Když se slunce přehoupne přes horizont, na východním pobřeží Nového Zélandu, v městečku Napier, začne první ráno na Zemi. Oceán i přilehlé domy se zbarví do měkce oranžova, nábřežní promenáda připomíná film od Felliniho a ještě tiché ulice pro změnu vypadají jako hollywoodské filmové kulisy. Uprostřed zelených kopců, vinic a jabloňových sadů by zřejmě nikdo nehledal tuto bizarní, poetickou a veselou učebnici západní architektury 30. let. Dnešní Napier se nachází na východním pobřeží Severního ostrova, v zálivu Hawke’s Bay, úrodné nížině plné ovoce a vína. Trvalo více než padesát let od jeho znovuzrození v roce 1933, než si přespolní i místní lidé uvědomili, že se procházejí po ulicích architektonického pokladu. Art Deco City je dnes zařazeno snad v každém průvodci, ale kiwies (jak se Novozélanďanům říká) se ležérně usmívají: „Opravdu? To tu taky máme?“
PŘÍBĚH BEZ POEZIE
Jako první člověk připlul k zeleným břehům Nového Zélandu mořeplavec Kupe z polynéského kmene Maori. Přivezl s sebou psy a divoké kozy a pojmenoval tuto zemi Aotearoa, „země dlouhého bílého oblaku“. O několik století později ostrov neunikl pozornosti evropských mořeplavců, a ačkoliv tu Maorové byli dřív, v roce 1840 se země stala britskou kolonií a nově příchozí se podle toho začali chovat.
V té době se zálivu Hawke’s Bay říkalo Ahuriri, což v maorštině znamená „z vody vybíhající“, a evropských tu bylo jen pár velrybářů. Zanedlouho přišli misionáři. Jako první Alexander Alexander, který se oženil s maorskou dívkou Harata a společně uhlazovali hroty soužití bojovných Maorů a nových osadníků. Všechno šlo dobře až do chvíle, kdy se britská vláda dozvěděla, že osadníci kupují půdu přímo od Maorů. To bylo v rozporu se smlouvou z Waitangi, která zaručovala britské koruně na nákup půdy výhradní právo.
Do Ahuriri byli posláni vládní úředníci, přístav byl rozšířen, to divošské jméno nešlo vyslovovat, a vůbec bylo třeba zásadních změn. Dílem náhody byl u moci sir Dormett a dílem náhody zrovna v té době zemřel jeho přítel, důstojník britské armády sir Napier. Takové jméno sice vyvolává v člověku romantické představy, ale skutečný příběh je vcelku bez poezie.
Během svého úřadování stihl Dormett tento poetický záliv a přístav zcivilizovat, uspořádat a celkově pobritštit. Ulice dostaly jména (systematicky) britských spisovatelů, básníků a zapomenutých důstojníků z Indie, začaly připlouvat lodě s nákladem stavebních materiálů, hraček a vymožeností civilizace, byly postaveny první patrové domy a úředníci sem mohli přivézt své rodiny. Úrodná půda byla levně rozprodána evropským osadníkům a Maorové odešli dále na sever, k poloostrovu Mahia.
NIČIVÉ ZEMĚTŘESENÍ
Všechno, co bylo, vzaly živly. První den školy po letních prázdninách, v černé úterý 3. února 1931, začalo nedaleko Napieru ničivé zemětřesení, největší přírodní katastrofa v dějinách Nového Zélandu. Zaznamenalo 7,8 stupně na Richterově škále, trvalo necelé tři minuty, způsobilo kolem 260 úmrtí a požár, který se rozšířil na většinu obytných budov. V Napieru nezůstal kámen na kameni, celé město tábořilo na plážích a nikdo nevěděl, jak dál. Majitelé museli dál splácet domy, které již neexistovaly, a zároveň budovat nové. Ačkoliv vláda přiznala Napieru finanční podporu, město se znovuzrodilo především díky svépomoci.
V té době se celou západní civilizací šířila stále sílící vlna revoluce a změny, která zasahovala do společnosti, konvencí, umění, módy, průmyslu i architektury a přinášela s sebou vizi silné budoucnosti nespoutané starými časy. Noviny se na Nový Zéland dostávaly rychle, a tak architekti pověření výstavbou nového Napieru již sebevědomě vytvořili doslova učebnici architektonických slohů 30. let, kterým vévodil především styl art deco.
