“V pradávných dobách tekla Ganga jen v nebeských sférách. Vylévala se z palce boha Višnu a zavlažovala divukrásné rajské zahrady. Až světec Bhagíratha získal vytrvalým pokáním svoleníbohů, aby nebeský veletok směl sestoupit na zem a spasit lidstvo. Aby však proudy vody svým tlakem zemi nerozdrtily, mocný bůh Šiva nastavil bohaté pletence svých vlasů a zmírnil hrůzostrašnývodopád v jemný déšť,” popisuje zrození životodárné řeky známý epos Rámájana. Žádná řeka není opředena tolika legendami jako Gang a. Indové ji nazývají “Ganga maijá” – Matka Ganga, řeka všechřek. Podél jejího toku se nachází mnoho svatých měst. Všechna jsou zastíněna leskem a slávou nejsvětějšího, pozemským příbytkem boha Šivu – městem Váránasí.
Váránasí, město staré již v době založení Říma, starší než Jeruzalém, je jedním z nejranějších civilizačních center v Indii i v celém světě. V minulosti zvané také “Kashi”, či “Benárez” se stalo pro hinduisty nejsvatějším místem na zemi. Největší “tírthou”, místem se značnou silou, kde je možné přejít z materiálního světa do světa duchovního. V Indii jsou jich tisíce, ale v průběhu staletí se jen několik z nich stalo dominantních. Různé lokality a chrámy pojmenované po významných “tírthách” v Indii jsou roztroušené ve Váránasí, aby je reprezentovaly. Navštívit Váránasí je stejné, jako navštívit všechna tato svatá místa.
RÁNO NA GANZE
 Každé ráno jsou břehy Gangy cílem stovek tisíců žen, polonahých mužů a rozdováděných dětí. Práči mlátí mokré šaty o kameny v řece a suší mnohobarevná sárí. Kluk vedle myje psa. |
Obloha pomalu světlá. Ubývající šero naskýtá úžasné panorama. Vysoko nad břehy Gangy se tyčí množství skvostných paláců maharádžů, chrámy desítek náboženských sekt, minarety mešit a od nich schody vedoucí do řeky – “gháty”. Tak, jako každé ráno, i dnes se staly cílem stovek tisíců hindustických poutníků a obyvatel města. Žen, oděných do pestrobarevných sárí či vdovské bílé, polonahých mužů, oděných jen do pruhu plátna obtočeného kolem beder, či spodků. Rozdováděných dětí… Břehy Gangy se proměnily v moře lidských hlav.
S prvními paprsky slunce odrážejícími se na vlnách vchází zástupy věřících do řeky. Po ramena ponořeni do vody, upírají své zraky na vycházející žhavou kouli. Zdraví vesmír a jeho stvořitele. Dlaně naplněné vodou zvedají proti slunci a vylévají. Ponořují svá těla pod hladinu, mazlí se s vodou a jako děti nadšeně cákají kolem sebe. Se vzepjatýma rukama šeptají modlitby ze svatých véd, za svítání Gayatri mantru:
“Pane, vidíme Tvé světlo,
které naplňuje tři světy
a modlíme se za to,
aby Tvé paprsky
osvítily i naši mysl.”
Rituálně nabízí bohům květy nebo jídlo, vhazují do vody Gangy řetězy z měsíčků nebo růžových lotosů, plné hrstě rýže a obilí nebo pouštějí po její hladině malé olejové lampičky. Napijí se vody z Gangy, a pak jí plní konvičky, láhve nebo bandasky, které si vezmou do chrámů, kde vykonají “půdže” – náboženské obřady. Mnohým se splnil životní sen, navštívili nejsvětější město na zemi.
