VÁLKA NA BALKÁNĚ

JIŘÍ FLORIAN
Ještě u benzínového čerpadla za Karlovacem jsem si myslel, že starou známou cestou přes Plitvice projedu do rána na magistrálu a po ní se pak přes den dostanu bez problémů až do perly Dalmácie; Dubrovníku. Podle agenturních zpráv měl být v této oblasti po patnáctém příměří klid. Byla tma a někde nad Plitvicemi se blýskalo. „Bouřka teď v březnu?”, zeptal jsem se naivně chlapce v maskované uniformě, který čerpadlo obsluhoval. Vzal to jako žert. „Policejní hodina, začíná válka, ” řekl. Podíval se na značku auta a ironicky dodal: „Teď už tam turisty střílejí.” A novináře? „Tak ty v nejlepším případě kastrují.” Pomalu jsem se vracel silnicí ke Karlovacu. Na dvou odbočkách s cedulemi Sobe, Zimmer frei jsem se marně pokoušel na jednu noc ubytovat. „To už neplatí, je válka, zkuste motorest.” Tma, okna za žaluziemi přelepená do kříže papírovými páskami. Všechno mi připadalo jako ve výprodeji. Našel jsem pak jeden motorest, z jehož oken probleskovaly do tmy paprsky světla. „Můžeš přespat v křeslech na chodbě,” řekl mi jeho majitel, „jsme plní. Auto si dej do kůlny, na parkovišti bys ho ráno nenašel.” Motorest byl plný vyhnanců, utečenců a vystěhovalců z území Chorvatska. Celkem je jich údajně 700 000 a každý druhý je jakž takž zaopatřen díky známým a příbuzným. Jenom polovina z nich však našla útočiště v motelech, hotelích nebo školách. Chorvatský stát denně přiděluje každému z nich deset marek. Je to málo, nebo hodně? Stát se tak snaží zabezpečit důstojný život všem, kteří ve válce zůstali bez domova. Někde na střeše byla satelitní anténa a svody z ní provizorně natažené po chodbě do jednoho z pokojů. Byl přeplněný lidmi, kteří sledovali televizní zprávy. Z ostatních pokojů vybíhali střídavě děti a dospělí, na chodbách bylo cítit vařené maso a zeleninu. Tento motorest byl domovem mnoha lidí, kteří ze svých domovů odešli jen s tím, co měli na sobě a co stačili vzít do rukou.
Ráno mě vzbudil majitel. „Přes magistrálu se nedostaneš, někde nejsou mosty a na trajekt se dlouho čeká. Ani s benzínem to není jednoduché, ředí se vodou.” Vždycky jsem si dokázal představit paniku, která postihne člověka na přeplněné, neprůjezdné dálnici. Nikdy jsem však nepřemýšlel o stresu na úplně prázdné dálnici uprostřed polí. Mezi Zagrebem a Slavonským Brodem jsem potkal za dvě hodiny snad čtyři osobáky a pár náklaďáků. U posledního čerpadla před odbočkou na Osijek jsem natankoval plnou. Čtyřicet litrů a 100 marek…. Na jednom z krizových štábů mě vybavili povolením do válečné zóny. „Tím se na každém punktu prokaž,” řekl gardista, „ale to je všechno, co pro tebe mohu udělat. Příměří? O tom se píše v novinách ve světě, ale já o něm dosud nevím.” Měl jsem z domova adresu jakýchsi známých. Pod zcela rozsypaným stavením vonícím čerstvou omítkou bydleli ve sklepě. Hlava rodiny pracovala deset let v Německu, aby mohli postavit dům. Ještě než došlo ke kolaudaci, dopadly na něj granáty. Teď bydlí v suterénu. Paní má vedle sporáku opřeného „kalašnikova” a na polici jsou položeny granáty. Se vším umí zacházet, muž ji to naučil, než odešel. Na krku má dvě děti a hospodářství. Prasata zabili, nebylo by je stejně čím krmit a zalili do sádla. Problém je uživit krávu. Králíci zůstali, kukuřice je zatím dost. Po troskách na dovře pobíhají slepice. Všechno dohromady dává nepopsatelný, neutěšený obraz. „Nevím, kde je muž,” říká „snad se dostal do srbského zajetí..” Podává mně výstřižek z novin. „Přes 6 000 Chorvatů okupovaných federální armádou a srbskými autonomisty je v 50ti koncentračních táborech. Je v nich skoro tisíc chorvatských vojáků a tři a půl tisíce obyvatel Vukovaru, který padl do rukou jugoslávské armády. Tři tisíce osob je pohřešováno…” „Proč někdo nenapíše americk ému prezidentovi? Proč nezasáhne? Měly by už konečně přijít modré přilby, jinak bude znovu válka. Ještě strašlivější válka; protože tato ještě neskončila.” „Zbraně?” opakuje moji otázku velitel hlídky na silnici. „Nikdo neví, kolik jich vlastně mezi lidmi je. Vzali kasárna a sklady útokem, když to všechno začalo. Jsou výzvy, aby je vrátili, ale nikdo se k tomu nemá. Všichni říkají, aspoň se budu bránit, než bych měl padnout na oltář vlasti.
