Text a foto Tomáš Kubeš
Cena lidského života se měří necelým eurem, tedy pouhými dvaceti pěti korunami. Za tuto částku nakupuje jednu vakcínu proti tetanu, ve velkém a bez zisku výrobců, organizace UNICEF.
Jinak je samozřejmě běžná cena mnohem vyšší. Je to neuvěřitelné srovnání. Za pětadvacet korun si v obchodě koupíme chléb nebo litr dražšího plnotučného mléka. V Mauritánii za tuto částku může přežít jedno dítě. Kdo se poprvé ocitne uprostřed pouště, vidí jen nekonečné písečné duny. Tu a tam je mezi nimi suchý keřík. Jediné, co tady přes den neomezeně vládne, je žhavé slunce, které nemilosrdně spaluje vše živé. Jen větřík si pohrává se zrnky písku a přetváří obraz Sahary. Naopak v oblastech Sahelu, což jsou nepříliš úrodné roviny, které bojují o přežití se stále dravější pouští, je vegetace o trochu více a v písečných údolích jsou i jednoduché domy z kamene a cihel pálených na slunci. Okolo se tu a tam pasou stáda krav, ovcí a velbloudů. Pro zvířata je zde jen hubená strava, protože najít sousto mezi trávou s bodlinami je někdy neuvěřitelně složité. A co je vůbec s podivem, i v tak nehostinném kraji žijí lidé. Na první pohled jsou veselí, bída a chudoba z nich ale jen čiší. „Mauritánie, to je někde v Africe?“ Obvyklá reakce, kterou dostanete od většiny známých. O této zapomenuté zemi se toho zkrátka moc neví. Snad jedině to, že je někde na Sahaře a jezdila se tam rallye Paříž−Dakar. A když zabrousíte na internet, dozvíte se cosi o islámské republice, takže si většina lidí hned představí zemi plnou fundamentalistů. Pravda je úplně někde jinde. Většina obyvatel je velice přátelská a doposud tady funguje pravá pohostinnost. I když je tu islám pevnou součástí každodenního života, nikdo nikomu nic nevnucuje. Naopak, je zde cítit respekt k ostatním. Možná někomu může připadat, že tu přes den nikdo nic nedělá, protože většina lidí během dne posedává doma nebo ve vzdušných stanech, které jsou postaveny skoro vedle každého stavení. Dokonce i v hlavním městě, cizokrajně znějícím Nouaukchott (čte se Naukšot), jsou stany na střechách restaurací. Ale všechno je dáno klimatickými podmínkami. Vedro neumožňuje během horkých dní příliš mnoho činností, a tak všichni čekají na podvečer, kdy do té doby podřimující lidé ožívají jako mávnutím kouzelného proutku.
VE SVĚTĚ ŠAMANŮ
Před nízkou budovou se již shromažďují slavnostně oblečené ženy. Je až s podivem vidět v tak chudém kraji pestrobarevnou směsici barevných šatů, ani jedna z žen nemá stejné. Maminky s dětmi už hrdě vysedávají pod stříškou komunitního centra a těší se na hosty z Evropy. Celé městečko je vzhůru nohama. Před oblastní nemocnicí pokřikuje dav děcek a zvědavci se tlačí jeden přes druhého. Nebýt nekompromisních policistů, asi by dav vtrhl i mezi čekající matky. Tady, v komunitním centru, se budoucí maminky učí, jak pečovat o děti. Ty, co již své ratolesti mají, sem s nimi chodí na kontroly a očkování. To je i dnešní případ. Sestry v bílých pláštích se rychle míhají a hbitě vybalují vakcíny, které dovezl UNICEF. Maminky s dětmi nedočkavě posedávají na lavici, další se tlačí u vchodu a čekají na naději. Některé děti pláčou, protože se bojí velké injekce, jiné už preventivně. Přesto sestry bravurně vpichují injekce tetanu dětem a zároveň podávají vakcínu proti dětskému záškrtu ve formě několika kapek do nosu. Poté následuje zvážení a malá kontrola. Vše běží jako na drátkách, tým je sehraný a maminky se vděčně mazlí se svými ratolestmi. Mnohé hrdě ukazují své potomky a tiše šeptají jednoduché „Merci“. Nemají co nabídnout, prostě to je jediné, co můžou dát. Ale v tomto poděkování se ukrývá ohromný pocit naděje a štěstí z lepší budoucnosti. Je to krásný pocit, vidět v očích ohromnou vděčnost. Není divu, protože díky takovéto jednoduché vakcinaci může přežít mnohem více dětí. Tady v Mauritánii je skoro padesátiprocentní dětská úmrtnost. A obyčejná injekce zmůže opravdu hodně. Nejde však jen o vakcinaci, ale také prevenci, vzdělávání a o boj s předsudky. Kouzelníci a šamani tu mají stále velkou moc. Každý nezdar dávají lidé za vinu lékařům. Je to i příběh jedné z žen, která byla ochotná uprostřed komunity se podělit o své trápení. Když jí po porodu zemřelo už druhé dítě, manžel dal na řeči matky, že za vše může personál nemocnice, a v bolestech ji odvezl domů. Pozvali kouzelníka, a ten se svými lektvary ujal léčení a zaříkávání, které nemohlo ani zmírnit neštěstí, ani příliš pomoci. Dívka se naštěstí po čase opět odvážila chodit do komunitního centra. Tady ji přesvědčili, že pravou cestou je lékař. Nyní se opět těší na potomka, kterého čeká.
