Sníh v tropech, na rovníku? Ale ano, to už dnes nikoho nepřekvapí. Ovšem v polovině 19. století vzbudil německý misionář Rebmann svým tvrzením, že viděl zasněženou horu na rovníku, posměch. A v roce 1989 uplynulo už 100 let od prvního výstupu na vrchol Kilimandžára, jež bylo oním bílým vrcholem. Kdo by netoužil vidět hory, na jejichž úpatí kráčí horkým tropickým pralesem, a na vrcholu se boří do sněhu? Naší expedici se vynaložená námaha vyplatila a navštívili jsme tak tři africké velikány: Kilimandžáro, Mount Kenyu a Mount Elgon. Pro přírodovědce představuje návštěva těchto hor příležitost poznat všechny základní formace, které se v horách v závislosti na výšce vyskytnou. Můžeme spatřit daleko více než v horách mírného pásma, a navíc ještě tropické ekosystémy hostí řadu unikátních a endemických druhů. Z rozlehlých savan, jež pokrývají vyzdviženou plošinu východní Afriky, lze přejít do stupně horského pralesa skrápěného prakticky denně množstvím srážek. Jeho horní část mívá podobu bambusového lesa – svérázné formace, druhově velmi chudé. Kolem 3500 metrů nadmořské výšky už pozorujeme zvláštní subalpínskou zónu, tvořenou kvetoucími vřesovci, keři rodu Protea, slaměnkami, kniphofiemi. Ještě specifičtější pro africké velehory je afroalpínská zóna s nadmořskými výškami přes 4000 metrů. V evropských horách se v alpínském stupni rostliny krčí při zemi, kdežto tady dosahují i několikametrové výše. Jsou to hlavně starčky a lobelky, ale v sušších místech též bílé a žluté slaměnky a řada drobnějších druhů rostlin.
KIRINYAGA
Mt. Kenya je symbolem Keni a posvátnou horou zvanou Kirinyaga pro kmeny žijící v jejím okolí. Zde je například sídlo boha Ngai národa Kikuju. Pro Evropany horu objevil německý misionář Krapf v téže době, kdy na svých cestách s už zmíněným Rebmannem spatřil i Kilimandžáro. Na nejvyšší vrchol masivu Mt. Kenyi – Batian (5199 m) se první lidé dostali až v roce 1899.
Bývalý vulkán, jehož činnost skončila před 3,5 miliony let, vytváří obrovský masiv, na němž je dnes specifická fauna i flóra včetně 81 rostlinných endemitů. Vystupuje totiž jako izolovaný ostrov z Východoafrického riftu. To se ale týká i dále uvedených velehor. Už v roce 1949 byl zřízen pro polohy od 3200 metrů výše národní park Mt. Kenya, který má dnes rozlohu 715 km² a je začleněn i do světové sítě biosférických rezervací UNESCO. Jen několik málo stezek umožňuje prostup prstencem pralesa obemykajícího celý masiv. Vynikají například mohutné Ocotea ussambariensis se srdčitými listy, ale i fíkusy a spousta jiných druhů stromů. V nižších polohách byl prales vykácen a lidé zde pěstují kukuřici, banány, avokáda, papáje, ananasy, jsou zde i velké plantáže čajovníků a kávovníků.
Větve stromů v pralese porůstá spousta epifytů, zejména kapradin (např. rod Asplenium), mechů a provazovitých lišejníků. Ve výšce kolem 2800 m prales řídne, mění se jeho druhová skladba, začínají mohutné a rozložité hagenie (Hagenia abyssinica) a ty postupně střídají vysoké stromovité vřesovce (Erica arborea). Svazky lišejníků i tady dotvářejí bizarní kulisu, kterou jako závojem pronikají sluneční paprsky. Na podmáčených plošinách žlutě kvete nízká Haplocarpha rueppellii.