Pojď se mnou, ukážu ti důsledky této balkánské války.” Vede mě ulicí sutin před bývalou školu. Tuším, že to bylo jakési centrum, snad náměstí. Vedle sebe je tady deset dřevěných křížů, deset hrobů. Ve dřevě vypálená data narození a úmrtí. „Nemohli jsme je pohřbít tam nahoře na hřbitově,” říká můj průvodce, „srbští četníci jej neustále ostřelovali. Přijel buldozer, vyhrnul jámu a všechny jsme do ní pochovali. Exhumace, až válka skončí? Nevím, pochovávali jsme je vlastně do podzemní vody. Ale ať tady zůstanou, jim je to už jedno a příští generace ať se chytí za hlavy.” „Mohu se vás zeptat na zkušenosti s humanitární pomocí?”. ptám se paní Nevenky. „Ano, přichází z mnoha zemí, i od vás z Čech a Slovenska, ale řeknu vám svůj názor. Všechno přijde do nějakého centrálního skladu. To je první síto. Teprve co zbude, přivezou do postižených oblastí, tam to projde dalším sítem a ti nejpotřebnější už z toho dostanou velmi málo. Chápete, co jsem tím chtěla říct? Ale nepište tam prosím vám moje jméno. Kdo byl zlodějem za míru, ten je kardinálním zlodějem ve válce. Válka dělá z lidí zvířata, i z těch v době míru navenek slušných. Podle mne by bylo nejlepší poslat pomoc na konkrétní adresu v postižených oblastech… Sutina s pachem spáleniště, krve a dezinfekčních prostředků. Národ v maskovaných uniformách. Lidská tragédie srovnatelná snad jen s fašismem druhé světové války. K historii války na Balkáně budou patřit lidé, kterým zaživa vypichovali oči, řezali konečky prstů a nutili je jíst. Muži, které před očima jejich žen kastrovali. K historii války na Balkáně budou jednoho dne patřit téměř nepopsatelná svinstva. Setkal jsem se s lidmi, kterým zůstal jen holý život a utrpení, které si za hranicemi této země nedokáže nikdo představit. Situace po patnáctém příměří: střelba, mrtví, rozvaliny… * * *
„Tady je dokument pro silniční kontroly, toto dopis pro štáb a na této adrese se do setmění přihlas,” řekl chorvatský gardista. „A bůh tě opatruj.” Ještě pořád jsem měl o válce v bývalé Jugoslávii kdesi uvnitř skryté pochybnosti. Už za pár hodin jsem pochopil, proč. Ta válka se totiž lidí za hranicemi přímo netýká… U jedné ze silničních kontrol před Osijekem jsem dostal doprovod. Třicetiletý Zdravko K. uložil mezi sedadla dva samopaly (ještě před týdnem tady byl stejným způsobem položené lyžařské hůlky na Vysočině) a pod nohy si dal čtyři ruční granáty. „Za kostelem odbočíme k lesu a musíš na to šlápnout, za světla už asi neprojedem a pak už se tam střílí každý strom.” Když jsme přijeli k prvním stavením Osijeku, byla tma jak v pytli. Na horizontu se blýskalo. Malým průlezem mezi sutinami jsme se dostali do sklepení. Teprve za dlouhou dobu oči přivykly svíčkám a petrolejkám. Na plotně malých kamínek s rourou vyvedenou provizorně kamsi ven stály konve s vodou, vzduch byl skoro nedýchatelný. Pot, spáleniště, pečené jídlo a čaj, něco z nemocnic připomínající sterilní obvazy a dezinfekci. Jak jsem se později dozvěděl, byl to v této oblasti nejbezpečnější úkryt před minami a granáty Srbů a příslušníků jugoslávské armády. Nad námi prý byla dvacetimetrová betonová deska…
Paní Maria K. se dala do pláče. Co tě sem chlapče, vedlo? V prosinci jsem udělala kříž za manželem a jeho nejbližšími přáteli, teď ještě abych dělala kříž za cizincem.” „Tony byl doma nervózní, nemohl spát, nemohl se dívat na tu spoušť po granátech. Brali jsme se pozdě, ve třiceti, a když jsme něco zbudovali a mohli slušně žít…? Vzal se večer pušku a šel pro kamarády. Ráno přiběhla sousedka, že jsou všichni mrtví. To víte ten poplach, zmatek, tak jsme je chtěli pohřbít, jenže srbští četníci ostřelovali hřbitov. Nakonec buldozer vyhrabal před místní školou jámu a všechny jsme je do ní dali. Přijel pak ze Zagrebu biskup