušti jsou malé oázy roztroušené po dnech údolí. Stejně jako afghánské hory, současné útočiště Usámy bin Ládina, zůstává i tato část světa v mnoha ohledech stále na úrovni středověku. Nejobvyklejším dopravním prostředkem jsou ve většině vesnic stále ještě osli a moderní dobu připomínají jen tlampače na střechách mešit.
Údolí milionářů
Vádí Doán je však v tomto směru tak trochu výjimkou. Uprostřed pustiny tu leží i řada přepychových sídel v tradičním stylu, kde žijí se svými harémy a služebnictvem neskutečně bohatí šejkové, kteří majetek počítají na miliony dolarů. Stejně jako Usámův otec, odešlo kdysi z tohoto údolí, dlouhého přes sto kilometrů, za prací do Saúdské Arábie mnoho dalších podnikavých mužů. Jejich jména jsou dnes součástí příjmení těch nejbohatších saúdskoarabských rodin: bin Mahfúzové – zakladatelé největší banky v zemi (National Commercial Bank), dynastie Amúdiů vydělala jmění na ropě, hornictví a obchodu s nemovitostmi. Nesmíme také zapomenout na zdatné obchodníky z rodiny Barúmů či na samotné bin Ládiny, kteří se zabývají především stavebnictvím. Přestože jsou pravděpodobně ze všech nejbohatší, do vádí Doán mnoho peněz na rozdíl od ostatních krajanů nedávají. Kolébku svého klanu však čas od času navštěvují. Usáma tu však pravděpodobně nikdy nebyl.
Údajní pravnuci Noema
Jak ale mohlo tolik lidí z jednoho zapadlého jemenského údolí tak pohádkově zbohatnout? Odpověď na tuto otázku je třeba hledat v odlehlém Hadramautu a myšlení jeho svérázných obyvatel. Podstatou jejich velkých obchodních úspěchů i náboženské horlivosti je zvláštní kultura, kterou si místní rodáci nesli s sebou, když odcházeli podnikatdo Saúdské Arábie.
Drsné pouštní klima nedovoluje rozvíjet v Hadramautu zemědělskou výrobu. Lidé se tu proto od nepaměti věnovali především obchodu. Snad každým ze zdejších vádí vedla v dávné minulosti některá z větví legendární kadidlové stezky, která sama o sobě přinášela dost bohatství. Vádí Doán, které se táhne z centrálního Hadramautu směrem na jih až téměř k Arabskému moři, mělo navíc vždy tu výhodu, že bylo obchodním spojením mezi vnitrozemím a přístavy. Kupci z Hadramautu museli často cestovat s karavanami po celém islámském světě a obyvatelé vádí Doán se navíc nezalekli ani moře a mohli tak hledat štěstí i na Dálném východě. Právě od nich lze odvozovat původ a kořeny dnešního sultanátu v Bruneji.
Kupci z Hadramautu byli po celém Orientu pojmem už ve starověku. O této oblasti se zmiňuje i kniha Genesis, která ji nazývá Hazarmaveth. Podle legendy jsou místní domorodci potomky předislámského světce jménem Hud, který byl jedním z Noemových pravnuků.
V Hadramautu dodnes společnost funguje na základě kmenových a klanových principů. Nejváženější rodiny odvozují svůj původ od samotného proroka Muhammada.
Obchod? Jedině podle koránu
Lidé z Hadramautu považují sami sebe za hospodárné a vždy čestné obchodníky. Místní nepsané pravidlo říká, že ani při obchodě za miliony nesmí chybět jediný rijál. Vztahy mezi obchodníky se řídí pouze islámskými pravidly a příkazy koránu. Uzavírají se jen ústní smlouvy, ale dané slovo vždy platí, neboť nedodržením slibu či lží by byla nenávratně pošpiněna obchodníkova čest. Z úvěrů se nikdy neplatí úroky, neboť lichvu korán zakazuje jako nemravnou. Účetnictví není při takovém způsobu hospodaření téměř potřeba, takže odpadají další náklady. K převodům peněz do ciziny se používají spolehliví kurýři, nebo částka putuje systémem havala – propletencem směnárníků. Ten je v muslimských zemích velmi rozšířený. Havala znamená v překladu důvěra a touto cestou lze posílat jakékoliv částky. Transakce končí potřesením rukou a nezbudou po ní žádné stopy.
