Napsal a vyfotografoval Juraj Bondora Komerce a stylizovaná klišé stále více ovlivňují i lidové zvyky. Mnohé bývalé církevní svátky se změnily na dny pracovního volna, zasvěcené krátkým relaxačním pobytům v přírodě, nebo se třeba využívají i k domácím pracím, opravě aut, návštěvě známých. Nezbavujeme se tím ale vazeb, které nás spojují s desítkami generací našich předků? Severní Spiš je místem, kde si nevyumělkované a archaicky upřímné velikonoční tradice dodnes zachovali řeckokatoličtí věřící. Zdejší kraj byl po staletí velmi svérázný. Prolínala se tu slovenská, polská, německá, rusínská, goralská, maďarská, ukrajinská, židovská a romská kultura. Od středověku se etnická pestrost projevovala zejména ve zdejší architektuře, ale udávala tón i životu v rodinách, folkloru a samozřejmě také církevním obřadům. Ostatně dodnes používá severospišská slovenština některé výrazy z polštiny, němčiny, goralštiny… Odlišně se někdy mluví dokonce i v sousedních vesnicích. V některých se starší lidé dorozumívali staroněmčinou, které by ovšem současní Němci ani nerozuměli. Osadníci se také hlásili podle národnosti k různým náboženstvím od katolického po řeckokatolické. Půst neznamená hlad Velikonoční půst řeckých katolíků začíná sedmdesát dní před Velikonoční nedělí, tedy Nedel’ou mýtnika a farizeja – v tuto neděli se po poledni v cerkvi (kostele) slouží Veľká pôstna večiereň. Půstu předchází v Nedeľu mäsopôstnú a syropôstnú rozsáhlá příprava. Hospodyně ve všech domech důkladně umyjí hrnce, aby skutečně nezůstalo nic z někdejších jídel. Kromě starých a nemocných, dětí a kojících matek se postí všichni ve věku od čtrnácti do padesáti devíti let. V pondělí je možné jíst třikrát, ale jen jednou dosyta! Středy a pátky jsou až do Velké noci dny přísného půstu – jídlo je bez masa, mléka a mléčných výrobků. Po celou dobu se vaří výhradně postní pokrmy a protože je severní Spiš zemědělskou oblastí, vaří se z toho, co je doma. V tomto období klidu, asketismu a kajícnosti, kdy se věřící zamýšlejí nad svým životem a činy, připravují hospodyně velkou kombinaci jídel z brambor a zelí, které tvoří následující základ: zelná polévka, zelí s bramborami, bramborová polévka s luštěninami, kapustníky (taštičky se zapečeným zelím), bramborové placky nališníky, adzimočku (kynutý koláč plněný brambory a tvarohem) či strasanik – kynutý koláč s kysaným zelím zapracovaným do těsta. Oblíbené jsou i mléčné kaše, zelné nebo tvarohové halušky a pirohy, ale i džadky – brambory, které se deset minut vaří i s moukou, po uvaření se vše smíchá a ze směsi se tvarují lžící noky, které skvěle chutnají polité rozpuštěným máslem nebo opraženou slaninou. Chodí se v tmavém
Ženy se oblékají od prvního dne půstu až do Velké noci na znamení smutku za ukřižování Ježíše Krista do tmavého. Zakázané jsou všechny svatby, zábavy, slavnosti. Součástí velikonočních svátků – svátků jara – je i velký úklid, protože jen v čistém příbytku a na ošetřených polích se může hospodáři dobře dařit. V době Velkého týdne se až do čtvrtka vykonávají polní práce, například seje ječmen a oves, záleží to ale pochopitelně i na počasí a na období, na které velikonoční pohyblivý svátek připadne. Většinou se také poprvé vyhání dobytek na pastvu. Mordovanskyj tyždeň je posledním týdnem půstu a připomíná utrpení Krista na jeho křížové cestě na Golgotu a smrt na kříži. Velkým čtvrtkem pak začínají velikonoční svátky. Večer po svaté liturgii kněz v době utierne čte evangelia. Na památku umučení Krista zavážou v kostelech zvony, které zůstanou němé až do Velikonoční neděle. Z křížů se sundají zástavy, v kostelech prostřou červené plachty a zpívají se písně výhradně o utrpení Ježíše. Místo zvonu svolávají věřící dřevěné řehtačky. A od toho dne se až do Vzkříšení koná místo liturgií jen několik obřadů ve čtyřech jazycích: řečtině, hebrejštině, latině a staroslovenštině.
