Sedmdesátým letům ve Venezuele se hned tak nějaké nové období nevyrovná,” říkají pamětníci, k nimž patřím. A všichni jsme schopni odpovědět proč. Protože se na světovém trhu platilo za ropu víc než dneska. A průměrný Venezolano dodá: “protože politici nestačili tenkrát rozkrást tolik co teď”. Pozice Venezuely jako relativně nejbohatšího státu a nejstabilnější demokracie jihoamerického subkontinentu se až do začátku osmdesátých let zdála být neotřesitelná. Volené režimy se tu střídaly pravidelně po pěti letech od roku 1958, bolívar byl uznávaným platidlem a hrubý národní produkt vztažený na hlavu přesahoval dvojnásobně, a většinou ještě mnohem více, všechny ostatní jihoamerické země. Kdekdo se hrnul do Venezuely: zahraniční investoři, podnikatelé, lidé z chudších okolních zemí i dobrodru zi z celého světa.
Venezuelci jsou zvyklí na občasná zemětřesení, ale otřes, který přišel o “černém pátku” 18. února 1983, je zastihl zcela nepřipravené. Nezřítila se při něm žádná budova. Zřítila se jedna obrovská iluze, živená po léta přílivem petrodolarů a idealizací Venezuely jako země s nevyčerpatelným přírodním bohatstvím. Kurz bolívaru spadl v jediném dni o dvě stě procent. A byl to jen začátek pádu.Fakta, která jsem si přivezl z posledního pobytu, podávají svědectví o Venezuele let devadesátých. Zkuste je srovnat s tím, co se píše o pár řádků výše!
Nejstabilnější demokracie? Bouřlivé nepokoje v roce 1989, dva pokusy o vojenský převrat v roce 1992 a sesazení zvoleného prezidenta v roce 1993 skoro rok před koncem volebního období (byť parlamentární cestou) jsou přinejmenším varovným mementem.
Uznávané platidlo? Kdeže loňské sněhy jsou: v bance zaplatíte v půli roku 1998 za dolar 530 bolívarů. V roce 1994 vám na to stačila pětina, a před oním otřesem v roce 1983 méně než setina z tohoto množství. Dokonce i sousedé Kolumbijci, kteří se dříve mohli po bolívaru uhonit, nad ním dnes mávnou rukou; jejich peso je jistější.
Hrubý národní produkt na hlavu? Rok od roku klesá, takže v Jižní Americe už je Venezuela za Chile, Argentinou, Brazílií, a co nevidět může být i za Peru a Kolumbií, zeměmi, které byly před dvaceti lety proti Venezuele ekonomickými popelkami.
A zahraniční investice? Dneska si je každý rozmyslí. Ledaže by chtěl vydělávat jenom v bolívarech a riskovat, že při třeskuté inflaci přijde každý rok o desítky procent výdělku. Zoufalá opatření vlády navíc po dlouhou dobu drasticky omezila možnost vývozu “tvrdých” platidel ze země.
CARACAS – KONTROVERZNÍ DOMOV ČTYŘ MILIONŮ
První dojmy z procházky Caracasem v ničem nepotvrzují, že jste v hlavním městě země zmítající se v nejhlubší krizi. Ulice jsou stále plné amerických aut, ačkoliv některá jsou evidentně starších ročníků. I když si Caracasané už zvykli na metro (od roku 1982), automobil zůstává bezkonkurenčně jejich božstvem. Benzin totiž zůstal přes všechny hospodářské trable relativně dostupný, i když už dávno nepatří k nejlevnějším na světě, jako dřív.
Za co se tu staví, říkají-li všechny ukazatele, že na to v současné Venezuele nikdo nemá? S údivem se dívám na nové mnohaposchoďové budovy, každou jinou architektonicky i co do použitých materiálů – zcela v tradici tohoto města, kde místo urbanistického plánu vládne po léta chaotický zákon “každý pes jiná ves”. Snad jenom Caracasu může architektonická anarchie prospívat: z odstupu některé z caracaských vyhlídek je ten domov čtyř milionů lidí v údolí říčky Guaire stále krásnější.