Stoupáme-li další desítky a stovky výškových metrů, krajina se zcela promění. Stromovité a keřovité vřesovce jsou nižší, základ porostu tvoří mohutné žlutavé trsy trav, už jen výjimečně spatříme atraktivní červené květy mečíku (Gladiolus watsonioides) či svícny kniphofií (Kniphofia thomsoni), zato se objevují pro Evropany úplně neznámé růstové formy – mohutné starčky a lobelky. A právě ty začínají s přibývající výškou dodávat ráz společenstvům.
 Zelené svíce lobelek ukrývají mezi listeny stovky květů. K nim dosáhne svým dlouhým a úzkým zobákem pták strdimil, jenž také lobelky současně opyluje. |
Svahy Telekiho údolí porůstá řídký “les” několikametrových starčků Senecio keniodendron. Některé kvetou bohatým květenstvím tmavě žlutých květů, většina je ale momentálně v nekvetoucím stavu. Místy je doplňují zelené svíce lobelek (Lobelia telekii), ukrývající mezi listeny stovky fialových květů. K nim dosáhne svým dlouhým a úzkým zobákem pták strdimil, jenž také lobelky současně opyluje. Plní zde stejnou roli jako kolibříci v Jižní Americe, se kterými je ostatně příbuzný. Lobelky byly nalezeny až ve výšce 4350 m (Lobelia keniensis), kdežto starčky vystupují vzácně až do 4650 m.
Svahy obrovského masivu rozčleňují skály a homole jako pozůstatek bočních parazitních kráterů, dokládajících někdejší mohutnou vulkanickou aktivitu. Krajina má stejný ráz ještě ve výšce 4160 m, kde je Mackinderův tábor, základna pro výstup na vrchol. Můžeme tu spatřit krotké damany – drobné kopytnaté savce, které by nikdo při prvním pohledu neřadil do příbuzenstva slonů. Způsob života a vysokohorské polohy je “vytvarovaly” do podobnosti svišťů. Ekologicky totiž zaplňují podobnou niku jako tito evropští a asijští hlodavci. Damani žijí od Sýrie po jižní Afriku, mají zavalité osrstěné tělo, jsou to býložravci a horní řezáky bez kořenů jim stále dorůstají.
Teprve těsně před setměním závoje mraků a mlhy trochu poodhalí ostré jehlany vrcholů. Strmé skály, pod nimi ledovce a rozlehlé balvanité morény. Celou scenerii doplňují malebná jezera, nyní skrytá v členitém terénu. Noční a ranní mráz dokládá extrémní podmínky, jimž zde musejí živočichové a rostliny čelit téměř každý den. Nepůsobí tu roční období, ale značné jsou právě rozdíly denních (až 30 °C) a nočních (až -15 °C) teplot. Bohaté trsy listů chrání květní pupeny. Z nich posléze vyrůstají mohutná květenství složená z jednotlivých žlutých úborů. Přitom až v těchto výškách bývají příležitostně pozorováni vzácní leopardi!
K sestupu je vhodná opačná cesta, tzv. trail Chogoria, která vede malebným prostředím, míjí jezera i hluboké kaňony s vodopády, v nižších partiích prochází i pěkně vyvinutým stupněm vysokých bambusů, poté hustým pralesem, až končí ve vesnici Chogoria, jež dala treku jméno. Vesnice je roztroušena po mírných svazích kolem říčky. Domky obklopují menší pole s kukuřicí, čajovníky, kávovníky, početné jsou banánovníky i mangovníky. Ke stavebním i palivovým účelům pěstují místní obyvatelé blahovičníky, které sem byly dovezeny z Austrálie pro svůj velmi rychlý růst.
ZAPOMENUTÝ MT. ELGON
Cestou do Nakuru čtyřikrát přejedeme rovník a zakotvíme v Kitale jako východišti k masivu Mount Elgonu, kde nás vítají hejna opic babuinů či popásající se “vodní jeleni” (Kobus defassa).