Tímto způsobem se přelévají každoročně miliony dolarů a dodnes ho používá i organizace Al-Kajda, proto je tak těžké vysledovat tok peněz pro teroristy a výroky politiků o zablokování jejich kont jsou v podstatě jen zbožným přáním.
Obyvatelé Hadramautu prosluli také jako geniální stavitelé. Své rezidence budují už po staletí z hlíny a dřeva, i když budovy mají deset i více pater. Když člověk narazí uprostřed pouště v oáze Šibám na hliněné mrakodrapy, zapsané dokonce na seznamu UNESCO, což místu vyneslo přezdívku Manhattan pouště, hned je mu jasné, proč Usámův otec začal podnikat právě ve stavebnictví.
Zbožní včelaři
Branou do vádí Doán je osada Al-Mashhad. Kdysi to bylo poměrně významné muslimské centrum a stojí tu několik posvátných hrobek ze 16. století. K našemu překvapení nemá místní správce nic proti tomu, abychom se podívali dovnitř. To nás celkem překvapuje, neboť v Jemenu jsou mešity i hrobky pro nemuslimy prakticky tabu a oblast Hadramautu patří k nejkonzervativnějším provinciím v zemi. Dobře je to vidět na postavení žen, které tu chodí přísně zahalené a prakticky nikdy neopouštějí domov. Se světem mužů mají dokonce tak malý kontakt, že si vytvořily vlastní ženský dialekt.
Typickou ukázkou hadramautské architektury je i oáza
Al-Hajjarayn. Městečko je schoulené pod strmými skalními stěnami a lidem se tu bezpochyby nedaří špatně. Míjíme řadu luxusních sídel s omítkou zcela pokrytou barevnými dekoracemi, které jsou místní raritou. Zdejší obyvatelé se chovají přátelsky. Nenosí střelné zbraně, tak jako je to běžné mezi jemenskými horaly, ani za pasem tradiční dýku džambíji. Docela se divíme, že sem úřady nechtějí pouštět cizince bez vojenského doprovodu. Obyvatelé vádí Doán rozhodně nevypadají na teroristy. Většinou se živí včelařstvím a ve volných chvílích hrají domino.
Kupujeme si jako suvenýr malou skleničku místního medu. Je velmi drahý (kilo přijde asi na 50 eur), ale prý nejkvalitnější na světě. V Jemenu si ho může dovolit jen horních deset tisíc. Většina produkce končí na stolech bohatých šejků v Saúdské Arábii, kde je považován za afrodiziakum.
Džihád Usámova bratrance
Vesnička Rubat, kde se narodil Usámův otec Muhammad bin Avad bin Ládin, nepůsobí na rozdíl od ostatních oáz ve vádí Doán příliš blahobytně. Bin Ládinové tu sice stále podporují zavlažovací projekty, ale velký dům Usámova strýce, kde byla dřív i škola, je dnes zcela v troskách. Nikdo z vesnice nikdy Usámu neviděl, ani jej patrně nehodlá následovat. Většina místních sní spíše o kariéře jeho otce. Ten odtud odešel ve 30. letech 20. století do saúdskoarabské Džiddy, kde pracoval nejprve jako nosič. Časem se však vypracoval na majitele stavební firmy a nosičský vak vystavil v přijímacím pokoji svého paláce. V 50. letech už patřil k prominentům královského dvora a dostával prestižní zakázky. S několika ženami zplodil asi padesát dětí.
Usáma je sedmnáctým Muhammadovým synem. Narodil se 10. března 1957 v Rijádu. Většinu dětských let však strávil ve svatých městech Mekce a Medině, kde jeho otec přijímal pod střechu stovky zbožných poutníků. Vychováván byl ke zbožnosti a úctě k tradičním arabským hodnotám.
„Můj otec se velmi snažil, aby jeden z jeho synů bojoval proti nepřátelům islámu. Jsem to tedy já, kdo činí přesně to, co si můj otec přál,“ řekl svého času Usáma bin Ládin pákistánskému tisku. Ve skutečnosti však milionář Muhammad na smýšlení dnes nejhledanějšího teroristy světa neměl patrně zásadní vliv. To totiž formovali až mnoho let po jeho smrti radikální muslimští kazatelé, o které nebyla v Mekce nikdy nouze.
V roce 1967, když bylo Usámovi deset let, zahynul jeho otec při leteckém neštěstí. O rodinu však bylo dobře postaráno. Vedení firmy Saudi Binladin Group převzali jeho bratři a na konci 90. let se její majetek odhadoval na pět miliard dolarů.