Ávila a La Silla (tak se jmenují dva vrcholy pohoří nad Caracasem) nejenom dodávají městu fascinující kulisu, ale podílejí se i na pozoruhodném klimatu “věčného jara”, které je pro Evropana spíš věčným létem, protože odchylky od průměrné teploty 21 oC nejsou nikdy přehnaně velké. Pasát, který protahuje údolím, je pro obyvatele největším darem přírody, protože výfuky milionu aut, která se posunují dnem i nocí po všech caracaských ulicích, by z města udělaly, nebýt stálého větříku, nedýchatelné peklo. Na rozdíl od jiných metropolí se tu však ještě můžete nadechnout, aniž to odstůněte, a skoro každý den se můžete kochat modrým nebem nad La Sillou.
Samozřejmě jsou tu i vady na kráse, a to pořádné. Jako v jiných velkých jihoamerických městech i v Caracasu přecházejí výstavné čtvrti města poznenáhlu do čtvrtí chudých, nazývaných barrios. Charakteristickým domkům, jež je naplňují – obydlím z prken, lepenice, vlnitého plechu a v lepších případech z hrubých betonových tvárnic – se tu neřekne jinak než ranchitos. V rančitech nenajdete jiné rodiny než početné: více než polovina obyvatel města žije v těchto příbytcích, vystavěných bez stavebního povol ení a často postrádajících elektřinu, vodu a kanalizaci. Ať se o to snažil kterýkoliv venezuelský režim, žádnému se nepodařilo problém rančit vyřešit. Jako nežádoucí plíseň se hrozny malých krabicovitých domečků rozlézají po caracaských strmých stráních. Každý liják pro ně znamená hrozbu sesuvu půdy.
VLNA ZLOČINU
Žel, hrozbou ještě tragičtější než sesuvy pro lidi z barrios jsou někteří obyvatelé těchto čtvrtí pro ostatní Caracasany. Kriminalita je v posledních letech noční můrou Venezuelců.
Ne že by se tu dříve nekradlo, ale bylo to jaksi ve světové normě. A po Caracasu se člověk mohl pohybovat i po půlnoci. Teď je to pro pěšáka riskantní hned po setmění a pro řidiče vlastně kdykoliv, protože o své auto a peníze může přijít při každém zastavení na červenou: tenhle způsob loupeže, zdá se, se stává caracaskou specialitou. A kdyby se jenom loupilo! Třicet vražd jenom v hlavním městě je spodní hranicí víkendové normy. Krádeže už se ani nevyšetřují – stěží se byť jen registrují.
Většina násilí pochází od mladých mužů, spíš ještě chlapců, žijících v barrios. Mnozí otci chlapců, o nichž je řeč, se vydali do Caracasu z venkova ve dnech ropného boomu let sedmdesátých. Tenkrát, jak říká místní lidové úsloví, “život byl snazší než mango visící na dosah ruky”. Dnes je všechno jinak. Jak šla dolů ekonomika, štědrá ruka státu se zavírala a zavírala… Benzin zůstal laciný, ale co je to platné, není-li na jídlo a na bydlení?
Pár dní po příjezdu sedím ve vilce Honzy G. (44), který je v Caracasu od roku ?68 a dnes je úspěšným podnikatelem.
“Vidíš tu jizvu?” rozhrnuje Honza vlasy. “Mám ji od ničemy, který mě přepadl, když jsem se vracel z banky do auta, na podzemním parkovišti. Můžu mluvit o štěstí, protože jsem se začal bránit, a on nevystřelil, jen mě vzal pistolí přes hlavu. Ani se neptej, kolik jsem měl v aktovce, co mi sebral.”
Podobné historky dnes v Caracasu každý sype z rukávu. Za pár dní jsem jich slyšel od starých známých tolik, že by naplnily samostatný článek.
POŽEHNANÝ POVRCH I PODZEMÍ
Nad schopností venezuelských politiků dovést jednu z nejbohatších zemí západní polokoule tam, kde je dnes, vrtí mnoho zasvěcených lidí hlavou. Asi nikoliv bezdůvodně.
