„Tuleni“ americké námořní pěchoty zabili Usámu bin Ládina. Tuleni je sice přezdívka elitních příslušníků jednotek SEAL, ale neznamená to, že by americké námořnictvo necvičilo pro boj skutečné tuleně a jiné v moři žijící savce.
Války jsou staré jako lidstvo samo. Lidé se zabíjejí od chvíle, kdy dokázali uzvednout kámen a zvířata k boji začali cvičit ve stejný okamžik, kdy zjistili, že jim dokážou nadiktovat svou vůli. „Nejstarší záznamy o použití válečných psů pocházejí z doby téměř 2000 let před Kristem, kdy Chammurapi vycvičil psy k boji po boku svých nejelitnějších bojovníků,“ píše Alexander J. Knights v materiálu Unconventional Animals in the History of Warfare. Kartaginský vojevůdce Hannibal použil slony ve svém tažení proti Římu a překonal s nimi Alpy. Nikoho nepřekvapí bojoví velbloudi v Africe, zvířata vycvičená k boji měla i Kleopatra. Ve starodávné Číně byly dokonce ve válečné vřavě použity opice. Šlo o poněkud nelidský, nicméně efektivní způsob, jak rozložit morálku a vzbudit chaos v nepřátelském táboře. Opicím se k ocasům přivázaly věchýtky slámy, jež se zapálily. Jakmile začaly hořet, byli primáti vhozeni do nepřátelských pozic. Každý si umí představit, že chytit opici s hořícím ocasem je v podstatě nemožné, takže jediné, co se dalo dělat, bylo okamžitě hasit vznikající požáry. Za myšlenkou stál vynikající čínský vojenský taktik a stratég Zhou Yu, žijící v létech 175–210 našeho letopočtu. Zapojení mořských živočichů do bojových akcí trvalo mnohem déle. Bylo nutné nejprve technologicky zvládnout metody „podvodního“ boje, byť první válečné ponorné pokusy jsou hodně starého data. Raný manuskript věnovaný Alexandru Velikému, pocházející z let 1338–1344, obsahuje kresbu, na níž proslulý vojevůdce „kontroluje dno“ ponořen pod hladinu v „batysféře“ během obléhání Tyru v roce 332 př. n. l. K výcviku mořských savců coby bojovníků v podmořské frontě došlo mnohem později. Ve větší míře se rozběhl až v druhé polovině 20. století.
OPLOUTVENÁ ARMÁDA
Počátky programu využívajícího mořské savce (U.S. Navy Marine Mammal Program) pro vojenské využití sahají do roku 1960, kdy byla plískavice plochočelá (Lagenorhynchus obliquidens) zkoumána z hlediska hydrodynamiky. Výzkum tohoto delfína měl zlepšit vlastnosti torpéd. Poměrně rychle se pak rozběhl tajný vojenský výzkum zaměřený na delfíní schopnosti včetně komunikace s lidmi. Mimo jiné měli pomocí svého sonaru vyhledávat a označovat předměty skryté pod vodou. Výcviková základna byla umístěna v kalifornském San Diegu (v současné době je těchto výcvikových základen několik). Základny čas od času pořádají „dny otevřených dveří“, ale většina probíhajících studií je samozřejmě z vojensko-taktických důvodů stále přísně utajovaná. Dnes existují delfíni vycvičení coby minéři, jiní umožňují rychlé vylodění invazních jednotek. V roce 1965 se delfín skákavý (Tursiops truncatus) jménem Tuffy podílel na projektu Sealab II, během kterého se v podmořské laboratoři, umístěné kolem 65 metrů pod mořskou hladinou, zkoumaly fyziologické projevy dlouhodobého pobytu lidí pod hladinou. Součástí projektu bylo i oceánografické bádání. Historické fotografie z výzkumu ukazují ještě jednoho účastníka projektu, lachtana kalifornského (Zalophus californianus) jménem Samantha, kterak prosí o nějakou dobrotu u Mika Greenwooda, psychologa sloužícího v projektu Sealab II.
O sovětských bojových delfínech moc slyšet není, byť jejich výcvik začal těsně po založení amerického programu. První vojenské tréninky sovětských delfínů proběhly v roce 1967. Jednotka byla založena v oblasti Černého moře a jejím úkolem bylo mimo jiné hlídat přístup do sevastopolského přístavu. Dá se předpokládat, že byl výcvik zaměřen podobně jako u amerických protějšků na likvidaci diverzantů či fotografovaní pod vodou.