Mt. Elgon je krásná hora, ale velmi málo navštěvovaná. Opět vyhaslá sopka, tentokrát široce rozložitá, s prostorným osmikilometrovým kráterem, v němž ještě dnes vyvěrají horké prameny. Když před 7 miliony let vulkán soptil, vytvořil obrovský kužel, pravděpodobně nejvyšší v Africe, tedy i vyšší než současné Kilimandžáro. Eroze pak za dlouhé miliony let vykonala své, proto je dnešní výška hory “jen” 4321 metrů. Tolik má vrchol Wagagai, ležící na ugandské straně. Na keňské straně kráteru pak Koitobos dosahuje 4200 metrů. Část hory na keňské straně je dnes národním parkem. U vchodu zaplatí cizinci tučný poplatek. Vzhledem ke hraničnímu režimu a nebezpečné zvěři tvoří doprovod vojáci s puškou, kteří se zde nazývají rangers.
V nižších partiích opět horu obemyká prales. Má jiné složení než na Mt. Kenyi. Vynikají úzkolisté podokarpy (Podocarpus falcatus), rozložité Ekebergia capensis, Croton macrostachys s velkými srdčitými listy, ale i mohutné jalovce Juniperus procera, dorůstající výšky až kolem 20 metrů. Kvetoucí liány visí z větví.
V této části parku najdeme i čtyři prostorné jeskyně: Kitum, Mackingeny, Chepnyali a Ngwarisha. Jsou to místa pověstná tím, že je vyhledávají sloni, aby zde svými kly narýpali ze stěn kousky horniny a doplnili si minerální soli. Nalézají se zde také vypreparované zkamenělé kmeny z dávného pralesa tak, jak je pohřbil výbuch sopky. V posledních letech získala pak jeskyně Kitum i mnohem horší proslulost. Právě zde zřejmě došlo opakovaně k nákaze lidí jedním z nejnebezpečnějších virů světa – Ebolou. Vstupní klenba do jeskyně Kitum je prostorná. Šlapeme ve vyschlém trusu zvířat a v temnu uvnitř plašíme hejna netopýrů, kteří s pištěním poletují kolem.
Rozbahněná cesta vede výše, klikatí se dobře vyvinutým pásmem bambusů. Místy nižší a hustější, jinde až desetimetrová klenba silných bambusových stébel, v jejímž šeru lze bez problémů procházet po stezkách vylámaných slony a nebezpečnými kaferskými buvoly (Syncerus caffer). Nacházíme spoustu sloního trusu, čerstvě vylámané bambusové porosty, ale nakonec na slony štěstí nemáme. Zato tři buvoli nám zatarasili cestu při návratu. Jejich zlověstný výraz a funění budí respekt. Naštěstí po chvilce odklusali do houštin. Krátké odbočení k malému zpola zarostlému jezírku Saito Dam v houštině umožní spatřit řadu neznámých květů. Bujná vegetace kolem poskytuje úkryt drobným pěvcům. Jiná odbočka vede na tzv. sloní plošinu, dominantní skálu vyčnívající ze zeleně. Na jejím plochém vrcholu překvapí mnoho drobných rostlin s pestrými květy, ať už jsou to Craterostigma pumilum s bělofialovými květy, vzdáleně podobné velkým fialkám, ale jen na 5 cm stonku, fialové hvězdičky nizoučkých Romulea fischeri nebo žluté badily (Sisyrinchium sp.) či vyšší Aloe (snad A. rabaiensis), jejichž oranžové květy svítí na okraji skály. Je odtud i pěkný rozhled na celé rozlehlé pásmo pralesa, a dále pak na sever, kde na obzoru vystupují zamlžené homole Cherangany Hills.
