Australské železnice jsou v době rychlých leteckých spojů především atrakcí pro turisty. Pro cestující, kteří by rádi poznali působivé tajemství australského „rudého středu“, je legendární Ghan vrcholným zážitkem.
Jako stonožka se dvakrát týdně táhne dlouhý vlak s emblémem velblouda na přídi jedinečnou krajinou s nádhernými západy slunce, aby dovezl své pasažéry přes 22 rovnoběžek a čtyři klimatické zóny z velkoměsta Adelaide přes australský zapadákov Alice Springs do Darwinu, přístavu na severním pobřeží Austrálie.
Bez zastávek se lokomotiva řítí stokilometrovou rychlostí rozžhavenou pouští vnitrozemím Outbacku. Drsná neobydlená země se hodiny promítá za okny klimatizovaných vagonů, než se konečně objeví malé městečko. Dva dny, plných 48 hodin trvá cesta, na níž je jenom několik stanic. Vlak veze cestující od úrodných plantáží jihoaustralského města Adelaide na tropický sever. Nehostinnou poušť střídají rozsáhlé farmy s ovcemi a jiným dobytkem uprostřed nedozírných plání porostlých křovisky. A pak se hlásí další poušť: Great Victoria Desert. Leigh Creek je první větší osada po několika stovkách kilometrů jízdy, a přesto to není víc než hornické sídliště. Haldy povrchových dolů pestře září světlým i tmavým kamením.
ZÁŽITEK PRO SMYSLY
Před večeří si dopřejeme drink v Lounge Car – panoramatickém salonním vagonu. Z okna je výhled na nekonečné pláně porostlé ostnatými trsy trávy, křovisky, obřími kopci termitů a eukalypty, které svými vybledlými kmeny krásně kontrastují s rudou zemí střední Austrálie. Za oknem je vidět klokan, který z bezpečného odstupu od kolejí zírá na vlak. Když slunce konečně zapadne, není kromě hvězd jižní oblohy vidět jediné světýlko. Svit měsíce ozařuje liduprázdnou krajinu, která se celé hodiny prakticky nemění. Je to, jako když člověk letí letadlem, říká můj soused v restauračním voze, kde nám k večeři předkládají pštrosí steak a nejlepší australská vína. O několik hodin později vlak ukolébá své pasažéry do spánku a veze je konstantní rychlostí stále dál na sever. Monotónnost pouště nahrazuje nezapomenutelné ranní probuzení, když vycházející slunce pozlatí svými paprsky vrcholky pískovcových hor na obzoru.
POCTA VELBLOUDŮM
V Ghanu, jak se vlaku říká, ožívá zlatá doba cestování železnicí. Jeho název je zkomoleninou Afghánistánu a je vzpomínkou na velbloudy, kteří přes sto let zajišťovali transport v Outbacku. Využití obrovských nehostinných ploch vnitrozemí bylo od počátku cílem australských kolonistů. Již v roce 1870 si pohrávali melbournští obchodníci a politici s myšlenkou transkontinentální železnice, která by propojila průmyslově vyvinutý a obydlený jih se severem kontinentu. Slibovali si tím také přístup k jihoasijským trhům. Ale ještě dávno potom, co se v Outbacku rozjely první lokomotivy, musely zboží transportovat velbloudí karavany – Camel Trains. Byl to nejlepší dopravní prostředek, jakým bylo v 19. století možné bezpečně zvládnout žhavou australskou divočinu. Velbloudi dokázali odolat suchému vedru, unesli velký náklad – piana stejně jako motory, nábytek, náhradní díly. Dopravovali ošacení, poštu i noviny. Britská koloniální moc proto importovala tyto koráby pouště včetně jejich kormidelníků – Afghánců, Peršanů a Turků. Doufali, že si zde rychle vydělají dobrý peníz a jako bohatí se vrátí domů. Nesplnilo se jim ani jedno, ani druhé. Velbloudi se v Austrálii ale zabydleli a dnes jich volně pobíhá v poušti na 50 000, tedy více než kdekoliv na světě. Některé farmy je dokonce prodávají do arabských zemí.