Chálid Umarí, pětatřicetiletý Usámův bratranec z vesničky Rubat, však patrně z tohoto bohatství nikdy neviděl ani rijál. Provozuje malý obchod s potravinami a o setkání s novináři dnes z pochopitelných důvodů nemá zájem. Krátce před útoky z 11. září 2001 se jej zeptal americký reportér televize CNN na jeho názor na džihád – slovo, které neznamená ve skutečnosti svatou válku, ale jakoukoli formu náboženského úsilí. Chálid Umarí prý tehdy pyšně ukázal na svého malého synka a odpověděl: „Toto je můj džihád.“
Hříšný Hadramaut
l Hadramaut měl v obchodu na rozdíl od mnoha jiných míst na Arabském poloostrově vždy spojení s okolním světem. Vznikla tu proto zvláštní kultura, jejíž pojetí islámu není v některých aspektech tak přísné, jak se to jeví na první pohled. Proslulí jsou například místní hudebníci, jejichž veselé rytmické písně takhmis znějí příjemně i evropskému uchu.
l Pro tento region je typické také okázalé uctívání svatých hrobů, jež hraničí až s pohanským zbožňováním předků, které korán zakazuje. Na okraji snad každé oázy stojí malé mauzoleum nějakého významného duchovního učitele – veliho. Některé hroby jsou staré i více jak pět set let. Poutníci se u nich chovají tak, jak to odpovídá jejich individuálnímu chápání víry. Někteří žádají světce, aby za ně prosil u Boha o zdraví nebo dítě.
l Jednou do roka se ke každé hrobce koná takzvaná zijára – společná slavnostní pouť věřících ze širokého okolí – s prvky dávných kultů z předislámských dob. Toto modlářství ostře kontrastuje s radikálním učením wahhábismu, který je oficiální ideologií v sousední Saúdské Arábii, a jenž bezpochyby do značné míry formoval myšlení Usámy bin Ládina. Saúdskoarabští fundamentalisté využili proto v minulosti každou šarvátku s jižním sousedem k ničení těchto údajně „hříšných“ míst. Naposledy došlo k jejich plenění v roce 1994 během války za sjednocení Jemenu. Od té doby už jsou opravené a jejich bílé kopule opět dodávají kraji jeho charakteristický ráz.
„Pokud jde o Ameriku, řeknu jí a jejímu lidu pár slov: Přísahám před Bohem, že Amerika nebude žít v klidu, dokud v Palestině nezavládne mír a dokud armáda nevěřících neopustí zemi Muhammadovu, pokoj jemu.“ Usáma bin Ládin
videozáznam vysílaný všemi světovými médii 7. října 2001
Jemen a Usáma bin Ládin
l Jemen bývá často spojován s působením organizace Al-Kajda. Podle amerického prezidenta je tato nejdemokratičtější země na Arabském poloostrově dokonce součástí „osy zla“. Skutečně odtud pochází řada teroristů, určitě však ne tolik jako třeba z Egypta či ze sousední Saúdské Arábie, jejíž režim americká administrativa podporuje.
l Většinu teroristických akcí mají v Jemenu na svědomí Arabové z cizích zemí – mimochodem i ze států Evropské unie. Faktem však zůstává, že koncem devadesátých let Usáma bin Ládin skutečně uvažoval o přestěhování do této země. Ne do rodného kraje, ale do horských oblastí na západě Jemenu, kde si místní ozbrojené kmeny uchovaly značnou nezávislost na centrální vládě.
l S Usámovými emisary v San’á se počátkem roku 1997 setkalo asi dvacet významných šejků. Výslovně Usámu neodmítli, ale jejich podmínkou bylo, že se zdrží jakýchkoli politických nebo vojenských aktivit namířených proti jiným zemím. Po této odpovědi se jim prý už bin Ládin nikdy neozval. l Spekulace některých senzacechtivých médií, že Usáma ovládá v Jemenu všechny hlavní trasy pašování katu (místní lehce narkotické drogy), jsou proto zcela zcestné. Jemen zkrátka není Usámovi souzený. Neprodávají se tu dokonce ani trička s jeho portrétem, tak jako například v Pákistánu, Malajsii či Indonésii.
