Věci, které zabíjí

Napsal: Jíří Margolius
Elektromagnetické vlny poletují éterem. Trefují nás neviditelnými šípy, kterým se vyhneme možná obtížněji, než mistrovským kouskům Viléma Tella a Robina Hooda dohromady. Ti dva se nám v souvislosti s jevy, o kterých budeme mluvit, mohou jevit jako nešikovní packalové.
Ještě v roce 1924, kdy se ve světěteprve váhavě začal batolivě stavětna nohy rozhlasové vysílání, jsme simohli na elektromagnetická pole sáhnout jen ve vesmíru ( a to ještěna dálku, protože první kosmonauti ještě běhali po houbách).“
Od té doby stoupla jejich úroveň nejméně miliónkrát! …dozvím se ve Státním zdravotním ústavu. Unisono tuto větu, v níž lze vystopovat nádech obav, vysloví vedoucí Národní referenční laboratoře pro neionizující záření, inženýr Jan Musil, CSc., a jeho kolega MUDr. Jiří Jeřábek, CSc. Co to v praxi znamená?“ Je to hodně. “Proboha, kam až můžeme jít?” Začínáme mít strach. Tři věty, nutící i laika, namáhavě lovícího zasuté vzpomínky na prolelkované školní hodiny fyziky. Zbystřit pozornost.
Jedna věc je jistá, neoddiskutovatelná: elektromagnetické záření a pole z neionizující části spektra mohou mít už v pásmu nejnižších kmitočtů nepříznivý vliv na živý organismus. Nebudeme klopýtat kolem horké kaše, vyjádříme se přesněji: záření může mít nepříznivý vliv na zdraví člověka. Víme tedy, co nám mohou ty neviditelné šípy udělat? Třeba dvojprstí žižkovského vysílače v Praze? Neboradarová anténa? Mikrovlnná trouba? Mobilní telefony? Vysílače o nízkém výkonu, které vyrůstají jako houby po dešti, oblažují města sice nízkými úrovněmi záření, ale, jak řkají vědci s přídechem trpké ironie – když se vlna k vlně vine, tak se smogu, který nevidíme, dobře daří.
Co oči nevidí, srdce nebolí? Tohle úsloví by v tomto případě rozhodně platit nemělo. Už to tak od nepaměti chodí, že vědci se zabývají hledáním nepoznaného, jevy mnohdy jen tušenými. Dostávalo se jim uznání, ale ještě víc výsměchu a pohrdání. Co si jen vytrpěl Edison od milovníků loučí a petrolejek, než mu zazářilo v Menlo Parku první vlákno! O Galileovi se raději nebudeme zmiňovat. Taky na svůj objev, který mu později přinesl jen strázeň a potupu, nepřišel hned. Co Barnard? V nemocnici v Kapském Městě taky hned neprohlašoval – ano, transplantacesrdce není problém. Nanejvýš řekl- možná to půjde. Takže – mohou nás neviditelné šípy zranit? “Nečekejte, že vám skálopevně řekneme – dostanete rakovinu nebo se vám zatemní mozek, najednou budete trpět alergií, o kterou jste odnarození ještě nazavadili.
Existují ověřené účinky, které v organismu dělají něco biologicky, a to se nám nelíbí. Může jít třeba jen o chromozonální změny na buňkách, ale my to na lidechověřit nemůžeme. Kdekdo má dnes v autech zabudován nejen telefon, ale i vysílačku. Ta má sice povolen určitý výkon, ale je veřejným tajemstvím, že lze legálně koupit ilegálně dovážené zesilovače, které může výkon až zesteronásobit. “Víme, že třeba opotřebovávající se brzdové destičky z azbestu nejsou ze zdravotního hlediska zrovna to pravé ořechové, ale nevíme, jak moc nám škodí! Nemůžeme říct: zvyšující se nemocnost světové populace je způsobena azbestovou destičkou, výživou, vodou, vzduchem, elektromagnetickým polem. Proč? Protože nemáme k ruce jeden jediný faktor, ale všechny! Nedokážeme to, i kdybychom si udělali jakkoli přesnou a vyčerpávající epidemicky logickou studii. Komu by se to povedlo, mohl by s pravděpodobností hraničící s jistotou počítat s Nobelovou cenou. Bylo by ale na čase s tím pohnout, protože nebezpečí je záhodno čelit dřív, než mu věda z tváře strhne škrabošku.“ Nebezpečí? Nelze vyloučit, že určitý druh elektromagnetických polív ovzduší by mohl být karcinogenním. Jedno víme – máte-li rakovinu z různých příčin, magnetické pole ji může rozjet.
Elektromagnetické pole může hrozit i dalšími účinky: nazvěme je tepelnými. Kdybychom se místo na kolotoči vozili na otáčivé radarové anténě, došlo by k výraznému přehřátí organismu. Pokud místo sebe povozím pokusnou krysu, za pár hodin je po ní! „Ryze teoretický příklad: kdyby se radarová anténa zastavila a pražila by na vás z bezprostřední blízkosti, do druhého dne jste na patologii. Příčina smrti? Přehřátí životně důležitých orgánů. Další extrém – po jednorázovém cíleném ozáření očí mě oftalmolog s jistotou seznámí s nepříliš povzbudivou diagnózou: šedý zákal! O tepelných účincích mikrovlnné trouby snad netřeba dlouze diskutovat. Ostatně, jistá australská milovnice psů o tom ví své. Po návratu z procházky v deštivém počasí hodlala svého miláčka usušit. Zvolila k tomuto bohulibému úkonu mikrovlnnou troubu, v níž se nejlepší přítel člověka dokonale uvařil. Nebohá dáma žalovala výrobce o nemalou finanční náhradu a při vyhrála: v návodu k užití nebyla nejmenší zmínka o tom, že trouba není vhodná k sušení psů!