Zatímco pionýři dokončovali první telegrafní spojení mezi severem a jihem, začala v roce 1878 stavba úzkokolejky. Tehdejší všeobecný optimismus zkracoval v myšlenkách cestu do Darwinu. V 1889 byla vybudována trasa ze severu do Pine Creeku a z jihu až do Oodnadatty, města ležícího asi ve dvou třetinách cesty do Alice Springs. Na trati pracovaly tři tisíce čínských dělníků a stavba v obou úsecích pokračovala rychle. Byl o ni totiž zájem – zlato, opál a měď z nově otevřených dolů se daly podstatně lépe transportovat po kolejích a důlní dělníci i dobrodruzi se dostávali snadněji do vnitrozemí. A stejně tak potraviny a stavební materiál ke stavbě infrastruktury v drsném Outbacku. Zde se však stavba na 45 let zastavila. Koleje končily v poušti a velbloudí karavany z obrazu australského vnitrozemí nevymizely. Další impulz přišel až v roce 1926, kdy byla trať prodloužena do Alice Springs. První vlak zde konečně zahoukal v srpnu 1929 a také na severu otevřeli další úsek z Pine Creeku do Birdumu. Ale problémy se hromadily.
Prvních 1520 km tratě vedlo snad nejtvrdší pouští a několika většinou vyschlými koryty řek. Největší z dnes již vysloužilých mostů vede přes řeku Neales. Některé z kolejí na mostě nesou ještě vyražené datum válcovny z 19. století. Trať, které se dnes říká Old Ghan – Starý Ghan, vytyčili stavitelé na nesprávném místě, protože kopírovali cestu velbloudích karavan, kde někdy celá léta nespadla kapka deště. Stávalo se však, že když vydatně zapršelo, příval vody zvedl toky řek, které zaplavily vyschlá údolí a strhávaly mosty. Ghan se svou průměrnou rychlostí nepřesahující 30 km/hod jezdil velmi pomalu a také často nebyl schopný týdny i měsíce územím projet. Dnes leží koleje na pražcích z betonu, ale tehdejší dřevěné pražce pravidelně ničili termiti a oheň nebo koleje odplavovaly povodně. Náš průvodce vypráví historku o tom, jak jeden z vlaků nemohl pokračovat v povodní přerušené trati a cestující se museli dva týdny živit lovem divokých koz a ještěrek. Ještě v 70. letech minulého století se stávalo, že vlak i tři měsíce nejezdil.
ALICE SPRINGS
Skály a obrovské balvany jsou jen tak poházeny po okolí a mezi nimi vyrůstají bílé či hnědé stromy. Náš příjezd do Alice je jako vstup do oázy uprostřed horké pouště. Proslulé město v Outbacku leží uprostřed kopců v jakési kráterové misce. Většina cestujících zde uspěchaně všemi směry opouští vlak, aby se za necelou hodinku opět setkali v hotelu při přidělování vyhlídkových autobusů k Uluru, posvátné hoře kontinentu.
V době stavby stanice nebylo žádné Alice Springs. Město, jako mnoho dalších na trati, vzniklo až šestnáct let po tom, co byly položeny první koleje (1888). Jméno dostalo Alice Springs podle pramenů, u kterých stojí stará telegrafní stanice, dnes muzeum. Alice Springs je příjemné město s 20 000 obyvateli. Jezdí zde málo aut, zato tu mají hodně krámků nabízejících dřevoryty, kresby, trička a další umělecké produkty z tvorby domorodých Australanů. Nikde jinde není rozpolcenost kontinentu tak očividná jako tady – zatímco bílí pořád někam spěchají, Aborigini sedí ve stínu stromů a čekají na další den za zvuku didgeridoo.
Transport Heritage Center (Centrum dopravního dědictví) na vysloužilém nádraží, kam kdysi přijížděl Old Ghan, vypráví dějiny stavby železnice. V sedmdesátých letech minulého století došlo ke stavbě nové tratě, vedoucí z Tarcooly v Jižní Austrálii do Alice Springs. Nahradila nedostačující Ghan z roku 1929. Nové mosty překlenuly řeky a zmizelo nepříjemné staccato, které vytvářejí spojky mezi kolejemi. Přestože železnice prošla významným přesměrováním, její severní konečná stanice nenašla pokračování – chybějící tisícovka kilometrů mezi Alice Springs a Birdumem nebyla nikdy dostavěna. Alice Springs se díky vlaku stalo od roku 1929 centrálním městem ve vnitrozemí, trvalo ale celkem 120 let, do roku 2004, než byl položen poslední pražec tratě spojující jih se severem. Železnice tak protíná téměř přímočaře kontinent od pobřeží k pobřeží. Místa jako Oodnadatta na původní Old Ghan Line tak získala šarm ospalých městeček. Některá ale vypadají jako prokletá města duchů s vyřazenými lokomotivami a množstvím opuštěných domů. V Pine Creeku stanice z roku 1888 sní své historky o zlatokopech. Větrem nahnutá vodní věž a několik starých vagonů dokončují obraz malého skanzenu. Pod názvem Pichi Richi Railway zůstaly v provozu jenom části úzkorozchodné trati.