Na Květnou neděli se v chrámu světí kočičky, které se přidávají do osiva nebo zapichují do orné půdy či se jimi vyhání dobytek na první pastvu. Používají se ale i na léčení. Na Velikonoční pátek se o třetí odpoledne věřící modlí večiereň a proud věřících za doprovodu písně „Blahoobraznyj Josif, s dreva snem prečistoje tilo tvoje, plaščeniceju čistoju obviv, i voňami v hrobi novyj pokryv položi“ (Ctihodný Josef z kříže sňal tvoje přečisté tělo, plátnem čistým ho ovinul a natřel vonnými mastmi a uložil ho do hrobu), obejde kostel. Kněz má na sobě plaščenicu – na plátně namalované mrtvé tělo Krista. Všichni jdou po červenobílých ubrusech pokrývajících chodník kolem kostela – symbolicky provázejí Krista na cestě do jeho hrobu. Průvod kráčí za knězem za rachotu řehtaček a klepaček, věřící zpívají smuteční písně – tropare. Pak Ježíše „uloží do hrobu“ a věřící se modlí a chodí líbat plátno s jeho obrazem. Tak se s přestávkami střídají u „hrobu“ i v sobotu a až do třetí hodiny ranní v neděli, kdy vstal Ježíš z mrtvých. „Hrob“ nepřetržitě hlídají čtyři vojáci – chlapci, kteří mají za sebou vojenskou službu. V rukou drží dřevěné pušky. Tento církevní obřad je na Slovensku ojedinělý. Pascha a máslo
Chrámy bývají po celé Velikonoce osvětlené i v noci – muži drží čestnou stráž u hrobu Ježíše až do Vzkříšení, ostatní věřící se u hrobu klanějí a zpívají postní písně. Také kněz dodržuje určitá pravidla daná jen pro toto období, například v době štyridsiatnice nosí liturgické roucho postní tmavěrudé barvy. Svatá neboli Veľká sobota je smutečním dnem velikonočního týdne. Protože v té době Ježíš spočíval v hrobě, obřady se konají až po setmění. Vrcholí i přípravy na Velikonoční neděli a rozvazují se zvony, aby zahnaly zlé síly. V rodinách se chystají sváteční pokrmy, typické jen pro tento svátek, především z bravčoviny. Hospodyně nechají uvařenou šunku vychladnout ve vodě, ve které ji vařili, aby zůstala šťavnatá. Vaří se domácí klobása a jiné uzeniny, což dříve zase tak běžné nebylo – na takovéto maso a výrobky z něj měli výhradně jen bohatší sedláci. Místní zvláštností je i příprava paschy, svátečního koláče pečeného v peci vyhřívané dřevem. Těsto se nechá vykynout na plechu a potře rozšlehaným vajíčkem a na znak Paschy ozdobí vzory z těsta. Vajíčka, která byla jako symboly plodnosti původními obětními dary bohyni Vesně, děti barví a přikrášlují přírodními barvami, se kterými je i vaří. Například zelenou dává tráva, hnědou slupky cibule nebo kůra stromů, žlutou šafrán a červenou řepa. Po uvaření se vajíčka natřou slaninou, aby se leskla. Významným velikonočním pokrmem je i máslo, které hospodyně dávají do ozdobné dřevěné formy, používané výhradně jen o Velké noci. Vyčistí a vysuší žaludek telátka, které zatím pilo jen mléko a podřízli ho na svátky. Malý kousek ze žaludku vylouhují ve slané vodě a roztok, kľag, nalijí do vlažného mléka, které se potom pomalu sráží. Takto vzniklé máslo scedí a podávají k jídlům s chlebem. Vypracovaný kľaganý syr je oblíbenou pochoutkou dětí i dospělých. Jen to posvěcené Už o třetí, někde o čtvrté ráno se všichni věřící shromáždí v kostele. Za zvuku zvonků a písně Voskresenije tvoje Christe Spase… třikrát kněz obejde