Poprvé v životě jsem měl strach z dětí. Mohlo jim být kolem dvanácti let. Přes rameno AK 47, zarudlé oči, zfetovaní. Na sobě trička amerických hokejových klubů, na hlavách kulichy a na krku africký amulet chránící před smrtí. Jeden si říkal generál Had a druhý generál Ještě jedna válka. A s nimi jsem měl vyjednávat o vydání rukojmí,” vzpomíná na své setkání s dětskými vojáky v roce 1996 Kenneth Cain, tehdejší pracovník OSN v Libérii. I když od konce války v Libérii uplynulo už osm let, mohl by to prožít klidně včera. I v roce 2011 působí v armádách po celém světě kolem 250 000 dětí.
„Když mi bylo dvanáct, naši vesnici přepadli, vojáci potřebovali jídlo, a tak ukradli dobytek. Kdo jim nechtěl nic dát, toho zabili. Potřebovali taky nové síly, protože si vybrali mě a ještě dva další kluky. Museli jsme jít s nimi, nemohl jsem se ani rozloučit se sestrou, u které jsem bydlel. Prostě mě chytli a řekli: ty půjdeš s náma. Jestli se pokusíš utéct nebo křičet, tak tě zabijeme a tvoji rodinu taky. Tak jsem s nimi šel,” vzpomíná na svoje dětství dnes dvacetiletý Arnold Aganza z Demokratické republiky Kongo. Právě to, kde se narodil, předurčilo celý jeho život. Aganza pochází z provincie Jižní Kivu. Tam si lidé už ani nepamatují, co je to mír a klid. Po skončení genocidy ve Rwandě v roce 1994 se konflikt přesunul do sousedního Konga a brzy začalo všem jít jen o kontrolu nerostného bohatství, jehož má Kongo třetí největší zásoby na světě. „V našem okolí se pohybovalo obrovské množství různých armád, my pak už ani nevěděli, kdo je kdo, ale věděli jsme, že všichni, kdo mají zbraň, jsou nebezpeční. Když mi bylo devět, zabili mého otce. Z naší vesnice jsme utekli, stejně byla vypálená,” říká Aganza, který se sám dostal do jednotek Interhamwe ze sousední Rwandy. Dnes si říkají FDLR, Fronta za osvobození Rwandy. Jsou v nich soustředěni ti, kteří jsou zodpovědní za genocidu ve Rwandě. „To bylo snad nejhorší, musel jsem sloužit nepřátelům, těm, kteří zabíjeli Konžany,” říká Serafín, jehož úkolem bylo nosit vojákům zbraně a těžké náklady, když se přesouvali. „Později mě naučili zacházet se samopalem. Stále jsme se přesouvali džunglí, často docházelo k bojům s jinými skupinami. V jednom těžkém boji zastřelili kluka, co ho unesli spolu se mnou z mé vesnice. Mně se v tom zmatku podařilo utéct. Po třech letech. Z mé rodiny mě ale přijala jen sestra Irene, Pro ostatní jsem něco jako nepřítel,” pokračuje Serafín. Dnes žije ve městě Bukavu, kam odešel a rok se potloukal, než si našel místo jako hlídač. V noci hlídal a přes den začal chodit do školy. „Belgičan, kterému jsem hlídal dům, mi za to platil. Dnes už mám svoji práci, pomáhám dětem ulice,” uzavírá mladík, který o své minulosti mluví nerad. Na otázku, zda někoho zabil, nechce odpovědět.
Jeho příběh není v Kongu ničím výjimečným. V letech 1995–2005 bojovalo v různých armádách v Kongu přes 50 000 dětí. Organizace Amnesty International odhaduje, že i dnes stále nejméně 11 000 dětí bojuje s ozbrojenými skupinami. Z toho kolem 7000 jich je i v oficiální konžské armádě FARDC.