BUDOUCNOST DĚTEM
Obec Bakaw na jihu Mauritánie nedaleko od hraniční řeky se Senegalem je jiná než zbytek země. Tady je vody dostatek, řeka Senegal se během období dešťů často rozlévá. To, co obyvatele trápí, je především nedostatečná lékařské pomoc. Je tu sice komunitní centrum, které za peníze donátorů postavila organizace UNICEF, ale jeho jednoduché vybavení na první pohled nenasvědčuje tomu, že by tu bylo možné získat jakoukoliv pomoc. Přesto i v této chudé osadě zachraňují životy. I když chybí vybavení a léky. Nebýt centra, které vede čtyřicetišestiletá Ulej Usmangjan, asi by místní zůstali na pospas přírodě. Naštěstí tu jsou i dobrovolníci a také jedna z porodních asistentek, která sice není vystudovaná, ale má takovou praxi, že u porodů nepotřebuje žádnou pomoc. A těžší případy vozí do oblastní nemocnice v Boghé − tedy když je možnost odvozu. Na betonové podlaze na nás už čekají mladé ženy. Zpočátku jsou trochu bázlivé, pak ale hrdě vybalují své děti. Mačkají se, ale to nikomu nevadí. Chtějí se podělit se svými pocity a trápením. Stačí, když se zvedne první, a začne vyprávět. Ostatní se okamžitě přidávají. Návštěva z daleka přilákala i vůdce komunity pana Sihamada. „Jsme velice chudým místem v Africe, ale pomoc lidí a dobrovolníků UNICEF nám dává velkou naději v lepší lékařskou pomoc a především budoucnost pro naše děti,“ říká. Důkazem velké důvěry místních obyvatel jsou i ženy, které jsou ochotny mluvit o svých problémech a intimních záležitostech. To jinak v Africe, pokud si nezískáte důvěru, vůbec není možné. Na kraji hlavního města Nouakchott se nachází další z nemocnic, kam směřují vakcíny proti tetanu. Na první pohled jde o mnohem větší zařízení než kdekoliv na venkově. Na velkém dvoře ve stínu střechy vysedávají maminky, které přišly na očkování. To probíhá úplně stejně, jen ratolesti musejí po zvážení také pod drobnohled starší sestry, které neunikne žádný zdravotní problém. A každé matce před odchodem přidává k rozloučení ještě radu. Sestra v kostěných brýlích vede ve velké knize evidenci a pečlivě vše zapisuje. Ženy tu už nejsou tak otevřené jako v komunitách mimo hlavní město. Prostě anonymita velkoměsta je znát. Velkým šokem je však porodní sál, kde se v oprýskané tmavé místnosti právě rodí děti. Na porodním stole jedna z porodních asistentek přivádí na svět novorozence. V místnosti je dusno, žádný větrák a porodosvětluje jen blikající zářivka. Okolo poletují mouchy, zpovzdálí se line podivný zápach. Absolutní bezútěšnost místa dokresluje několik rozvrzaných postelí, nádoba s vodou a tmavé pokoje bez světel. Jako všude jinde jsou k důstojnému prostředí potřeba peníze, a ty v jedné z nejchudších zemí světa nelze čekat. Tady zbývá jedině pomoc zvenčí.