ART DECO
Za kolébku tohoto stylu je obecně považována Francie, ačkoliv o jeho světový rozmach se velice zasloužily Spojené státy. V roce 1925 byla v Paříži uspořádána L’Exposition International des Arts Decoratifs et Industriels Modernes, výstava současného designu a užitého umění, která je dodnes považována za definici stylu art deco.
Stručně: art deco dokazovalo, že lze propojit prvky umění a industrializace, ve velkém pro nejširší vrstvy vyrábět předměty s uměleckým designem, že fantazie může být funkční a výrobky z levných materiálů (bakelit, celuloid, chrom, tmavé barevné sklo) nemusí být ošklivé. Bylo dítětem své doby, poválečného období hospodářské krize, průmyslové revoluce, emancipace žen, víry v sílu a možnosti strojů. Mezi nejvýraznější rysy patří nedbalá elegance, hladké geometrické linie, minimální dekorace s náznaky síly, pohybu, jazzu, často ornamenty převzaté z egyptské, aztécké nebo africké kultury.
Na výtvory z éry art deco se po druhé světové válce zapomnělo a byly znovuobjeveny až v 60. letech. Dnes možná vyvolají shovívavý, pobavený úsměv – pro svůj překvapivý design, odvážné syté barvy a přepjatou stylovost. Architektura není výjimkou.
OSTROVNÍ SVÉRÁZ
Vysoko nad jakoukoliv charakteristikou slohu a stylu stojí fakt, že na Novém Zélandu, v ostrovní zemi, se věci dějí po svém. I převzaté myšlenky nabudou svérázných rozměrů a tvarů, neplatí tu předsudky ani přísná pravidla ostatních kontinentů; země je mladá a dýchá čerstvý vzduch.
Na konci 20. let bylo v Napieru činných hned několik architektů. Po zemětřesení se čtyři nejuznávanější studia spojila v The Napier Associated Architects a společnými silami, avšak každý po svém, navrhovala novou tvář města: Natusch & Sons, Louis Hay, Finch & Westerholm, E. A. Williams. Mezi nejvýraznější vlivy patřili německá škola Bauhaus, američtí architekti F. L. Wright a G. Sullivan, evropský neoklasicismus, kalifornský styl španělské misie a samozřejmě art deco, často doplněné maorskými motivy. Po celém Napieru dnes můžete spatřit stavby s prvky všech těchto stylů, volně se prolínajících bez jakékoliv ješitnosti.
Kromě faktu, že ve 30. letech bylo art deco v módě, měli architekti pro tuto volbu čistě praktické důvody. Nové stavby měly být pevné a odolné vůči zemětřesení. Jednoduché geometrické tvary budov s minimální ozdobou bez zbytečných výčnělků (které by mohly spadnout) a tvrzený cement jako stavební materiál se zdály ideální. „Cementové krabice“ byly také nejlevnější. Nezapomínejme, že v době znovuzrození Napieru ve světě právě vrcholila hospodářská krize, která samozřejmě zasáhla i Nový Zéland. Přesto, postavit budovu bez jakýchkoliv ornamentů bylo nemyslitelné.
V Americe 30. let architektura nakonec dostala podobu mrakodrapů a průmyslových budov. Na Novém Zélandu do ní vložili zemitou užitečnost, hravost a stavěli s lehkou myslí. Z nutnosti, příhodnosti a rozmaru ostrovanů tak vznikl unikátní katalog architektury 30. let, který byl objeven a plně doceněn až o padesát let později.
NEJNOVĚJŠÍ MĚSTO NA ZEMI
Na konci ledna roku 1933, když byla rekonstrukce Napieru téměř hotová, tu uspořádali obrovskou oslavu znovuzrození, The New Napier Carnival. Velkolepě hlásali do světa své „vystavěno s vizí“. Brzy ale přišla druhá světová válka, poválečná léta a zajímavé časy; na Napier se pozapomnělo.
Začátkem 80. let tudy celkem náhodou projel režisér Peter Wells a zanedlouho už byl hotový film nazvaný „Nejnovější město na Zemi“. Jeho premiéra v Napieru konečně pomohla sdružit všechny místní, kteří si už nějakou dobu uvědomovali cenu tohoto zapadlého městečka.
