Jsme v Papua New Guinea (PNG). Ve státě, který sestává z východní poloviny ostrova Nová Guinea a nespočetného množství ostrovů všech velikostí. Když si světové mocnosti před první světovou válkou dělily kolonie mezi sebe, byl ostrov rozdělen v půli podle pravítka od severu k jihu. Západní polovina patřila Holandsku a je dnes částí Indonésie. Východní polovinu si rozdělila německá říše a Australané mezi sebe. Po první světové válce, po prohře Německa, pak připadla německá část pod australskou správu. V roce 1976 získala pak Papua New Guinea nezávislost.
Hlavní ostrov, který je po Grónsku druhým největším ostrovem na světě, byl pro Evropu odkryt již v 16. století, ale dlouhou dobu se nikdo o tyto končiny nezajímal. Pobřežní močály s malárií a žlutou horečkou, za nimi trnité houštiny plné tvrdých bojovníků, kteří si své zdravé kanibalské názory zachovali až do dnešních dnů, odradily každého entuziastu od pronikání do nitra země. Teprve slibné nálezy zlata nalákaly zlatokopy do těchto divokých končin, a ti s sebou přinesli pokrok. Nejdříve na pobřeží. Vše, co bylo dál od čáry příboje, než byl dostřel pušky, byla “terra incognita”. Obecně se předpokládalo, že vnitřek ostrova je tvořen jen horami bez významnější civilizace. Populace ostrova byla odhadována na milion obyvatel.
CIVILIZACE Z DOBY KAMENNÉ
O to větší bylo překvapení, když první expedice těsně před druhou světovou válkou pronikly do nitra ostrova. Namísto džungle a prázdných hor tam našly kvetoucí civilizaci. Civilizaci, která žila ještě v době kamenné. Dva miliony lidí, kteří neznali kov, kteří nevěděli o existenci bílého muže a o kterých vševědoucí bílý muž neměl potuchy. Populace ostrova se ve statistikách explozivně zvětšila na dva miliony a později na dnešní tři miliony obyvatel. A to vše se neudálo v dávném středověku, v době velkých objevitelských výprav, ale na začátku druhé světové války v roce 1936.
První expedice přišla až pod výraznou horu a tam vybudovala první stabilní tábor a letiště, protože tato expedice už byla podporovaná ze vzduchu letadly. Hora již předtím dostala od holandských kartografů jméno Mount Hagen a tábor ho pak přejal. Von Hagen byl německý administrátor na severním pobřeží, který při výpravě proti tamějším domorodcům byl zabit. Z jednoduchého tábora prvních zlatokopů je dnes město Mount Hagen, centrum pro celou vysočinu.
To je také náš dnešní cíl. Přátelé nás pozvali na “Mount Hagen Show” a takovou příležitost si určitě nenecháme ujít. Jednou za dva roky se sejdou válečníci z vysočiny ostrova v Mount Hagen na sobotu a neděli, aby si tady navzájem ukázali své masky a tance. Tento folkloristický zážitek je něco jedinečného. Co se týče barev, může konkurovat jen festival v Rio de Janeiro.
Jediná důležitá cesta ostrova začíná v přístavu Lae na severním pobřeží a vede přes Kasam pass (Kasamský průsmyk) do města Goroky a pak do města Mount Hagen. Lae je druhé největší město v PNG a mezinárodně důležitý přístav. Na začátku 20. století tady vysušili a stabilizovali němečtí kolonisté část pobřežních bažin a na takto vzniklé půdě založili osadu, která byla současně správním střediskem německé části ostrova. Země ale byla zamořena malárií a žlutou horečkou a první kolonisté umírali jako mouchy. Po krátké době byl sice hlavní stan přeložen z Lae do Rabaul, ale město už bylo pevně zakotveno a rozvíjelo se dál. S nálezem zlata ve Wau a Bululo se objevila nutnost přímého spojení pobřeží se zlatými doly. Postavit silnici bylo technicky velmi problematické a časově nezvládnutelné a volba padla na rychle se rozvíjející leteckou dopravu. Lae s přístavem a vedle ležícím letištěm se nabídlo jako ideální základna a pro mladé město to bylo výrazné posunutí vpřed. Když pak v padesátých letech nově postavená silnice spojila Lae s centrem vysočiny – Mount Hagenem, byla vedoucí úloha Lae jasná.
