Střelba, výbuchy a záblesky. Vyskočil jsem a hnal se po schůdcích na palubu. Piráti, Féničané, Řekové, Kartagiňané, Římané, Arabové, vojska Sulejmana, Angličané, Němci · mozaika všech možných dobyvatelů, kteří kdy zaútočili na tento ostrov, mi probíhala hlavou. Vzápětí jsem už ale zase bral schody po čtyřech, tentokrát ovšem opačným směrem. Naše loď právě vplouvala do přístavu. Starodávnou Vallettu osvětloval nádherný ohňostroj a já s sebou neměl fotoaparát. . . . . .
 … |
Kameny, všude kameny. Kam se člověk podívá, kameny. Velké, malé, drsné i opracované. Těch čistě otesaných a pečlivě sestavených do desetimetrových, dvacetimetrových, a dokonce i padesátimetrových zdí pevnostních staveb, po kterých sklouzne oko stejně jako útočník, je ve Vallettě asi nejvíce. Pak jsou tu ale také kameny sestavené do krychlí domů a jiné, stmelené do barokních forem chrámů zdvihajících se svými věžemi a kopulemi nad střechy města.
Počínaje rokem 1530 byly osudy Malty po následující dvě a půl staletí spjaty s rytířským řádem johanitů. Ti zde také vystavěli skvostné město Vallettu, jehož hradby se v záblescích petard a rachejtlí tyčily nad námi.
JOHANITÉ
Řád rytířů sv. Jana Jeruzalémského vděčí za svůj vznik skupině zbožných obchodníků, kteří v polovině 11. století založili v Jeruzalémě špitál a hospic pro křesťanské poutníky přicházející do Svaté země. V roce 1099, po obsazení Svatého města při první křižácké válce, ustavili členové tohoto malého seskupení bratrstvo pečovatelů a papež je roku 1113 uznal za náboženský řád. Jeho název byl odvozen od jména řádového patrona Jana Křtitele.
Po dlouhých letech bloudění po Apeninském poloostrově nabídl roku 1530 císař Karel V. rytířům ostrovy Malta a Tripolis. Dne 26. října roku 1530 se tak rytíři špitálu svatého Jana Křtitele Jeruzalémského vylodili na Maltě. Od té doby se johanité začali označovat jako řád maltézských rytířů.
VALLETTA
Nové město se rozhodl postavit na neobydlené ploše mezi přístavy velmistr řádu Jean de La Vallette. Mělo to být město opevněné proti útokům, na jehož hradbách by se to hemžilo kanony, a hradby by poskytly také útulek a bezpečí obyvatelům ostrova v případě budoucího obléhání. Navíc mělo město sloužit i svým stavitelům a také smetánce evropské aristokracie, jakož i členům rytířského řádu.
Evropští vladaři si byli vědomi důležitosti Malty jako bašty křesťanství, a tak papež Pius IV., Karel IX. Francouzský, Filip II. Španělský i kláštery johanitů v Evropě poskytovali rytířům peníze, munici, zbraně i muže. Papež sem vyslal jednoho ze svých nejlepších vojenských architektů a inženýrů kapitána Francesca Laparelli da Cortona, který v té době asistoval Michelangelovi na stavbě chrámu sv. Petra v Římě. Laparelli měl za úkol navrhnout plány nového hlavního města Malty a také dohlížet na jeho výstavbu. Dne 28. března 1566 byl položen základní kámen města. Na počest svého zakladatele bylo pokřtěno Valletta. První práce se soustředily na hradby, a ty také vyrostly v krátké době. Pracovalo na nich dnem i nocí veškeré mužské obyvatelstvo, otroci i muži ze Sicílie (často tu bylo více než osm tisíc dělníků) a brzy byl poloostrov k nepoznání. Šikmé plochy se zarovnaly, vybudovala se kanalizace. Ještě nikdy se v Evropě nestavělo takové město · přímo podle plánů. Laparellimu asistoval maltský architekt Girolamo Cassar, který později celou výstavbu převzal. Laparelli a Cassar společně navrhli nevídané, precizně uspořádané seskupení příkopů, bašt a lunet, které se tyčily nad sebou v souběžných řadách a byly vystavěny ze solidního zdiva. Ze strany od moře se po obou stranách výběžku zvedaly ohromné kolmé zdi, které
se setkávaly v úžasné pevnosti St. Elmo. A na druhé straně vznikl obrovský příkop, který se táhl mezi oběma přístavy a odděloval tak Vallettu od pevniny. Byl téměř tisíc metrů dlouhý, dvacet metrů široký a osmnáct metrů hluboký. Zaručoval městu perfektní ochranu.
