„Budu se plavit pořád na západ až do Indie a přiblížím Evropanům její bohatství,“ tak zní sen největšího a nejznámějšího objevitele Kryštofa Kolumba, člověka, který má většinu života před sebou a s urputností, odvahou a vizí se jej celý život snaží dosáhnout. Že neobjevil novou cestu do Indie, ale Nový svět, který otevře bránu novému věku, tomu nikdy neuvěří.
MLADÝ JANOVAN
Hlučné a přecpané přístavní město Janov bylo Kolumbovi domovem téměř po celé jeho dětství, o kterém se toho dodnes ví jen velmi málo. Jisté je, že jeho otec si přál, aby se Kolumbus stal stejně jako on česáčem vlny, ale jemu byla tato práce z duše protivná. Od dětství snil o mořských dálkách, o čemž sám v roce 1502 napsal: „Již od nejútlejšího věku jsem se plavil po moři a plavím se dodnes.“
Snad chodil do školy, ale je možné, že Itálii opouštěl negramotný. První jazyk, v němž se naučil číst a psát, byl kastilský dialekt španělštiny, později se naučil i latinu.
Kdy přesně se poprvé Kolumbus dostal na moře, je také dost nejasné, protože jeho vlastní vzpomínky jsou poněkud rozporuplné. Opravdový křest prožil až v roce 1476. Jednalo se o bitku s piráty u portugalských břehů. Janovská obchodní loď, na které plul i Kolumbus, byla potopena a zraněný Kolumbus stěží doplaval na břeh. Vyléčil si svá zranění a odešel do Lisabonu, odkud se vydal na další plavbu, při které se snad dostal až na Island.
VÝHODNÝ SŇATEK?
Po návratu do hlavního města Portugalska započalo Kolumbovi klidnější období jeho života. A snad i trochu šťastné. Jednoho dne totiž potkal v kostele mladou dívku, na které jej cosi upoutalo. Přistoupil k ní a složil jí poklonu… Jmenovala se Felipa Moniz de Perestrello a pocházela z váženého šlechtického rodu. Jejich sňatek zůstane v jistém ohledu navždy záhadou. Jak si totiž mohl v tehdejší době chudý námořník, syn tkalce, vzít tuto zámožnou šlechtičnu? Zřejmě na Felipu ten urostlý Ital s orlím nosem, živýma očima a rusou kšticí nad vysokým čelem silně zapůsobil. Ale jak získali souhlas rodiny, zůstane navždy utajeno. Někteří badatelé usuzují, že Felipa sice byla z váženého rodu, nikoli však bohatého.
Sňatkem s Felipou se každopádně Kolumbovi otevřely nové možnosti. Dostal se do kontaktu s vysoce postavenými osobami, což bylo pro obyčejného námořníka se smělými sny velmi důležité. Svou roli sehrál i pobyt na ostrově Porto Santo, kde se usadil se svou manželkou a kde se narodil i jejich jediný syn Diego. Když stával na břehu a pozoroval moře, jehož vlny od západu přinášely zvláštní kusy dřeva, věřil, že jsou to trosky člunů z bohatých zemí Asie. A právě tady si umínil, že objeví západní cestu do Indie. Ne tu východní, kolem Afriky na jih a pak na východ, ale naopak na západ, přes mořské pláně Atlantiku.
ŠŤASTNÝ OMYL
Znovu a znovu pročítal cestopis Marca Pola o pohádkovém bohatství východních zemí Kathaje (Číny) a ostrova Cipangu (Japonska), na němž jsou prý střechy chrámů z ryzího zlata.
A znovu a znovu studoval také mapu florentského lékaře, astronoma a geografa Paola Toscanelliho, který byl přesvědčen, že země je kulatá a že tedy lze do Asie doplout ze západu. Na mapě byla Asie tak lákavě blízko od břehů Evropy. Jak by ta cesta byla krátká, říkal si Kolumbus a začal jednat.
Netušil, jak se mýlil. Netušil, že se mýlil i Toscanelli, když spočítal vzdálenost z Evropy do Japonska místo skoro jedenácti tisíc námořních mil na pouhé tři tisíce. A sám Kolumbus, i když se vyznal v navigaci a dokonce i v tvorbě map, špatně odhadl obvod Země (a tím i délku jednoho stupně) a onu vzdálenost spočítal dokonce na pouhých 2400 námořních mil, v té době sotva deset dní plavby!