a aspoň tu zem vysvětil. Ať tam zůstanou, i když třeba časem mladí budou na těch místech pořádat nějaké slavnosti. Ať se ví, co udělali…” Vůbec nemám přehled o času. „Pojď jíst,” zve mě někdo k lavici. „Hlad tady zatím není. Pole jsem neobdělávali, nebylo čím krmit dobytek, jediná možnost byla prasata zabít, upéct a dát do sádla. Ale s drůbeží už to nešlo. Hovězí? Něco přežívá, ale jak dlouho?” V noci je snad klid i ve válce. Za každou cenu se chci podívat do místního krizového štábu, chci do nemocnice. Nikdo mě nebrání. jen slyším zase, bůh tě opatruj. Jistě. Ve válce se nebude nikdo starat o chlapa jako o kojence. „Chceme, aby se svět dozvěděl o tom, co se tady děje,” slyším za sebou něčí hlas ze sklepa, „napiš to amíkům”, kdyby tady byla ropa, už by bylo dávno po problémech…”
Nevím, kolik hodin a kolik kilometrů jsme tu noc projezdili. Před svítáním jsme se ocitli v nemocnici. „prosím vás, ve vlastním zájmu, nepiště žádná jména, pokud se chcete ještě někdy do této země vrátit. Jsem lékař, musím být nestranný, nevím, co můžete z mých zážitků použít…” „Tady do této místnosti vtrhli ozbrojení muži. Mého kolegu položili na lůžko, vypíchli mu oči a nutili ho, aby je snědl. já jsem se na to všechno musel dívat a pak že mě to čeká taky. Zhroutil jsem se až ve chvílích, kdy mu řezali konečky prstů a nutili ho znovu, aby je snědl. Prostě, nutili ho ke kanibalismu. Kdo to byl? Nevím, nenuťte mě k odpovědi. Snad chorvatští četníci, možná příslušníci jugoslávské armády, já ani nemohu tvrdit, zda nejsou mezi Chorvaty ustašovci. Vím jen, že jich není tolik, co četníků na druhé straně. Prosím, nenuťte mě, je válka a na povrch vyplouvají ty nejhorší lidské vlastnosti. Jeďte odtud, nestojí vám to za to…” Řekl jsem Zdravkovi, že historie druhé světové války se tady opakuje. Že se opakují metody obyčejného fašismu…
Zastavili jsem na místě, pro mne úplně bezvýznamném. Z maskované tašky vyndal láhev pálenky, cigarety a ukázal před polorozbořený dům. „Byl jsem u toho. Přišli četníci a z tohoto domu vyvedli muže. Schovával jsem se tam za stodolou. Oni čekali takových tři sta metrů před ním se samopalem a on musel jít kolem domů a volat: Bratři vyjděte ven, jsem tady sám, žádné nebezpečí nám nehrozí… Chlapi začali vycházet ze stavení a když byli skoro všichni venku, Srbové a příslušníci jugoslávské armády jim svázali drátem ruce a nohy, museli si lehnout na břicho a oni jim po zádech pálili jugoslávskou vlajku. Před tím jim ještě řezali ze zad kůži a obnažená místa solili…” Zdravko mně podává láhev domácí pálenky. Je prázdná. V tuto chvíli nemá smysl cokoliv komentovat. „Toužíš po odplatě?” ptám se. Nohy mu bezděčně svírají ty čtyři granáty na podlaze. Samopaly jsou zaklíněné mezi sedadly. „Flaška pálenky a samopal. Zdravko, to je pro válku na nejideálnější kombinace.” Ještě jednou jsem pak pokoušel osud. S kamerou jsem vyšel ze sklepního obydlí. Stačilo pár kroků, aby někdo odněkud z naprosto mrtvého a pustého místa bývalého lidského žití řval: „Jebemtibogasnajperi. ” Nestačil jsem jít k zemi, jen jsem nechápavě zíral na kulkami pokropenou zeď stavení. Cestou domů si opakuji slova přátel: „Náš předpoklad, že se s patnáctým příměřím dočkáme konečného míru je vážně zviklán. Každodenní střelba a detonace nás přesvědčují, že ještě stále žijeme ve válce. Válka mění náš život, okolí, prostředí.” Pach potu a vařené kukuřice je nedýchatelný. Plamen petrolejky osvětluje unavené tváře matek s dětmi a starců. Vypadají žlutě a nemocně. Děti spí po třech na provizorních postelích a chaos věcí nahromaděných dokresluje prostředí připomínající chudinský, černý slum. Nad betonovými stropními traverzami je obrovsk á hromada sutin. Torzo jednoho z nejvýznamějších domů ulice maršála Tita…