chrám a před zavřenými dveřmi začne Voskresnu utiereň zpěvem písně Christos voskrese iz mertvych, smertiju smerť poprav, i suščim vo hrobich život darovav (Kristus vstal z mrtvých, smrtí smrt přemohl a zesnulým v hrobech život daroval). Kněz křížkem symbolicky otevře dveře do kostela a všichni mohou dovnitř. Kněz čte evangelium, plaščenica leží na oltáři a opět začnou zvonit zvony. Před polednem všechny rodiny přinesou v koších do chrámu na posvěcení paschu, šunku, klobásu, sýr, máslo, vajíčka, slaninu, syrové brambory, trochu soli a dnes i pečeného beránka a čokoládová vajíčka. Položí je do dvou řad okolo kostela a kněz je pokropí svěcenou vodou. Zmrtvýchvstáním Krista o Velikonoční neděli a posvěcením pokrmů po ranní mši končí čyřicetidenní půst. Když se věřící vrátí domů, jedí výhradně to, co kněz posvětil v košíku. O Velikonoční neděli se po poledni koná Veľká večiereň. Končí takzvaným mirovanim, kdy se podává svatá hostie jako připomínka raně křesťanského zvyku agapé, tedy pohoštění chudých po skončení svaté liturgie. Pak kněz opět za zpěvu náboženských písní obchází s věřícími okolo chrámu, děvčata v krojích nosí procesní obrazy a chlapci (bohužel už jen v civilním oblečení) chrámové zástavy. Vícenásobná obchůzka symbolizuje soudržnost věřících s Ježíšem. Obyčejně se chrám obchází třikrát, číslo tři symbolizuje dokonalost. V minulosti se připisoval mimořádný význam i návratu ze mše. Lidé věřili, že tomu, kdo nejdříve doběhne z chrámu domů, dozraje prvnímu na poli úroda a i s polními pracemi bude první hotový. Bohatě prostřený stůl má zabezpečit sytost všech členů rodiny po celý rok. První vajíčko se rozdělí mezi všechny členy rodiny, aby na sebe nezapomněli, drobky a zbytky jídel z velikonočního stolu se uklidí a později spálí nebo rozsypou při orbě na pole.
Radost nakonec Na druhý den chodí věřící s knězem na hřbitovy – v průvodu mladých děvčat, která nesou obrazy světců. Chlapci nesou církevní zástavy. Modlí se tu panychída na znamení úcty k zesnulým. Hroby pak vyzdobí květy a svíčkami a nové pomníky kněz posvětí. Jako všude na Slovensku, i na severní Spiši vypukne největší zábava v poslední den Velké noci, na Velikonoční pondělí. Polévání děvčat začne hned někdy po půlnoci nebo velmi brzy ráno – voda má dívkám zajistit zdraví a krásu – asi proto mládenci kdysi počítali vědra a které děvče jich mělo nejvíce, to mělo i nejvíce obdivovatelů. Dnes se vše děje už jen symbolicky: chlapci polévají dívky jen z hrníčku nebo je decentně kropí voňavkou. Adrenalin se kamsi vytratil a nahradil ho nemastný neslaný způsob bezzubého harašení.
Hospodyně musí ty, kteří je polili, pohostit a odměnit malovanými vajíčky, koláči, vínem nebo domácí pálenkou. Kdysi by za takový projev obdivu odešli s prázdnou, dnes naopak bez námahy přijdou k mnohému. Mladší chlapci chodí polévat dopoledne, ženatí jen za svými nejbližšími včetně tchyně. V úterý se úlohy vymění – děvčata a ženy vrátí mužské části obce všechno i s úroky. Kdysi ještě velkolepější
V minulosti se církevní i folklorní zvyky a tradice slavily velkolepěji. Obřadů se zúčastňovaly celé rodiny, oblečené výlučně do svátečních krojů. Dnes toto oblečení stále více mizí stejně jako původní zvyky.