Pro rozbahněnou cestu se už výše jet nedá a další postup je možný jen pěšky po úzké pěšince. Ale to už jsme dávno nad pásmem bambusů, na loukách s vřesovci, proteou, třezalkami a jinými keři. Exotickou krásou vynikají hlavně rozsáhlé louky s dominujícími kniphofiemi (Kniphofia thomsoni). Červenožluté svíce jejich květenství září ve stovkách kolem i na pozadí stálé mlhy a občasného deště. Rostlina tvoří přízemní růžici úzkých listů, z jejichž středu vyrůstají 50 až 100 cm vysoké stvoly s šišticovitým květenstvím ohnivě červených květů. Na Kilimandžáru jsou u tohoto druhu k vidění i květy čistě žluté. Louku zpestřuje svými modrými květy například Cynoglossum geometricum z čeledi brutnákovitých a jiné druhy. Nejvyššímu pásmu dominují porosty velkých starčků. Lobelek je, na rozdíl od Mt. Kenyi, velmi málo, zato vidíme mohutné, až 2 metry vysoké keře slaměnek Helichrysum formosissimum a křovité žluté třezalky Hypericum revolutum.
Škoda, že Elgon stojí stranou zájmu návštěvníků východní Afriky. Ale možná, že je to tak lepší – jde opravdu o tajemnou, majestátní a zcela zvláštní horu, které by komerce vůbec neprospěla.
KILIMANDŽÁRO – KRÁSA I KOMERCE
Po dlouhém a tvrdém vyjednávání následujícím poté, kdy se na vás v Arushi doslova vrhnou naháněči mnoha zdejších turistických agentur, se podaří snížit cenu za kompletní výstup na Kibo na 455 dolarů na osobu. Poplatky vládním úřadům prudce stoupají, a tak doba, kdy vrchol bude jen pro movité turisty ze západních zemí, je na dohled.
Kilimandžáro je vlastně pohoří. Větší než třeba Tatry. Ovál délky 60 km a šířky 40 km leží 330 km jižně od rovníku. Dávná skupina sopek vytvořila nakonec tři dominantní vrcholy. Zmíněný Shira (3943 m), dnes nepříliš výrazný, střední Kibo (5895 m), který je nejvyšší, a dále “v řadě” ležící Mawenzi (5149 m), nejvíce rozeklaný. Shira ztratil aktivitu před půl milionem let a od té doby je erodován do zvlněného plató. Kibo začalo utichat jako poslední před 100 000 lety, občasné výrony lávy pokračovaly spíše z bočních parazitických kráterů a postupně se formoval dnešní tvar vrcholu, pokrytého ledovci.
Z jedné strany sníh a led, z druhé už známé starčky (zde stromovitý druh Senecio cottoni), lobelky (Lobelia deckenii), ale i slaměnky několika druhů (např. bílé Helichrysum newii a H. argyranthum, zlatě žluté H. cymosum), kontryhely (Alchemilla johnstonii).
Výstup na vrchol zahajujeme již o půlnoci. Úzká stezka se klikatí po svahovém žebru mezi skalami. Stoupáme po strmých sněhových polích už skoro pět hodin, když se přibližuje okraj kráteru. Jsme v místě zvaném Stella Point (5745 m). Po krátkém odpočinku postupujeme podél skal při okraji zcela zaledněného kráteru až na nejvyšší místo, nazývané Uhuru (svahilsky svoboda). Jde vlastně o plošinu na okraji kráteru. V silném mrazu čekáme na východ slunce. Konečně jeho kotouč v dáli prozáří mraky přízemní oblačnosti, paprsky sklouznou po příkré ledovcové stěně ve svahu za námi a prosvětlí ledovcová pole v kráteru. Na obzoru vystupuje dosud tmavá silueta štítu Mawenzi (mawenzi znamená v jazyku domorodců tmavý, kibo pak světlý). Hluboko pod námi se vznáší bělošedé koberce mraků, které po většinu času zakrývají vrchol při pohledu zdola.