Budiž mu omluvou, že tehdy si velikost světa nemohl umět představit. Tak až my dnes víme, že objev Ameriky byl vlastně výsledek obrovské početní chyby a že Kolumbova plavba by asi skončila špatně, kdyby mezi Evropou a jejím skutečným cílem neležel právě americký kontinent.
NEKONEČNÁ VYJEDNÁVÁNÍ
Kolumbus, vyzbrojen nevědomostí a hlavně silou svého snu, začal jednat. Netušil, že ho čeká dlouhých sedm let hledání a vyjednávání, aby mohl vystrojit výpravu. Vypadalo to tak prostě – peníze vložené do výpravy se přece brzo vrátí! Nejprve se obrátil na portugalský dvůr. Před králem Janem II. však stanul v roli mladého blázna a fantasty. Nikoli pro cestu na západ, na tu Jan II. pomýšlel také, ale zdálo se mu, že Kolumbus požaduje příliš mnoho za své budoucí objevy. A co vlastně chtěl? Aby mu náležel výhradní titul „velký admirál oceánu“, postavení místokrále objevených zemí, desetina výtěžku, který z nich poplyne, a právo zúčastnit se osminou nákladů a zisků na kterékoli výpravě do těchto zemí. A k tomu vědecká rada portugalského krále označila Kolumbovy výpočty za chybné. Proti jejich úsudku nemohl Kolumbus nic namítat.
ŠPANĚLSKO
V Portugalsku ho už nic nedrželo. Jeho Felipa zemřela a on zůstal s malým synkem sám. A k tomu se ještě topil v dluzích. Přestěhoval se do Španělska, což pro člověka hodlajícího stát se objevitelem bylo zoufalé rozhodnutí, neboť Portugalsko bylo tehdy ve všem, co se týkalo atlantské plavby a objevů, daleko před Španělskem. Uchýlil se na nějaký čas do kláštera Santa Maria de la Rabida nedaleko Palosu, kde nečekaně našel spojence. A to ve františkánském mnichu Antoniu de Marchenovi, jenž požíval zvláštní důvěry u španělské královny Isabely. U té se mnich přimluvil, když španělský královský pár – Isabella a Ferdinand – chtěl zamítnout Kolumbův smělý plán. Nechali ho alespoň přezkoumat zvláštní komisí. Verdikt je však opět zamítavý.
Vypadalo to s velkým snem velmi špatně, ale ať to bylo dáno silnou povahou či fanatismem hluchým vůči rozumu, Kolumbus si po celá ta léta, kdy byl zrazován, odmítán a vystaven posměchu, uchoval víru ve svůj sen a byl rozhodnut nabídnout své plány Francii. Díky přímluvcům a dobytí Granady, poslední bašty islámu, se královský pár nechal na poslední chvíli získat pro podnik, který křesťanskému Španělsku přinese moc a bohatství. Posel s dobrou zprávou ho dohonil až za Granadou na odchodu ze Španělska.
Kolumbus konečně dosáhl toho, co si přál: do smrti titul „admirála oceánu“, titul vicekrále objevených zemí a podíl na obchodním zisku. A co víc, titul almirante bude zachován jeho potomkům. Už tehdy se staral o budoucnost svých synů. Teď měl totiž kromě Diega ještě druhého syna Fernanda, který se narodil v Córdobě a žil se svou matkou Beatrix.
Beatrix potkal Kolumbus úplnou náhodou – a zamiloval se jako mladík až po uši. Brzy se s ní však musel rozloučit. To všechno ta jeho touha, nekonečné cesty, které byly před ním. Svědomí měl ale čisté, Na Beatrix nikdy nezapomínal.
K NOVÉMU SVĚTU
V pátek 3. srpna roku 1492 časně ráno vypluly tiše ze španělského přístavu Palos tři lodi – Santa Maria, Pinta a Ni~na – s devadesáti námořníky na palubě. A nikdo z nich, ani velitel flotily, admirál oceánu Kryštof Kolumbus netušil, že právě vypluli na jednu z nejslavnějších plaveb v dějinách – aby objevili Nový svět.