Christos veskrese…
Nejvýznamnější křesťanský svátek, Velkou noc, tedy zmrtvýchvstání Ježíše Krista, slaví křesťané už od roku 325 našeho letopočtu první neděli po prvním úplňku měsíců po jarní rovnodennosti. Většinou je to v období od 22. března do 25. dubna. Velká noc – Pascha – má svůj původ ve starožidovském svátku Pesach, původně spojeném s jarním telením dobytka, symbolem znovuzrozeného života: Židé vždy obětovali duchům pastvin beránka. Později Pesach světili na památku exodu Židů z egyptského otroctví. S generace trvajícím pochodem Židů do Zaslíbené země se traduje i pečení chleba, ke kterému se zase váží různé postní zvyky. Aby nevěřící v časech šíření křesťanství snáze přijímali novou víru, misionáři často ztotožňovali křesťanské svátky se svátky pohanskými a mýty. I zmrtvýchvstání Krista často ztotožnili s pohanskými svátky příchodu jara, tedy se začátkem hospodářského roku.
Recept na velikonoční paschu:
2 kilogramy polohrubé výběrové mouky, 3 žloutky, 1 prášek do pečiva, 5 dkg krystalového cukru, 25 dkg sušeného mléka (Sunaru), 3 lžíce oleje, 30 kusů tabletek sacharinu, 1 kostka droždí, špetka soli,
2 litry mléka.
Droždí, sacharin a 5 dkg cukru rozpustíme v převařeném mléku. Mouku si prosejeme do větší nádoby, přidáme žloutky, olej, sůl, prášek do pečiva, v mléku rozpuštěný sacharin, cukr a droždí a všechno mísíme asi hodinu. Těsto lehce pomoučíme, přikryjeme, dáme na teplé místo a necháme hodinu kynout. Pak tvarujeme bochníky, ozdobíme, potřeme rozšlehaným vajíčkem, necháme trochu zakynout a pečeme ve vyhřáté peci v takzvaném pekarniku asi hodinu.
Severní Spiš
Je jakousi periferií slovenského severu, kterou si i mnozí Slováci ztotožňují především s lázněmi ve Vyšných Ružbachách.
Další známé pamětihodnosti jsou: skanzen Zamagurské vesnice pod gotickým Ľubovnianským hradem a nedaleký Salaš u Franka, Červený klášter kartuziánských a kamaldulských mnichů, voraři v meandrech Dunajce pod impozantním mystickým vrchem Tři koruny. Téměř neznámé jsou naopak dřevěnice ve vesničkách kolem Staré Ľubovně, mnohé z první poloviny 20. století, ruiny gotického strážního hradu Plaveč nad řekou Poprad. Ční nad bývalou obchodní stezkou od Baltického moře ke Středozemnímu.
Těžký život
Na severní Spiši se nikdy nežilo lehko, půda je chudá na živiny, řada zdejších rolníků dávno přišla o své pozemky, když nedokázali platit vrchnosti vysoké daně a skončili jako nejbídnější nádeníci na poli. V 15. a 16. století sem přišli pastýři z Valašska a produkty z ovčího mléka dodnes tvoří významný zdroj obživy i součást místní gastronomie. Rumuni ovšem ovlivnili také život a řeč starousedlíků a zvyky.
Do skladby obyvatel zasáhla i vyšší politika králů, díky které během tři sta šedesáti let přišly na Spiš tisíce Poláků i se svými tradicemi a náboženstvím.
Na přelomu 19. a 20. století odtud ale chudoba vyhnala řadu obyvatel do západní Evropy a Ameriky. Prázdné zůstávaly celé vesnice.
V lednu 1945 vyhořely ve vesnicích stovky zejména dřevěných domů. Stovky rodin pak po válce odcházely budovat nový SSSR.
Za socialismu se podařilo Rusínům udržet řeckokatolickou víru i obřady. Dokonce i tehdy, když tuto církev násilně a nesmyslně připojili k pravoslavné, se tady tajně světily a sloužily řeckokatolické bohoslužby.