Dvacet dva milionů Venezuelců žije na území o rozloze blízké milionu čtverečních kilometrů. I když značná část půdy je neobdělávatelná nebo využitelná pouze omezeně, nikdo nepochybuje, že zemědělský a dobytkářský potenciál je dostatečný nejen k obživě vlastních obyvatel, ale i k vývozu produktů, jako jsou káva, kakao nebo hovězí maso. S patřičnou dávkou opatrnosti je využitelná i část lesů, pokrývajících dosud na čtyřicet procent území. Venezuelská loviště ryb patří k nejlepším v Karibském moři. Na pobřeží je několik dobrých přístavů a námořní lodi můžou plout i hluboko do vnitrozemí po veletoku Orinoku a po Maracaibském jezeru.
To všechno už samo o sobě stačí k tomu, aby Venezuela nebyla chudou zemí. Co ji však dělá bohatou, či spíše mimořádně bohatou, neleží na zemském povrchu ani ve vodě, ale pod zemí.
Prokázané zásoby ropy a zemního plynu jsou z největších na západní polokouli. Ve špičkovém roce 1971 těžila Venezuela každý den 530 000 tun ropy. Dnes těží okolo 300 000 tun denně. Kromě zásob “normální” ropy nerušeně spí ve Venezuele dosud takřka nedotčené obrovské zásoby “těžké” ropy, správněji těžkých uhlovodíků. Na sever od dolního toku Orinoka je podle střízlivých odhadů uloženo v pásu dlouhém 600 kilometrů více než 700 miliard barelů této suroviny – tedy čtyřicetkrát víc, než je odhad zásob kl asické ropy v těžených polích.
Venezuela by mohla být velmocí i v produkci uhlí. Těžitelné zásoby ložisek poblíž kolumbijských hranic přesahují miliardu tun. Dosud se z nich nevytěžila ani tisícina.
Zato v železu má Venezuela pověst světového producenta. Na několika místech na jih od Orinoka se tyčí skutečné železné hory, celé tvořené nejkvalitnější železnou rudou.
Doly v El Callao byly kdysi nejbohatším zdrojem zlata na světě: ve špičkovém roce 1885 daly 8200 kilogramů čistého kovu. Těží se v nich dál, stejně jako se nadále rýžuje zlato v náplavech několika přítoků Orinoka.
Pro dobrodruhy hledající štěstí v pustých krajích na jih od tohoto veletoku jsou však ještě lákavější než zlato třpytivá zrnka diamantů, která dodnes vyvolávají pravé diamantové horečky. Tisíce hledačů se v nich přesunují takřka přes noc na nově objevená naleziště; vznikají osady v pralese, které nemají v prvních fázích existence absolutně žádné zázemí a spojení se světem je pro ně zajišťováno jen odvážnými piloty malých letadel a později neméně odvážnými šoféry terénních vozů. Podle oficiálních pra menů se každoročně vytěží ve Venezuele diamanty v hodnotě kolem jednoho milionu karátů.
PŘITAŽLIVOST ZTRACENÉHO SVĚTA
Nezmínil-li jsem se dosud o turistice jako o zdroji příjmů pro státní pokladnu, neznamená to, že chciignorovat další z mnoha venezuelských potenciálů. Venezuela má dva tisíce kilometrů karibského pobřeží a navíc takovou nabídku atrakcí ve vnitrozemí, o jaké se nemůže žádnému z karibských ostrovů ani snít. Faktem je, že turisté do Venezuely jezdí, ale na rozdíl od nedalekých karibských ostrovů jich zdaleka nejsou mraky. Důvodů k tomuto stavu je víc – kromě nerovnoměrně rozložené infrastruktury například i ta zmíněná kriminalita. Na druhé straně je docela příjemné, že na místech bezpochyby velice atr aktivních se dosud nemusíte tlačit zástupem lidí.
Vezměme si jako příklad venezuelskou Guayanu. Tenhle pojem znamená při troše zjednodušení všechno, co je ve Venezuele na jih od Orinoka, a to představuje 45 % celkové plochy země. Obyvatel však tam žije méně než 10 %, a to ještě hlavně zásluhou dvou velkých měst na dolním Orinoku. Zemědělsky i dobytkářsky je totiž Guayana jalová a hledání a těžba guayanských nerostů nepodmiňuje – s výjimkou železné rudy – vznik větších sídlišť.
