Napsal Michal Dvořák
Říká se, že houbaření je český národní sport, fenomén, který ve světě nemá obdoby, co Čech, to houbař a tak dále. Je tomu opravdu tak? Copak se na světě nenajde společnost, která by s námi tento užitečný a zdravý, voňavý a trochu slizký koníček sdílela? To víte, že najde. Jen zkrátka nejsou takoví blázni jako my. V české kotlině se houby sbíraly odnepaměti. Hlavně tedy od příchodu Slovanů, ačkoliv ani v keltském jídelníčku nechyběly. Slované se ale narodili s košíkem v ruce a Češi snad dokonce přímo v košíku. „Aspoň jednou ročně vyrazí na houby přes sedmdesát procent obyvatel České republiky, což nemá ve světě obdoby. A oproti Rusku nebo Polsku, kde je to bráno spíše obchodně jako přivýdělek, tak pro nás je houbaření de facto národním sportem. Každý si sbírá na svém písečku pro sebe,“ říká Jan Borovička z České mykologické společnosti. Češi, Moravané a Slováci zkrátka milují les a přidá-li se k tomu i vášeň sbírat cokoliv a kdykoliv, tak jsou houbařští fanatici na světě. Ale i české houbaření se vyvíjí. Ve středověku a na počátku novověku si botanika s houbami nevěděla rady a spíše před nimi lid varovala. Slavný Petr Ondřej Mattioli ve svém Herbáři píše: „Houby vesměs nejsou ani byliny, ani koření, ani květ, ani semeno, nýbrž sama pouhá zbytečná vlhkost země, stromů, shnilého dříví a jiných věcí.“ Jenže ona zbytečná vlhkost byla nejen nutnou potravou chudých venkovanů, ale i žádanou pochoutkou šlechty. Oblíbené byly hlavně špičky, hřiby a také smrže, jedni z prvních poslů jara po hubených zimách.
V 19. století se houbařské povědomí rozrůstalo hlavně díky mnoha venkovským učitelům, amatérským mykologům, kteří mýtili středověké houbařské pověry. Všechno nasvědčovalo tomu, že na severu monarchie je palouček obklopený horami, na kterém se houbám bude dařit nebývale! A o tom, že tomu tak je i dnes, svědčí fakt, že rod Smotlachů je u nás snad slovutnější než Habsburkové. České lesy se každou sezonu plní tisíci houbařů a lví podíl na tom mají právě František a Miroslav Smotlachovi, kteří houby a houbaření zpopularizovali v celonárodní vášeň. Není Slovan jako Slovan Houby ale mají v oblibě i Rusové, Ukrajinci, Bělorusové nebo Slovinci, nadšenými houbaři jsou například Lužičtí Srbové. Obrovského obchodního ducha projevili Poláci. U našeho severního souseda představuje prodej hub živobytí pro celé oblasti s vysokou nezaměstnaností. Chudší rodiny vydělávají prodejem hub u silnic a firmy rýžují na lenosti jiných národů strávit aspoň chvilku v lese a vyvážejí desetitisíce tun hříbků, lišek, ryzců a žampionů do celého světa. Není výjimkou, že si německý turista koupí na polské tržnici košík pravých německých hříbků, které chvíli předtím nasbíral podnikavý Polák na druhé straně hranice. Slované mají tedy vztah k houbám velmi kladný, ať už jim plní žaludky, nebo peněženky. Další evropské národy už ale můžeme docela jasně rozdělit na mykofilní a mykofobní, tedy na ty, které houby milují, a na ty, které se jim vyhýbají jako slimák hřibu žlučníku. A hranice mezi těmito skupinami vedou někdy i skrze samotné státy. Třeba Německo. Milada Mikulcová v knize Výchova houbařů v Čechách píše: „Už za komunistických režimů bylo možné pozorovat jisté ‚infikování‘ východních Němců slovanskou houbařskou mánií a jejich převaha nad starými spolkovými zeměmi trvá dodnes.