SEXUÁLNÍ OTROKYNĚ
V armádách však neslouží jen chlapci. Zhruba čtyřicet procent dětských vojáků jsou dívky. I když mnoho z nich je vytrénováno přímo k boji, jejich hlavní náplní práce bývá příprava jídla, nošení nákladů a sexuální služby. „Unesli mě spolu s osmi dívkami z naší vesnice. Všem nám bylo kolem deseti let. Přepadli při nedělní mši kostel a odtáhli nás pryč. Ještě ten večer všechny znásilnili. Tak to bylo každý den, jeden skončil a další přišel, bylo tam strašně moc vojáků. Nejdřív jsem brečela a krvácela, pak jsem si zvykla. Přes den jsme musely vařit a chodit pro dřevo a vodu. Dodnes mám uvnitř velkou bolest,” vypráví v nemocnici Lékařů bez hranic ve městě Lubutu v Kongu dnes dvacetiletá Anete. Ta sloužila pro armádu Thomase Lubanga Dyilo, který se jako jediný zodpovídá za zneužívání dětí jako vojáků před Mezinárodním trestním tribunálem. Mnoho dívek je přinuceno se za vojáky provdat a mít s nimi děti. Kvůli tomu jsou pak často odmítnuty svou vlastní rodinou a vesnicí.
O vůdci ugandské Armády božího odporu LRA Konym se traduje, že má kolem osmdesáti manželek, s nimiž zplodil přes sto dětí. Právě jeho armáda, dodnes operující na území Demokratické republiky Kongo a Centrální africké republiky unesla do svých řad kolem 40 000 dětí. O jednom z mnoha únosů ze škol v Ugandě informovala v červnu 2003 BBC. LRA ze školy blízko města Soroti v severní Ugandě unesla 29 dívek. Třinácti z nich se podařilo únoscům utéci.
DÍTĚ JE LEPŠÍ VOJÁK
Děti mají oproti dospělým vojákům mnoho výhod. Velitelé si je totiž mohou vychovat přesně k obrazu svému. Rozkazy a úkoly plní bez reptání. Nepožadují žold. Když jdou do boje, nemyslí na své rodiny, většinou žádné nemají. Armáda jim je „matkou i otcem”. Zabíjení je jedinou věcí, kterou kdy poznaly. Válku berou jako hru. Dokážou jít do jakékoliv akce, protože nemají ještě zcela vyvinutý pud sebezáchovy. Proto také patří k nejkrutějším. „Ve válce v Libérii byly nejhorší děti. Často v gangu, bez velení. Chlapci většinou zfetovaní, šňupali střelný prach a amfetamin. Znásilňovali, rabovali a dokonce se dopouštěli kanibalismu, všechno jim bylo jedno, pro ně to byla vzrušující hra,” vzpomíná Kenneth Cain. „Speciálně se zaměřovali na těhotné, jakmile nějakou objevili, shromáždili se kolem ní a vsadili se, jaké je pohlaví dítěte. Pak jí rozřízli břicho a ženu nechali vykrvácet,” popisuje řádění dětských gangů liberijský aktivista Ignatius Peabody. Válka v Libérii skončila až v roce 2003. Dětští vojáci se řídili heslem – kdo se bojí zemřít, neměl se narodit. Ne všechny děti jsou však do armád uneseny. Mnoho z nich se tam přidává ze sociálních a a ekonomických důvodů.
Armáda jim slibuje alespoň, že nebudou mít hlad a budou mít moc. Řada dětí se nechá naverbovat i proto, že věří ideálům, za něž ozbrojenci bojují.
ŽIJEŠ, ALE NEEXISTUJEŠ
Unášení dětí do armád je jednoduché i proto, že v mnoha zemích třetího světa děti nejsou nijak registrované. Mezi lety 1999 a 2004 bylo v subsaharské Africe zaregistrováno pouze 38 % narozených dětí a v jižní Asii 30 %. Lidé v mnoha zemích neznají svůj věk, anebo ho nejsou schopni prokázat. „Dva vojáci mě chytli, když jsem šel ze školy. Zeptali se, kolik mi je, řekl jsem, že šestnáct. Dostal jsem facku s tím, že od teď je mi osmnáct,” vypověděl pro organizaci Save the children Maung Zaw Oo, který byl unesen armádou Tatamadaw Kyi v roce 2005 v Barmě.
Děti sloužily již ve starověkých armádách. Sparťané učili své děti od sedmi let vojenskému umění. Žádné tradiční kmeny nebo starověké civilizace ale nezapojovaly děti přímo do boje. V historii lidstva děti nikdy nebyly tak hojně využívány v armádách jako ve 20. století.
