VELKÁ OSTUDA NA VELKÉ

Ani demonstrantům ani policii nešlo o koně. „Upozornění pro trenéry a majitele, kteří postrádají koně padlé v hlavním dostihu. Při policejním zásahu se několik koní dostalo mimo areál závodi ště. Budou asi už ve Svítkov ě.“ Hlášení místního rozhlasu o přestávce před posledním dostihem kupodivu nevyvolalo mezi návštěvníky 102. Velké pardubické steeplechase žádn ý větší rozruch. Ten den se toho stalo tolik, že už jen má- lokoho udivilo, že koně za stovky tisíc korun pobíhají bez dozoru po okolí. Konstatová- ní, že se ta moudrá zvířata už asi nemohla na lidské blbnutí koukat a raději se sama vydala do svítkovských maštalí, bylo naopak uklidňující. O tom, že se letos v Pardubicích něco stane, se mezi dostihovou veřejností mluvilo už dlouho. Během roku se o Taxisu a dostizích občaspsalo z různých pohledů. Ně- kteří kolegové mínili, že je to vlastně vraždění koní, Taxisův příkop by měl být upraven, ostatní překážky také a vůbec by se to celé mělo zvážit. Nejv ětším problémem se zdálo dobré organizační zajištění Velk é, tak aby se tento závod, sice nejtěžší v Evropě, ale stále přeci jen provinční, dostal na skute čně evropskou úroveň a nesl městu, novému majiteli závodi ště slávu a asi také nějaké ty peníze. Pro ten úkol se podařilo najít agenturu Century a vypadalo to, že je všem starostem konec, vzlášť když se objevil tak velký sponzor, jako je Martell. Do Pardubic jsem přijel se skupinkou svých známých ko- ňaků v neděli jedenáctého října dopoledne. V centru jsme viděli první čtyři anarchisty. Vymustrovan í v černém, občas nějaký ten klikyhák na bundě, tvářili se odhodlaně. A to bylo všechno. Jinak ani jedna anarchistick á noha. Ve městě i na závodišti sice spousta mladých lidí, ale kdo by poznal, jestli jsou to kluci a holky z jezdeckých oddílů nebo zamaskovaní demonstranti. Nebyli jsme ani u vchodu poctěni protestním let ákem jako někteří jiní návštěvn íci Velké, nikde v hledišti nikdo nemával nějakými transparenty, ani se nás nesnažil přesvědčovat, že jsme se přijeli podívat na vraždy. Až by člověk málem nabyl přesvědčení, že se snad ani nic nestane. Navíc počerní policisté, ně- kolikero druhů černých šerifů a různě označených pořadatel ů budilo dojem, že jsou na všechno připraveni. To buzení samozřejmě spočívalo ve spoustě změn a zákazů,které dřív na Velké nebyly a teď byli diváci najednou upozorňováni, že tudy v žádném případě chodit nesmějí a tady stát už vů- bec ne a ten pendrek nemám pro srandu, koukejte padat nebo uvid íte. Jedním slovem buzerace. Skupina policistů přímo u Taxisu tomu všemu dodávala punc nedobytnosti. Vydrželo to až do sedmého (hlavního) dostihu. Přitom během rámcových dostihů byly situace, které mohly vést ochránce koní a odpůrce dostihů byly situace, které mohly vést ochránce koní a odpůrce dostihů v jednom k velmi ostrým protestům. Hned první dostih jim mohl dát pádné argumenty. Horkým favoritem Seagram – Kladrubské ceny byla sedmiletá hnědka Mallente. Stá- jová družka Železníka vydělala státnímu statku Světlá Hora za poslední dva roky 67 900 korun. Pro jezdce Václavíka byl ten dostih jenom rozcvičkou na Velkou, kde měl jet velmi nadějného Gemera. Kurs na Mallente byl tak nízký, že se na ni ani nevyplatilo sázet. Všechny předpoklady se po většinu 3 600 metrů dlouhého závodu vyplňovaly. Mallente se držela vpředu, ukázkově skákala, o jejím vítězství nikdo nepochyboval. Osudnou se jí stala čtrnáctá překážka Bulfinch je takov ý lichoběžníkový kopeček, naho ře má malý živý plot, po šikmých stranách vždy dvě dřev ěná břevna, celkem je tři metry dlouhý a metr vysoký. Tedy žádn ý Taxis. Mallente jej najížděla jako druhá nebo třetí, kůň, který skákal před ní, zavadil o jedno břevno, to se vymrštilo a přerazilo Mallenta přední nohu. Ostatn í koně se rychle přehnali a u překážky, která je mimochodem v dobrém dohledu většiny divá- ků, zůstala zmrzačená kobylka, jezdec,který si při pádu zlomil zá- pěstí a několik bezradných pořadatel ů. Mallente prožívala poslední okamžiky svého života. Poskakovala po třech od kolena jí zbytek nohy vlál jako kus hadru. Dlouho, až příliš dlouho. trvalo její trápení. Sledoval jsem tu nepříjemnou událost od posledn í překážky na začátku cílové rovinky, kde se schází parta bývalých učňů kladrubského jezdeck ého učiliště. Výrobky,které lidé od koní pronesli na adresu pořadatelů, neschopných rychle a přitom ohleduplně ukončit trag édii Mallente,jsou nepublikovateln é. Na čekání na veterinářskou Avii jsem neměl žaludek. Demonstranty stále ještě nebylo vidět. Dali o sobě vědět chvíli před hlavním dostihem. Vyběhli na dráhu a mazali k Taxisu. Dvacet, možná třicet mladých lidí bě- želo po zeleném pažite, kde se za pár minut měli prohánět