S přibývajícím časem se “gháty” stávají centrem aktivního života. Děti pouštějí draky, holiči vyholují hlavy poutníků, mladí muži cvičí nebo zápasí, někteří meditují. Práči mlátí mokré šaty o kameny v řece a suší mnohabarevná sárí. Mladá matka se koupe se svým sotva narozeným dítětem. Kluk vedle myje psa. Skupina žen vaří na vysušených lejnech oběd. Vousatý muž mne neustále chytá za záda a nabízí masáž. Když odmítám, tak mi podává ruku na pozdrav. Chyba. V okamžiku podání ji jeho ruce začnou masírovat a s důležitým pohledem říká: “Very good masaž.” Když vidí nezájem, vytahuje z kapsy ojetý zápisník a chlubí se vzkazy od předešlých klientů v nejrůznějších jazycích. Nechybí: “Krajané, bylo to príma. Doporučuji všem. Chandra je mistr v oboru. Zkuste to. Pepa z Prahy.”
Pod velikými bambusovými deštníky sedí břichatí knězi – “panditi” a přisluhují duchovním potřebám poutníků. Předvádějí a společně s nimi vykonávají rituální koupel, na střed čela jim malují znaménka ze santalového dřeva – “tilak”, hlídají jejich šaty když se koupou a modlí v Ganze, a samozřejmě akceptují dary a almužny za své služby. “Půdži”, kterou pro mne udělal jeden z knězů, jsem nerozuměl. Totiž až na dvě slova: “sto rupií”.
Jsou tam žebráci, průvodci, nadháněči, pouliční prodavači, svatí muži a všudypřítomné krávy a vodní bufala. Všichni jsou součástí každodenního života na “ghátech”, stejně jako špína a lidské a zvířecí výkaly pod nohama. Občas i z řeky vyhozená lidská, či zvířecí mrtvola. “Ser, vy vzít mou loďku,” přerušuje mé zamyšlení nad tím, kolik stovek či tisíc let se tady u břeh u řeky, každý den, každé ráno odehrává stejná scéna, malý kluk. “Ser, má loďka very levná a dobrá, vemte si mne, prosím,” šťouchá do mne. “Jmenuji se Ashok a jsem silák, pojďte!” nedá pokoj a napíná svaly. Je mu asi deset let a spíš by si měl ještě hrát, než si vydělávat vozením poutníků a turistů po svaté řece. Když jsem poprvé přišel do Indie, vyhýbal jsem se klukům – “bicyklo-rikšákům”. Cítil jsem se trapně a bylo mi jich líto. Později jsem pochopil, že využívání jejich mladé pracovní síly není vykořisťování. To využívání dává chléb nejen jim, ale mnohdy i jejich rodinám. Ashok však nebyl z těch nejchudších. Byl to byznysmen. “Ser, počkej tady, hned se vrátím,” řekl, když zjistil že mne dostal, a běžel si půjčit člun od kamaráda.
MĚSTO BOHA ŠIVU
Váránasí není jen Ganga a “gháty”. Je to spleť nespočetných uliček milionového města. Některé jsou úzké pro auto, do jiných se nevejdou ani dvě osoby. A ty dost široké jsou zdánlivě nedisciplinovaná masa chodců, autobusů, aut, bicyklových a motorových rikší, mopedů, skútrů, bicyklů, kár tahaných voly, koni, osly i muži. Uprostřed chaosu gestikuluje policajt, kterého nikdo nevnímá. Občas se objeví i slon. A jsou tu i všudypřítomné krávy. Ulice jsou jejich domovem. Je možné do nich bouchnout, vytlačit je z cesty, křičet na ně, ale nikdy jim ublížit. Jsou posvátné. Proč? Jedna teorie říká, že v dobách, kdy Árjové putovali do Indie, byly pro ně krávy mobilním zdrojem potravy a během kočování přežili jen díky nim. I dnes poskytují mléko, máslo, tvaroh, moč. Stěny domů jsou často obložené přilepenými koláči z kravích lejn s výraznými otisky prstů, které po uschnutí slouží jako cenné palivo. A konečně, krávy jsou uklízečky indických měst. Sežerou vše včetně plastů.