“ U východoněmeckých lesů tak bývaly často k vidění zaparkované trabanty, stejně jako u nás. O vášni se ale nedalo mluvit u západních Němců, dlouho u nich panovala nejistota a obava z hub. Mercedes zaparkovaný u lesa byl vzácností, ale třeba BMW do lesů zajíždělo častěji, protože Bavoři na houby nedají dopustit. Bez peněz do lesa nelez Naši jižní sousedé milují svou krajinu, u Rakušanů můžeme mluvit přímo o národní hrdosti. A proto si dary matky přírody chrání okem ostřížím a zákonem nesmlouvavým. Je například zakázáno sbírat v Rakousku houby ve skupinkách a osamocený houbař může ulovit maximálně dvě kila hub denně. V některých rakouských zemích je navíc povoleno sbírat houby jen ve vymezené dny, týdny nebo měsíce. Vášniví houbaři si tedy dlouho dopředu plánují dovolenou a běda, jak nic neroste! Zákazy sběru platí také v Nizozemí. Místní se lesních hub obávají a navíc věří, že pokud se houba sebere, tak na tom místě už nikdy nevyroste. Pšenka příliš nekvete ani houbařům v Itálii. V Alpách je sběr hub zakázán úplně, řadu omezení upravují vyhlášky obcí, houbař stejně jako v Rakousku nesmí někde z lesa přinést větší než povolené množství a na mladé plodnice by měl zapomenout úplně. Někde jsou dokonce k houbaření potřeba zvláštní povolenky. Výjimkou ale nejsou případy, kdy jedna rodina nasbírá i pět metrických centů pravých hřibů během víkendu. Jinak pohodlní Italové jsou totiž na houbách téměř závislí! Ve velkém pěstují hlívy i žampiony a kvůli liškám jsou někteří jedinci dokonce ochotni lézt po horách. Na houby narazíte skoro ve všech obchodech, stánek s pohledy nevyjímaje. Při výběru ale buďte opatrní, hlavně před směsí hub prostě označovanou jako „funghi“. „Tu tvoří i houby, které jsou u nás brány někdy jako podezřelé, například různá kuřátka nebo čirůvky. Navíc houby leží často vystavené po celý den před obchodem, takže večer bych se je ani neodvážil koupit,“ varuje Vladimír Antonín z České vědecké společnosti pro mykologii. V supermarketech se pak prodávají i balené celé hříbky, které stačí doma jen nakrájet, a řízky mohou být za chvíli na stole. Budete-li si chtít ale koupit houby sušené, tak dlouho, předlouho zvažujte. Viděl jsem dvě stě gramů sušených hřibů děravých jak řešeto, které se krásně zabalené prodávaly za třicet eur pod honosným názvem Zlato hor. A přitom už staří Římané prosluli takovou láskou ke kvalitním a lahodným lanýžům a muchomůrce císařce, že tuto vášeň přenášeli mečem i talířem do svých evropských kolonií. Role se ale za dva tisíce let obrátily a italské talíře plní houby z Polska a ze Skandinávie. Černobyl spálil Norům košíky Za houbařský ráj se dá označit právě sever Evropy. Zdatní houbaři jsou Lotyši a Litevci, řada z nich si po vzoru Poláků houbařením přivydělává. V posledních desetiletích ale roste zájem hlavně Finů a Švédů. Finy naučili houbařit Karelové, což je ugrofinské etnikum, které po druhé světové válce migrovalo směrem od ruských hranic dále do Finska. Kudy Karelové procházeli, tudy šířili tradiční kladný vztah přírodních národů k houbám. Dnes už má zkušenosti s houbařením každý pátý Fin. ¨ Ještě lépe jsou na tom ve Švédsku a není divu, protože chladnější klima neprospívá červíkům a jiné havěti, a tak jsou skandinávské houby opravdu výstavní. Poslední dobou ale krásné severské lesy plundrují stovky Italů, Poláků nebo Litevců a hlavně na jih Evropy míří speciální houbová letadla s tunami hřibů a křemenáčů. Proto Seveřané uvažují dokonce o úpravě legislativy a ochraně svých lesních pokladů. Úplně jiná situace ale panuje v sousedním Norsku. Každý houbař, který tuto zemi navštívil v sezoně, zaplakal nad tunami nádherných hub, které nikdo nesbírá. Norové měli vždy k houbám vztah opatrný a chladný, po černobylské havárii pak striktně odmítavý. Radioaktivní mrak bohužel zamířil i nad jejich území a od té doby by Nor v lese nesebral houbu ani s dozimetrem. V Norsku se stále potýkají s vysokým množstvím nebezpečného cesia v mase skotu a vinu přisuzují právě houbám, které dokáží i po tolika letech ze země vytáhnout radioaktivní látky. Pokud se ale nebojíte, tak právě Norsko je zemí, kde byste mohli na houby s pověstnou kosou. Doporučuji ji ale propašovat z Česka, protože v Norsku za ni dáte strašné peníze… Mnoho houbařů, mykologova smrt Prapor mykofobie ale hrdě třímá stará dobrá Anglie. Tam s houbařením narazíte. „Je to zvláštní, Britové na houby moc nejsou, a přitom jsou mezi nimi výborní