KDE ZELENINA NEROSTE
Pro okolí Lae je typická tropická džungle. Taková, jak si ji představujeme. Zelená, hustá a divoká. Mezi tím, kde je to jen trochu možné, jsou kokosové plantáže. Téměř tady neexistují zeleninové zahrady. Na pobřeží se zelenině nedaří. Městský trh v Lae je sice bohatě zásoben, ale všechna zelenina je dovezena z vyšších poloh. Nikdo nám nevysvětlil, jak je možné, že v prostředí odpovídajícím našemu skleníkovému klimatu zelenina neroste a zkazí se, dříve než dozraje.
Prvních třicet kilometrů na naší cestě musíme projet přes tento věčně zelený pás. Pak se ale najednou obraz změní. Z věčně zelené džungle jsme rázem v suchých savanách. Krajina je totálně vysušená, jen tu a tam člověk uvidí malé zelené oázy. Jsme v Markham Valley, v údolí věčného slunce. Dno údolí leží ve výšce 100 m n. m. a na obou stranách ho lemují hory. Ty jsou až 3000 m vysoké a zadržují veškeré mraky. Ročně má údolí snad jen deset deštivých dnů. Věčně modrá obloha sem nalákala Australany a ti tady asi 40 km od pobřeží postavili moderní letiště. Oficiálně to byl dar Austrálie novému státu, neoficiálně je to strategicky nesmírně výhodně položené letiště s téměř naprosto stabilním počasím.
Za námi je teď prvních 140 km naší cesty. Markham Valley se stále modrou oblohou je za námi a my začínáme stoupat na Kasam pass. Za ním jsme už ve vysočině. Vysušená savana je vystřídána kobercem šťavnaté horské džungle. Všude je vidět zeleninové zahrady a podél cesty běhají prasata, nejdůležitější zvíře v PNG. Vlastnictví prasat ukazuje bohatství muže. Prasaty může člověk zaplatit za nevěstu, nebo náhradu za škody způsobené v bojích mezi vesnicemi, nebo jen tak zorganizovat slavnost a pořádně se nacpat vepřovým masem. Není výjimkou, když na větších slavnostech tohoto typu je najednou zabito a v zemi upečeno přes stovku prasat.
Projíždíme přes malá městečka a vesnice, které se rychle usadily a rozvinuly podél silnice. Tady se už evropská civilizace definitivně prosadila. Malé obchody, autoservis, benzinové pumpy, to je dnešní obraz větších vesnic. Mezi tím kávové a čajové plantáže. Poměrně brzy bylo objeveno, že zlato tady není jen v potocích a řekách, ale roste na stromech. Káva, tak se jmenuje motor, který katapultoval vysočinu do dvacátého století. Káva odsud jde do celého světa. Obchod s kávou je velmi nebezpečný a tvrdý a válečníci často ztratí sebeovládání a až příliš často při něm pak teče krev.
SLAVNOST MÍSTO KOPANÉ
Mount Hagen by bylo pěkné město k životu, pokud by kriminalita nedosahovala takových rozměrů. Večer si netroufne nikdo ven z domu. Pokud je to za každou cenu nutné, tak jen autem a rychle zase zpět. Každý muž ve vysočině byl dříve zrozen jen k boji a každému muži vězí tahle bojovnická nátura hluboko v krvi. Když pak vidí nějaké filmové “tvrdé muže” v akci a posílí si mínění několika pivy, je večerní konflikt jistý. Důvod se najde vždy.