Pro cestovatele a dobrodruhy je Guayana zaslíbenou zemí. Na rozdíl od severní půlky země, geologicky dosud nestabilní, a proto vystavené zemětřesením, ji vytváří jedna z nejvíce konsolidovaných horninových formací na zeměkouli, po miliony let odolávající všem vnějším silám. Nebylo tedy tak od věci, umístil-li sem – na pískovcové stolové hory, jejichž kolmé stěny se tyčí až 1500 metrů vysoko nad okolní krajinu, a jejichž povrch je proto od této krajiny zcela izolovaný a klimaticky odlišný – anglický romanopisec Arthur Conan Doyle svůj “Ztracený svět”, v němž přežívají druhohorní dinosauři a jeskynní lidé. (Ti na nich sice evidentně nežijí, ale přesto patří k dobrému zvyku všech vědeckých výprav na vrcholy stolových hor objev nějaké neznámé žáby nebo mravence, nemluvě o endemických rostlinách.)
V celém Ztraceném světě existuje dosud jediné skutečně turistické středisko s potřebnou infrastrukturou – rajská laguna s vodopády na řece Carrao, která se jmenuje podle Velkého ducha indiánů Pemonů Canaima. Není odtud daleko k majestátním stěnám nejrozlehlejší guayanské mesety (španělský výraz pro stolovou horu) Auyan-tepui, z jedné z nichž padá do hloubky 979 metrů nejvyšší vodopád světa Salto Angel. Plavbou v domorodé piroze, opatřené motorem, a pak pochodem v pralese je z Canaimy s dobrými průvo dci dosažitelný za den, v malém letadle startujícím z Canaimy jej lze přeletět po necelé půlhodině letu.
Poměrně snadno se lze dnes dostat i k další známé mesetě – hraniční hoře tří zemí (kromě Venezuely ještě Brazílie a republiky Guyana) jménem Roraima, kam lze vystoupat po dvoudenní túře z jedné osady u Santa Eleny de Uairen s indiánským průvodcem. To však vláda nedávno zakázala a zdá se, že k tomu měla dobrý důvod. Do Santa Eleny, osady poblíž hranice s Brazílií, se totiž dřív cestovalo velice dobrodružně po cestách, jejichž sjízdnost byla vždycky na hranici možností sebelepšího terénního vozu. Posl edních třináct let je tomu úplně jinak, krkolomnou cestu nahradila asfaltka, a z panenského území Gran Sabany (tak se jmenuje ta část Guayany, již přetíná silnice) se stává skladiště odpadků: správný Venezolano se totiž nerozpakuje odhodit kdekoliv cokoliv, ať je to plechovka od piva nebo vrak automobilu.
HORSTVA, PLÁŽE, HORKÉ NÍŽINY
Severní část Venezuely může připravit turistovi cestujícímu po zemi nemilé překvapení v podobě dlouhých kilometrů, na nichž není mezi městy a vesnicemi vidět nic než pusté pláně porostlé křovím chaparro. Ve východní části llanos, rozlehlých nížinných stepí mezi pobřežními horstvy na severu a Orinokem na jihu, neroste často ani to křoví. (Přesto to bylo právě v llanos, kde vznikl nejpůvodnější venezuelský folklor: snad měli llaneros na samotách svých dobytkářských farem víc času na hudbu a verše. Nár odní tanec joropo s doprovodem harfy, kytary a chrastítek maracas je typický produkt llanos a není náhodou, že píseň, jež se stala jakousi neoficiální lidovou hymnou, se jmenuje Alma llanera, Llanerova duše.)
Kdo není zoologický fanda, jehož uvede v nadšení nějaká ta skupinka kapybar, hejno ibisů šarlatových nebo vyhřívající se krokodýl, neměl by do llanos, které pokrývají čtvrtinu Venezuely, z pobřežních horstev vůbec sjíždět. Samotná Cordillera de la Costa (Pobřežní Kordillera), v níž leží Caracas, je k cestovateli přívětivější: kromě krásných horských scenerií mu nabídne několik známých turistických atrakcí, jako jsou třeba sto padesát let stará vesnice německých vystěhovalců Colonia Tovar, městečko S an Francisco de Yare s proslaveným rejem masek rudých ďáblů o svátku Božího těla nebo jeskyně Guácharo, zvěčněná kdysi v díle barona Humboldta.