Kde je to možné, postávají obchodníci, někteří až z Tibetu, prodávající zeleninu, šaty, sladkosti, šperky, hudební nástroje… Na ulicích ordinují i někteří lékaři a zubaři. “Ma, ana do,” pokřikují na kolemjdoucí “sadhuové” – svatí muži, chodící od domu k domu a prosící o jídlo. Již na první pohled jsou poznat podle oranžových šatů, obyčejně mají dlouhé nemyté vlasy a nesou s sebou silnou hůl a konvičku na vodu. Jsou to lidé, kteří se zřekli ustáleného domáckého života a stali se nekonečnými poutníky a hledači. Někteří své domovy zaměnili za “ášramy”, kde studují a meditují. Někteří se i úplně zřekli světa, ba obrátili jeho hodnoty vzhůru nohama. Navštěvují kremační místa, spí na hrobech, jí jídlo a pijí vodu z misek z lidských lebek a vaří své jídlo na pohřebních plamenech.
Po celém městě jsou roztroušeny stovky chrámů a idolů. Jelikož Váránasí je domovem boha Šivu, je mu jich zasvěcena většina. Nejvíc je uctívaný ve formě falického symbolu – “lingamu”, který se skládá z cylindrického černého kamene – symbolu plodné síly (pohlavní úd boha) umístěnému do kruhové základny – symbolizujícího božský akt stvoření. Šiva je napůl muž a napůl žena, Šiva ničí a také vytváří. Šivův “lingam” možno vidět na každém rohu, pod každým stromem. Říká se, že každý kámen ve Váránasí je ve skutečnosti Šiva.
Kromě něj jsou ve Váránasí zastoupeni i desetitísíce ostatních hinduistických bohů. Jedna z legend říká, že na Zemi bylo velké sucho, které zapříčinilo obrovské utrpení. Brahma zjistil, že existuje jenom jeden člověk, který může navrátit pořádek a harmonii, král a filozof žijící ve Váránasí – Divodasa. Brahma požádal krále o pomoc, a ten souhlasil jen s podmínkou, že všichni bohové opustí zemi a budou žít v nebi. I Šiva musel opustit Váránasí. Ale po určité době se mu začalo stýskat po milovaném městě. Nejprve poslal do města bohyně, aby odstranily krále Divodasu. Ty se však do města zamilovaly a nejen že nesplnily misi, ale ani se nevrátily. Pak poslal bohy, ale ti také podlehli šarmu města. Šiva poslal Brahmu, ale ten také podlehl. Naposled poslal Višnua, a ten přesvědčil Divodasu, aby postavil Šivovi “lingam”, a tak otevřel bohovi cestu do města. Král odešel do nebe a Šiva se vrátil zpátky do Váránasí a slíbil, že ho již nikdy neopustí. Od té doby bydlí ve městě nejen Šiva, ale i všichni bohové z hinduistického panteónu.
ZEMŘÍT VE VÁRÁNASÍ
“Ram Nam Satya Hai, Ram Nam Satya Hai, Jméno boží je pravda,” mumlá skupina lidí mířící k řece. Muži uprostřed nesou na svých bedrech mrtvé tělo zabalené do látky přivázané k bambusovým márám a vyzdobené květy. Každou chvíli je možno spatřit obdobný průvod. Někdy s mrtvolou na ramenou, někdy na střechách aut. Naskýtá se otázka, proč je město stále přeplněno lidmi, když jich tu denně tolik umírá?
