Jeden den samé úsměvy a suvenýry, a druhý den tanky v ulicích. Jak říká jeden můj kamarád, „v tu chvíli je nutné co nejrychleji opustit zemi, jinak půjde o krk.“ V Africe nic výjimečného, v poslední době je celá subsaharská Afrika v jednom ohni.
Letošní výprava do západní Afriky měla přinést i poznání dlouho odkládané turistické země, Mali. Během února jsme na naší cestě zamířili z Burkiny Faso k malijské hranici. Ještě během samotné cesty jsme ale rychle pochopili, že z vysněné cesty do Timbuktu opět sejde. Rostoucí množství přepadů přineslo i větší počet policistů v ulicích, kontrolujících všechny podezřelé osoby. A my jsme patřili k nim. „Žádný běloch tudy už pár týdnů neprojel,“ komentoval naši přítomnost velitel policejní stanice. A měl pravdu. V Mali jsme skoro žádné turisty mimo hlavní město Bamako nepotkali.
Slavný stopařský guru Jirka Svoboda, který osobně prodával svoje cestopisy na Václavském náměstí, mi vyprávěl, jak zažil několik převratů a výstižně zhodnotil, co by člověk měl dělat. „Dokud jsou jen vojáci v ulicích, je to ještě dobrý, ale jakmile se střílí, je lepší zemi opustit. A pokud se to nepodaří, tak zbývá nechat se zatknout. Oni všechny bělochy odvezou většinou na stadion, aby jim neublížili, to by se jim pak rozzlobila mocná ambasáda a převrat by byl zmařen. Po několika dnech si vás vyzvedne cizinecká legie, naloží vás do letadla a ještě zadara odveze do Evropy. Škoda, že chceš cestovat dál po Africe. Tahle letadla jsou totiž docela luxus oproti místním.“ Nechci si dělat srandu, ale v takové situaci je to často jediná možnost. Ostatně, letos v Mali nám do smíchu také nebylo. Sice se nestřílelo, ale opuštěný hotel, kde jsme byli jediní hosté, obléhal houf průvodců, prodavačů suvenýrů, sošek, korálků a alkoholu. A když vám na ramenou každou chvíli někdo brečí, že mu umírá hlady rodina, nebo vás doprovází dav hustlerů, je to opravdu peklo. Druhým signálem nejisté budoucnosti byla spousta zavřených obchodů, některé dokonce zatlučené prkny. Prostě a jednoduše, kdo má prostředky, opouští zemi s předstihem, kdo je chudý, musí počkat na vyvrcholení situace. Už i na poloprázdném tržišti bylo cítit napětí, přesně jako když nad městem visí bouřka s těžkými mračny, která přinesou pořádnou katastrofu. K té opravdu nebylo daleko.
Sen Tuaregů
Malijská vláda si zadělala na problémy dávno v prvopočátcích vzniku státu. Po získání samostatnosti v roce 1960 přišli noví vládci, kteří ovšem sami nevěděli, co se státem. Přestože jsou národy v této zemi k sobě poměrně tolerantní, už od samého počátku existoval problém s Tuaregy. Tito hrdí kočovníci, žijící převážně na severu v pustých částech Sahary, se najednou ocitli v několika státech najednou – Mali, Nigeru, Čadu a Súdánu. Ve všech se rázem stali opozicí, protože už jen jejich berberský původ, a také historické zapojení do obchodu s otroky jim připravilo nečekanou budoucnost. Jednak se nemohli smířit se situací, kdy se jejich novými pány stali černoši, kteří pro ně byli jen obyčejné zboží, otroci. A také v 70. letech vypukla velká sucha, která zahubila mnoho velbloudů i domácích zvířat, na nichž byli závislí. Tito tradiční nomádi neměli jinou šanci než prchnout, nebo přežívat ve slumech poblíž měst. Proto víceméně ve všech státech, kde žijí, docházelo kvůli neuspokojivé situaci a bídě k povstáním. V Mali byla často k uklidnění nasazena armáda, která jednala vždy velice brutálně. Proto se nemůžeme divit, když se Tuaregové chopili zbraní a po vojenském puči letos v březnu téměř bez boje obsadili celý sever Mali. 6. dubna 2012 slavnostně vyhlásili vysněný stát, nazvaný Azavad. Celé se jim to podařilo díky podivnému spojenectví s radikály islámského Maghribu, napojenými na Al-Kajdu, kteří operují po celé Sahaře s úmyslem založit wahhábistický emirát. Organizace je známá především únosy turistů, díky kterým získala štědré finanční zdroje pro svůj boj. Odhaduje se, že na zhruba padesáti únosech vydělala kolem 130 milionů dolarů. Velkou měrou k tomu přispěl také pád Kaddáfího Libye. Mnoho Malijců, kteří bojovali neúspěšně za Kaddáfího, se vrátilo zpět domů, ovšem v plné zbroji, které se malijská armáda nemůže vyrovnat. Podle místních znalců se jedná o několik skupin, které dohromady čítají na 25–30 000 bojovníků.