Za vysloveně horskou turistikou je nutno jet ve Venezuele na západ – do Venezuelských And, které tu dosahují horou Pico Bolívar výšky až 5007 m n. m. Na sousední vrcholek Pico Espejo (4765 m n. m.) nechal megalomanský diktátor Pérez Jiménez v padesátých letech postavit z města Méridy nejdelší a nejvyšší lanovku na světě. Ale i bez lanovky jsou andská stoupání fantastická: vyšplhat třeba autem z llanos (100 m n. m.) za dvě hodiny krkolomnými serpentinami do andského průsmyku Mucubají (4000 m n. m.) j e za hezkého počasí jeden z nejnádhernějších zážitků, jaké si turista může přát.
A pak jsou tu ještě pláže rozeseté po předlouhém pobřeží Karibského moře a na ostrovech Margaritě a Los Roques. Největší jejich koncentrace je na caracaském Litoralu, což je aglomerace přímořských měst a městeček, do nichž se sjede z Caracasu za půl hodiny po silnici, prorážející masiv Pobřežní Kordillery třemi tunely. Přímo v zázemí těchto pláží, na něž se během víkendů navíc přemísťuje půlka Caracasu, žije na dvě stě tisíc lidí, a tak čistota není jejich silnou stránkou.
PŘÍPITEK NA LEPŠÍ ČASY
Tentokrát jsem se loučil s Venezuelou v poslední den pobytu na schůzce s Manuelem Garridem (55), pilotem, v jehož malém Piperu jsme si před lety dopřávali slasti přistávat v pralesních průsecích v Guayanské vysočině. Párkrát jsme si sedali do vysoké trávy, která nás obklopila tak, že nebylo vidět do stran ani dopředu. Udržování těchto “letišť” bylo výsadou indiánů Makiritare, známých plavců po guayanských řekách, plných peřejí a vodopádů. Sami nikdy v letadle nepřistávali, takže jim vysoká tráva nev adila.
To, že se Manuel, původem Španěl, dožil svého věku, bylo dokladem jeho spolehlivosti i mimořádného štěstí. I nejslavnější bush-pilots venezuelského nebe, jako například objevitel nejvyššího vodopádu Jimmy Angel nebo zakladatel Canaimy Charles Baughan, se zabili ve svých letadlech.
“Proboha, proč jsi tak drahý,” ptal jsem se ho, když mi ukázal svůj ceník cest do Ztraceného světa, v němž žádná z dvoudenních až čtyřdenních výprav nestála méně než tisíc dolarů.
“Za roční nájem hangáru na Carlotě teď zaplatíš jako za půlku nového letadla.”
Seděli jsme u baru právě na Carlotě, caracaském letišti pro malá letadla, které leží uprostřed města – přes snahy některých radních o přemístění, jež by bylo vhodné už jenom proto, že občas nějaké letadlo spadne při přistávání do obydlených čtvrtí.
“Co tě vlastně drží ve Venezuele?”
“Vlastně ani nevím. Pro peníze se teď do Venezuely nejezdí… Ale ono se to tu určitě zvedne. Copak je možné, aby takhle bohatá země na tom byla tak mizerně?”
Nepochybuji o tom, že tuhle otázku si klade každý průměrný Venezuelan, a je jich přes dvacet milionů.Nechali jsme si nalít výtečný venezuelský rum Pampero a ťukli jsme si – na setkání, na další šťastná přistání, a hlavně na venezuelské lepší časy.