Když zemře hinduista, Yam Raj, bůh smrti, na základě dobrých a zlých skutků v průběhu jeho života – “karmy” rozhodne o budoucnosti jeho duše. Když převládá ta špatná stránka, hodí duši před znovuzrozením do pekla, když dobrá, pošle ji do nebe. Ve Váránasí to neplatí. Lord Šiva totiž zakázal bohu smrti vstoupit do města. Zemřít ve Váránasí znamená zemřít osvícen, vysvobozen z nekonečného cyklu převtělování se. Zemřít ve Váránasí znamená splynout s vesmírem. Smrt nemá vládu nad lidmi, kteří zde zemřou .Tisíce lidí z celé Indie přicházejí zemřít do města. Toužebně očekávají hodinu smrti. Není jiné město ve světě, kde by bylo soustředěno takové množství starých a nemocných lidí. Dnem i nocí hoří na pohřebních “ghátech” plameny. Jejich okolím se nepřetržitě šíří pach spáleného masa. Tělo střídá tělo. Naposledy ponoří mrtvolu do svaté vody a uloží na připravenou hranici. Jeden z mužských členů rodiny, nejčastěji nejstarší syn, obejde pětkrát hranici a založí oheň z pěti stran na znamení pěti soustav, ze kterých se skládá člověk (voda, vzduch, éter, oheň a duše). Příbuzní postávají opodál. Kolem hořící hranice pak poskakují spalovači – “dómové”, z kasty nedotknutelných. Vracejí zpět spadlá polena či části těl. Dlouhými tyčemi rozbíjejí lebky nebožtíků. Jednak z důvodů praktických, aby nevybuchly, jednak z mýtických, aby se uvolnily kanály, kterými duše snadněji opustí tělo. Popel je vhozen do Gangy. Tělo potřebuje na spálení tři hodiny a nejméně tři a půl metráku dřeva. Je neuvěřitelně drahé. Kdy ž pozůstalí nemají dost peněz, udělají sbírku nejen mezi příbuznými, ale i cizími. Synové se raději zadluží do konce života, než aby nezařídili rodičům pohřeb, jaký si zaslouží. Pohřeb je pro hinduistu nejdůležitější okamžik v jeho životě. Když nenasbírají dost peněz, koupí dřeva na kolik mají. Výsledkem je spousta nedohořelých těl vhozených do řeky. Většina lidí však nemá ani na to. A tak vhazují do Gangy pouze do látky zabalená těla. Také děti do dvanácti let, uštknuté hadem, zemřelé na lepru či choleru a svaté muže nespalují. Všechny je spasila přízeň bohů již za života a nepotřebují ohnivou očistu. Svatá řeka stráví vše.
ČERVEN 1995, 7.00 HOD., 40°C
Proud řeky pomalu unáší člun. Břehy jsou plné lidí, řeka plná loděk. Každý kdo může, využívá nejpříjemnější ranní hodiny tropického dne ke zchlazení. Proud unáší čluny a desítky rozkládajících se mrtvol. Už několik dnů je nepříjemné horko a očekávaný monzum stále nepřichází. Umírá víc a víc lidí.
V člunu nejsem sám. Ashok nasmlouval i další zákazníky. Jeden z mužů říká, že je z jihu Indie, z Keraly. Cesta k dosažení jeho snu mu trvala několik dní a nocí. Uprostřed toku vytahuje veliký kanystr a plní jej svatou vodou. “Ta je pro rodinu a příbuzné. Všichni se složili na moji cestu. Když se vrátím domů, společně uděláme půdží. I je voda požehná.” Druhý z mužů, pán Mahanta, se představuje jako doktor přírodních věd. Učí na váránaské univerzitě. Jako přírodovědce se ho ptám na čistotu Gangy. “Jsem silně věřící,” říká, “ale již při pomyšlení, napít se svaté vody, se mi zvedá žaludek. Denně se do řeky dostávají stovky spálených i nespálených těl, ústí do ní všechny odpadní kanály města, práči na jejích březích vyperou až padesát tisíc kusů prádla. A nyní i jedovaté odpady z továren. Znečištění Gangy je národní skandál. Její vodou se šíří různé nákazy, nejčastěji cholera, dyzentérie a žloutenka.”
“Ganga je a vždy bude čistá,” oponuje muž z jihu. “Když si koupíte minerální vodu a otevřete ji společně s uskladněnou vodou z Gangy po půl roce, ta vaše bude již zkažena. Z Gangy nikdy. Je svatá.” Ashoka, možná, aby ho podpořil, se vyklání z člunu a plnými doušky hasí žízeň. S hrůzou v očích a zmatkem v čichovém smyslu spatřuji vedle nás plovoucí několikadenní tělo. Chce se mi zvracet. Šťouchám do chlapce a ukazuji na něj. Nezájem. Pokračuje v pití. Vedle člunu vyskakuje sladkovodní delfín. Rezignuji. Ganga je svatá.
