NAPSALA JANA MICHALCOVÁKdyž se to všechno povede sestavit a opravit, bude to unikát, který sem bude lákat nejlepší varhaníky,“ říká Mgr. Rudolf Valenta, farář v kostele církve č. husitské na Zbraslavi. Stojíme uprostřed chrámové lodi, z kůru znějí třímanuálové varhany, na zemi mezi barokním pozitivem a strojem z poloviny minulého století leží rozebrané části unikátních nejstarších renesan čních varhan s původní zachovalou polychromovanou (malovanou) skříní v Čechách. Když se tedy podaří sestavit všechny součásti do původní podoby, bude moci labužnický návštěvník poslouchat originální starou muziku z nejrůznějších období tak, jak zněla našim předkům v době svého vzniku. Navenek charakterizuje renesan ční varhany jednotný typ skříně, která se dopředu uzavírala umělecky zdobenými veřejemi. Tyto „malované skříně“ byly pojímané skutečně jako protějšek oltáře. Proto je zdobí podobné řezbářské motivy, kolorované barvami jako je červená, modrá, zlatá, bílá. Vůbec nejstarší dochovaný varhanní nástroj v Čechách najdete v kostele Nejsvatější Trojice v Smečně, okres Kladno z let 1597 – 1599, jenže roku 1775 přestavěn. Varhany, o kterých je zde řeč, vznikly sice o něco později, mezi 1600 – 1630, ale jsou nejstarší bez vnitřního zásahu, u nichž se zachovala i tato původní barevná polychromie.Na jaře 1995 je objevil Rudolf Valenta v kostele sv. Markéty ve Skytalech u Lubence a od té doby se odvíjí dějiny boje o jejich záchranu.UNIKÁT„Čím starší je nástroj, tím menší má tónový rozsah,“ vysvětluje Rudolf Valenta, který je pověřen restauračními pracemi. Postupem doby se tento rozsah i počet píšťalových řad (varhanních registrů) košatil. Takže třeba barokní nástroje, kterých je zachováno nejvíc, mají nanejvýš tónový rozsah od c do c3 s tzv. krátkou oktávou, což znamená, že v hluboké spodní oktávě nejsou vybudovan é půltóny mimo b. Ale starším nástrojům chybí ještě některé půltóny na pravé straně, tady např. gis. Podle toho se také pozná, že nástroj je skutečně takhle starý.“ Varhany byly nalezeny v relativně chudém kraji, kde neměli peníze na jejich opravy, tím pádem tam moc varhanářů ani nepřišlo, takže se moc nezkazily. Stály tu v téměř neporušeném renesančním rouše bezmála 400 let. Zkázu jim přinesla až poválečná situace v českém pohraničí, kdy novoosídlenecká populace již neměla k tamnímu kostelu žádný vztah. Pod rukama vandalů a zlodějů se změnily v ruiny, jejíž definitivní zkáza by byla už jen otázkou několika let. „Jak se pozná, že byly zničeny ná- silnými zásahy?“ ptám se pana faráře. „Do toho píšťaliště prostě někdo lezl a chodil tam, takže píšťaly v původním prospektu byly jedna zlacená, jedna stří- břená, a to se krade krásně.“ Z původn ího píšťalového materiálu se podařilo shromáždit zhruba třetinu, která byla spolu se zbytkem na jednotlivé díly rozebran ých varhan převezena do husitsk ého kostela na Zbraslavi, kde restaurační práce probíhají.JAKÉ BYLY STARÉ VARHANYJeště u renesančních varhan je pravidlem jedna klaviatura (manuál) a jeden varhanní stroj. Až u barokních a novějších strojů bývá manuálů několik, postupně řazených tak, jak se varhany rozšiřovaly a k základnímu přibývaly další. Vývoj varhan a varhanní skladby jsou procesy rovnoběžné, určují je umělecké směry, a ty jsou výrazem požadavků doby. V Čechách se objevily varhany v souvislosti s celkovým vývojem v Evropě snad již v 11. stolet í, ovšem doložené jsou až varhany ze svatovítské katedrály z poloviny 13. století. Od té doby se měnily a vyvíjely nejen samotné nástroje, ale také názory na ně. Například husité v nich viděli symbol církevního přepychu, ačkoli sám mistr Jan Hus varhany jako chrámový nástroj uznával. V 15. a 16. století můžeme zaznamenat výrazný rozvoj varhan a varhanní hry, který dosáhl monumentálních rozměrů v období baroka, a to jak po stránce zvukové, tak po stránce vnějšího vzhledu. „Varhany se různě přestavovaly,“ vypráví Rudolf Valenta, „přišel třeba nový varhaník a zdály se mu malé, tak je zvětšil… Podléhaly také dobovému vkusu. Najdete třeba krásnou, zachovanou starou varhanní skříň, ale vevnitř vůbec nejsou krásné varhany, ale třeba ´obyčejný´ romantický stroj z poloviny minulého století, takže po původní zvukovosti ani památka. Podobný osud potkal drtivou většinu nástrojů. Pouze tam, kde neměli peníze, si zachovaly nástroje relativně původní zvukovost. Ale renesanční? Neexistuje. Stáří varhan se pozn á taky podle ladění, protože názory na ladění kolísaly, vyvíjely se. Jak má být třeba vysoko c. V té době c odpoví- dalo dnešnímu cis. Ti lidé hráli a zpívali výš, taky zpívali jnou muziku podle jin ých tónin. Taky když zahrajete na ster é varhany podle nové tóniny, tak se to kolikrát nedá poslouchat.