VENEZUELSKÁ REPUBLIKA
PLOCHA: 912 050 km2
POČET OBYVATEL: 22 170 000 (1996)
HLAVNÍ MĚSTO: CARACAS
ÚŘEDNÍ JAZYK: ŠPANĚLŠTINA
MĚNA: BOLÍVAR
RORAIMA – MATKA VŠECH VOD
NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL David Černický
Roraima je jednou z nejvyšších a nejrozsáhlejších stolových hor venezuelské Guayany. Plocha vrcholu čítá asi 2700 m2 a nejvyšší bod je 2772 m. Je to také první pokořená stolová hora, na kterou vystoupil člověk už v roce 1884. Byl to britský botanik Everard Im Thurn. Právě jeho poutavá přednáška o krajině prehistorických hor inspirovala “otce” Sherlocka Holmese Arthura Conana Doyla k novele “Ztracený svět” (1912), kde v autorových představách přežívají po miliony let v izolaci a beze změn prehistoric ké rostliny a zvířata. Bezpochyby někde poblíž Roraimy zazněla klasická věta, kterou známe v mnoha obměnách z Doylových detektivek: “Nikoli pták, ale dinosaurus, drahý Roxtone! Žádný jiný tvor by nemohl zanechat takovou stopu!” Okouzlený Doyle, považující krajinu stolových hor za nejbohatší, nejnádhernější a nejtajemnější kout naší planety, položil ve “Ztraceném světě” otázku, která dodnes zůstává výzvou pro vědu: “Proč by se cosi nového a krásného nemohlo skrývat právě zde? A proč bychom to nemohli objevit právě my…?”
. . . . .
Starý příběh indiánů Taulipanga z brazilské Guayany vypráví o obrovském ovocném stromu a pěti bratrech, kteří se jmenovali Akuli, Makunaíma, Kali, Manape a Anzikilan. Na stromě rostlo nepřeberné množství papájí, pomerančů a banánů. Bratři ustavičně trpěli hladem. Strom objevil Akuli, ale trvalo dlouho, než bratrům prozradil zdroj hojné potravy. Nakonec všichni přece jen sladké plody okusili. Manapeho napadlo strom pokácet a ovoce otrhat. Akuli však bratry varoval, že udělají-li to, přijde potopa. Ma nape nedbal a strom skácel. Opravdu vytryskla spousta vody a způsobila potopu. Na místě, kam dopadla koruna stromu, je dnes množství banánovníků. A pařezu, který po obrovském stromě zbyl, se říká Roraima – Matka všech vod. Téměř 1300 kilometrů od Caracasu na území La Gran Sabana leží největší venezuelský národní park Canaima (30 000 km2), vyhlášený v roce 1962. V jeho jihovýchodním cípu je můj cíl – Roraima. Po pěti stech kilometrech autobusem a dalších stovkách autostopem mi k úpatí Matky vod zbývá necelých padesát kilometrů. Z nízkého kopce se přede mnou otevírá nádherné panorama: hradba stolových hor – tepuis – s vrcholky zahalenými v mlze, dosahujícími nadmořské výšky přes 2500 metrů. Tepui je indiánský výraz pro zdejší zvláštní skalní útvary s příkrými stěnami a plochými vrcholy, porostlými endemickou (lokálně omezenou) pestrou flórou. Stolové hory staré stamiliony let tvoří barevný pískovec, křemen a vulkanické vyvřeliny. Vytvářejí specifické ekosystémy, které lákají botaniky z celého s věta. Krajina téměř stovky tepuí (v národním parku Canaima je jich dobrá dvacítka) předvádí geologické dějiny Země jako otevřená kniha. Snad proto si vysloužila literární název “Ostrovy v čase”.
Nocuji v osamělé indiánské vesničce Paratepui, a po nočním lijáku vstávám do slunného rána. Hranatý masiv Roraimy vystupuje z mlh a připomíná mohutnou příď zaoceánské lodi. Nalevo od něj se tyčí neméně krásná Kukenán-tepui, za ní zhruba stejně velká Guadaca-tepui a mezi nimi se nesměle krčí Yuruaní-tepui. V dálce na severu jsou znát v mlze ponořené obrysy Ilú-tepui. Tato hradba stolových hor odděluje Venezuelu od Guyany a Brazílie.