koně. Policisté už na ně čekali, a bylo jasné, že to pro ně bude snadná kořist. Policisté už na ně čekali, a bylo jasné, že to pro ně bude snadn á kořist. Pár ran obušky, ještě se někdo pokoušel kličkovat, a už je vedli. Vypouštěli je dvířky právě u poslední proutěnky. Holky šly většinou klidně, někteří kluci sebou trochu cukali. Mezi diváky se ně snesl proud výčitek a nadá- vek – „Vy že máte rádi koně? Tak běžte dělat seno,“ volal na ně jeden už postarší rajťák, občas se v davu mihla i nějaká pěst. „Jestli jsou jen trošku chytří, zkusí to za chvíli znova,“ komentoval to jeden z přihlížejících.Byla to prorock á slova. Jak se zanedlouho ukázalo, policisté a pořadatelé nebyli připraveni zabránit vniknut í demonstrantů na dráhu. Navíc ani nevěděli, kde se pohybuj í a odkud „zaútočí“. Druhá vlna přelezla živý plot, když už byli koně na dráze a zrovna se připravovali na zkušební skok. Asi dvě stě demonstrantů se vřítilo do zá- vodiště v několika proudech. Jeden vyrazil z okraje hlediště za tribunami, druhý přímo zprost řed, třetí se hnal zezadu. Několik destíek policistů a černých šerifů soustředěných u Taxisu muselo bezmocně čekat, až k nim doběhnou. Pořadatelé rozestaven í u překážek se je snažili zastavit marně. Ani na to nestačili. Viděl jsem paní od červeného kří- že, jak srdnatě čelila sama jednomu proudu – oháněla se brašnou doleva doprava, ale nikdo ji nevě- noval pozornost. U Taxisu došlo k prudkým srážkám, demonstranti si sedali na zem – bylo mezi nimi hodně Němců, Holanďanů a občanů dalších civilizovaných zemí,kde prý je protestování vsed ě obvyklé. Policisté se však nezdr žovali jejich odnášením a prostě do nich začali bušit. Reakce publika byly mnohem rozho řčenější. Zvlášť,když se jednomu z vyváděných uvolnil od pasu asi dva metry dlouhý silný řetěz, sesypalo se na něj několik lidí. Mlátit ho ale nemuseli. Černý šerif, který ho vedl,jej pro jistotu se- řezal sám. Bití byli i novináři, o tom se víc než o koních dost psalo v denním tisku. Zřejmě ve chví- li odhalené neschopnosti neunesli někteří policisté tíhu toho, že by jejich fiasko mělo být ještě vyfotografováno. Průběh hlavního dostihu Martelll Velké pardubické steeplechase byl v televizi vysílán několikr át. Kamery zaznamenaly i poslední třetí vpád demonstrant ů na závodiště,kdy se spolu s policisty honili po trávě přímo pod nohama koní najíždějících na Taxis. K jeho sto padesát centimetr ů vysokému živému plotu přib ěhlo závodní pole rozházené, bez dostatečné rychlosti a podle toho to také dopadlo. Dál pokračovalo asi šest koní a diváci začali zahazovat tikety znějící na číslo čtyři. Železník sice nenajel na Taxis nijak optimálně, ale skočil ho docela dobře. Za ním však narazil na jedinou francouzskou zástupkyni klisnu Hartiche a ztratil jezdce. Asi už toho měl dost a tak odběhl pryč – možná do Svítkova. Žokej Váňa prostál celý zbytek závodu u Taxisu, shrbený a osamělý. Po dostihu odcházel přes cílovou rovinku. lidé na něj mávali, ale on je asi nevnímal. Poslední Železníkovu Pardubickou si určitě představoval jinak. I když se Taxis tentokrát obe- šel bez obětí, Pardubická byla poslední i pro šestiletého Váha, který se zranil někde za lesíkem a musel být utracen. Nejasný byl i osud Francouzky Hartiche, která byla po pádu na Taxisu nasednuta, ale v průběhu dostihu narazila hlavou do plechové tabule (?!) a s otřesem mozku skončila ve veterinární nemocnici. Demonstranty vyváděli ze závodiště až do konce programu. Oslavovalo se vlastně jen u vítězů. Quirinus ze Senice v sedle s Jaroslavem Brečkou jel skvěle, přes Taxis skočili s velikou rezervou a v poslední třetině závodu dali všem najevo, že už si vítězství nedají vzít. Kdo si vsadil na velké pořadí Quirinus, Viana a Rhodé pouh ých deset korun, bral něco přes dvanáct tisíc. A takhle spokojen ých lidí bylo tentokrát v Pardubicích málo. Podplukovn ík František Kubát, který velel policejním jednotkám na závodišti označoval chování svých kolegů za zcela oprávně- né. Pro zabránění vstupu lidí na závodišti by prý potřeboval tři motostřelecké pluky. Asi už dlouho nebyl na vojně. O tom, že selhala především taktika ochrany závodiště před „naru- šiteli pořádku“ se nezmínil. Mluvčí Nadace Animals SOS Petr Bergman po dostizích prohl ásil, že koně jsou lidmi poni- žováni a vykořišťováni pro sport. Dostihový kůň je podle něj totéž co dojná kráva, kterou příslušníci tohoto hnutí také odmítají. Při zpáteční cestě začali moji známí vypočítávat, kolik jezdeck ých klubů a oddílů muselo již pro nedostatek peněz ukončit nebo omezit svoji činnost. Nemluvili o tom jen tak… Počet koní, kteří se z těchto důvodů dostali předčasně na jatka několikrát převýšil množ- ství zvířat utracených po zran ění při dostizích. Kamil Reic