„Jedna americká firma, vyrábějící přenosné telefony, prohrála už šest soudních sporů, protože nebyla s to prokázat, že její výrobek nemohl způsobit žalobci mozkový nádor, který u něj lékaři objevili. Mimochodem mozek – někteří němečtí neurologové z jednoho pokusu zjistili změny na EEG, přetrvávající tři týdny po půhodinovém hovoru z mobilního telefonu. Vyzkoušet účinky třeba na krysách není dost dobře možné, proto že bychom jim museli dát k uchu miniaturní telefon. Při luštění záhady nepříznivých účinků, které by autor detektivek s notnou nadsázkou mohl označit jako telefonní vraždy, musí věda při výzkumu simulovat lidské podmínky. „To jsme chtěli, proto že dodnes s jistotou nikdo nemůže říct, zda vás elektromagnetické záření v tomto případě poškodí nebo ne. Potřebovali jsme zapůjčit dvacet telefonů, abychom mohli vyzkoušet účinky na dobrovolnících, v nejhorším případě bychom se spokojili i s pěti, ale neuspěli jsme. Koupit je? Prosím vás, kde bychom na to vzali?! V Americe existuje pro přenosné telefony doporučení, připomínající varovné nápisy na cigaretových krabičkách: Používejte raději klasický telefonní přístroj! „Každý centimetr vzdálenosti hlavy od přístroje hraje roli. Ale není třeba se děsit. Pro jistotu stačí vymyslet jinou konstrukci přístrojů a hlavně antén, aby elektromagnetické záření nepráskalo do hlavy. Pak nebude o čem mluvit.
Když konstruktér staví most, po němž by mělo bez úhony přejet dvacet tanků, ve výpočtech radši počítá s několikanásobnou bezpečností: konstrukce unese tolik vozidel, kolik po ní najednou nikdy nepřejede, protože by se na most nevešly. Konstruktér má klidné spaní a řidič ví, že oblouky vydrží. Taktéž v našem případě: na základě existujících znalostí (není jich, jak jsme se přesvědčili, zatím mnoho, ale jistota je jistota), doporučila nebo vydala řada zemí a organizací požadavky na omezení expozice osob elektromagnetickými poli. Překročení doporučených hodnot by mohlo mít nežádoucí účinky. „U nás máme od roku 1965 poměrně přísnou normu, chcete-li, s mnohonásobnou uvažovanou bezpečností. Její hodnoty jsou označovány za jakýsi most mezi bývalým SSSR, kde byli až příliš opatrní, a Evropskou unií, případně Spojenými státy, s rozdílnými, více méně benevolentními hodnotami.“ Západ vychází z amerického modelu, který je zřetelně diktován obchodními a politickými zájmy: doporučené hodnoty vycházejí jen z jednoznačně prokázaných krátkodobých tepelných účinků. „Naše filozofie v tomto bodě souhlasí, ale dodává – buďme při dlouhodobých účincích raději opatrní, přísnější!“ Aby nám pracně konstruovaný most najednou nečekaně nespadl „Právě proto.
Teď se někdo děsí, co tomu Západ řekne, že se nechceme přizpůsobit jeho cifrám, chceme přece do Evropy, tak koukejme převzít její normy.. Víte, jak bychom vypadali? Jako blbci! Za chvíli by nám možná nezbylo nic jiného, než se zase vrátit k původnímu stavu. „ Bylo by groteskní přibližovat se Evropě něčím, co v ní neplatí! Na Západě toti ž nejde o závazné normy, nýbrž o návrh limitů, vydaný Evropským výborem pro elektrotechnickou standardizaci CENELEC. Tyto limity jsou v současnosti předm ětem diskuse a k závaznému evropskému standardu se má dospět až po delším přechodném období. Dva vědci z Národní referenční laborato ře lakonicky shrnou: „Rádi bychom se k té Evropě připojili. Ale zatím není k čemu!“ Lze předpokládat, že svět se sjednotí na mostech, které unesou větší zátěž. V každém jazyce totiž byť v různých obm ěnách, existuje jisté přísloví: Dvakrát měř, jednou řež! Leckdy, když zjistíme, co se děje, může být už pět minut po dvanácté. K nezaplacení může být, a to se netýká, jak známo, jen vědy, obava z toho, co by se dít mohlo. V továrně na jisté zařízení, mající co do činění se šířením elektromagnetických vln, se u jedné zaměstnankyně objevily poruchy chromozomů. Nic moc, nikdo na to přece zatím ještě nestonal. Mávneme snad rukou, slyšíme trávu růst? „V každém případě to je zásah do organismu. Spraví se to? Nespraví? Nevíme. Za týden je třeba děvče v pořádku, ale co genetický dopad? Jaké se narodí děti? Budou další rodinné generace zdravé?“ Věda ještě nezná všechny možné účinky, zná-li dnes vůbec nějaké. „Tušíme je, ale nevíme, která bije.“ Kdyby jednoho dne zvon bil na poplach, mohli bychom přijít pozdě, s křížkem po funuse.