Balím stan a jdu se poohlédnout po průvodci. Ve vesnici žije asi 270 indiánů kmene Pemónů. Většina z nich zná ze školy španělštinu. Před jednou z chatrčí mě vítá indiánka a nabízí mi domácí chléb casabe. Přicházejí muži a děti. Z velké nádoby ve tvaru obří hrušky – dutého plodu tapara rostoucího na stromech, který indiáni používají ke skladování tekutin – mi nalévají husté červené cachire, alkoholický nápoj z juky. Ptám se, kde najdu průvodce k výstupu na Roraimu. “V naší vesnici je průvodcem každý, ” říká jeden z mužů. “Je důležité ho mít. Na vrcholu tepui je skalní město, hotový labyrint. Kdo to nezná, snadno zabloudí. Dřív se smělo nahoru bez průvodce, ale před rokem tam zmizeli tři cizinci. Teď je to zakázáno.” Nemyslím, že mě chce strašit – tuhle příhodu jsem slyšel už v Caracasu. Za chvíli jsou tedy podmínky výstupu dojednány.
K úpatí hory máme dva dny cesty. Co chvíli se přežene déšť, takže cesta je bahnitá a kluzká. Po sedmi hodinách úmorného pochodu se brodíme přes balvanité rápidos (peřeje) řeky Tek a na druhém břehu rozbíjíme první tábor. Blíží se bouřka. Ráno je nebe znovu jako vymetené a já se nestačím divit při pohledu na Kukenán-tepui. Z hrany skalního masivu padá do údolí 600 metrů vysoký vodopád, který tam ještě včera nebyl. Průvodce Francisco mi vysvětluje, že vždycky po dešti padá z vrcholů stolových hor spou sta “dočasných” vodopádů. Voda, která naprší nahoře, jinudy dolů nemůže. Nedaleký nejvyšší vodopád světa Salto Angel (979 m) vzniká však z řeky pramenící na Auyan-tepui, a je na rozdíl od dešťových stálý. Vyčerpáni z dlouhého stoupání přicházíme zvečera konečně k úpatí Roraimy. Následující den nás čeká výstup na vrchol. Silný déšť, který trval celou noc, ještě neustal. Máme před sebou 600 metrů vysokou skalní stěnu, na níž se objevily dva nové dešťové vodopády. Prodíráme se hustou džunglí, pokrývají cí příkrý sráz přivrácený ke stěně. Pak se traverzem drápeme vzhůru. Musíme jít skrze vodopády – kamenitá stezka je tak úzká, že padající vodu nelze obejít. Pohyb na okraji srázu je čím dál nebezpečnější.
Konečně jsme na vrcholu, celí promáčení a unavení. Před námi se rozevírá rozlehlá skalní plošina bez stromů a na první pohled bez života.
Táboříme u ohně pod skalním převisem. Francisco mi vypráví legendy stolových hor. První je o Kukenán-tepui, což prý znamená Špinavá voda. Řeka pramenící na vrcholu má stejné jméno a hnědočervenou barvu. Indiáni však přezdívají Kukenán také Hora smrti. Její bohové jsou zlí a nemají rádi, když na horu někdo leze. Kdysi tu prý žil mírumilovný indiánský kmen, který však napadli indiánští válečníci z brazilské Amazonie. Obyvatelé vrcholu neměli zbraně a nemohli se bránit. Než aby se nechali pobít, raději seskákali dolů do propasti… Druhá legenda je o Roraimě – Matce všech vod. Tento název koresponduje s úvodním příběhem. Vypráví se však i jiný: o dvou kmenech, které kdysi žily pospolu na vrcholu Roraimy. Mluvily sice rozdílnými jazyky, ale rozuměly si. Jeden z kmenů však byl zlý. Stalo se, že mladík ze zlého kmene se v rozepři o dívku nepohodl s mladíkem z dobrého kmene a usekl mu hlavu mačetou. Bůh hory se rozhněval, dobrý kmen poslal daleko od hory, a ten špatný nechal na vrcholu zkamenět. Prot o je dnes nahoře tolik skal připomínajících lidi i zvířata. Od těch dob nemají indiáni rádi, když lidé házejí z vrcholu kamení. Velké kameny jsou totiž matky a malé jejich děti. Lidé tak vlastně odhazují dítě od matky, a ona pak pláče…
