Má-li někdo představu, že věda a umění je něco naprosto nesmiřitelného, chtěl bych tuto iluzi důkladně zpochybnit. Nedávno jsem měl možnost seznámit se s uměním německého přírodovědce. Jsem přesvědčen o tom, že jméno Ernst Haeckel je pro českou veřejnost naprosto neznámé. Zdrojem informací, které vám chci nabídnout, je nádherná kniha, jež vyšla nedávno v Německu pod názvem Umělecké formy přírody (Kunstformen der Natur).
Bylo by nereálné pokoušet se plně popsat bohatý život profesora Haeckela, který procestoval ohromný kus světa od ruské Sibiře až po Cejlon, od Alžíru až po Indonésii… Smyslem jeho výprav bylo poznat přírodu v její bohatosti a celistvosti. Ze všech expedic, které za svůj život vedl, se zmíním pouze o jediné, a to o té, jež měla zásadní vliv na jeho umělecké dílo. Byla to jedna z jeho prvních studijních výprav a vedla do italské Messiny, kde chtěl prostudovat podmořský svět. Výsledkem několikaletého bádání se stalo dílo – Monografie o radioláriích (paprskovití živočichové).
Více než 12 let se Haeckel věnoval studiu těchto organismů. Jeho výzkum těžil z hloubek světových moří. Na svých cestách popsal více než 4000 živočišných druhů a v kresbách zachycoval jejich uchvacující mnohotvárnost. Tvrdil, že v nich sama příroda nastupuje v roli umělce. Jeho umělecké zájmy ho vedly až k panteistickým představám o oduševnělosti přírody, kterou vyjádřil termínem “duše plazmy”. Ve svých kresbách ukazuje na rozličných formách jejich stereometrii, podléhající principu symetrie. Z toho usoudil, že se příroda zdá být ve své jednotě symetrická. Z těchto důvodů zformuloval “teorii organické stereometrie”.
Snahou Ernsta Haeckela bylo ukázat veřejnosti hlavně neznámé formy přírody. Sázel na to, že tyto nové tvary budou pro lidi přitažlivé svou exotičností a až fantaskní krásou. Na litografické desky zachycoval neuvěřitelné tvary forem, jaké až doposud málokdo spatřil. Tak vznikla později kniha Umělecké formy přírody. Námětem kreseb (“tabulí”), které tuto knihu ilustrují, se staly buňky či mikroorganismy neuvěřitelných, ale přesto reálných tvarů komponované do ornamentálních forem a do prostředí s jednotným pozadím. Zobrazované organismy pocházejí z nejrůznějších oblastí světa a autor mnohé z nich popsal jako první.
Každá jednotlivá “tabule” není ilustrací kuriozity, ale jejím cílem bylo do jisté míry demonstrovat “základní biologický zákon”, což byla Haeckelova hlavní myšlenka. Podle tohoto zákona se jednotlivé formy vyvíjí podle určitých pravidel a “rekapitulují” předchozí individuální a rodový vývoj. Haeckel byl přesvědčen, že lze vypozorovat celé vývojové linie a dokonce “rodokmeny” (Obecná morfologie organismů, 1866).
Haeckel byl zastáncem a obhájcem Darwinovy evoluční teorie. Nezůstalo však pouze u propagace a obhajob. Pokusil se na Darwinovi postavit svoji vlastní teorii – “Stručný návrh evolučně-biologický pochopitelné biologie”. Tento Haeckelův počin byl ve své době dost revoluční.
Ernst Haeckel studoval medicínu v Berlíně. Stal se univerzitním profesorem a později prorektorem na univerzitě v Jeně, kde založil zoologický ústav. Obdržel několik čestných doktorátů (např. na univerzitách v Edinburghu, Cambridge, Ženevě…). Zasloužil se o vznik Fyletického muzea v Jeně. Založil Německý svaz monistů. Byl autorem mnoha vědeckých publikací zásadního významu – např. Monografie o radioláriích, Generální morfologie organismů, Historie evoluce člověka, Systematická fylogenie, Záhady světa, Umělecké tvary přírody, Krystalové duše. Dílo Ernsta Haeckela je z velké části nadčasové. Jeho součástí je i určitá představa o tom, kam a jakým způsobem by se měl ubírat vývoj civilizace. V souvislosti s jeho uměleckým dílem mne zaujaly některé otázky, které si kladl. Kolik dětí může ještě dnes bezprostředně vnímat a pozorovat přírodu? Jak vypadá estetické cítění člověka, který vyrůstá ve městě, zvlášť na jeho periferii plné smetí? Jeho cítění pro krásu přírody musí nutně hynout. Takové dítě ztrácí hodnocení o pojmu krásy, a tak se může stát, že bude ohrožena budoucnost lidské společnosti. Naše civilizace je sice relativně dobře technicky vybavena, situace na Zemi je však přesto svízelná. Jednotlivci i společnost se musejí naučit myslet nejen na to, co se děje “tady a teď”, ale stejnou měrou i na budoucnost. Opravdový důvod toho, proč převládá myšlení “po nás potopa”, je ten, že člověk ztratil přímý kontakt s přírodou, ztratil lásku k její kráse.