Vlastní slavnost probíhá poněkud stranou od města na fotbalovém stadionu. Kdo nemá vlastní auto, může použít autobusy, které pendlují mezi městem a stadionem. Mnozí tam dojdou i z daleka jednoduše pěšky. Tisíce lidí proudí k místu srazu. Před několika lety se našla skupina organizátorů, která tomuto původně divoce organizovanému festivalu dala pevnou formu a organizaci. Současně vyhlásili soutěž o nejlepší masku a nejlépe organizovanou vesnici a obě soutěže dotovali symbolickými cenami. Ceny jsou opravdu jen symbolické, ale být lepší než sousední vesnice se stalo otázkou cti. Každá vesnice chce být nejlepší a pokud trend půjde takto dál, můžeme za dvacet let očekávat stejnou komercializaci tohoto festivalu jako v Rio de Janeiro, kde vysoce placení umělci pracují na přípravě masek měsíce dopředu. Již dnes sem světová reklama našla cestu a firmy jako Coca-cola, Toyota, Mitsubishi a jiné využívají této příležitosti, aby propagovaly své zboží. Vlastní slavnost probíhá na travnaté hrací ploše stadionu. Tam musí každá skupina předvést své tradiční masky a tance. Masky z PNG jsou naprosto unikátní a kdo měl jednou příležitost takové slavnosti přihlížet, uchová si to v paměti na dlouhý čas.
Hlavní materiály pro výrobu masek dodává džungle.
 Maska vytvořená z peří rajek a papoušků. |
Peří rajek a papoušků, kůže drobných zvířat, zobáky zoborožců, prasečí kosti, všechno může člověk použít. Samozřejmě že také mušle a škeble ve všech barvách a velikostech. Určité druhy mušlí tu dříve platily jako peníze a řetěz drobných mušliček, pověšený na krku, je dodnes symbol bohatství a zámožnosti. Dále se používá věcí, které jsou upletené z trav a jiných rostlinných vláken. Jsou to různé náramky, opasky, čelenky a samozřejmě sukně, které jsou vpředu z vláken palmy a vzadu se použije každý den čerstvé listí. Praktické.
Neodmyslitelnou výbavou žen je bilum. Je to z rostlinných vláken pletená taška, přibližně stejná, jako nosí naše ženy přes rameno. Tady ji ale nosí upevněnou přes čelo. Dospělá žena neudělá bez bilum ani krok. Nosí se v něm dřevo, jídlo, děti. Čas od času jsem měl problém takový dobře nacpaný bilum zvednout ze země, ale pro ženy z PNG není žádný problém s takovým nákladem celé hodiny popocházet po městě.
Kuriozitu v maskách představují klobouky mužů z oblasti Huli. Klobouk je tvořen nikoliv vrstvou materiálu jako naše klobouky, ale celý klobouk je masou hmoty. Materiálem jsou vlasy zabitých nepřátel. Ve tvaru se dost liší podle vesnic. Některé jsou kulaté jako klobouky slovenských horalů, některé připomínají rohaté klobouky Napoleona. Při pohledu na některé dobře vyvinuté výrobky člověka napadá, kolik lidí asi posloužilo k jejich výrobě.
TAJEMSTVÍ SPÁLENÝCH MUŠLÍ
Důležitá věc je pomalování těla. K tomu používají Papuánci různá přírodní barviva ze spálených mušlí, hlíny, okru a barvy z rostlin a kořenů. Složení barev a jejich příprava jsou tajemstvím mužů. Muži se malují stranou vesnice na nějakém místě v buši, kde je zraky žen nemohou zastihnout. Tělo je nejdříve natřeno palmovým olejem, který má funkci jakéhosi základního laku. Teprve na tento základ jsou pomocí štětců z rostlinných vláken a různých špachtlí nanášeny další barvy. V pomalování mužů z jedné vesnice nejsou téměř rozdíly. Každá vesnice má svůj tradiční vzor a ten musí být zachován. Volnější pravidla platí pro výzdobu peřím, mušlemi a libovolnými dalšími doplňky. I když i tady je jeden základní vzor, který musí být zachován, přece jen jsou různá zlepšení a variace u jednotlivce dovoleny.