Po šesti dnech dopluli na Kanárské ostrovy. Podpalubí se naplnilo zásobami masa a pitné vody, opravilo se kormidlo Pinty a 6. září vyplula flotila na oceán. Kurz už zůstal jen jediný – západ. Před příděmi lodí byl jen neznámý, nekonečný, nedohledný oceán, do nějž se večer co večer noří slunce…
Plavbě přálo počasí, ale posádku, nenavyklou na takové dálky, přepadl tíživý strach z neznáma. I u Kolumba nastávaly chvíle pochybností. Chvíle, kdy se mu splnění jeho velkého snu zdálo být nad lidské síly. Před námořníky tajil skutečnou vzdálenost, kterou za den urazili. Do lodního deníku zapisoval, co uznal za vhodné, a do svého osobního deníku pravdu. Pro klid a pořádek na lodích to tak bylo lepší.
Nejistota vzrostla, když lodi vpluly do jakéhosi divného moře, ve kterém se až k obzoru vznášejí vodní traviny – chaluhy. Nejprve byli přesvědčeni, že země je už velmi blízko. Brzy však pochopili tu zvláštní hříčku přírody – Sargasové moře. To proklaté zelené moře zdolali teprve po dvaceti dnech a v námořnících rostl neklid, marnost, strach. Schylovalo se ke vzpouře, která nakonec vypukla 10. října, a Kolumbus dostal ultimátum: když se do dvou dnů neobjeví země, musí obrátit lodě k domovu.
Tu poslední noc snad nespal nikdo. Kolumbus slíbil tomu, kdo uvidí zemi první, deset tisíc renty a sametový kabátec k tomu. Dvě hodiny po půlnoci rozřízne noc výkřik ze strážního koše Pinty: „Tierra! Tierra! – Země! Země!“
V bílém měsíčním světle se třpytila písečná duna a za ní se rozprostíral dlouhý pruh břehu, první pevná země po 33 dnech plavby. A Kolumbus věří, že se mu splnil jeho velký sen, že našel západní cestu do Asie, do „zemí Indických“. Proto dal nahým domorodcům s rudohnědou pokožkou jméno Indiáni. Ostrov, na který vystoupil Kolumbus jako první, má původní název Guanahaní a je součástí Bahamských ostrovů. Ovšem Kolumbus je přesvědčen, že je to jeden z tisíců ostrovů východní Asie, o kterých psal Marco Polo. Byl uchvácen krásou objevené země i jejích obyvatel a také jejich velmi vstřícným chováním. Do svého deníku napsal:
„Hovoří tak mírně a přívětivě a přitom se neustále usmívají. Ať je to muž, nebo žena, všichni chodí nazí, jak je matka přivedla na svět… Jsou tak bezelstní a štědří vším, co mají, že by tomu nikdo, kdo to neuviděl, neuvěřil… Snášeli nám všechno, co jen měli, tak mile a radostně, že to byl téměř zázrak.“
ZLATÁ HOREČKA
Ovšem tahle idyla v objevených zemích dlouho nevydržela. Důvodem bylo, jak jinak, zlato. „Zlato, admirále!“ volali námořníci a vedli domorodce, který měl v nose lesklý kroužek. Propukla zlatá horečka. Námořníci měnili kdeco za zlato, které nic netušící Indiáni přinášeli z chýší.
Prakticky celý zbytek první Kolumbovy cesty bylo hledáním zlatého bohatství. S indiánskými průvodci obratně propluli Bahamskými ostrovy a dorazili k pobřeží Kuby. Tady byl admirál přesvědčen, že dorazil k pevnině, přímo k zemi velikého chána, i když výprava do vnitrozemí, která měla nalézt císaře a jeho dvůr, se vrátila pochopitelně s nepořízenou.
Ale i na Kubě nacházeli jen nahé domorodce. Ti je udivili jednou zvláštností – do úst si vkládali zabalené ruličky jakési rostliny, zapalovali je jako „pochodně“ (ve španělštině tobacos) a vyfukovali dým. Tak Evropané spatřili a ochutnali první doutníky a přivezli tabák na náš kontinent.
Španělští námořníci zavlekli do západního světa i horší neřest než jen kouření tabáku – pohlavní nemoc. Námořníci nezůstali chladní vůči nahým a urostlým kráskám, tím spíš, že Indiánky považovaly takovou přízeň za přirozenou, a tak se bezstarostně oddávali hrátkám. Syfilis se pak nezadržitelně šířila po celé Evropě.