Zbytek dne počítejme se sestupem různorodými výškovými stupni. Sestup začíná na sněhových polích podél Velké ledové stěny. Kamennou a sněhovou pustinu neobývají rostliny ani živočichové. Teprve ve výšce kolem 5000 metrů se objevují nízké trsy slaměnek a vřesovců, doplňují je nízké plstnaté starčky, později i žluté křovité třezalky a kontryhele a samozřejmě trávy. Tak pestré polštáře kvetoucích slaměnek, jaké jsou k vidění na plochém kráteru Shira, bychom zde ale hledali marně. Každá expozice masivu má své zvláštnosti a flóra se úměrně tomu mění. Alpínský stupeň nabírá často vzhledem k nedostatku srážek charakter horské pouště. Ale přesto bylo v těchto polohách nalezeno 55 druhů vyšších rostlin a bílá slaměnka Helichrysum newii objevena dokonce poblíž fumarolů v kráteru Kiba v 5670 metrech!
Přibývá vřesovců, včetně stromovitých (Erica arborea a Philippia excelsa), jejich porosty jsou stále vyšší. Další stovky metrů klesání, vegetace houstne a bohatne. Objevují se i křovité Protea kilimandscharica s velkými bílými květy a kulovitými šišticemi plnými semen. V nižších partiích jsou často poznamenány požáry, které zde vznikají v suchých obdobích. Protea patří do samostatné čeledi Proteaceae a její druhy obývají vyšší polohy Afriky a Austrálie. Libují si na kyselých a kamenitých půdách. Ve výškách kolem 3500 metrů už jsou vřesovcovité porosty velmi husté, pěšina jimi vede jako v lese, svazky lišejníků visících z větví dokreslují atmosféru. Tu a tam kvetou kniphofie, na rozdíl od Mt. Kenyi a Elgonu zde ve žluté variantě. Ve vlhčích úžlabinách se opět rozrůstají typické starčky. Zde je to endemitní Senecio cottonii, Senecio johnstonii, ale i Senecio kilimanjari a jiné druhy. Lobelky reprezentuje Lobelia deckenii s listy užšími a menšími než mají starčky.
Do těchto poloh, někdy i výše na pláně, vystupují někteří kopytníci (chocholatky červené, buvoli a zejména antilopy losí). Žije tu též řada hlodavců včetně dikobraza.
Porosty bambusů na Kilimandžáru jako na nejsušší z východoafrických velehor nejsou vyvinuty. Přitom srážky v horních částech pralesa se pohybují kolem 2500 mm za rok. Od výšky něco méně než 3000 m začíná nejprve nižší, později stále divočejší porost stromů a lián, keřů i přízemních bylin, který končí okolo 1800 m nadmořské výšky. Nápadně časté jsou zde stromovité kapradiny z rodu Cyathea. Dorůstají až přes 6 metrů a jako by připomínaly doby, kdy jejich příbuzní i v Evropě tvořili základ tehdejších lesů a svými kmeny pak přispívali ke vzniku černého uhlí. Úzké a poměrně vysoké dračince (Dracena afromontana) s chocholy listů vyčnívají do prostoru pěšiny, z větví visí i pnoucí begonie (Begonia meyer-johannis). Upoutají i mohutné fíkusy (Ficus elastica), velkolisté Macaranga kilimandscharica, jeden z nejobvyklejších stromů, nebo mohutnou Mitragyna rubrostipilata s velkými oválnými listy. Větve jsou obaleny vrstvou mechů, z nich vyrůstají menší kapradiny. V korunách se co chvíli ozve stádo opic (většinou jde o černobílé dlouhosrsté guérezy), prchajících velkými skoky po větvích dál od vetřelců. Po květech létají velcí pestří motýli (např. rod Papilio). Impozantní hora, hora symbol. Bohužel také symbol komerce, způsobu, jak lze vydělávat na všem. Povinné (a vysoké) vstupné, kempovné, průvodci, nosiči… – Hakuna matata (“no problem”), máte-li ovšem dost peněz.