Vádí Doán patří k regionu Hadramaut, který tvoří síť gigantických kaňonů vyrytých během milionů let poměrně vzácnými přívalovými dešti. Jedinými ostrůvky života v rozpálené poušti jsou malé oázy roztroušené po dnech údolí. Stejně jako afghánské hory, současné útočiště Usámy bin Ládina, zůstává i tato část světa v mnoha ohledech stále na úrovni středověku. Nejobvyklejším dopravním prostředkem jsou ve většině vesnic stále ještě osli a moderní dobu připomínají jen tlampače na střechách mešit.
Údolí milionářů
Vádí Doán je však v tomto směru tak trochu výjimkou. Uprostřed pustiny tu leží i řada přepychových sídel v tradičním stylu, kde žijí se svými harémy a služebnictvem neskutečně bohatí šejkové, kteří majetek počítají na miliony dolarů. Stejně jako Usámův otec, odešlo kdysi z tohoto údolí, dlouhého přes sto kilometrů, za prací do Saúdské Arábie mnoho dalších podnikavých mužů. Jejich jména jsou dnes součástí příjmení těch nejbohatších saúdskoarabských rodin: bin Mahfúzové – zakladatelé největší banky v zemi (National Commercial Bank), dynastie Amúdiů vydělala jmění na ropě, hornictví a obchodu s nemovitostmi. Nesmíme také zapomenout na zdatné obchodníky z rodiny Barúmů či na samotné bin Ládiny, kteří se zabývají především stavebnictvím. Přestože jsou pravděpodobně ze všech nejbohatší, do vádí Doán mnoho peněz na rozdíl od ostatních krajanů nedávají. Kolébku svého klanu však čas od času navštěvují. Usáma tu však pravděpodobně nikdy nebyl.
Údajní pravnuci Noema
Jak ale mohlo tolik lidí z jednoho zapadlého jemenského údolí tak pohádkově zbohatnout? Odpověď na tuto otázku je třeba hledat v odlehlém Hadramautu a myšlení jeho svérázných obyvatel. Podstatou jejich velkých obchodních úspěchů i náboženské horlivosti je zvláštní kultura, kterou si místní rodáci nesli s sebou, když odcházeli podnikatdo Saúdské Arábie.
Drsné pouštní klima nedovoluje rozvíjet v Hadramautu zemědělskou výrobu. Lidé se tu proto od nepaměti věnovali především obchodu. Snad každým ze zdejších vádí vedla v dávné minulosti některá z větví legendární kadidlové stezky, která sama o sobě přinášela dost bohatství. Vádí Doán, které se táhne z centrálního Hadramautu směrem na jih až téměř k Arabskému moři, mělo navíc vždy tu výhodu, že bylo obchodním spojením mezi vnitrozemím a přístavy. Kupci z Hadramautu museli často cestovat s karavanami po celém islámském světě a obyvatelé vádí Doán se navíc nezalekli ani moře a mohli tak hledat štěstí i na Dálném východě. Právě od nich lze odvozovat původ a kořeny dnešního sultanátu v Bruneji.
Kupci z Hadramautu byli po celém Orientu pojmem už ve starověku. O této oblasti se zmiňuje i kniha Genesis, která ji nazývá Hazarmaveth. Podle legendy jsou místní domorodci potomky předislámského světce jménem Hud, který byl jedním z Noemových pravnuků.
V Hadramautu dodnes společnost funguje na základě kmenových a klanových principů. Nejváženější rodiny odvozují svůj původ od samotného proroka Muhammada.
Obchod? Jedině podle koránu
Lidé z Hadramautu považují sami sebe za hospodárné a vždy čestné obchodníky. Místní nepsané pravidlo říká, že ani při obchodě za miliony nesmí chybět jediný rijál. Vztahy mezi obchodníky se řídí pouze islámskými pravidly a příkazy koránu. Uzavírají se jen ústní smlouvy, ale dané slovo vždy platí, neboť nedodržením slibu či lží by byla nenávratně pošpiněna obchodníkova čest. Z úvěrů se nikdy neplatí úroky, neboť lichvu korán zakazuje jako nemravnou. Účetnictví není při takovém způsobu hospodaření téměř potřeba, takže odpadají další náklady. K převodům peněz do ciziny se používají spolehliví kurýři, nebo částka putuje systémem havala – propletencem směnárníků. Ten je v muslimských zemích velmi rozšířený. Havala znamená v překladu důvěra a touto cestou lze posílat jakékoliv částky. Transakce končí potřesením rukou a nezbudou po ní žádné stopy.