Laparelli se však nestaral jen o opevnění samotné · výstavba města pro něj byla stejně důležitá. Vždyť měl jedinečnou příležitost vybudovat vše tak, jak to bylo nakresleno. Nezapomněl ani na systém sběru odpadků. Pod zemí byly vybudovány příkopy a kanály z kamene. Obyvatelé prostě vhodili do jámy na svém dvoře své odpadky, které pak armáda otroků každé ráno odklízela. Dvakrát denně se příkopy proplachovaly čistou mořskou vodou, zatímco znečištěná voda se odváděla pomocí samostatného potrubí dále do moře. Obyvatelstvo tak bylo ušetřeno zápachu, který zamořoval ostatní evropská města.
Rovné ulice znamenají, že do nich snadno může vítr, který tak město za letních veder ochlazuje. Laparelli přitom perfektně využil přirozeného tvaru poloostrova.
Do roku 1571 byla dokončena většina budov a řád se přestěhoval z El Birga (nyní Vittoriosa) do Valletty. Vyrostl zde klášterní kostel i jiné chrámy, nemocnice, paláce rytířů a domy pro obyvatelstvo. Výstavba Valletty pokračovala i během dvou následujících staletí, její charakter však zůstal nezměněn. Město mělo již tehdy určená pravidla pro nové stavby. Například budovy nesměly vyčuhovat do ulice, aby se nezúžil průchod. Byly zakázány předzahrádky i volné plochy mezi domy. Každý dům musel mít na rozích sochu (pokud možno nějakého svatého) a každý dům také musel mít studnu · nádrž na dešťovou vodu. A všechny budovy musely být napojeny na městskou kanalizaci. Stavitel se také nesměl se stavbou loudat od chvíle, kdy se mu stavební místo přidělilo · musel nejpozději do deseti měsíců začít a do tří let skončit.
Je již pryč doba aristokratických johanitů a jejich výsad. Ve Vallettě ovšem nezůstaly jen stavby, které vytvořili, ale také cosi z jejich nezdolného ducha, přestože se dílo maltézských rytířů jakoby zhroutilo. Roku 1798 se bez jediného výstřelu zmocnil Malty Napoleon cestou do Egypta. Tehdejší velmistr, Němec Ferdinand von Hompesch, který velel asi šesti stům rytířů a osmi tisícům pomocných vojsk, pokládal krveprolití za zbytečné a ponechal francouzskému vojevůdci pohádkovou kořist bez boje.
Během tří dnů museli rytíři · po 268 letech · opustit “svou” Maltu. Bloudili pak po Itálii, až jim roku 1834 nabídl papež sídlo a svrchovanost v Římě.
Řád maltézských rytířů má dodnes statut suverénního státu, ale již nesídlí na Maltě. Je ještě menší než známé státečky jako Vatikán, Andorra nebo San Marino. Na rozdíl od nich dnes nemá vlastní území, ale užívá jen exteritoriálního práva na svých nemovitostech v Itálii. Jako suverénní stát s vlastními zákony udržuje řád diplomatické styky a má své stálé zástupce u Mezinárodního červeného kříže, u výboru pro uprchlíky při OSN a u Světové zdravotnické organizace. Stejně jako dříve stojí v jeho čele velmistr a stejně jako dříve si řád klade za cíl pomáhat nemocným, emigrantům, opuštěným dětem a chudým.
Po krátké francouzské mezihře za Bonaparta nahradili rytíře ve Vallettě a na celé Maltě Angličané. Od roku 1800 se Malta dostala pod správu Anglie na celých sto dvaašedesát let. Teprve roku 1964 získala nezávislost, ale na působení johanitů se tu nezapomnělo nikdy.
HISTORICKÉ PAMÁTKY
Ve Vallettě je kolem tří set dvaceti budov, které mají velký architektonický nebo historický význam. Městské hradby obklopují plochu o rozloze asi pětapadesáti hektarů.
Mezi nejdůležitější budovy patří velmistrův palác, auberges · domy určené jako obydlí pro rytíře, Národní knihovna, Divadlo Manoel a katedrála sv. Jana. Nelze ovšem zapomenout také na starý špitál a hlavně na vojenskou pevnost St. Elmo, která hrála v dějinách města významnou úlohu.