První akcí vznikající společnosti Art Deco Trust byla ona premiéra Wellsova filmu v roce 1985. Namísto očekávaných desítek se tenkrát objevily stovky lidí a truhla s pokladem 30. let byla znovu otevřena. Art Deco Trust dnes funguje jako podnikatelské a kulturní sdružení, shání prostředky na údržbu města, vydává publikace o všem, co je tu k vidění, láká sem návštěvníky z celého světa. Členy společnosti jsou převážně lidé dobře situovaní, a tak místní občas utrousí jízlivou poznámku o snobství. V podstatě si ale všichni uvědomují, že spolek je důležitou součástí života Napieru a dělá toho pro město opravdu hodně. Na té trošce pompy zase tolik nesejde.
VELKÝ GATSBY A SWINGOVÁ MŠE
Neony září dlouho do noci, na promenádě u pláží se hraje a tančí v rytmu swingu, ulice jsou plné lidí a nablýskaných automobilových veteránů. Víkendový Art Deco Festival, tradiční oslava znovuzrození Napieru, je v plném proudu. Uprostřed novozélandského léta, třetí únorový víkend, tu každoročně ožívají 30. léta; ve stejnou dobu v Hawke Bay vrcholí jablečná sezona a celý záliv je plný mladých cestovatelů česáčů. Pro náladu takového letního festivalu si nelze přát víc.
Ve středu večer všechno začne dýchánkem napierské smetánky „u starostových“. Až z promenády je slyšet cinkání skleniček, na terase se vystavují draze pořízené šaty, klobouky, boa a cigaretové špičky. Na ulicích se začínají objevovat nablýskané modely starých aut, v nich pánové a dámy v dokonalých kostýmech, v hotelu Masonic u promenády se do noci popíjí ve stylu románu Velký Gatsby (včetně nažehlených bílých uniforem). Čtvrtek je stále ještě ve znamení pozvánek a drahých vstupenek, ale večer se v muzeu hraje film Někdo to rád horké a od té chvíle už má každý šanci být aspoň na chvilku ritzy (anglické slovo pro ty, co ví, jak to chodí v Ritzu).
Dny jsou plné přehlídek, soutěží, výstav a procházek. Většina akcí je zdarma přístupná pro každého – výlet na bicyklech, koncerty v ulicích Emerson, Tennyson a Dickens, módní přehlídka plavek z 30. let, stepování, dokonce i opravdová art deco svatba. Můžete si také zajít na večeři ve stylu hospodářské krize v New Yorku – na polévku do plecháčku. I s frontou.
Večery a noci patří kapelám, tanečníkům a požitkářům, kteří si chtějí užít snové atmosféry výletu do minulosti a léta na pobřeží Pacifiku. Místní nebo cizinec, každý se může převléknout do kostýmu a nechat se unášet, nebo sportovněji, v civilu, přihlížet. V neděli odpoledne se k parku u rozlehlé pláže sjedou krásná stará auta, dámy rozloží piknikové stolky, prostřou ubrusy, čajové servisy, nalijí šampaňské, kapela začne hrát a Great Gatsby Picnic začíná. Na trávě a pláži se usadí ti ostatní, sice bez stolku a porcelánu, ale se stejným smyslem pro styl.
Navečer se rozezní kostelní zvon a všichni zamíří do napierské katedrály na swingovou mši. Začíná se Pochodem svatých, zpívá se, pamětníci vyprávějí úryvky vzpomínek na zemětřesení a dobu po něm a z lidí úplně vyzařuje, že mají své město rádi. Konec je takový příjemně melancholický, lidé se začínají rozcházet. Příští rok ve stejnou dobu.ČÍ JE AHURIRI?
Jako v té staré pohádce o panně vyřezané ze stromu; jeden tovaryš jí dal tvar, druhý ji oblékl a třetí naučil řeči. Stará moudrost Maorů říká, že všechno ve světě má společné tři věci: vše roste, vše žije, vše má tvar a formu. Tipu Ora Aahua… Ahuriri dostala svůj tvar od… Záleží na tom, čemu budeme věřit. Mohla se vytvarovat postupně třením kontinentálních desek pod hladinou oceánu, ale mohli na ní také zapracovat někteří z bohů Aotearoy, kteří po rozdělení Papa a Rangi, země a nebes, tvořili náš svět. Maorové jí potom dali jméno a naučili ji první lidská slova, noví ostrované evropského původu ji oděli. Napier je tím šatem; trochu marnivým, ale pěkným a dobře padnoucím.
Čí je tedy Ahuriri? Lidí není; jen ti, co tu žijí, dostali od života darem tohle krásné místo a zkrášlili ho, jak nejlépe dovedli.