PŘIVEĎTE ZAJATCE
Delfíni coby podvodní strážci bránící nepřátelským agentům-potápěčům v narušování hranic byli použiti už v neblaze proslulé vietnamské válce, v níž proti sobě ideologicky i bojově stály USA a Sovětský svaz. V knize Rose-Tinted Menagerie Williama Johnsona se můžeme dočíst: „V roce 1972 americké námořnictvo nasadilo ve Vietnamu přísně tajný tým ,bojovníků sviňuch‘, což byl jen orwellovský název pro zabijáky z říše zvířat. Po dobu nejméně jednoho roku byli delfíni experimentálně využiti k ochraně strategických vietnamské přístavů proti pronikání nepřátelských potápěčů. Podle Dr. Jamese Fitzgeralda, průkopníka v oblasti výzkumu delfínů pro CIA a americké námořnictvo, měla zvířata hlavní úkol: objevit potápěče, strhnout mu masku z tváře, přerušit dodávku vzduchu a eventuálně ,zajmout‘ pro výslech. Tyto metody se nelíbily dokonce ani některým vojenským delfíním trenérům. Několik z nich na protest odstoupilo a předalo vojenská tajemství z výcviku veřejnosti.“ Michael Greenwood tvrdí, že námořnictvo cvičilo delfíny k zabíjení pomocí nožů připevněných k ploutvím. Sofistikovanější metoda likvidace nepřítele byla pomocí injekční stříkačky natlakované oxidem uhličitým. Když delfín vrazil do nepřátelského žabího muže jehlu, rychle se rozpínající plyn měl za následek, že oběť přímo „vybuchla“. Později vyšlo najevo, že delfíni vycvičení k zabíjení usmrtili čtyřicet vietcongských potápěčů a dva americké vojáky, kteří přišli o život nešťastnou náhodou. Sověti výcvik pojali jinak, vyhovovala jim strategie sebevražedných útočníků. Delfín měl připlavat s náloží k nepříteli a zahynout při dálkově řízeném odpalu. Doktrína typicky sovětská – lidé i delfíni jsou postradatelní.
TRAPNÁ ZTRÁTA
„Půl tuctu bezpilotních plavidel Remus odcestovalo se speciálním týmem U.S. Navy do Arabského zálivu s úkolem pomoci vyčistit přístavy Umm Qasr a Az Zubayr. Přístroje vybavené bočním sonarem systematicky prozkoumávaly 2,5 milionu m2 vodní plochy. To bylo poprvé, kdy se bezpilotní podvodní ponorka použila ve spojení s jinými protiopatřeními ve válečné situaci. Tým měl první stroje ve vodě do několika hodin po příjezdu do Umm Qasr,“ píše v oficiální zprávě U.S. Navy. O těchto miniponorkách informovala světová i lokální média ve větším rozsahu, až když se jich několik ztratilo. K trapné nehodě došlo během americko-kanadského vojenského cvičení Frontier Sentinel 2010 (Pohraniční hlídka). Jejich nasazení a následná ztráta nakonec vedly k tomu, že delfíní plavci místo simulovaných min hledali v oblasti reálné miniponorky. Nutno říci, že uspěli. I když nejmodernější verze Remusů dokážou pracovat v hloubce až 600 metrů a jsou funkční bez vynoření až 70 hodin, pořád budou mít delfíni v některých oblastech nezastupitelnou úlohu. Jen těžko si lze představit miniponorku, která bude navlékat na nohu nepřátelského žabího muže svorku, s jejíž pomocí ho „uloví“.
OCHRÁNCE ZAK
Delfíni byli cvičeni k vyhledávání sestřelených pilotů, ztracených předmětů i min. Byli i součástí invazních sil během války v Iráku, bójkami označovali zaminované oblasti a chránili lodě před možným podmořským atakem. Jeden ze členů mořské „ochranky“ sloužící ve vodách Perského zálivu byl i lachtan kalifornský jménem Zak. „Lachtani jsou součástí celkového bezpečnostního zabezpečení námořnictva. Například v případech, kdy se teroristé pokusí využít potápěče pro položení výbušnin k lodím,“ říká poručík Josh Frey, mluvčí 5. flotily v Bahrajnu. Lachtani jsou vyškoleni k detekci blížícího se plavce nebo potápěče. Jeho likvidace je pro lachtana hrou. Má za úkol připevnit na nohu narušitele svorku, k níž je přivázané lano. Vzhledem k jeho obratnosti je svorka nasazena dřív, než si dotyčný uvědomí, co se vlastně děje. Je to obrovský posun od roku 1960, v němž si U.S. Navy pořídilo do služby prvního delfína. Zvířata byla, jsou a budou pro vojenství nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Posledním hitem je hmyz.
Podle BBC spekuluje Pentagon s myšlenkou implantovat do hmyzu v rané fázi vývoje čidlo, jímž by se dal po vykuklení jedinec manipulovat. Pro někoho jde o nápad zcela absurdní, pro jiného zatím fikce čekající na svůj čas. Co se delfínů či ploutvonožců týče, je jen otázkou času, než se z nich stanou kokainoví pošťáci vycvičení některou z mafií. Pokud se tak už nestalo. Nemusí totiž sloužit jen v uniformě „dobra“. Delfíni, kosatky, tuleni, lachtani – prostě celá plejáda mořských zvířecích bojovníků je cvičena nejen Američany, o kterých se díky veřejně přístupným informacím ví nejvíce, ale i Rusy nebo Číňany. Bylo by s podivem, kdyby se jejich úloha nestala předlohou pro filmové zpracování. Vycvičení delfíni měli hlavní roli ve filmovém atentátu na prezidenta spojených států v thrilleru Den delfína z roku 1973. Tehdy byl film fikcí. Dnes už jsou základní prvky filmu skutečností.