Porno v mešitě
Djenné je město zapsané do Seznamu UNESCO kvůli fantastické mešitě, která je živoucí legendou a ukázkou nádherné architektury. Mešita je největší stavbou z nepálených cihel na světě. Pravidelně se každý rok nahazuje blátem z nedaleké říčky Bani. Stávala tu už ve 13. století, současnou podobu ale získala teprve před sto lety. Bohužel, nemuslimové dovnitř nesmí. Vděčit za to můžeme italským filmařům, kteří se dovnitř vnutili se záměrem natáčet dokument, z něhož se však po chvíli vyklubalo porno. Není se tedy čemu divit, když místní turisty moc nemusejí, i když z nich žijí. Už odpoledne mi ale skoro každý druhý nabízel návštěvu, protože je prý syn imáma. Možná jsou všichni synové, každopádně brána se otevřela a zadním vchodem jsem mohl vejít do mešity plné poutníků.
Napětí všude kolem
Ve městě se jinak na první pohled nic nedělo. Zbožní muži přicházeli k pravidelným modlitbám a na tržišti byl běžný ruch. Nebýt bědujících průvodců a hoteliérů, které postihla krize v zemi jako první, ničeho bychom si asi nevšimli. Batůžkářský hotel Kita Kouraou je běžně rezervovaný na týdny dopředu, nyní ale jen sporadicky přicházeli cizinci, kteří se zaběhli do neklidné země. Hoteliér se vztekem i lítostí vyprávěl, jak bude muset zavřít to, co budoval spoustu let, a odejít. Napětí bylo všudypřítomné. Druhý den pobytu nám přiběhl rozčilený lékárník Ahmed sdělit, ať co nejdříve odjedeme. Pouhých pětadvacet kilometrů od Djenné bylo zabito na dvě stě lidí, bude válka. Rozhodujeme se rychle a přesouváme se do hlavního města Bamaka. Tam už vypukly první pogromy na Tuaregy, lidé jim nemohli odpustit, co se stalo na severu země, a tak dav doslova zlynčoval a upálil tuarežského majitele butiku a jeho rodinu. Tady se plně ukázala vzájemná dřímající nenávist, často přiživovaná politiky. Ještě ten den se prezident rozhodl pro boj a vyslal slabou armádu proti bojovníkům nasáklým krví. To už balili i ti největší optimisté, cizinci houfně opouštěli zemi stejně jako my. Naštěstí jsme měli jisté místo v letadle. Na letišti panoval boj o další. Všichni měli v očích jedinou touhu, pryč ze země.
Azavad pokračuje
Dobré tři týdny po našem návratu se naplnila negativní proroctví a Tuaregové vyhlásili hned za městem Mopti samostatný stát Azavad. Prchali jsme tedy z území nového státu, který zatím nikdo neuznal, a v Africe pravděpodobně ani neuzná. Všechny africké státy bojují se separatistickými tendencemi, a pak by se současná konstrukce států rozdrolila jako hliněný domek. Bohužel ani po několika měsících se situace nevyjasnila. Tuaregové by nyní chtěli, aby do nového státu patřily i části okolních zemí. Samozvaný stát Azavad funguje, i když Tuaregové, kteří toužili po samostatnosti, byli přívrženci Al-Kajdy vyhnáni z města Timbuktu. Podle posledních zpráv tito svatí bojovníci v Timbuktu důsledně likvidují všechny památky. Především hrobky, které považují za tmářství. Sice to místním vadí, ale dnes vládne a rozhoduje někdo jiný. „Střílejí do vzduchu, aby odehnali dav,“ popsal chování radikálů jeden z očitých svědků. Přišli s motykami a za pokřiku „Bůh je veliký“ zpustošili hliněné hrobky súfijských svatých mužů, přiléhající k mešitě Djingureber ze 14. století. Súfismus je považován za mystickou odnož islámu, kterou považují radikálové Ansar Dine (v překladu Ochránci víry) za tmářství a odklon od víry. Svět sice protestuje, ale než se bude schopen domluvit na řešení situace, asi už nebude co zachraňovat. Sen o Timbuktu tak pro mě zůstává snem a pohádkou, zatím bez dobrého konce.