odborníci. Mykologie má v Británii dlouholetou a úspěšnou tradici,“ říká Jan Borovička. A bodejť by se na ostrovech mykologii nedařilo, když studijního materiálu jsou tuny, protože houby tu sbírají jen přistěhovalci. Podobně se daří mykologům i ve Francii. Tam se houby sice také sbírají, a nikoliv málo, například smrže nebo hřiby, ale Francouzi se soustředí hlavně na pěstování žampionů a lanýžů. A jak popisuje Jan Borovička, tak čeští mykologové jim mohou lesy plné hub závidět: „Když u nás kdysi byli na exkurzi francouzští mykologové, tak si rvali vlasy a říkali, že v tomhle státě se nedá dělat mykologie, protože tu lidi všechno snědí hned po ránu a nic tu nezůstane!“ Proto se v houbařských velmocích řada mykologů zabývá houbami, kterých si lidé v lese nevšimnou. Stará dobrá Anglie. Americké prozření Srdce houbaře zaplesá v severoamerických lesích! Hřiby jsou tu mnohdy velké jako zahradní trpaslíci a zdravé jako zdejší příroda. Tady se ale ztratíte lusknutím prstů. Američané se možná i proto měli odjakživa před houbami na pozoru. Ale v poslední době tu není houbaření jen výsadou bláznů, sebevrahů a přistěhovalců. Francouzská a italská kuchyně plná hub naopak z Američanů pomalu vytváří gurmány, kteří si z Evropy za obrovské peníze nechávají dovážet tisíce tun hřibů. A přitom místní lesy jimi přetékají! Ale už i Američané zakládají mykologické spolky, které houby nejen konzumují, ale i sbírají. A některé houby, například smrže, dokonce na oplátku vyvážejí do Evropy. Jiná situace je ve střední a jižní Americe. Zdejší původní obyvatelstvo má s houbami bohaté zkušenosti, ačkoliv jsou to zkušenosti spíše duchovního rázu. „Nejzajímavější vztah k houbám z mého pohledu je kult halucinogenních hub v Mexiku. Tam mimochodem kromě nich rostou i jedlé houby, jako třeba hřiby borové, ale ty indiáni nesbírají,“ říká Jan Borovička. Přesto je zajímavé, že ve střední Americe nalezneme mnoho takzvaných houbových kamenů, které svým tvarem nepřipomínají lysohlávky, ale právě hřiby. Jan Borovička vysvětluje: „Kult houbiček ve střední Americe byl velmi silný, ale my ho neznáme v té původní podobě. Když přišli křesťané do Mexika, tak se snažili kult rozprášit. Indiáni ho proto drželi v tajnosti a on se vlastně uchoval v silně modifikované pokřesťanštěné podobě až dodnes.“ Díky dobovým pramenům víme, že například Aztékové i mladší středoamerické kultury pomocí magických hub komunikovali s bohy a nazývali je přímo maso bohů. Otěže rituálních houbiček ale pevně svíral šaman, a tak nejspíše nedocházelo k případům tragédií a duševních poruch tak často jako dnes, kdy se lysohlávkami cpe kdejaký ňouma. Kde houby léčí Jako prostředník pro dlouhé rozhovory s jinými světy sloužily houby i na asijském kontinentě, konkrétně na Sibiři. Tamní šamani už dávno objevili halucinogenní účinky muchomůrky červené a hojně jich využívali. S oblibou si na nich pochutnávají také sibiřští sobi, kteří pak zasněně bloumají po stepi. Někteří šamani pijí jejich moč a do jiných sfér tak létají rychleji než iljušin. A to už se blížíme ke světové velkopěstírně číslo jedna, Číně. Houby se tu pěstují bezmála dva tisíce let a ročně odtud do světa proudí miliony tun hlív, šii-také, uch jidášových a žampionů. Číňané také jako první poznali blahodárné až zázračné účinky hub na lidský organismus. Velmi si například oblíbili lesklokorku lesklou, což je choroš, který roste i u nás. Dodnes věří, že dokáže vzkřísit i mrtvé. A protože není jedlá, tak z ní pijí extrakt, který má silné antibiotické účinky a snižuje hladinu cholesterolu, stejně jako třeba šii-také čili houževnatec jedlý. Všechny tyto houby posilují organismus a podle mykologa Vladimíra Antonína je někteří čínští sportovci musejí užívat téměř povinně: „Například houba jménem housenice čínská je jedním z prostředků, který má při nadcházející olympiádě v Pekingu přinést čínským sportovcům co nejvíce medailí.