Marně ale brázdila Kolumbova teď už neúplná flotila mezi břehy malých ostrovů, hledajíc zlato. Pinta se tajně odtrhla a odplula hledat zlato sama. Kolumbus na něj ale přeci jen narazil, a to na Haiti. Nebylo ho sice tolik, jak všichni doufali, ale naděje, že důkladnější pátrání přinese plodnější výsledek, byla veliká. K pátrání už ale nedošlo.
Na Boží hod vánoční stihla výpravu katastrofa. Vlajková loď Santa Maria narazila na mělčinu a pomalu se potápěla. A tak zůstala pro všechny jen maličká Ni~na a Kolumbus musel změnit svůj plán a zavelet k návratu. Všichni se ale na jednu malou loď nevešli. Admirál proto přikázal, aby z trosek lodi, poblíž místa, kde ztroskotali, postavili první osadu v Novém světě – Navidad a osídlil ji 38 muži. Nemusel ani nikoho přemlouvat. Touha po zlatě a povolných ženách byla pro mnohé silnější než touha po domově. Ta se jim ale stala osudnou. Když už Indiáni nemohli snést jejich bezohlednost a chamtivost, osadu vypálili a všechny muže pobili.
Malá Ni~na se sice na zpáteční cestě setkala s Pintou, ale brzy je rozdělila obrovská bouře. Ta Ni~nu poničila natolik, že k portugalským břehům doplula jen s jedinou plachtou a s na smrt vyčerpanou posádkou. Tam je ještě čekalo zadržení úřady, ale to už bylo jen velmi krátké. Patnáctého března, 225 dní od vyplutí, byl Kolumbus vřele přivítán v Palosu a posléze i u královského dvora.
Kolumbus byl na vrcholu své slávy. Další cesty ho už vedly jen dolů. Ze všech stran bylo zpochybňváno, zda opravdu doplul, kam tvrdil, a tak se mu jeho sen stával spíš noční můrou. Touha skutečně najít všechna bohatství „zemí Indických“ ho stále hnala dál. Ale do hry vstupují i obchodní zájmy Španělska…
ADMIRÁL GUVERNÉREM
Ještě téhož roku vyplouvá Kolumbus znovu. Tentokrát bez jakýchkoli problémů. Na sedmnácti lodích se plavilo přes tisíc námořníků, vojáků, kolonistů, hledačů zlata a dobrodruhů. Kolumbus s touto ohromnou flotilou doplul nejkratší cestou do „Západní Indie“, jak byla oblast označena. Objevů nebylo málo. Nové ostrovy, zcela neobydlené, porostlé bujnou vegetací a neznámými plody. Mezi nimi i ostrov obývaný lidojedy – Caniby, jejichž jméno se brzy zkomolilo na kmen Karibů, podle něhož bude později nazváno celé středoamerické moře. Tam se však Kolumbus příliš nezdržoval. Spěchal k první španělské osadě Navidad.
Admirál byl ale hluboce zklamán. Osada spálená, všichni mrtví. A tady začala hasnout Kolumbova šťastná hvězda. Zlata bylo málo, lidé, jež vezl a kteří chtěli rychle zbohatnout, stalé hlasitěji reptali a udržet kázeň a pořádek bylo stále těžší. Na Hispaniole založil novou osadu, kterou pojmenoval podle královny – Isabela. Ale ani tady mu štěstí nepřálo. Z močálů vylétala mračna komárů rozsévajících malárii. Řada osadníků onemocněla žlutou zimnicí, mezi nimi i Kolumbus.
Ani nemoc admirálovi nezabránila v tom, aby hledal dál. Toho léta došlo k řadě dalších objevů, ale zlata bylo poskrovnu a otázky a pochyby se množily. Kolumbovi se role místokrále kolonie vůbec nelíbila. Byl proto velmi šťastný, když na Isabelu připlul jeho bratr Bartolomeo, jemuž předal pravomoci guvernéra. Násilí, anarchii a sílícímu nepřátelství s Indiány nezabránil však ani on. V osadě vládl chaos a zklamaní lidé se vraceli zpět do Španělska a u dvora Kolumba pomlouvali.
A ten reagoval nečekaně. Aby nahradil nedostatek zlata, dal pochytat stovky Indiánů a nechal je odvézt do Španělska jako otroky. Jeho pověsti však tento akt u královny příliš neprospěl. Brzy nato odplul i sám Kolumbus zpět do Španělska, aby si silou své osobnosti napravil reputaci u královského páru.