“RESTAURACEPůvodní polychromie, která je, jak už bylo řečeno, skvostem našich varhan, se ale nachází pod šesti nebo sedmi vrstvami pozdějších přemaleb a dostat se k ní bude strašně náročné. Část půjde pomocí chemikálií, ale poslední křídovou vrstvu před vlastní polychromií lze odstranit už jen ručně. „To zvládnou nejméně dva restaurátoři,“ říká pan Valenta, „kteří se tomu budou věnovat mravenčí prací několik měsíců, ručně vrstvu po vrstvě sundávat. Nejzákladnější rekonstrukce varhan přijde asi tak na 150 000 korun, ale ta skříň sama o sobě bude chtít jednou tolik, to budou dělat restaurátoři z lásky, ne za peníze, za peníze by ji dělali tak za 2 milióny.“ Co tedy bude třeba mimo polychromie ještě udělat, aby se mohly unikátní renesanční varhany rozeznít nenapodobitelnou melodií? Nejprve dokončit právě probíhající truhlářské práce na celku skříně. Dále se musí opravit traktura (to je vedení od kláves k ventilům), vzdušnice (vzduchová komora, ventily, kancely, píšťalnice). Musí se nechat vyrobit nová klaviatura, opravit zachované píšťaly a doplnit chybějící. V každém registru, kterých je tu šest, chybí jak část dřevěných tak cínových. Prospekt (čelní část nástroje) se musí pozlatit a postříbřit, jak to bylo původně. Mimoto je třeba udělat nový měch, ještě se uvažuje jaký, jestli kopii původního, který se nezachoval, nebo moderní. Dále ventilátor, poněvadž dnes už se nemůže využívat služba kalkata – šlapače nebo tahače měchů. A pak už jenom ladit.NADACE COMENIUSVarhany ze Skytal jsou majetkem tamní římskokatolické farnosti. „Se souhlasem nadřízeného plzeňského biskupství jsme je skrze řádnou smlouvu získali na Zbraslav k rekonstrukci,“ vysvětluje Mgr. Vladimír J. Dvořák, zakladatel Nadace Comenius, „po jejímž skončení tam také příštích dvacet let zůstanou. Pak může majitel volně rozhodovat o jejich dalších osudech.: Patronkou záchrany těchto zapomenutých varhan ze západních Čech se stala Nadace Comenius, společně se zbraslavskou husitskou farností. Ta zajišťuje organizačně restaurátorské práce, nadace vše ostatní, což v praxi znamen á především shánění prostředků. Nadace oslovuje nejen bohaté instituce a podnikatele, ale i nejobyčejnější jednotlivce, i u nás i v zahraničí, aby z menších i větších darů nakonec shromáždila sumu asi 300 000 korun, pot řebnou k záchraně těchto varhan. „Důležité je,“ zdůrazňuje Vladimír J. Dvořák, „že všichni, kdo se na tomto projektu podílejí, tak činí z nadšení a bez nároku na honorář. Z darů, které jsou nám svěřeny, nekončí ani haléř ve financov ání nadační byrokracie, nýbrž je cele zužitkována k hrazení nákladů na restaurátorské práce.“PAN FARÁŘJak dlouho se zabýváte varhanami a jak jste se k tomu dostal? Ptám se ještě Rudolfa Valenty před tím, než se vypravíme do studených prostor zbraslavkého kostela plných varhanní hudby právě cvičícího studenta konservatoře. „Přes kostel. Působil jsem v kostele, kde nebyly varhany a četl jsem inzerát, že jiný kostel varhany prodává za tenkr át poměrně malou částku 11 tisíc. Zajel jsem tam a koupil je, rozebral a převezl do svého kostela, kde 2 roky ležely. Měl jsem kamaráda – varhaníka, který mi slíbil, že mi je pomůže postavit. Pak jsem měl být přeložen jinam, tak jsem během tří měsíců, ze zoufalství, aby po mně nezůstal takový rest, ty varhany prostě postavil. Všechno jsem tam dal, jak jsem si myslel, že je to správně, natřel jsem je a zavolal jsem ladiče. Oni přijeli, zjistili, že všechno fouká a funguje a naladili je. Takže jsme měli v kostele, ještě než jsem odešel, koncert. Pak jsem se o varhany zajímal čím dál víc. Jakmile člověk vejde ve známost, že se něčím takovým zabývá, tak už to jde samo. Je to svým způsobem vášeň. Varhany mají v sobě něco, co člověka zvláštním způsobem pohltí. Je to řemeslo a zároveň není. Každý nástroj je naprost ý originál. Výsledné možnosti zvukovosti jsou prostě fantastické. Představte si, že lze postavit varhany, které mají tři tisíce, pět tisíc píšťal a že to má dvacet nebo třicet registrů (píšťalových řad)! Každá řada má jiný zvukový charakter, jinou stopovou výšku…, takže výsledek se vlastně ani nedá dost dobře předem naplánovat – je to, jako by se rodilo něco skoro živého.“P. S. Měl-li by někdo zájem přispět na záchranu tohoto varhanního unik átu, může poslat jakoukoli finanční podporu na konto 16500 – 464/0600. Děkuje Nadace Comenius, Věkova 1245/22, Praha 4.
Kategorie:
1996 / 06