“ Houby jsou ale nejen jedním z pilířů tradiční čínské medicíny, jsou i skvělým doplňkem místní kuchyně. Pokud jste si někdy dali v klasickém českém asijském bistru vepřové plátky s vejci a houbami, tak jste pravděpodobně pozřeli ucho jidášovo, typickou prašivku českých lesů. Číňané také milují houbu s krásným jménem kukmák sklepní, jenže ta byla řadě z nich osudná. „Když se před lety Asiaté stěhovali na jiné kontinenty, například do Austrálie, tak si přivezli i lásku ke kukmákům. Jenže v australských lesích si ji ve velkém pletou s muchomůrkou zelenou a dochází k řadě otrav. Existují proto dokonce oficiální značky, které jsou v lesích a varují Číňany před možnou záměnou,“ říká Jan Borovička. A přitom i sama muchomůrka zelená je v Austrálii přistěhovalcem. Když lidé nejmenší kontinent kolonizovali, přiváželi si s sebou i sazenice oblíbených plodin a s nimi nevědomky i podhoubí nejjedovatější houby světa. Podobně se do Austrálie dostaly i některé další houby mírného klimatického pásma. V borových lesích se jim daří a často dorůstají úctyhodných rozměrů k ještě větší radosti přistěhovalců z mykofilních zemí. Samotní Australané totiž houbaření považují za zbytečný hazard a jedlou houbou je pro ně jen vypěstovaný nebo zakoupený žampion. Houbožrouti v Japonsku Japonsko, další houbová velmoc! Japonci houby milují a opět jde, stejně jako u Číňanů, o šii-také, bolcovitky, hlívy a žampiony. Houby nesmějí chybět na žádném japonském stole a spotřebou třicet kilogramů za rok se Japonci řadí mezi největší houbožrouty na světě (pro srovnání, průměrný Evropan spořádá za rok dvě a půl kila). Avšak nejen pěstováním živ je Japonec, kvůli jedné houbě se z něj stává opravdový houbařský fanatik! Ta houba se jmenuje matsutake. „Je to druh čirůvky, kterou si Japonci oblíbili natolik, že na ni chodí do lesa. A nejen to, oni si části lesů, kde roste, dokonce pronajímají a pak je tam pravidelně sbírají,“ prozrazuje Jan Borovička. Dokážete si představit, že byste si za obrovské peníze pronajali kus lesa, kde máte své houbařské místečko? A co myslíte, daří se houbám v tropech? Asi stejně, jako se jim daří ve vlhkém a horkém bytě. Afrika je rájem pro mykology, kteří pátrají po nových druzích hub mikroskopických, ale i těch „velkých“. A před některými by český houbař nejspíš vzal nohy na ramena. „Příkladem jsou tropické houby, které rostou na termitištích. Největší z nich, termitovník obrovský, dosahuje průměru klobouku až sto centimetrů! Největší africký hřib sudánský dosahuje hmotnosti až pěti kilo a obvodu klobouku až sto dvacet centimetrů,“ říká doktor Antonín. Africké kmeny se navíc konzumaci hub nebrání, mají o nich slušné znalosti a mnohdy rozlišují i dvacítku druhů, což je více než u průměrného českého houbaře. Některé vypadají exoticky, jiné byste sebrali i v českém lese, většinou jsou ale barevně mnohem pestřejší. Spíše než v kotlíku by jim to slušelo ve fotoalbu.
Houby prostě rostou všude. I na druhém konci světa ale sbírejte jen ty, které bezpečně znáte. A takové i kupujte, ať nedopadnete jako turista, který si na thajské tržnici ve vidině vydatného oběda koupil límcovku kubánskou. Houba by ho velikostí zasytila. Leč límcovka je značně halucinogenní, a tak turista prožil velmi překvapivý a dlouhý výlet do míst, o kterých bedekry mlčí.Když se řekne: Stojí to za houbyMožná jste se někdy podivili nad tím, proč říkáme „Ále, stojí to za houby!“ nebo „Tohle že je dobrý pivo? Houby s voctem!“ Houby jsou přece tak výborné, tak proč se používají v negativním kontextu?! Důvod je poetický – jde o eufemismus. Pro výkal mají některá česká nářečí krásný výraz houno. Člověk si ale ve slušnější společnosti nemohl dovolit použít ani toto slůvko, a tak ho nahradil výrazem podobným, tedy houbu. „To je na houby, čoveče!“ Ze stejného důvodu také říkáme například „Do Prčic!“ nebo „Do prkenné ohrady!“ Houbám zdar!