RAJSKÁ ZAHRADA
Na další, už mnohem skromnější výpravu se Kolumbus vydal o dva roky později, v červnu roku 1498. Tři z lodí, v jejichž posádce byly i ženy, pluly přímo na Hispaniolu, a Kolumbus se třemi dalšími se vydal jižnějším kurzem a velmi rychle doplul k ostrovu Trinidad a v srpnu už plul podél pobřeží Jižní Ameriky poblíž delty Orinoka. Velké množství sladké vody Kolumba dokonale přesvědčilo, že tentokrát je objevená země skutečně pevnina. A právě tady Kolumbova fantazie zamlžila zdravý rozum. Podlehl jistému mysticismu a věřil, že objevil biblický ráj, zahrady Edenu, které podle tehdejšího obecného názoru ležely na konci Orientu. Věřil, že na tento konec doplul.
Tvrdá realita ho však brzy srazila zpátky na zem, když opustil onu rajskou zahradu a dorazil na Hispaniolu. Zjistil, že došlo ke vzpouře, kterou ani on sám nezvládl, a ze Španělska poslali nového guvernéra. Ten dal Kolumbovi nasadit okovy a poslal jej zpět do Španělska. Velký objevitel tak přistál u Španělska v řetězech.
TRPKÝ KONEC
Královský pár sice Kolumba propustil, vrátil mu jeho majetek, ale úřad místokrále už nesměl vykonávat. Dovolili mu ještě jednou vyplout do západoindické oblasti, i když do skutečné Indie mezitím doplul Vasco da Gama. I přesto Kolumbus neúnavně, až tvrdohlavě hledal novou cestu do Indie, hledal onu mořskou úžinu, kterou by proplul do Asie. Na své poslední cestě byl ještě jednou ponížen, když mu zakázali vplout do Santo Dominga, města, které zakládal.
Nezlomilo to jeho odhodlání. Soužen těžkou dnou a horečkou prozkoumával skoro celé středoamerické pobřeží – od Hondurasu přes Kostariku až téměř po panamskou šíji. Tam mu už ale došly síly i prostředky, aby ji mohl prozkoumat a přeplout tak do dalšího, Tichého oceánu. U Jamajky se mu rozpadly poslední dvě lodě a admirál pak čekal skoro rok na svou záchranu. A jen díky odvážné plavbě jednoho z jeho věrných důstojníků se mohl Kolumbus vrátit na vypůjčené karavele do Španělska. Byl to smutný konec poslední velké cesty věhlasného mořeplavce. A když krátce nato zemřela jeho věrná zastánkyně královna Isabela, všichni se k němu otočili zády.
Jeho poslední léta, i když nežil v chudobě, byla těžká. Byl nemocný, zapomenutý, ukřivděný. Zemřel 20. května roku 1506 ve svém domě ve Valladolidu. Nikdo od španělského dvora se neobtěžoval přijít na pohřeb. Říká se, že jeho tělesné ostatky byly převezeny nejprve do kláštera v Seville a v roce 1542 přepluly admirálovy kosti naposledy Atlantik na Hispaniolu, kde byly uloženy do kláštera Santa Maria v Santo Domingu. Snad tam jsou dodnes, i když jak katedrála v Seville, tak Havana si stojí na tom, že ostatky jsou uloženy u nich. Pro tohoto muže a jeho příběh je příznačné, že i místo jeho odpočinku je sporné.
ŽIVOT KRYŠTOFA KOLUMBA
1451–1452 Narodil se v Janově v Itálii. Přesné datum jeho narození není známo.
1476–1485 Žil v Portugalsku a na Madeiře.
1485 Odešel do Španělska.
1492–1493 První výprava do Nového světa. Objevil Bahamy, Kubu a Hispaniolu.
1493–1496 Druhá výprava. Objevil Dominiku, Guadeloupe, Portoriko, Jamajku. Prozkoumal velkou část Kuby, založil na Hispaniole první evropské město v Americe Santo Domingo.
1498–1500 Třetí výprava. Objevil Trinidad a jihoamerickou pevninu v místech dnešní Venezuely.
1502–1504 Čtvrtá a poslední výprava. Prozkoumal středoamerické pobřeží.
1506 Zemřel 20. května ve Valladolidu ve Španělsku.