Slavnost začíná ráno. Jednotlivé skupiny se nejdříve předvádějí v okolí stadionu všem příchozím. Při tom je totiž možné pozorovat konkurenci, odhadnout její letošní silné stránky a posoudit vlastní šance na vítězství. Samozřejmě se taky musí ukázat všem přítomným, že vítěz pro letošek je jasný a tím že jsou oni. Po skončení téhle psychologické války čekají jednotlivé skupiny netrpělivě na zavolání hlasatele. Ten je svolá na travnatou plochu stadionu, kde musí každá skupina ukázat, co umí a jak je letos pěkná. Při tom jsou všechny skupiny hlasitě podporovány nejen vlastní vesnicí, ale podle pravidla “fair play” všemi účastníky. Zvolená porota si udělá první obraz o skupinách pro pozdější volbu nejlepších.
Pozdě odpoledne slavnost pro první den končí a lidé se rozejdou do města a okolních vesnic. Doma se pak dlouho do noci diskutuje o zážitcích toho dne, kdo byl dobrý a kdo byl lepší a co se eventuálně ještě může pro zítřek zlepšit.
Také Mount Hagen je v tento slavnostní den večer prázdný a tichý. Strach z násilností je silný a k tomu přistupuje tradiční zvyk zastavit večer všechny aktivity a pokračovat až příští den. To platí i pro případ války. I ta končí s večerem a pokračuje až druhý den. Jen ve dvou či třech hotelech, kde jsou lidé z pobřeží, panuje trochu větší ruch. O turistech ze zámoří nemůže být ani řeči, v současné době je to pro všechny cestovní kanceláře příliš riskantní oblast.
Ráno festival pokračuje. Opět proudí lidé ze všech možných stran k fotbalovému stadionu. Zvuk malých tanečních bubnů se mísí s moderní muzikou z tlampačů. Naštěstí se na slavnosti nesmí prodávat pivo, a tak má policie jen málo práce.
Již brzy odpoledne, když porota vyhlásila své rozhodnutí, vítězové vypsaných soutěží jsou známi a ceny předány, dav se zvolna rozchází. Na mnohé čeká dlouhá cesta domů, někteří musí domů dokonce letět. Silniční síť? Sestává prakticky jen z jedné hlavní komunikace, a tak dochází k takovému paradoxu, že tvrdí válečníci odněkud z hor, kteří své kanibalské sklony zdaleka nezapomněli, si pro cestu zpět najmou letadlo. Letiště je dnes téměř u každé vesnice. Praktická pomoc dvacátého století lovcům z doby kamenné. Také my musíme pryč. Dva překrásné dny jsou za námi, hlavy jsou plné zážitků a jako jedinečnou kořist si odvážíme role exponovaného filmu. Před námi je 650 km, a to po cestách, které ještě místy nejsou zpevněny, je velmi dobré absolvovat prvních 500 km za světla. Tyhle provincie mají velmi špatné jméno a nikdo znalý situace tu nebude riskovat noční jízdu. Pokud se náhodou stane, že se člověk opozdí a nedorazí k svému cíli za světla, je nutné vyhledat nějaký místní hotel a tam v bezpečí a pod ochranou personálu vyčkat do rána. To nechceme, ráno na nás čeká naše práce v Lae, a tak uháním, co se dá. S posledním světlem jsme na Kasam pass a ve večerním stmívání, které tady, téměř na rovníku, trvá jen krátce, sjíždíme dolů. Než dojedeme dolů, je úplná tma. Posledních 150 km musíme jet v noci. Tady to údajně není tak nebezpečné – i když naše zážitky z jiného výletu říkají cosi opačného – a stejně tady žádná ubytovací možnost není. Naštěstí to dobře dopadlo. Naše cesta končí, jsme unaveni k smrti. Ale viděli jsme a fotografovali jeden z nejpozoruhodnějších festivalů světa.