CESTY PÍSNÍ V AUSTRALSKÉ POUŠTI
Opět jedeme rudou pouští, jejíž nekonečnou rovinu občas naruší skála nebo duna. Je to kraj dalekých obzorů. Suchý průzračný vzduch dovoluje dohlédnout přes ponuré pláně až ke kopcům vzdáleným 160 kilometrů. Trať je jakousi linií života pro nezávislého australského ducha. „Země, která není dělaná pro lidi, ale jako stvořená k tomu, aby ses zde ztratil.“ Tak to popisuje cestovatel Bruce Chatwin ve své knize The Songlines – Cesty snů. „Tohle nespoutané NIC je jako zrcadlení šíře ve vlastních útrobách. Nikdy ale nedostanu strach z jedovatých hadů, škorpionů nebo pavouků či nedostatku vody – jenom pocit býti volný. Buš je nádherné a strašné místo najednou…“
Stavba železnice byla vytyčována po poradách s původními obyvateli, aby se zabránilo tomu, že koleje povedou přes posvátná místa Aboriginů, kteří se považují za právoplatné obyvatele země a strážce posvátných míst. Chatwin, který Austrálií v 70. letech minulého století projel, se o tom zmiňuje ve svém cestopisu. Cesty písní, jak jim říkají australští domorodci, jsou staré pět tisíc let a dodnes jsou pro ně jakousi melodickou mapou krajiny. Všechny byly součástí základního příběhu a musely se na správném místě ve správném pořadí přezpívat, aby nebyl porušen okamžik stvoření. S příchodem civilizace a kolonistů docházelo velmi často ke konfliktům a zneuctívání nebo ničení posvátných míst domorodců. Těmto místům se nechtěla vyhnout ani stavba železnice. Vláda však uzavřela s Aboriginy dohodu a po zmapování byla trať vedena tak, aby se posvátným místům vyhnula.
LEGENDA JE OPĚT LEGENDOU
Never Never Train se lidově říká Ghanu, protože mezi Alice Springs a Darwinem projíždí územím nazvaným Never Never – Země nikoho, a je to také proto, že nikdo nevěřil, že trať ještě někdy dorazí k severnímu pobřeží. Pak se ale v roce 2001 všechno změnilo. Začaly se pokládat koleje na posledním úseku z Alice Springs do Darwinu. Dokončení železnice se stalo gigantickou bitvou finanční i materiální. Zatímco trvalo 70 let, než zodpovědní došli k rozhodnutí, dokončení zbývajících 1420 kilometrů zabralo dva a půl roku. Stavba koncem 19. století, kdy muži šíleli z úpalu při kladení kolejí, koně hynuli žízní a termiti požírali právě položené pražce, se nedá nijak srovnat s výkony masivních strojů, které pokládaly hned dvě části tratě najednou rychlostí dvou kilometrů kolejí denně.
Od roku 2004 jezdí Ghan dvakrát týdně z jihu na sever po kolejích napříč kontinentem – 2979 kilometrů z Adelaide do Darwinu. V Alice Springs a v Katherine čeká vlak asi čtyři hodiny na přejezd nákladních vlaků z protisměru, pro které je dráha vlastně určena, a tak mají přednost. Až dva kilometry dlouhé soupravy táhnou 300 i více kontejnerů se zbožím pro asijský trh. Vlak dlouhý 1,8 km s 250 vagony táhnou tři dieselové lokomotivy, každá s 4000 HP a průměrnou rychlostí 90 km/h. Nově postavených 1420 km tratě na 2,5 milionu betonových pražců stálo 800 milionů eur. Je to především nákladní doprava, která profituje ze železnice – z jižního pobřeží lze dosáhnout za dva dny přístavního města Darwin na tropickém severu. Ročně se v kontejnerech převeze kolem tří milionů tun nákladu.
Nadšení jsou ale i turisté. Cestující přijíždějí do Darwinu dobře pohoštěni a v pohodlných vagonech, vyspalí a vysprchovaní. Úplně jinak než v dobách, kdy parní lokomotivy funěly a plivaly popel po trati. Moderní vagony nabízejí komfort luxusního hotelu na kolejích: od kupé s koupelnou, přes několik lounges a dvě stylové restaurace až k baru s panoramatickou vyhlídkou. Tedy vše, co je zapotřebí, aby se cesta do australského zapadákova stala nezapomenutelnou.