Tímto způsobem se přelévají každoročně miliony dolarů a dodnes ho používá i organizace Al-Kajda, proto je tak těžké vysledovat tok peněz pro teroristy a výroky politiků o zablokování jejich kont jsou v podstatě jen zbožným přáním.
Obyvatelé Hadramautu prosluli také jako geniální stavitelé. Své rezidence budují už po staletí z hlíny a dřeva, i když budovy mají deset i více pater. Když člověk narazí uprostřed pouště v oáze Šibám na hliněné mrakodrapy, zapsané dokonce na seznamu UNESCO, což místu vyneslo přezdívku Manhattan pouště, hned je mu jasné, proč Usámův otec začal podnikat právě ve stavebnictví.
Zbožní včelaři
Branou do vádí Doán je osada Al-Mashhad. Kdysi to bylo poměrně významné muslimské centrum a stojí tu několik posvátných hrobek ze 16. století. K našemu překvapení nemá místní správce nic proti tomu, abychom se podívali dovnitř. To nás celkem překvapuje, neboť v Jemenu jsou mešity i hrobky pro nemuslimy prakticky tabu a oblast Hadramautu patří k nejkonzervativnějším provinciím v zemi. Dobře je to vidět na postavení žen, které tu chodí přísně zahalené a prakticky nikdy neopouštějí domov. Se světem mužů mají dokonce tak malý kontakt, že si vytvořily vlastní ženský dialekt.
Typickou ukázkou hadramautské architektury je i oáza
Al-Hajjarayn. Městečko je schoulené pod strmými skalními stěnami a lidem se tu bezpochyby nedaří špatně. Míjíme řadu luxusních sídel s omítkou zcela pokrytou barevnými dekoracemi, které jsou místní raritou. Zdejší obyvatelé se chovají přátelsky. Nenosí střelné zbraně, tak jako je to běžné mezi jemenskými horaly, ani za pasem tradiční dýku džambíji. Docela se divíme, že sem úřady nechtějí pouštět cizince bez vojenského doprovodu. Obyvatelé vádí Doán rozhodně nevypadají na teroristy. Většinou se živí včelařstvím a ve volných chvílích hrají domino.
Kupujeme si jako suvenýr malou skleničku místního medu. Je velmi drahý (kilo přijde asi na 50 eur), ale prý nejkvalitnější na světě. V Jemenu si ho může dovolit jen horních deset tisíc. Většina produkce končí na stolech bohatých šejků v Saúdské Arábii, kde je považován za afrodiziakum.
Džihád Usámova bratrance
Vesnička Rubat, kde se narodil Usámův otec Muhammad bin Avad bin Ládin, nepůsobí na rozdíl od ostatních oáz ve vádí Doán příliš blahobytně. Bin Ládinové tu sice stále podporují zavlažovací projekty, ale velký dům Usámova strýce, kde byla dřív i škola, je dnes zcela v troskách. Nikdo z vesnice nikdy Usámu neviděl, ani jej patrně nehodlá následovat. Většina místních sní spíše o kariéře jeho otce. Ten odtud odešel ve 30. letech 20. století do saúdskoarabské Džiddy, kde pracoval nejprve jako nosič. Časem se však vypracoval na majitele stavební firmy a nosičský vak vystavil v přijímacím pokoji svého paláce. V 50. letech už patřil k prominentům královského dvora a dostával prestižní zakázky. S několika ženami zplodil asi padesát dětí.
Usáma je sedmnáctým Muhammadovým synem. Narodil se 10. března 1957 v Rijádu. Většinu dětských let však strávil ve svatých městech Mekce a Medině, kde jeho otec přijímal pod střechu stovky zbožných poutníků. Vychováván byl ke zbožnosti a úctě k tradičním arabským hodnotám.
„Můj otec se velmi snažil, aby jeden z jeho synů bojoval proti nepřátelům islámu. Jsem to tedy já, kdo činí přesně to, co si můj otec přál,“ řekl svého času Usáma bin Ládin pákistánskému tisku. Ve skutečnosti však milionář Muhammad na smýšlení dnes nejhledanějšího teroristy světa neměl patrně zásadní vliv. To totiž formovali až mnoho let po jeho smrti radikální muslimští kazatelé, o které nebyla v Mekce nikdy nouze.