Ráno, sotva se počasí trochu umoudřilo, vyrážíme na prohlídku vrcholu Roraimy. Všiml jsem si, že v loužích bují život. Obývají je především výrazně černožluté žabičky Sapitos Minero. Objevuje se před námi růžový Valle de los crystales (Záliv krystalů). Jedinečný přírodní úkaz! Celá zdánlivě písečná plošina je pokryta malými, křišťálově průzračnými krystaly křemene. Připadám si, jako bych chodil po střepech stovek roztříštěných křišťálových lustrů. Jeden bílý krystal si strkám na památku do kapsy a říkám si, že mi to nikdo neuvěří…
Dostat se na opačnou stranu hory nás stojí spoustu sil. Ocitáme se na samotném ostrém okraji a pod námi se otevírá 700 metrů hluboká propast, navazující na hory a tropické lesy Guayany. Snad právě sem měla spadnout koruna legendárního stromu. Prý tam jsou opravdu rozsáhlé banánové plantáže.Po kluzkých kamenech míříme zpět ke středu plošiny, kde mě upoutávají záhadné skalní útvary vyvolávající dojem lidských postav… Zkamenělý indiánský kmen… Jako hrdé mohyly tu tito svědkové minulosti stojí v krémovité mlze a nedávají zapomenout na staré příběhy. Uprostřed plošiny pramení řeka, která poté, jakmile se prodere ostrým skalnatým povrchem, dorazí k okraji a padá dolů. Její koryto je vlastně spíše neuvěřitelně propleteným bludištěm ve zvětralém a vymletém kamenném masivu. Stáří Roraimy s e odhaduje na 300 milionů let. Kdysi bývala dnem rozsáhlé oblasti říčních delt a jezer – proto ty hmatatelné známky vodní eroze, spousta tůní a miniaturních jeskyní, vedoucích do neznáma. Nemůžu odolat, svlékám se a skáču do jedné větší tůně. Stojím v ledové vodě a průzračnou vodou pozoruji své bosé nohy, přešlapující po dně pokrytém bílým křišťálem.
Francisco mě vytrhuje z rozjímání a varuje před přicházející nocí. Je opět deštivá, vystřídaná dalším slunečným ránem. Na protilehlé Kukenán-tepui se zase objevily dva dešťové vodopády, v jejichž bílé vřavě se na okamžik rozzářily barvy duhy. Pod slunečními paprsky hora rozkvetla a zkrásněla. Přicházíme znovu na okraj, kde se před námi prostírá fascinující, dosud zdaleka ne prozkoumaná krajina stolových hor, skrývající tolik překvapení.
V ÚSTÍ RIO OCUMARE
NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL Jan Ševčík
Rio Ocumare je jednou z mnoha řek pramenících pod divokými hřebeny venezuelských Kordiller a vtékajících po několika desítkách kilometrů do Karibského moře. Nahoře, ve strmých roklích porostlých nádherným deštným pralesem, má zprvu podobu stovek pramenů a potoků, či spíše balvanitých vodopádů. Ty se postupně spojují do několika říček, aby konečně, asi deset kilometrů od ústí do moře, vytvořily Rio Ocumare. Posledních pár kilometrů od pobřeží ztrácí řeka charakter balvanitého toku a meandruje v písči tohlinitých náplavech.
. . . . .
Navzdory rozptýlenému osídlení plochého údolí a malému přístavu pro rybářské čluny přímo v ústí řeky je celá oblast ideálním místem pro pozorování a fotografování celé řady živočichů. Je to dáno tím, že je zde na malé ploše soustředěno mnoho velmi rozdílných biotopů bezprostředně navazujících na sebe. Mořské pobřeží okolo ústí řeky s hromadami naplaveného dřeva střídají za úzkou pláží břehové porosty s bujnou tropickou vegetací, přecházející v bažinaté, periodicky zaplavované porosty mangrove. O “pa tro” výš je mangrove vystřídáno jiným typem zaplavovaného lesa, dále navazuje křovinatá buš a menší úseky vysokého lesa. A konečně kamenité svahy nad nimi hostí už jen neprůchodné houštiny kaktusů a jiných suchomilných rostlin.
A všude se dají pozorovat nejrůznější druhy zvěře, radost pohledět je na pestré obyvatele ptačí říše.