V roce 1967, když bylo Usámovi deset let, zahynul jeho otec při leteckém neštěstí. O rodinu však bylo dobře postaráno. Vedení firmy Saudi Binladin Group převzali jeho bratři a na konci 90. let se její majetek odhadoval na pět miliard dolarů.
Chálid Umarí, pětatřicetiletý Usámův bratranec z vesničky Rubat, však patrně z tohoto bohatství nikdy neviděl ani rijál. Provozuje malý obchod s potravinami a o setkání s novináři dnes z pochopitelných důvodů nemá zájem. Krátce před útoky z 11. září 2001 se jej zeptal americký reportér televize CNN na jeho názor na džihád – slovo, které neznamená ve skutečnosti svatou válku, ale jakoukoli formu náboženského úsilí. Chálid Umarí prý tehdy pyšně ukázal na svého malého synka a odpověděl: „Toto je můj džihád.“
Hříšný Hadramaut
l Hadramaut měl v obchodu na rozdíl od mnoha jiných míst na Arabském poloostrově vždy spojení s okolním světem. Vznikla tu proto zvláštní kultura, jejíž pojetí islámu není v některých aspektech tak přísné, jak se to jeví na první pohled. Proslulí jsou například místní hudebníci, jejichž veselé rytmické písně takhmis znějí příjemně i evropskému uchu.
l Pro tento region je typické také okázalé uctívání svatých hrobů, jež hraničí až s pohanským zbožňováním předků, které korán zakazuje. Na okraji snad každé oázy stojí malé mauzoleum nějakého významného duchovního učitele – veliho. Některé hroby jsou staré i více jak pět set let. Poutníci se u nich chovají tak, jak to odpovídá jejich individuálnímu chápání víry. Někteří žádají světce, aby za ně prosil u Boha o zdraví nebo dítě.
l Jednou do roka se ke každé hrobce koná takzvaná zijára – společná slavnostní pouť věřících ze širokého okolí – s prvky dávných kultů z předislámských dob. Toto modlářství ostře kontrastuje s radikálním učením wahhábismu, který je oficiální ideologií v sousední Saúdské Arábii, a jenž bezpochyby do značné míry formoval myšlení Usámy bin Ládina. Saúdskoarabští fundamentalisté využili proto v minulosti každou šarvátku s jižním sousedem k ničení těchto údajně „hříšných“ míst. Naposledy došlo k jejich plenění v roce 1994 během války za sjednocení Jemenu. Od té doby už jsou opravené a jejich bílé kopule opět dodávají kraji jeho charakteristický ráz.
„Pokud jde o Ameriku, řeknu jí a jejímu lidu pár slov: Přísahám před Bohem, že Amerika nebude žít v klidu, dokud v Palestině nezavládne mír a dokud armáda nevěřících neopustí zemi Muhammadovu, pokoj jemu.“ Usáma bin Ládin
videozáznam vysílaný všemi světovými médii 7. října 2001
Jemen a Usáma bin Ládin
l Jemen bývá často spojován s působením organizace Al-Kajda. Podle amerického prezidenta je tato nejdemokratičtější země na Arabském poloostrově dokonce součástí „osy zla“. Skutečně odtud pochází řada teroristů, určitě však ne tolik jako třeba z Egypta či ze sousední Saúdské Arábie, jejíž režim americká administrativa podporuje.
l Většinu teroristických akcí mají v Jemenu na svědomí Arabové z cizích zemí – mimochodem i ze států Evropské unie. Faktem však zůstává, že koncem devadesátých let Usáma bin Ládin skutečně uvažoval o přestěhování do této země. Ne do rodného kraje, ale do horských oblastí na západě Jemenu, kde si místní ozbrojené kmeny uchovaly značnou nezávislost na centrální vládě.
l S Usámovými emisary v San’á se počátkem roku 1997 setkalo asi dvacet významných šejků. Výslovně Usámu neodmítli, ale jejich podmínkou bylo, že se zdrží jakýchkoli politických nebo vojenských aktivit namířených proti jiným zemím. Po této odpovědi se jim prý už bin Ládin nikdy neozval. l Spekulace některých senzacechtivých médií, že Usáma ovládá v Jemenu všechny hlavní trasy pašování katu (místní lehce narkotické drogy), jsou proto zcela zcestné. Jemen zkrátka není Usámovi souzený. Neprodávají se tu dokonce ani trička s jeho portrétem, tak jako například v Pákistánu, Malajsii či Indonésii.
